poslal karels Voda jako životodárný element byla již v minulosti integrována do systému víry dávných civilizací a do jazyka starověkého mýtu. Voda představovala v těchto mýtech element, z kterého vystupoval stvořitel světa.
Důležitost mýtického obrazu vody bývá vysvětlován na každoročních záplavách řeky Nilu, které pokryly celou zemi. Nicméně je třeba zdůraznit, že koncepce vody jako prvotního elementu z kterého „vyrůstá“ život a existence, není vlastní jenom Egypťanům. Ve skutečnosti je to velmi obecná kosmogonie[1] v mnoha odlišných kulturách, rovněž mimo starověký Blízký východ.
Nun[2] je staroegyptský bůh reprezentující v mytologii prvotní pravodstva či praoceán, který předchází jakoukoli formu existence a z níž se rodí bohové včetně boha. Tohle je základní egyptskou kosmologicko-kosmogonickou představou nacházející svůj odraz ve všech tamních mytologických tradicích. Podle shodného mínění badatelů je reflexí každoročně se opakující egyptské existenciální zkušenosti nilské záplavy a jejího opadání, kdy se při ústupu vody postupně obnažovaly první kusy suché země.
Pradávný bůh Nun stvořil svět a dává život svým každoročním uváděním životodárných záplav na egyptské území. Vody sehrávaly také výjimečnou roli v mnoha různých rituálních obřadech, kde principiálně znamenaly očištění předmětů, míst a lidí. Tímto způsobem proběhla rituální očista a změnil se tak jejich status. (předmětů, míst a lidí)
S ohledem na důležitost vod se pozitivní hodnocení zdá být více než přirozené. Voda je jistě život, stejně jako je symbolem prosperity. Je více než zřejmé, že v starověkém Egyptě a na Blízkém východě vůbec bylo vodohospodářství klíčem k organizování moci ve společnosti. Voda byla ústřední teologický pojem nejenom v kosmogonii, ale nesla antropologický rozměr v pohřebních rituálech, podobně tomu bylo s vodou a jejím místem v každodenním životě.
Díky takovému místu, které zaujímala voda v kulturním životě Egypta, bývala vysoko hodnocena v celém žebříčku hodnot egyptské společnosti. Dokonce v systému víry egyptského náboženství zaujala voda místo části kulturní identity. Jednoduše řečeno byla v egyptské společnosti celkově chápána pozitivně.
Vždyť tohle ale jaksi logicky vyplývá: voda je život. Ale platí to i opačně: voda je také smrt a ve starověkém Egyptě tohle platilo možná více než kdekoliv jinde. Voda může být také příčinou nepřirozené, ba násilné smrti. Utopit se v Nilu, kde existovaly různé hrozivé víry, bylo tak běžnou smrtí v tehdejší době, že existoval potřebný legislativní aparát, který s tímto počítal. Což ovšem platilo za předpokladu, že se utopené tělo nenašlo a nemohlo být jinak pohřbeno. Utopit se v Nilu tedy nebylo něco až zase natolik výjimečného.
Mnohem hrozivější katastrofy ovšem přicházely díky vytrvalému dešti. Podle výzkumu probíhaly na poušti větší bouřky každých deset let. Vody se pak proměnily v hrozivou povodeň, které nic nestálo v cestě. Tyto povodně pak byly příčinou velkého počtu úmrtí ve středním a horním Egyptě. Neobvykle vysoký počet povodní by pak stál za zničením lidských sídel, utopených lidí, dobytka a významný zásah do zemědělství, což je přesným opakem tolik přínosných záplav, které přicházely každoročně.
A i když přišly požadované každoroční povodně, tak s sebou nepřinesly jenom pozitivní vliv na zemědělství, ale také komáry, díky kterým se šířila malárie, hlodavce, díky nimž se zase šířil mor a jiné možné choroby. Egypťané si rub a líc tohoto vlivu povodní velice jasně uvědomovali. Co může být tématem k zamyšlení, zda tento rozporuplný vztah mezi přínosem a destruktivní mocí Nilu neovlivnil vážnějším způsobem chápání pozitivního přínosu Nilu.
Jak se mohla egyptská civilizace vyrovnat s takovým rozporem? Jaký byl kulturní diskurz, tj. výklad a jazyk katastrofálních situací?
