Samozřejmě nelze uplatnit jedno tvrzení na velkou skupinu lidí. Nauka o tom nekončícím utrpení se prosadila na úkor u.s. přibližně ve 4. století. Významnou roli sehrál jednak praktický zánik nejstarší a do té doby největší katechetické školy v Alexandrii a pak politizace křesťanství. K úplnému zániku alexandrijské školy došlo až v 6. století za  Justiniana. V okamžiku, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím, prodělalo změny, aby se k tomuto účelu hodilo. A tak se nám postupně objevují vynálezy jako trestnost a nelegálnost zastávání názorů odlišných od církve, centralizace moci v církvi, teologická obhajoba pronásledování odlišně smýšlejících a válčení ve jménu víry. Právě nauka o nekonečném utrpení posloužila výborně k udržování strachu a poslušnosti a jako skvělá záminka pro likvidaci heretiků a jinověrců. Byl to stát a církev, kdo najednou držel klíče od věčného osudu člověka. 

Na základě svých mnoha debat k tématu (pochopitelně nejen tady na GS) jsem opravdu přesvědčen, že lidé tu nauku mají rádi a že jim vyhovuje. Křesťané díky Bohu po mnoha staletích poznali, že logika "nejsi poslušný církvi, věříš jinak? Na hranici, šibenici či do vězení s tebou," je fakt zcela mimo evangelium. Vynecháme-li zcela Bibli a různé pasáže, pak by mě zajímala odpověď na jednoduchou otázku, kterou jsem si tu kdysi kladl i v článku. Jak by mohl člověk prožívat věčnou blaženost s vědomím, že mnozí z těch, které na zemi miloval, a z těch, které podle Ježíše měl milovat jako sám sebe, kousek od toho skvělého ráje navždy trpí? Existují mně známé 2 odpovědi: 1) lidé se budou radovat z toho, jak Bůh rozdrtil a týrá ty nespasené (klasická odpověď středověké teologie - i dnes velmi rozšířená), 2) spasení na ty nespasené zapomenou. Takže tu máme luxusní rekreační zařízení vedle koncentráku a ti šťastní buď se zadostiučiněním nakukují přes plot a žasnou nad mocí, spravedlností a slávou Boha, který tak zatočil se svými odpůrci (docela trapná představa - nevím, proč by mě mělo naplnit úžasem to, že všemohoucí Bůh stvořitel dokázal někoho porazit), nebo je mezi oběma místy vysoká bariéra a ti šťastní nevědí, co je za ní. No a tak se buď budeš těšit vědomím, že tvůj xxx (doplň si nevěřícího, kterého na zemi nejvíc miluješ) někde trpí, nebo nebudeš vědět, že vůbec existoval. 

Za oblíbeností pekla a fanatickým zastáváním se ho stojí podle mých zkušeností lidská pýcha a pomstichtivost. Lidé touží po odměně za své správné rozhodnutí a oběti, které mu přinášejí, a současně baží po trestu pro ty druhé. Lidi prostě štve představa, že ti, kteří za života na Boha kašlou, dělají si, co chtějí, a ještě nás křesťany považují za středověké pitomce, by snad měli jednou mít stejný osud. No, stručně řečeno. Asi nejlépe můj pohled vyjádřil Al Yankovic ve svém "Amish Paradise" (https://www.youtube.com/watch?v=lOfZLb33uCg), a to v cca 1:10. Pokud neumíš anglicky: "Minulý týden mě jeden místní kluk nakopl do zadku. Usmál jsem se na něj a nastavil druhou tvář. Nevadí mi to a vlastně mu přeji vše dobré (resp. hodně štěstí), protože já se budu chechtat z plných plic, až bude hořet v pekle."  

Když už zmiňuješ ten hnůj... neodpustím si jedno pořekadlo: na každou svini se vaří voda. Jinými slovy, jak si kdo ustele, tak si lehne.

 Toníku.


Hmm, tak proč to dělení  pokaždé neopomeneš zmínit :-)) tak zdůraznit svou vyjímečnost.   A vůbec, jak si na tohle dělení přišel, řekl bych soudě podle sebe :-)  To co sám v hojné míře děláš, u sebe nevidíš - říká se tomu duchovní slepota - a do jisté míry jsme ji postiženi všichni.

Děkuji ti za obsáhlé vysvětlení slůvek "my - vy"  ale nebylo by lepší, používat slůvko my - ve významu my co věříme v Krista, my křesťané. 

Ovšem u tebe je problém, koho považuješ za křesťana a koho ne.  To by také vysvětlovalo tvé dělení vy a my.

Z tvé reakce také usuzuji, že si příliš nepřemýšlíš o tom, co jsem ti napsal, protože mi vyčítáš věci, které pak napíšeš jako správné sám, trochu jinými slovy.

 H.