Ze Starého zákona je to zřejmé: Vyvolený lid jsem my a pronárody jsou ti druzí lidé. Z mnoha veršů ani nedokážeme vystopovat, zda ty pronárody jsou vůbec lidé. Svévolníky se pak míní lidé, kteří se projevují jako ti, co s Bohem nepočítají a tedy svévolně jednají. Dobře je to pochopitelné z Žalmu 10:3-11. Právě takovým patří přerazit paži (Žalm 10:15). Jinde je ve Starém zákoně na pronárody a svévolníky sesílán Boží hněv, slova záhuby, zatracení, pomsty. A ti přátelsky naklonění jsou tu proto, aby vyvolenému lidu sloužili:

K významu slova „svévolník“ jen malé upozornění, že třeba Bible Kralická místo něj používá „bezbožník“. My pod tímto výrazem chápeme ateistu. Jde však spíš o praktickou formu ateismu, než o přesvědčení o Boží neexistenci. Neboť v době psaní těchto textů nikdo nepomyslel, že neexistuje Bůh, bůh či bohové.

Takže vidíme, že když chceme, najdeme ve starozákonním Písmu jednoznačně vyjádřeno:

Na jedné straně jsme my, kteří máme Boha na své straně. My, posvátné kněžstvo.

Na druhé protipólné straně jsou oni, kteří mají odsouzení, a to všemi možnými prostředky, které jsou schopni lidé vymyslet. K rozdělení na dvě transparentně odlišné skupiny se používá slovo „dichotomie“ a člověk takto myslící rozděluje: Buď všechno, nebo nic. Buď bílé, nebo černé. Neboli jsme tu my svatí a oni ostatní odsouzení.

Takové rozdělení má však problém: Ten první spočívá v tom, že výběrem veršů, které dichotomii obsahují, ačkoliv jsou takové verše početné, se naruby staví poslání Písma. Přesně tak vznikly rasistické a jiné rozdělující ideologie. Jednu z nich převzal Hitler, který na rozdíl od starozákonních autorů sám stanovil, kdo jsme my vyvolení, a kdo jsou oni, ti určeni ke zničení, nejvýše ke službě a otroctví. I když mu notně napomohlo zneužití Darwinovy teorie o vývoji druhů a o přirozeném výběru, jinak nazývanému bojem o přežití. A jak nám říkal ve volných chvílích jeden starý učitel, pomohl mu i sám vyvolený národ. Nemohou totiž současně vládnout dva vyvolené národy.

Jiné verše Starého zákona, a je jich mnoho, tak jednoznačně nehovoří. Některé přesvědčivě potírají dělící čáru mezi těmito dvěma skupinami lidí, mezi „my a oni“:

Každý si ty další verše může najít, neboť Bůh není dichotomní, nerozděluje, nikomu nestraní. Spravedlivý soudce nemůže napřed rozdělit a pak jednu ze stran odsoudit. Ostatně, soudce ve starozákonním významu je ten, kdo uvádí do pořádku narušený řád, odstraňuje narušení, aby se řád stal opět harmonickým pro všechen lid a vůbec pro celé stvoření.

Když Ježíš vyprávěl podobenství o sluhovi, jemuž pán svěřil úkol nad ostatním sluhy po dobu své nepřítomnosti a on svého postavení zneužil a začal své soukmenovce bít (Lukáš 12:36-40), Petr se Ježíše otázal, zda je určeno jen učedníkům nebo všem. Ježíš podobenství zopakoval s doplněním, že víc bude bit nezdárný služebník, který vůli pána zná. Kdo ji nezná, bude bit méně. Budou tedy biti všichni nezdární služebníci, kteří v době nepřítomnosti svého pána utiskují ostatní služebníky z domu.

Řekl také, že po dokonání Jeho díla dojde k novému rozdělení:

Tady nejde o rozdělení podle národa či vyvolenosti. Tady jde o rozdělení způsobené ohněm Ježíšova poslání, je to oheň, který zachvátí všechny. I rodina, národ nebo společenství chrámového kultu bude rozděleno zevnitř. Vznikne úplně jiná dichotomie, jiné rozdělení: Na jedné straně my, kteří jsme pokřtěni Kristovým ohnivým křtem a na druhé straně ti, kteří tak pokřtěni nejsou. Jsme tu my, kteří máme Krista a oni, kteří Krista nemají. Nic mezi neexistuje, nelze mít Krista jen půl a sloužit dvěma pánům.

Ježíšovo vysvětlení pokračovalo, a to již razantněji:

Tady již snad není zapotřebí dalšího vysvětlení. Svět je sice rozdělen na lid Kristův a ostatní, jenže Kristovi služebníci musí žít ve smíru. Nemůže být dům Kristův rozdělen, nemohou tu být pod jednou střechou služebníci jednoho Krista a jiní služebníci téhož Krista. Kdo to nepřijme, musí počítat s tvrdou odplatou:

Při pozorném čtení se usmíření stvoření prolíná Starým zákonem a i při ledabylém je o něm celý Nový zákon. Vyjma Zjevení, ale účel tohoto díla je jiný, dává naději pronásledovaným. Nemá asi smysl mluvit o lásce k bratrům, bližním a nepřátelům. To každý chápe. Zkusme si vzít blahoslavenství, které u většiny lidí budí rozpaky: Blahoslavení chudí duchem (Matouš 5:3), nebo dokonce chudí vším (Lukáš 6:20).

Otázka: Proč bych měl být chudý duchem, nebo proč bych měl rozdat všechno co mám, abych byl chudý? To mám potom jít žebrat? Copak je chudoba zárukou dobra? Spíš víme, že to bývá naopak.

Dobrá otázka, ale ještě lepší je odpověď z nesčetných vyjádření Písma: Bůh má rád chudé, vyslýchá jejich modlitby, slyší na jejich volání. Podle toho, jak se k chudým chováme také soudí. Kdo neumí být chudý duchem, tedy nedokáže odložit svou pýchu a povýšenost a přijmout pokoru a odevzdání, ten ať se alespoň zbaví svého majetku, aby se dostal do společenství chudých. Těm patří království Boží, a to již tady a teď.

Teprve jsme-li chudí duchem nebo chudí ve všem, přibližujeme se těm druhým, od nichž nás dělí Kristův křest: Neboť nám zůstane jen Kristus, my máme Krista, toho nám nikdo nemůže vzít. My Ho máme, oni nemají nic, protože jediné, co má na tomto světě cenu, je Kristus, to ostatní je nic. My jsme v jejich očích chudí, oni jsou chudí v našich očích. Pak žádná dichotomie, žádné rozdělení neexistuje. Chudobou nás s nimi spojuje Kristova láska.