Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Následující úvahy jsem napsal pro ty z lidí, kteří jsou hluboce zasaženi zlem ve světě a nechápou, jak můžou někteří jiní lidé věřit v Boha, který je podle jejich slov vševědoucí a přesto nezasahuje.

Následující text vznikl podle knihy Chatrč od Paula Younga a kapitoly Pozor, přichází soudce. Sám jsem se k této knize dostal až poté, co jsem nejdříve viděl film, který byl natočen. Už jsem tady zveřejnil několik článků, inspirovaných touto knihou. Následující text je parafrázi textu a doplněný mými poznámkami a úvahami.
Říkejme mu člověk, muž a otec, abychom se jmenovitě a osobně nedotkli. Dostal možnost setkat se s Moudrosti, která mu navrhla, že může soudit jak lidi, tak Boha.  
Měl kdysi pět dětí, nejmladší dcera byla nedávno zavražděna pedofilem. Proč ne, proč by takovou možnost nevyužil?  
Moudrost k němu promluvila. V tvém světě určitě existuje mnoho lidí, o kterých si myslíš, že si zasluhují být souzeni. A určitě se najde přinejmenším pár takových, kterým se dává za vinu mnoho bolesti a utrpení světa. Jmenovat myslím tady není třeba. Co třeba ti nenasytní, kteří se přiživují na chudých tohoto světa? A co ti, kteří vyvolávají války a obětují své nedospělé děti ve válkách? Co muži, kteří bijí své ženy? Co takhle otcové, kteří bijí své syny z jediného důvodu, a sice aby utišili svou vlastní bolest? Co třeba všichni masoví vrazi dějin světa?
Člověk cítil, jak jím zmítá vlna jeho nevyřčené zloby. Jeho srdce bylo zlomené a plné hořkosti, když ztratil svou osmiletou dceru a Bůh to dopustil. Zanořil se do soudcovského křesla a pokoušel se zachovat klid navzdory náporu představ, ale cítil, že ho jeho sebeovládání začíná opouštět.
A co teprve člověk, který si za svou oběť vybírá nevinné malé holčičky? Co on? Je ten muž vinen? Měl by být odsouzen? Ano! Zaslouží si věčné zatracení! Má on vinu na tvojí ztrátě? Ano! A co jeho otec, člověk, který svého syna vychoval k násilí, co ten? Ano, ten taky! Kam až půjdeme zpátky? Toto dědictví zlomenosti a zloby jde zpátky až k Adamovi, co tedy on? Ale proč se zastavit u něj?
Co takhle Bůh? Bůh to všechno začal. Je Bůh vinen? Vůbec si tu nepřipadal jako soudce, spíš jako ten, kdo je sám souzen. Moudrost neprojevila ani náznak slitování.
Není tohle ten bod, na kterém každý z nás uvízne? Neživí to náš Velký smutek a hněv? To, že Bohu se nedá důvěřovat?
Otec, jakým jsi ty, přece může soudit Otce! Jeho zlost opět vyšlehla jako ohnivý plamen. Chtěl se z toho vyvléknout, ale ona měla pravdu a nemělo smysl to popírat. Pokračovala.
Copak není tvoje stížnost oprávněná? Že Bůh v tvém případě selhal, stejně jako selhal v případě tvé dcery? Že než Bůh začal se Stvořením, věděl, že jednoho dne bude tvoje dcera brutálně zavražděna, a přesto v něm pokračoval? A potom dovolil té pokřivené duši, aby ji vytrhla z tvé milující náruče, přestože měl moc ji zastavit, nezastavil ji. Není Bůh na vině?
„Kolik jsem tady četl obviňujících textů na adresu bezcitného boha, který se pouze dívá na to veškeré zlo ve světě a nic proti němu nedělá. Bůh je všechno, jen ne bezcitný.“ 
Díval se na podlahu, příval představ v něm vyvolával všechny možné emoce. Nakonec to vyslovil, hlasitěji, než zamýšlel, a ukázal prstem přímo na ni. Ano, Bůh je na vině!
„Kolik je mezi námi takových, co bez zaváhání odsoudí Boha? Někteří jdou až tak daleko, že ho raději nechtějí? Kdyby to šlo, tak ho zabijí? A někteří si dokonce myslí, že už ho zabili. Čím? Vždyť říkají, že není, že je pouhý výmysl slabých a neschopných, a že vlastně neexistuje!“
To obvinění viselo v místnosti, v jeho srdci právě dopadlo soudcovské kladívko. Když tedy, pravila s konečnou platností, dokážeš tak snadno soudit Boha, jistě můžeš soudit i celý svět. Moudrost promluvila opět bez jakýchkoliv emocí.
