„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“

 

Přemýšlel jsem o Janu Křtiteli. Co měl ze života? Mládí a tedy nejkrásnější věk, kdy jiní se zamilují, prožívá v samotě někde na poušti. Vede ho k tomu něco, co je v něm od Boha. Připravuje se na úkol, který od Boha dostane. Když přijde čas, začíná svoji prorockou  a kazatelskou činnost. Má od Boha takové charisma, že lidé ho vyhledávají  a jdou za ním. Jan připravuje lidi na přijetí Pána Ježíše. Vede je k pokání  a vyznání hříchů a  vnějším důkazem tohoto obrácení je křest, ponoření do vody  a symbolické očištění, což již židé znali, když se ponořovali do mikve. Jan pokřtí i Pána Ježíše. A pak zanedlouho nastane, že je uvězněn. Jistě si za to může i sám kritikou krále. 

Je ve vězení a čeká. Možná tuší konec. Nastává situace, kdy člověk rekapituluje svůj život a říká, zda vše, co dělal, mělo smysl. Prožívá i určitou depresi    a krizi víry právě pro tu strašnou samotu. Potřebuje ujištění, že jeho život  a víra byla správná a měla smysl. Proto otázka, která směřuje k Pánu Ježíši?

 

„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“

 

Jan neprosí Ježíše  o záchranu, on chce ujištění, že je pravý Mesiáš.

 

Jak bychom v takové podobné situaci jednali my?? Jan je na tom mnohem hůř. On ještě neví o tom, že Ježíš své dílo dokonal a nastolil Boží království.

 

A dostane se mu této odpovědi:

 

To Janovi stačí. Nikdo jiný takové zázraky činit nemůže. Je vyrovnám se svým údělem. Nic víc nepotřebuje.

 

Nepotřebujeme i my, když prožíváme životné traumata a následné deprese, aby nám někdo druhý, třeba člověk ve víře, řekl: " Rozpomeň se, jak Ti Pán Bůh pomáhal, jak stál při Tobě, jak Ti.........!!!