„Počátek evangelia Ježíše Krista“ - tím začíná Marek své vyprávění o životě, učení, skutcích a smrti Ježíše z galilejského Nazaretu. Sinajský rukopis Alef připojuje k tomuto úvodu ještě dovětek „Syna Božího“.

Evangelia byla v Ježíšově době chápána a používána ve smyslu „radostná zvěst“. Evangelia byla velmi stručná, třeba „císař ten a ten nastoupil na trůn“, „zvítězili jsme nad Germány“ nebo „narodil se ten a ten panovník“. Když se však začaly psát vzpomínky na Ježíše, a bylo jich dost, jak vzpomíná Lukáš ve verších 1:1 a 1:2, byl význam slova „evangelium“ přenesen na celé spisy, z nichž některé máme zachyceny v kánonu Nového zákona. Tak i my dnes chápeme evangelia, neboť toto označení vztahujeme hlavně na křesťanské spisy. Dokonce nejenže jako evangelium nebereme, ale ani například nevnímáme jako radostnou zprávu, že na trůn Saudů usedl despotický antikristovský monarcha.

Máme tedy 4 kanonizované zprávy, které se nazývají Matoušovo, Markovo, Lukášovo, a Janovo evangelium. Již v tomto vyjádření se skrývá nedorozumění, neboť „dobrá zpráva“, kterou přinesl Ježíš, je jen jedna, nikoliv čtyři či dokonce více. Tak to bylo vždycky chápáno. Ještě Kralická bible v původním sepsání uváděla jen jedno evangelium, a to v podání podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana.

V závěru každého evangelijního spisu najdeme výzvu k šíření dobré zprávy. Co však máme šířit? Mohli bychom například šířit radostnou zvěst ve dveřích tím, že vytáhneme spis Nového zákona a začneme číst. O úspěšnosti našeho přednesu lze pochybovat, takže to bude nejspíš jinak. Samotný Ježíš nám dal stručnou radostnou zprávu, a tu máme šířit:

To je celé evangelium v podání našeho Pána, když ještě chodil po zemi a kázal radostnou zvěst. Musel však i on, stejně jako my, vysvětlit a učit, co je Boží království. Je o tom sepsáno mnoho podobenství. Také jak zasvěceným vysvětloval, že toto je jen počátek evangelia. A že k dovršení Jeho díla bude zapotřebí nesmírné oběti, ale že výsledek bude stát zato.

Výsledek známe, musíme citovaný Ježíšův výrok rozšířit. Neboť Boží království se Ježíšovým ukřižováním a vykoupením ze smrti stalo nejenom blízko přístupným pro nezasvěcené, ale pro zasvěcené a obrácené k Bohu se stalo přítomným zde, tady a teď: Je mezi námi! Takže můžeme svědčit o Bohu, jak nám dal poznat svou skutečnou tvář plnou lásky a odpuštění. A že přijetím milosti Bůh člověka přetváří z tupého otroka vášní a hříchů ve skutečně svobodnou bytost, která se teprve člověkem může nazývat. Dokonce osvobozenou od smrti. Tedy můžeme nejenom zvěstovat radostnou zprávu, ale její naplnění dosvědčit podle vlastní zkušenosti. Naše zkušenost je obsahem našeho vylíčení Božího království.

Když je čteme, většinou je chápeme jako vyprávění o životě, učení, zázracích, zradě a smrti Ježíše z Nazareta. Mediální publicista by je nazval příběhy lásky a zrady člověka, který se obětoval pro druhé. Případně pro podtitulek by uvedl, že jde o situační psychodrama. Jenže tak to není. Vzdejme se tohoto světského pohledu. A použijme pohled člověka, nacházejícího se uvnitř Božího království. Proč? Neboť evangelisté takovými lidmi byli. Právě tak, jako bys to udělal ty nebo já kdybych sepisoval nebo vyprávěl vlastní poznání Ježíše Krista. Byl by to děj plný zázraků, neuvěřitelné Boží moci, nevysvětlitelných událostí. Bylo by to vlastně vyznání víry a svědectví pro ostatní. Situační popis scény a vylíčení dramatických událostí k tomu sice také patří, neboť nežijeme ve vzduchoprázdnu, ale pointa, či středobod líčení, se odehrává v srdcích a myslích.

Přesně tak své svědectví vyjadřují evangelisté. Najdeme u nich historiografické informace, jsou však jen v náznaku, na dokreslení situace. Díváme-li se pohledem člověka mimo Boží království, tak v těch vyprávěních nenajdeme, co bychom od vyprávění čekali. Tedy převahu informací o tom, kdy se to stalo, kdo byl u toho, co a jak se stalo s podrobným popisem průběhu děje, proč se tak stalo, kdo byl s kým, kdo se stavěl proti, a proč to tak nakonec dopadlo. Nikoliv, svědectví víry evangelistů je také jen o prolomení Božího království do jejich srdcí. Jak jinak se to mohlo stát, než zázraky a nadpozemskými zkušenostmi? Reálný svět kolem a současné dějinné události tvoří jen dokreslení. Scéna je tak málo významná, že děj se může opakovat v jakékoliv době, na jakémkoliv místě a v jakékoliv kultuře. Svědectví evangelistů je o tom, co se stalo Božím zásahem. Kde se to stalo, případně jak se to stalo je jen dobré na vylíčení atmosféry, ve které se Boží děj odehrál. Odvážím se to říci - můj dojem je ten, že evangelisté líčí Boží zásahy a aby dostáli pravidlům vyprávění, tak jen tak mimochodem doplňují podrobněji popis scenérie a chování lidí kolem.

Svědectví obrácených nezávisí na historické epoše. Vždy obsahují vyprávění o Boží moci, lásce, bezvýhradnému odevzdání se Bohu a Kristu. Naše prožité zázraky nejsou příliš bombastické a udivující. Ale již jen vzdání se lákadel tohoto světa, byť se to zdá být malicherné a dosažitelné třeba sebevýchovou či vědomým odříkáním, jsou v našich očích udivující. Vždyť jsme k tomu nepotřebovali ani studium stoicismu, ani pobyt mezi mnichy v Tibetu. Naše svědecké vyprávění o radostné zvěsti je o cestě ze tmy do zářivého světla. O cestě z otroctví do svobody.

Nehledejme vysvětlení zázraků, jak se o to mnozí pokoušejí. Věříme tomu, co jsme sami prožili? Nevím, kdo dokáže říci, že v jeho případě nešlo o žádný zázrak. Pokud k takovým nepatříme a věříme tomu, co jsme sami prožili a prožíváme, tak se vžijme do evangelistů. Také oni věřili tomu, co oni sami a další následovníci Krista prožili a prožívají: Byl to samý zázrak.

Boží slitování, přijetí do Božího království a věčný život v něm byl a je tím největším zázrakem.

Marek nám sepsal počátek evangelia. Počátek, jehož vyvrcholením byl hrob bez mrtvého Ježíše, a kde mládenci zvěstovali ženám, že Ježíš byl vzkříšen. A že se s ním jeho učedníci mohou setkat. Ženy to však tak vyděsilo, že od hrobu utekly a nikomu nic neřekly.

Mnozí z nás jsme neutekli a s Ježíšem jsme se setkali, takže můžeme být svědky Jeho vzkříšení. Sice neutekli, ale řekli jsme to alespoň někomu?

[Marek 16:8] Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.