Synové Zebedeovi. Marek 10, 35—45. Po perikopě, jež obsahovala vypravování o tom, jak Ježíš mluvil podruhé k učedníkům o utrpení, smrti a vítězství Syna člověka, následovalo vypravování o sporu mezi učedníky o přednost (viz perik. 54.). Také nyní, po třetí zprávě o utrpení, následuje perikopa podobného obsahu. Perikopa zároveň ukazuje, jak učedníci trvali na běžném národně politickém chápání mesiáše a království Božího, a jak Ježíš využil nových příležitostí, aby jim ještě přesněji vyložil své chápání. Svou formou je tato perikopa výrokovou historií, a na ni — jako v jiných případech — jsou navázána další Ježíšova slova, pocházející z jiné souvislosti, ale doplňující výrokovou historii. I výroková historie i Ježíšovy výroky, které ji doplňují, byly formulováy po Ježíšově smrti, a je přirozeno, že Ježíšova slova v nich mají znění a smysl, které jim byly přikládány až v počátcích křesťanství. Jak Ježíšova slova doslovně zněla, když byla pronášena při událostech samých, dnes již nevíme. Perikopa v dnešním svém znění neobsahuje jen historická slova Ježíšova, nýbrž ta slova jsou tu podána již v zabarvení a výkladu prvokřesťanském, jak byla chápána po událostech velikonočních, a jsou doplněna zvláštním projevem víry prvních křesťanů ve význam Ježíšovy smrti. Mimoto jsou Ježíšova slova této perikopy doplněna i proroctvím o smrti synů Zebedeových, vloženým do Ježíšových úst. Markova perikopa byla pramenem pro paralelní perikopu u Matouše (20, 20—28), ale znění Matoušovo již zároveň svědčí o vývoji tradice vzhledem k potřebám prvokřesťanského myšlení. Lukáš nemá paralelního místa, které by čerpal z Marka. Prvou část perikopy vynechal asi proto, že v době, kdy psal své Evangelium, byla vážnost apoštolů již tak veliká, že nepokládal za vhodné uvádět událost, která nebyla příznivá dvěma význačným apoštolům. Druhou část perikopy mohl postrádat proto, že na jiné místo Evangelia, do vypravování o poslední večeři (Luk. 22, 24—27) vložil z jiného pramene tradici, která je v podstatě totožná s tou, jež byla pramenem pro druhou část naší perikopy. [35] Perikopa nemá zarámovacího úvodu evangelistova. Začíná hned úvodem, který je běžný ve výrokových historiích a který líčí motivaci a okolnosti, ze kterých vzešlo Ježíšovo rozhodující slovo: Přijdou k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řeknou mu: »Mistře, přáli bychom si, abys nám učinil, oč bychom tě prosili.« Synové Zebedeovi patřili k druhé dvojici učedníků, které Ježíš povolal hned na počátku svého působení (viz perik. 5.). Vybral je také do kruhu dvanácti, v seznamech apoštolů jsou uváděni na prvních místech, hned po Petrovi (viz perik. 18.). Patřili s Petrem k nejdůvěrnějším Ježíšovým učedníkům, jsou uváděni při vzkříšení dcery Jairovy (perik. 30.) a při proměnění na hoře (perik. 50.). Průběh Ježíšova působení se chýlil k situaci, že záhy dojde k rozhodujícím událostem. Synové Zebedeovi myslili v představách národně politického mesianismu jako skoro celý národ. Měli v duši toužebná přání pro sebe a chtěli by je mít splněna. Ale cítili, že ta přání nejsou malá. Proto po způsobu prostých lidí chtěli mít ještě dřív, než svá přání vyloží, od Ježíše závazný slib, že je splní. Nejstarší tradici nevadilo, líčit učedníky tak, jakými vskutku byli. Ale když v životě křesťanů doby poapoštolské vzrůstala autorita apoštolů, bylo z tradice vypouštěno všecko, co nebylo ve prospěch apoštolů. Proto je v Evangeliu Matoušově provedena změna na tomto místě. Podle Matouše nepřišli k Ježíšovi s žádostí sami synové Zebedeovi, nýbrž jejich matka. Mateřské lásce a starosti o syny se něco takového dalo spíše prominout než apoštolům. Ze srovnání Mat. 27, 56 s Mar. 15, 40 plyne, že matka synů Zebedeových se jmenovala Salome a podle Jana 19, 25 byla sestrou Ježíšovy matky Marie. Jakub a Jan byli tedy Ježíšovými bratranci. Salome doprovázela s jinými ženami Ježíše a učedníky na cestě z Galileje do Jeruzaléma. Podle Matouše tedy ona přistoupila spolu se syny k Ježíšovi a ona od něho něco žádala. [36] Ale Ježíš nedával závazný slib, když nevěděl, co má splnit. Odpověděl: »Co chcete, abych vám učinil?