Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Po mém úvodním článku o tom, jak žije modlitebním životem katolík a jak vnímá věci, cítím z vaší strany určité rozpaky. U mnohých neporozumění. Upozorňuji, že mým cílem je, abyste mě alespoň trochu pochopili. Alespoň snad někteří – nedělám si iluze. Budu tedy popisovat dál svůj modlitební život způsobem, jak mu sám rozumím a jak ho sám prožívám. Zdůrazňuji, že to neopisuji z žádné katolické „příručky“, jak jsem tady už dopředu byl „odborně“ ohodnocen. Popisuji výhradně vlastní zkušenost víry.

Jedná se o to, že aby člověk v modlitebním životě postupně neupadal, musí mít určitý režim pro pravidelnou modlitbu – nikoli aby se modlil jen tehdy, když si na to vzpomene. To bych byl katolíkem na baterky. V životě každého člověka je velmi důležitý řád, který je opakem chaosu. Řád je třeba si zvolit, rozhodnout se pro něho, plánovitě si ho stanovit - a pak pochopitelně i dodržovat.

Pro každého katolíka je v životě církve k dispozici široká paleta nabídek modlitebního života.
Hned ráno, když vstanu, krátkou modlitbou chválím Boha, děkuji za dar života a odevzdávám nebeskému Otci celý tento den. Stejně tak má v mém životě pevné místo společná modlitba manželů (a dokud byly doma děti, tak společná modlitba rodiny).
Třikrát za den se rozeznívají zvony na katolických kostelech (tzv. klekání), aby se věřící na chvilku zastavili, oslavili Boha a žehnali dvojím žehnáním zdrávasu také své osoby a plody svého života, aby si připomněli Boží plán spásy světa a ztotožňovali se svými osobami s tímto plánem. Je to takový užitečný a praktický návrat na „Boží vlnu“ – znovunaladění našeho světem tak často rozlaďovaného „přijímače“ našeho srdce.
Také modlitba před jídlem a po jídle by měla být samozřejmostí.
Mimo to v modlitebním životě církve je zapojeno množství lidí v modlitbě „breviáře“ (modlitba hodin) - což jsou v podstatě starozákonní žalmy, vybrané pro konkrétní den. Někdo se je modlí třikrát denně, osoby s duchovním zaměřením ve stanovenou dobu až osmkrát. Je to jistý režim dne, zaměřený na Boha, na společné prožívání života – u každého povolání podle situace trochu jiný, originální. Výhodou je, že jsou na každý den také internetové aplikace breviáře do mobilů.


Nejde vůbec o to, „počítat“ si modlitby na výkon, ale o záměrnou rozumovou a volní snahu opravdu žít s Bohem, navracet se k Němu.
Modlitba není prostředkem, abychom my Boha nutili vykonávat naše zbožné představy, co by měl On udělat, ale abychom se naučili poznávat Boží vůli, uslyšet Jeho hlas a podle toho pak i jednat.
Je samozřejmé, že se člověk snaží prožívat průběžně veškeré události dne u vědomí Boží přítomnosti a Božího vlivu na průběh událostí – ale nikdo nejsme tak dokonalí, abychom občas nesklouzli do vlastních představ a jejich prosazování, jak by měl náš život vypadat podle nás a je třeba znovu obnovovat to naše vědomí Boží přítomnosti.
Také je mezi námi katolíky dost rozšířená praxe tzv. krátkých střelných modliteb, kdy oživujeme své napojení na Boha – např. „Díky Ježíši!“ „Duchu svatý, buď se mnou!“ A pod.


Je mnoho druhů modlitby, mnoho různých způsobů, jak se modlit, jak otvírat Bohu své srdce, aby ho on mohl proměnit. Modlit se dá i neverbálně, kontemplativně – nazírat na Boží přítomnost. To ale nejde hned, daří se to člověku až po velmi dlouhé cestě modlitby.
Vždycky lze pro jakoukoliv modlitbu nalézt příměr v životě pozemské rodiny. Např.: Dítě si hraje někde na pískovišti v parku a maminka sedí na lavičce opodál. Nemusí spolu vůbec mluvit, ale dítě se přesto cítí v naprostém bezpečí – ta neviditelná vazba mezi matkou dítětem stále přetrvává. Dítě moc dobře ví, že matka je „přítomna“ a v tom je jeho klid a bezpečí. Proto bývám někdy docela v rozpacích, když se mě ptáte: „Kdy naposled s tebou mluvil nějaký anděl nebo svatý v nebi?“
Tato otázka prozrazuje o vás velmi mnoho - evidentně znáte jen ten druh modlitby verbální a nad to už asi nic moc. A to je pro vás opravdu docela škoda.