Egypt zpravidla nehovořil o katastrofických situacích. Snad více či méně náhodou se dozvídáme o hladomorech, téměř nikdy nejsme informování o epidemiích a pokud ano, pak jedině ze zahraničních zdrojů, tj. z tehdejších klínopisných tabulek. Nedá se často ani dopátrat, jak někdo zemřel, jednoduše to nezapadá do schématu literárního žánru tehdejší doby.
Pokud se týká povodní přinášených Nilem, byla sepsána celá řádka studií, kde se pokoušeli vysvětlit tento tajemný přírodní jev. Možné odpovědi můžeme hledat od vědeckých názorů dešťů v Nubii až po mýtické jeskyně či brány egyptského božstva Nun. Nedostatek vody by vyvolal katastrofu, a to si nikdo v tehdejší společnosti nepřál. Bylo téměř nemyslitelné v tehdejší době uvažovat o množství vod, množství záplav a přitom je spojovat s úzkostí a strachem. Jednoduše takto Egypťané neuvažovali.
V pohřební, magické a lékařské literatuře starého Egypta bylo vyjádření o devastaci Nilem nemyslitelné a pokud ano, potom se tak dělo nepřímo, v přirovnáních. V textech pyramid[4] jsou nepřátelé zasaženi Nilem. Magické rituály srovnávají nadměrnou záplavu s jedem. Je to podáno tak, jako by to byla otrava jedem a magie je pak namířená nikoliv proti potopě, nýbrž proti jedu. Ne jinak je tomu u lékařských textů, kde je zase těžký krvavý potrat srovnáván se škodlivou záplavou.
Vědecké výzkumy na dané téma uvádí, že se nesetkáme s nějakými zaklínadly či modlitbami vůči destruktivnímu vlivu nadměrné potopy. Přestože taková voda způsobila více úmrtí, než jedovatí hadi, škorpióni nebo divoká zvířata, proti čemuž zaklínadla byla běžně uplatňována. Hapi[3], bůh záplav, což byla personifikovaná podoba potopy, byl běžně uctíván a radovali se z jeho příchodu. V žádném případě mu nebránili, jeho vliv nebyl omezován v jeho dobrém chování nějakými magickými rituály.
Jistě byly prováděny magické rituály ve vztahu k Nilské potopě. Velký hymnus k božstvu Hapi je jistě dobrá ukázka, jak přivolat přínosnou záplavu právě prostřednictvím pozitivního jazyka, prostřednictvím chvalozpěvu ideálního cyklu nilské potopy. Uvnitř chvalořeči jsou dva krátké úseky, které odkazují jak k nedostatečné, tak k nadměrně vysoké záplavě.
Katastrofy jsou tak zmiňovány ve zcela pozitivní rovině, což je opakem toho, co bychom jinak čekali. Tohle vše ale zapadá do kulturního schématu starověkého Egypta, kdy vody jsou chápány jako něco nesmírně pozitivního. I přes svůj destruktivní charakter jsou povodně srovnávány s prvotním aktem stvoření, což je ten nejvrcholnější a nejčistší okamžik lidské historie v chápání člověka tehdejší doby. Destrukce a zničení není nějaké zlo, ale naopak se chápe jako bod nového počátku, bod obnovy. Stéla Ahmose (asi 1539 př. n. l.) Kde je popis zničující bouřky ve které:
„Každý dům a každé obydlí zasáhla (bouře) a byly zničeny a ti, kdo byli v nich, zahynuli. Jejich mrtvoly pluli na vodě jako lehké lodě z papyru.“
Král ihned rozpoznal, že tato událost je mocná manifestace velkého boha. Přišel do Théb a slíbil, že obnoví všechny chrámy. Strategie, která vykresluje katastrofu jakožto božské poselství není něco neobvyklého. Možná to byl i jeden ze způsobů, jak byla posílena moc krále ve vypjaté situaci a také byla uklidněna šokovaná přeživší populace. Tato situace byla také pochopena jako výchozí bod pro obnovu, pro rekonstrukci všech svatých míst.
Pokud chápali tehdejší Egypťané původ různých onemocnění atd., pak jejich zdroj ležel v poušti. Poušť a voda totiž stojí v protikladu. Poušť byla součást životního prostředí, která tvořila ideologický protějšek k vodě. Poušť vždy nesla „nálepku“ zla, vždyť její spojení, bylo spojení se smrtí a byla považována jako původ mnohého zla a mnoha chorob.
