poslal unshaken
I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ (Genesis 4:1 – ČEP)
I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Řekla: Vytvořila jsem muže s Hospodinem. (Genesis 4:1 – ČSP)
Abychom porozuměli biblickým vyjádřením používajícím slovo „poznat“, musíme se při čtení posunout zpět do doby pisatelů Písma a snažit se vstoupit do jejich mysli. Jen tak rozlišíme, že slovo „poznat“ není jen výrazovým synonymem (stejně znějícím slovem) pro popis sexuálního styku.
Nemusíte mít obavu, že tento traktát se bude věnovat ženám – mystičkám, které si ve svých představách vytvořily Krista jako zakrváceného svalovce v jehož objetí spočinuly. Což při čtení jejich vzpomínek a představ mnohokrát ocenil kdejaký sexuolog, zvláště freudovského zaměření.
Jak slova „poznání“ nebo „poznat“ používali první pisatelé Bible
Všude, kde se hovoří v nejstarších zápisech Písma o poznání Boha, se myslí poznání plynoucí z praktického zabývání se Hospodinem. Což pro člověka znamená, že vnímá Boha všemi svými smysly, včetně svého tělesného chápání. Uvědomuje si, co mu Hospodin dává a co on od Hospodina přijímá.
Znamená to, že Hospodin není jen nějaká abstraktní myšlenková představa, nějaká věčná bytost někde mimo naše těla a mimo naše chápání. Poznání Boha zahrnuje vše: je to citové (emocionální), volní, přirozené, tělesně se dotýkající, ale také rozumové pochopení dění, které nám přináší vztah s Hospodinem. Vztah, při kterém se odvažujeme říci „TY“ nebo, když se cítíme jako Boží rodina, řekneme s dětskou pokorou „Otče náš“. K té složce poznání vyjádřené slovy „tělesně se dotýkající“ si uvědomme, že to může být dobrý spánek, zmírnění nebo odstoupení fyzických bolestí, či dokonce uzdravení z nějakého neduhu. Neboť lékař léčí, avšak Pánbůh uzdravuje. Nechci zde ale rozebírat opačný případ, kdy Hospodin naopak dopustí nemoc a bolesti. I když jde o tentýž druh poznávání Boha.
Při poznávání Boha nejde o víru!
Přestože je vztah s Bohem snad všemi kázán jako základ kontaktu s Hospodinem, v praktických vyjádřeních je popis tohoto vztahu vyjadřován často chybně jako víra. Není to pouhá víra, určitě ne ve smyslu zápisů od raných pisatelů Písma. Jde o vztah s Bohem, který má konkrétní požadavky, svou vůli, nároky, má moc svou vůli prosadit, ale také trestá, omilostňuje, soudí. Tady nejde o nic, co by bylo založeno na víře. Tady jde o životní praxi, realitu, kterou si musí každý uvědomit již do mala, kdy zjistí, že když zakopne, tak si natluče. Cožpak že si jako malý natluče, ale hůře když jako dospělý Boha neposlechne a spálí se třeba při nevěře. Tady není ani špetka pro výmluvu na slabou víru či nevíru.
Při nerespektování Boží existence a nároků z ní plynoucích jde o neomluvitelnou tupost či poblouznění:
[Žalmy 53:2,3] Blázen myslí, že Bůh není! Zkažení jsou, ohavné křivdy páchají, není, kdo dobro konal by! Bůh z nebe hledí na lidi: Nechce někdo porozumět, Bůh nikomu nechybí?
Nebo se jedná navíc o neomluvitelnou nadutost a povýšenost:
[Římanům 1:19-22] Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. Jeho neviditelné znaky - jeho věčnou moc a božství - lze už od stvoření světa rozumem (!!!) postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu. Ačkoli Boha poznali, nectili ho jako Boha. Místo aby byli vděční, propadli ve svých myšlenkách marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Prohlašují se za moudré, ale jsou blázni.
Odchylky při chápání významu slov „poznat Boha“
Asi je to nesení dříví do lesa tomuto aristotelovskému vědecky smýšlejícímu pokolení. Ale již židé, nejspíš pod vlivem řeckých filozofů, začali uvažovat jako oni a Boha pitvali jako nějaký objekt zkoumání. Přestal být tedy pro ně „TY“, ale „ON“. Najdeme to v Písmu, když čteme třeba žalm 1:2:
[Žalmy 1:2] Zákon Hospodinův je jeho radostí - o tomto Zákoně dnem i nocí přemýšlí.
Zde žalmistovi stačí nastudovat Zákon, dosáhnout tedy vědění o Zákoně, aby dospěl k poznání Hospodina, tedy „ONOHO Hospodina“. Na samotného Boha může klidně zapomenout. Pro poznání Hospodinovy vůle není studium jeho zákonů nic špatného. Naopak přínosného. Problém je v tom, že za základ se bere Zákon, nikoliv Bůh sám. Pěkně o tom napsal Pavel v pojednání proti potřebě obřízky:
[Římanům 2:17-24] Ty si ovšem říkáš Žid, spoléháš na Zákon a chlubíš se Bohem. Znáš jeho vůli a víš, co je správné, neboť se učíš ze Zákona. Pokládáš se za vůdce slepých a světlo zatemněných, vychovatele nevědomých a učitele nedospělých, neboť máš Zákon za ztělesnění poznání a pravdy. Když poučuješ druhého, proč se nepoučíš sám? Kážeš: "Nekraď," a přitom sám kradeš? Říkáš: "Necizolož," a sám cizoložíš? Štítíš se model, a přitom pácháš svatokrádež? Chlubíš se Zákonem, a přitom zneuctíváš Boha porušováním Zákona? Jak je psáno, "Pohané pohrdají Božím jménem kvůli vám".
A ještě dodává:
[Římanům 2:28,29] Pravý Žid totiž není ten, kdo je jím zjevně, a pravá obřízka není ta zjevná na těle. Skutečným Židem je ten, kdo je jím v nitru a má srdce obřezané Duchem, ne literou. Takový dojde chvály, nikoli od lidí, ale od Boha.
Závěr
Snažil jsem se v tomto pojednání vysvětlit, jak chápat poznávání Boha. Použil jsem také znalosti z Novotného Biblického slovníku. Snad má snaha vytáhnout podstatné skutečnosti vyzní srozumitelněji než strohé slovníkové formulace. Jen bych chtěl vyzdvihnout, a to podle častých reakcí v komentářích, že poznání Boha se odehrává jak tělesnými, tak duchovními smysly. Mezi ně patří i rozum. Aby takoví, kteří se obhajují vírou a opovrhují rozumem nezapomněli, že
[Židům 11:1] Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme.
Poznání Boha lze tedy dosíci pouhým vnímáním skutečností kolem nás. Stačí je vnímat bez zatvrzelého srdce. Víru pak potřebujeme tam, kde Bůh slibuje a Kristus svědčí o věcech, o kterých se přesvědčit sami nemůžeme. Potom doufáme ve věci neviditelné a zaslíbené. Víru nemáme plést do čtení Písma tak, abychom v něm četli to, v co sami chceme věřit. Ale číst v Písmu to, co je v něm psáno: Svědectví o poznávání Boha.