Mnozí jste tu už svědčili o svém obrácení (podotýkám: upřímném obrácení!).
Většinou podle stejného scénáře: žil jsem špatně, v hříších a pověrách – pak přišel Bůh, očistil mě, dal mi „pravou víru“ (obvykle ve významu: Duch svatý mi skrze Písmo otevřel oči) – nyní už jsem spasený, půjdu do nebe a mojí motivací už vůbec není moje záchrana (jsem přece už zachráněn), ale pracovat pro druhé.
Myšlenka veskrze ušlechtilá a v jádru křesťanská, ale jako každá hereze je i zde (snad z neznalosti) „přepískutá“ do nepravdy.



Moje zkušenost víry je docela jiná:
Bůh mě sice kdysi také proměnil (zbavit člověka hříchů je přece velká proměna a učinit z vyhnance z ráje opět dítě Boží je proměnou ještě zásadnější!), ale proměňuje mě i neustále dál – společným životem. Takže osobní rozhodnutí žít svůj život už vždycky s Bohem je teprve počátkem naší osobní dlouhé cesty k dokonalosti víry.
Věrnost a vytrvalost Bůh člověku nepředává žádným zázrakem a už vůbec ne v jediném okamžiku – to jsou skutečně až plody našich mozolů na Božím díle po naší dlouhodobé spolupráci s Ním. Učíme se nezištně pomáhat druhým – to není bezpracný dar od Boha!

Skrze naše skutky - naplňováním naší jedinečné úlohy každého z nás na Božím díle obnovy světa teprve roste naše víra k dokonalosti (Jk 2,22)!
Věnovat Bohu svůj čas a svou práci, své úsilí! Nechat se Bohem vést!
Po prvním obrácení práce na sobě samém teprve začíná! Bez věrnosti a vytrvalosti nelze člověku vytrvat v dobrém až do konce! (Mt 24,13; Mk 123,13)


Nikdy proto nemohu s naprostou jistotou už dopředu prohlašovat, že po smrti těla jistě půjdu do nebe.
To je jenom sebeohlupování a projev nevzdělanosti v křesťanské víře.
Třeba se osvědčit až do konce, abych snad jednou nebyl zahanben – jak o sobě říká i apoštol Pavel (1 Kor 9,27). Že by i jemu tady scházela ta vaše "jistota", že jste už navěky spaseni?


Tvrdit o sobě, že nás Bůh proměnil a dal už někomu z nás "přirozenost nehřešit" je jen další herezí, dalším sebeohlupováním.
Proč tedy v realitě hřešíte, když to jde jinak? Když prý už máte přirozenost nehřešit?
Přirozenost nehřešit mají andělé a svatí v nebi.
Jako zcela výjimečný dar (nenávist vůči zlu – Gn 3,15) tuto přirozenost nehřešit obdržela pro svůj úkol na Božím plánu záchrany lidstva také Kristova matka Maria.


Mě osobně tedy Bůh také zachránil a společný život s Bohem po čase každému člověku do jisté míry propůjčuje „Boží“ vidění světa.
To znamená, že začíná vidět závažné hříchy v jejich nahotě a ošklivosti, takže pro člověka někdy už opravdu přestávají být i pokušením. Přesto je zde pořád dost široká oblast, ve které hřešíme stále – i když se jedná o hříchy s menší závažností, pokud by jich člověk kajícně také pravidelně neodevzdával Kristu (nejlépe ihned, kdy si je uvědomí), tak i tato zátěž lehkých hříchů by byla schopná pokřivit srdce člověka a zvrácené myšlení by se nakonec projevilo i skutkem hříchu ke smrti. Proto je tak důležitá pravidelná očista ze hříchů ve svátosti smíření. Každý z nás tedy máme stále oblasti hříchů, na kterých třeba pracovat, zbavovat se jich. Je to proces růstu ke svatosti po celý zbytek života. Cesta k větší věrnosti a vytrvalosti. I přes veškerá naše obrácení jsme svojí podstatou stále jen lidé hříšní, náchylní ke zlu.


Abychom se jednou docela změnili, musíme se nejdřív nechat Bohem postupně proměňovat po malých krůčcích ve společném životě s Ním. To je jediný recept na vyšší kvalitu pozemského života.

Ale to nejde bez vnitřního života modlitby.
Každý člověk je chrámem – a má být chrámem Božím neustále budovaným, zdokonalovaným! Kdo neroste – automaticky upadá.
Problém bývá, že své lenosti se jen tak nezbavíme a občas máme třeba i nechuť se zrovna modlit. Proto je tak důležité alespoň obrysově si stanovit určitý denní řád pro modlitbu a ten dodržovat. Troufám si tvrdit, že když přemůžeme svoji prvotní nechuť se zrovna teď modlit, tak taková modlitba je Bohu i milejší, než ta, která nám jde snadno.