Bohyně Sachmet[5], která byla zobrazovaná v podobě divoké lvice nebo ženy se lví hlavou, bývá právě spojována s pouští. Mimo poušť přicházeli její poslové, kteří přinášeli smrtelné nemoci. Nemoci byly obyčejně chápány jako něco, co bylo přinesené větrem. Tato asociace může snad souviset s nějakou zdravotní zátěží, snad díky odpornému zápachu pocházejícímu z bažin, případně díky ostřejšímu větru, který vane v poušti pouze během března a dubna.
Tady si nemohu nevzpomenout na sen, který se zdál Faraonovi. Je to známý příběh o Josefovi a součástí toho příběhu je i výklad snu, který se zdál Faraonovi.
„Když zase usnul, měl druhý sen. Sedm klasů bohatých a pěkných vyrůstá z jednoho stébla. A hle, za nimi vyráží sedm klasů hluchých a sežehlých východním větrem.“ Gen 41,5-6
Klasy sežehlé východním větrem. Což by odpovídalo naznačené logice, kdy z pouště nepřichází nic dobrého. Staří Egypťané znali velice dobře životní cyklus přírody, prostředí, v kterém žili. Byli si vědomi každoročního příchodu nemocí a vztahu tohoto období ke špatné kvalitě vody. Nicméně nepovažovali vodu za zdroj, za příčinu těchto katastrof. Obrátili své obavy a svou agresi vůči opačnému elementu, což byla pouště.
Tato reakce snad může souviset s tím, že voda měla ve starověkém Egyptě nejvyšší přidělenou hodnotu – byla zdrojem života a tedy nemohla být považována za nepřátelský, negativní element.
Zdroj: Bickel, Susanne. (2005) Creative and destructive waters. In: L'acqua nell'Antico Egitto. Rom, S. 191-200.
Poznámky:
1. Kosmogonie je nauka o vzniku světa. U pravěkých a starověkých národů bývá součástí mytologie. Dnes je tímto termínem označována přírodní nauka zabývající se vědecky podloženými teoriemi vzniku nebeských těles, např. planet.
2. Nun (v překladu „Nehybné vodstvo“, původně Niu nebo Nu – „Vodnatý“) je staroegyptský bůh reprezentující v mytologii prvotní pravodstvo či praoceán, který předchází jakoukoli formu existence a z níž se rodí bohové včetně boha – Stvořitele na prvním pahorku náhle se vynořené prvotní suché země (viz benben). Je základní egyptskou kosmologicko-kosmogonickou představou nacházející svůj odraz ve všech tamních mytologických tradicích.
3. Hapi byl staroegyptským bohem záplav a úrodnosti. Jeho každoroční záplavy na řece Nil přinášely do polí úrodné bahno, které bylo důležité pro bohatou úrodu. Jeho jméno znamená v překladu "plynoucí", což pravděpodobně odkazuje na řeku Nil, která se podle mnohých v předdynastické době mohla jmenovat právě Hapi. Právě proto je někdy nesprávně označován jako bůh Nilu, avšak Hapi byl bohem všech záplav.
4. Texty pyramid je moderní název užívaný v egyptologii pro rozsáhlý soubor náboženských textů zapsaných původně na stěnách vnitřních komor několika pyramid staroegyptských králů a královen v období 5., 6. a 8. dynastie. Má se za to, že v době zápisu byly již velmi staré. Přestože nejde o jednotný soubor a jednotlivé exempláře mají povahu samostatně uspořádaného výběru z většího množství textů (tím značně připomínají pozdější Egyptskou knihu mrtvých), jsou pro svůj identický charakter badateli správně pokládány za varianty specifického literárního útvaru, o jehož podobě si lze udělat obrázek kompilací variant. Texty byly napsány pro zemřelého panovníka a měly mu pomoci dostat se do říše mrtvých.
5. Sachmet je staroegyptská bohyně zobrazovaná v podobě divoké lvice nebo ženy se lví hlavou spojená původně s panovníkem jako zosobnění jeho ochrany a božské moci. Mohla být také pokládána za jeho božskou matku: např. na reliéfech ze Sahureova a Niuserreova zádušního chrámu v Abúsíru z 5. dynastie je jednou z bohyň, které krále kojí.
