To platí pouze v případě, kdy přijmu Krista jako svůj život a tímto životem žiju.

Ko 1:10 abyste vedli život hodný Pána a ve všem se Mu líbili, abyste nesli ovoce v každém dobrém skutku a rostli v poznání Boha ... jediný život hodný Pána je Jeho život! Poznávání Boha Otce a Toho, kterého poslal, Ježíše Krista, je věčný život a ten je božský, ne lidský přirozený (J 17:3). Nesení ovoce (jako ratolesti) je produktem života Krista v nás, nikoli našeho vlastního přirozeného (J 15:5).

Tož tak.

Nepletu se, v českých překladech slovo charakter použito není - jsou vedle obrazu kralických použita slova otisk, podoba, odlesk, výraz, vyjádření a v anglických the express image, the expression, the image nebo the exact imprint, tzn. podobná, ne-li stejná, jako v češtině.

Popravdě - vlastně nevím, proč nikdo z překladatelů řecký výraz χαρακτηρ jako charakter nepřeložil, ale stalo se.

Ale to "lidství svého" Bůh odsoudil a ukončil na kříži Golgoty smrtí Pána Ježíše Krista! Takže maximum "lidství svého" není Bohu k ničemu!

Pracoval jsem tehdy jako externí spolupracovník Českého deníku (ČD) a zaujal mne jeden případ, který na TV Nova zveřejnil můj přítel a kolega Petr Felix Chudoba. Jednalo se o tragické úmrtí jinak zdravé 19tileté mladé ženy Andrey, jediné dcery už starších rodičů, které provázely velmi podezřelé okolnosti, svědčící o tom, že ji lékaři místo záchrany života nechali zemřít, aby získali její ledviny, pro které měli připravené dárce. Pro získání relevantních informací jsem se postupně setkal s jejím otcem, snoubencem a matkou a podrobně popsal tento případ v obšírném článku do sobotní přílohy ČD. Načež se strhla lavina dopisů čtenářů (většinou nenávistných) proti mně a způsobu, jakým jsem případ podal. Šéfredaktor mně v reakci na tyto dopisy vyzval, abych se k nim vyjádřil, čehož jsem využil a do reagujícího článku jsem zahrnul Boží evangelium.

Zajímavější však byla setkání s rodinou, díky nimž a mému svědectví se obrátili a uvěřili evangeliu nejprve snoubenec, následně babička Andrey, která si přála se se mnou setkat (toho času v nemocnici) a nakonec i její matka. A právě to setkání s maminkou Andrey, která se mne veřejně zastala, reagujíc na spoustu mně nepřátelských dopisů, jsem dnes vyprávěl na shromáždění. Andreina mamka od tragické smrti své jediné dcery proplakala celé dny a noci, každý den byla na hřbitově a velmi trpěla. Navštívil jsem ji neohlášen několik týdnů po smrti Andrey, pozvala mě dál, asi půl hodiny jsme si povídali, pak šla uvařit kafe a najednou mi říká: "Nechápu, jak to, že po té spoustě nenávistných dopisů lidí, máte pořád pokoj, že vás to nevyvedlo z míry." Odpověděl jsem jí, že pokoj, který mám, je darem od Boha v Pánu Ježíši Kristu a řekl jsem jí (kromě evangelia), že ten pokoj může mít také, jestli chce. Chtěla - tak jsme se spolu modlili (modlitbu spasení) a pak jsem se se vzkládáním rukou modlil, aby jí Pán dal svůj pokoj. Po modlitbě se celá její do té doby bolestí trpící tvář úplně proměnila - pusa od ucha k uchu a říká: "To je neuvěřitelné, já ten pokoj mám!"

Tož tak.