„Následující slova Moudrosti jsou klíčová, pro pochopení toho, proč Bůh nezasahuje.“
Musíš si vybrat ze svých dětí dvě, které stráví věčnost v Jeho novém nebi a na nové zemi, ale pouze dvě. Cože? Vybuchl a nevěřícně se na ni podíval. A musíš si ze svých dětí vybrat tři, které stráví věčnost v pekle. Nevěřil svým uším a začala se ho zmocňovat panika. Její hlas byl už zase klidný a lahodný, jako když ho uslyšel poprvé.
„Nelze ani spočítat, kolikrát denně my lidé, bez rozumu a nemoudře soudíme druhé lidi. Vždyť i většina článku na tomto blogu je především odsouzením druhých lidí. Přiznávám, že i já sám se v tom vyžívám. Začínám vidět, že jsem jednal nemoudře a hloupě.“
Pouze tě žádám, abys udělal něco, o čem jsi přesvědčen, že to dělá Bůh. On zná každého člověka, který byl kdy počat, a daleko lépe a opravdověji, než jak budeš ty kdy znát svoje děti. Každého ze svých synů a každou svou dceru miluje podle toho, jak tyto bytosti zná. A ty věříš tomu, že odsoudí většinu z nich k věčným mukám, na věky je zbaví své přítomnosti a své lásky. Není to pravda?
Asi ano. Osobně o tom vlastně nikdy takhle nepřemýšlel. Prostě jen předpokládal, že by toho Bůh zřejmě byl schopen. Hovory o peklu byly vždycky tak nějak abstraktní, netýkaly se někoho, kdo by ho skutečně zajímal.  
Pak tedy předpokládáš, že pro Boha je to snadné, přestože ty toho nejsi schopný? No tak, které tři ze svých dětí odsoudíš k peklu? Nejstarší dcera se ti právě teď nejvíc vzpírá. Chová se k tobě ošklivě a říká věci, které tě zraňují. Mohla by být tou první a nejlogičtější volbou. Co takhle ona? Jsi soudce a musíš se rozhodnout.  
Nechci být soudce, řekl a vstal. Myšlenky se mu honily hlavou. Tohle nemohlo být doopravdy. Jak by mohl Bůh od něho žádat, aby volil mezi svými dětmi?
A přesto my žádáme, aby Bůh mezi svými dětmi volil a soudil je.
V žádném případě by neodsoudil nejstarší dceru ani žádné ze svých dětí k věčnému peklu jen proto, že hřešily proti němu. Dokonce ani, kdyby kdokoliv z jeho dětí spáchal nějaký odporný zločin, by to neudělal. Nemohl by! Pro něj to nebyla otázka jejich chování, byla to otázka lásky, jakou k nim cítil, byly přece jeho děti!
Nemůžu to udělat, řekl tiše. Musíš, odpověděla. Nemůžu to udělat, opakoval hlasitěji a s větší naléhavostí. Musíš, řekla znovu, tišším hlasem. Já to ne-u-dě-lám! Zařval, zatímco v něm vřela krev. Musíš, zašeptala Moudrost. Nemůžu! Nemůžu a neudělám! Slova a emoce se hrnuly ven. Moudrost jen stála, přihlížela a čekala. Konečně se na ni podíval, v očích prosbu.
„Jak jsme my lidé nemoudří, druhé bezcitně soudíme, ale když dojde na soud nad svými dětmi, jsme najednou beze slov.“
Nemohl bych to být místo nich já? Jestliže potřebuješ někoho pro věčná muka já je místo nich podstoupím. Šlo by to? Mohl bych to udělat? Padl jí k nohám, plakal a žadonil. Prosím, nech mě to podstoupit za moje děti, prosím, rád bych to udělal... Prosím, žádám tě o to. Prosím... Prosím...
Člověče, muži a otče, zašeptala a její slova byla jako sprška chladivé vody za nesnesitelně horkého dne. Rukama se něžně dotkla jeho tváře a zvedla ho na nohy. Přestože ji přes slzy viděl rozmazaně, poznal, že se zářivě usmívá. Teď jsi promluvil jako Ježíš. Soudil jsi dobře. Jsem na tebe moc pyšná.