///v učení byla tendence tvrdit (zjednodušeně řečeno), že je hřích jak hřích.///

Sám Ježíš říkal o někom, že má větší hřích než někdo jiný. 

/// Nakonec jsem v predestinaci uvěřil a v českých křesťanských vodách jsem s tím zařadil k nepatrné menšině :-)///

Boží Pravda je vždycky v menšině. 

Arminiáni utrpěli porážku na celé čáře. nejen, že mluví o neexistující svobodné vůli, ale také tuto "svobodnou vůli" uplatňují v domnělé práci pro Pána.

Velmi výstižně to vyjadřuje tento článek:

Přes neochotu charismatiků definovat svoji věrouku, zde existoval implicitně postmilenialismus, kdy sjednocená církev má „dobýt národy pro Krista“ a viditelně manifestovat Boží království, které není omezeno na sakrální scénu, ale viditelně prostupuje sekulární společností. V letničním resp. pre-charismatickém hnutí ožívaly staré hereze jako modalismus, jehož představitelem byl W. Branham, kteréhož služba nastartovala obnovu „Pozdního deště“ a byla značně podporována „Obchodníky plného evangelia“. Nutno kladně kvitovat, že hereze byla opuštěna. Ovšem přetrvala pachuť, kdy na Krista je někdy nahlíženo jako na „prvního věřícícho“ a na toho, kdo namísto Boží plnosti používá charismat.Byly zde různé metafyzické kulty, inspirované mesmerismem, ze kterých vyšla učení jako „hnutí Víry“ apod. Mnozí nezávislí služebníci Uzdravování si doslova „ochočili“ směs Branhamismu, okleštěného od explicitního modalismu, a metafyziky. Tito služebníci přicházeli i do zemí třetího světa, zvláště do Jižní Ameriky resp. Brazílie a Argentiny. Zde pak, na půdě evangelikálů a letničních, uzdravovali přicházející davy. Zatímco letniční viděli uzdravení jako potvrzení zvěstovaného Slova, tito misionáři chápali uzdravení jako průlom Božího království do království toho Zlého. Zatímco první kladli důraz na pokání, druzí viděli uzdravení spíše jako počátek pozvání k následování.
Obě hnutí, jak letniční, tak charismatici, vyrůstala vedle sebe. Avšak, krom základních dogmat, jediné, co měly společného, bylo mluvení jazyky a víra v duchovní dary, ale dalším učením a praxí si byly velmi vzdálené. Charismatici ovšem často letniční napomínali z nejednoty, z oddělování se a nakonec se jim podařilo je získat, snad i skrze pocit „nechtít být stranou“, když v Argentině a Torontu eskalovala obnova „Torontského požehnání“. Krom okázalých tělesných manifestací zde existovalo i učení o jednotě, vycházející z této duchovní zkušenosti. Protože letniční již křest Duchem prodělali, nazvali tuto zkušenost „křest ohněm.“ (Sergeio Scataglini), což mělo zároveň mnoho historických paralel. Přidali se i někteří další letniční vůdci a záhy se podobné manifestace začaly projevovat i v dalších letničních sborech, např. v Assemblies of God v Pensacole.U nás se podařilo získat i jinak konzervativní letniční a proměna teologie vlivem nové, čerstvé duchovní zkušenosti na sebe nenechala dlouho čekat. Původně charismatický étos, hlásající – „všichni se (na tomto novém větru) sjednoťte a bude vás čekat probuzení“, nastolil svůj imperativ i zde. Samozřejmě, že žádné probuzení nenastalo, vždyť celá obnova byla zaměřena na stávající křesťany. Namísto výzvy k pokání zde byla idea prožitku „nyní a víc“. Nový vítr sice rozfoukal nový oheň, ale původní oheň letničního probuzení prakticky vyhasl. Ovšem nová doktrína, slibující probuzení na základě „absolutní jednoty“, začala hledat viníky tohoto stavu. Byla jednoduchá: Bůh nežehná, protože nejsme dostatečně jednotní. Vyvstala tedy otázka, jak jednotu posílit? Ovšem na nesprávně položené otázky se obvykle dostává i nesprávných odpovědí. Nebyla to nejednota, co způsobilo prakticky vyhasnutí letničního ohně, ale zcela jiný oheň, který vzplanul na letničních oltářích. Nicméně i tento oheň vyžadoval své oběti – vytouženou jednotu prý vybudujeme naprostým podřízením se autoritě, a to jak proti svědomí, tak proti víře i osobnímu přesvědčení. Když ovšem ani nyní probuzení nepřišlo, začal se hledat vnitřní nepřítel, který byl nalézán v lidech, kteří se drželi reformačních zásad „Sola Scriptura“ a „svobody svědomí“. Utáhly se již tak přetažené šrouby a hnutí záhy začalo produkovat invalidy. Jelikož je hnutí arminiánské, pak největší hrozbou zde byla „ztráta spasení“ vlivem neposlušnosti pastorovi a jemu Bohem dané vize.Ale ani po extrémním dotažení šroubů probuzení nepřicházelo a všechna proroctví selhala. Mezi charismatiky se začalo objevovat učení, že Bůh neví všechno. Mám podezření, že toto učení se v té době mnohým mohlo velmi hodit. Jestliže Bůh neví všechno, pak i proroctví nemohou být přesná a pravdivá. Probuzení je tedy třeba doslova „vydřít hyperaktivními evangelizacemi“. Naštěstí letniční ideu nevšemohoucího Boha zavrhli. Pak ovšem proroctví byla pravdivá a je třeba více jednoty, více oslovovat lidi a být aktivnější v evangelizaci. Někde se dokonce koketovalo s myšlenkou posuzovat lidi podle toho, jak „aktivní jsou pro Boží království“, „kolik přivedou nových lidí ad.“ Protože agresivní učení o probuzení si žádalo nové oběti, téměř se přestalo hříšníkům jakkoliv „bránit“ v přístupu do Království. Zmizelo pokání a vznikla půda pro aktivity typu Kurzy Alfa. Bylo jen třeba lidi více a lépe oslovovat a důmyslněji, pod různými záminkami, zvát do sborů. Sám otec Alfy byl ve vymýšlení záminek velmi nápaditý. Ani to ovšem nevedlo k úspěchu a tak některá hyperaktivní společenství se namísto „zápasu o duši“ začala zaměřovat na „ovlivňování společnosti“. Začal narůstat zajem o politiku a touha zaujmout svět jinak, než skrze nepopulární bláznovu zvěst. Část církve zřejmě zatoužila být respektována.Podhoubím nového chápání evangelia bylo nejprve učení Carlose Annacondii a později Alana Vincenta, s jejich vizí „Království na zemi“. Učení zde nabízela techniku vlády skrze manipulaci s démony. Není to ovšem v podstatě nic jiného, než stará doktrína postmilenialismu, stojící skrytě v počátcích charismatického hnutí, která se ovšem utrhla ze řetězu a lidově řečeno „zešílela“. Nicméně, stejně jako historický postmilenialismus, říká: neočekávejme na vytržení, ale christianizujme národ, zaměřme se na politiky a bojujme s ďáblem. Není divu, že ožívají staré teorie vykoupení, jako Origenova teze vlastnictví světa satanem na základě oprávněného předání moci Adama Satanu. Bůh prý Satana respektuje a legitimizuje tak jeho postavení svůdce, zloděje a vraha. Nemůže nic dělat a jen Satanově vládě přihlíží. Satan musel mít z toho učení opravdu radost. Konečně ho někde, dokonce prý Bůh, chápe jako legálního boha tohoto světa. Nyní se stačí jen sjednotit, dorůst do podoby Syna, svrhnout ďábla a dědictví bude naše.Paralelně s tím se napříč, nyní již charismatickým hnutím, množí případy duchovně zdeptaných křesťanů, kteří opouštějí hnutí, jsou kázněni… Důvod? Zřejmě nemilovali své vůdce z celého srdce, z celé své mysli, z celé své síly a z celé své duše. Nevěřili jejich vizím, nezapřeli sami sebe, nevzali svůj kříž a nenásledovali svoji autoritu. Neunesli tlak na evangelizaci, kdy v jejich okolí nedovedli oslovit a přivést všechny nevěřící na večeři Kurzů Alfa a namísto skupinek, společných modliteb, večerů chval a kdovíčeho, raději psali se svými dětmi domácí úkoly. Takoví prostě přestali být strategičtí a namísto, aby téměř veškerý svůj čas věnovali pastorově vizi, sobecky se věnovali své rodině a svému zaměstnání. Jiní si mysleli, že dokáží bez svých autorit rozumět Bibli a odmítli učitelský úřad „jejich“ církve, která jediná je přece sloupem a oporou pravdy. Jen kvůli nim nyní Bůh nežehná, jeho Království je rozpolceno a probuzení v nedohlednu. S těmito lidmi je třeba v lásce jednat a přivést je na správnou cestu. Pokud ani poté neprohlédnou nebo dokonce setrvají ve své vzpouře, je třeba je vyloučit a „pročistit církev“. Tím jsou zřejmě vydáni satanu, a pokud ani to je nezastaví, ztrácejí spásu. Jejich problémy, zmatky, psychická strádání jsou dobrým důkazem toho, že Bůh sám stojí za autoritou, kterou je třeba respektovat, i kdyby se mýlila, a trestá vzbouřence.
Celý článek zde:
http://www.apologet.cz/?q=articles/category/45-kalvinarminius/id/375-kalvinismus-na-vzestupu-spekulativni-uvaha-o-budoucnosti-z-letnicni-perspektivy