« Podle Matouše se tak tázal matky. Nezbylo tedy, než otevřít srdce. [37] Podle Marka vyslovili své přání Zebedeovci sami. Oni mu řekli: »Dej nám, abychom v tvé slávě seděli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.« Podle Matouše vyslovila přání matka: »Poruč, aby tito dva synové usedli jeden po tvé pravici a druhý po levici ve tvém království. Z toho je vidět, že Zebedeovci věřili v Ježíšovo mesiášství ve smyslu běžného národně politického židovského mesianismu. Jako by Ježíš dosud ani slova neřekl o trpícím Synu člověka. Zebedeovci věřili, že mesiáš bude vládcem, který bude ze Siónu slavně kralovat svému národu a skrze něj celému světu. Šlo jim o to, aby oni seděli po pravici a po levici mesiášově. Vedle vládce, po pravici a po levici, seděli jeho první ministři, kteří měli po králi největší čest, ale i největší moc. Synové Zebedeovi patrně myslili, že jako Ježíšovi příbuzní mají nejbližší právo sedět na trůnech vedle trůnu mesiášova a spolukralovat s ním. V Orientě bylo přirozené tak smýšlet. V židokřesťanské církvi měl také skutečně vůdčí postavení Ježíšův bratr Jakub a po jeho smrti druhý bratr, Šimon. Také v náboženském hnutí Mohamedově měli po jeho smrti rozhodující postavení jeho příbuzní. Synové Zebedeovi, kteří za Ježíšova života byli asi jediní pokrevní příbuzní v jeho hnutí, nechtěli přijít pozdě se svými domnělými nároky, a proto si včas zajišťovali první místa po boku mesiášského krále. Myšlenka spoluvlády učedníků s Ježíšem jako mesiášem je zachována také u Mat. 19, 28 a zjistili jsme v předcházející perikopě, že pochází z kruhů židokřesťanských. V dalším vypravování odpovídá Ježíš i u Matouše pouze synům Zebedeovým, o matce už není zmínky. Je zřejmo, že Matouš pozměnil svůj pramen jen na samém počátku vypravování. [38] Ježíš upozornil žadatele, aby si uvědomili, co jejich žádost znamená. Ježíš jim odpověděl: »Nevíte, oč žádáte. Můžete píti kalich, který já piji, nebo býti pokřtěni křtem, kterým já jsem pokřtěn?« Jakub a Jan si nejsou vědomi dosahu své žádosti, aby seděli po Ježíšově pravici a levici. Proto jim to Ježíš naznačuje dvěma obrazy. Splnění jejich žádosti by znamenalo, že musí píti jeho kalich a býti pokřtěni jeho křtem. Obraz kalicha je vzat ze Starého zákona a byl obecně srozumitelný: znamenal utrpení, zvláště utrpení Bohem uložené.(33) Druhý obraz je obraz křtu, nebo přesněji ponoření (baptima), a znamená násilnou, mučednickou smrt. Také Luk. 12, 50 dosvědčuje,(34) že obraz ponoření sloužil Ježíšovi jako vhodné podobenství pro výklad jeho smrti. Křtěný je ponořován do vody a mizí. Ale nezůstane ve vodě, nýbrž zase vyvstane. Křest je podobenstvím pro smrt, která je zprostředkováním života. Smrtí se začne pro Ježíše nový život a splnění Boží vůle. Ježíš tu tedy mluví stejně jako u Cezareje Filipovy a pak ještě dvakrát (viz perik. 48., 53. a 58.), mluví o svém nastávajícím utrpení, o své smrti i o svém vítězství. To jej čeká, aby splnil poslání, uložené mu Bohem. Opakuje tu také to, co už vysvětlil učedníkům, že musí trpět, zemřít a zvítězit každý, kdo jej chce následovat (viz perik. 49.). Chtějí-li tedy Zebedeovi synové s ním kralovat, musí s ním i trpět a podstoupit smrt. Cesta k největší cti a slávě vede úplným sebeobětováním, mučednictvím. Ježíš sám dobrovolně tu cestu nastoupil, když poznal, že je to Boží vůle k splnění jeho poslání. Proto se Ježíš táže obou bratří, jsou-li způsobilí a ochotní přinést tu nejvyšší oběť, bez níž je nemyslitelná ta nejvyšší čest a moc, o niž prosili. Ježíš tu tedy opět staví proti myšlence vítězného vládce mesiáše myšlenku trpícího Syna člověka. Oba bratři projevili největší ochotu. Odpověděli: »Můžeme.« [39] Ale věc není tak snadná. Ježíš však řekl: »Kalich, který já piji, budete píti, a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni...« Ježíš tedy bratřím oznamuje, že se vskutku dožijí mučednické smrti. O splnění těchto slov, pokud jde o Jakuba, vypravují Sk. ap. 12, 2: »V tom čase král Herodes (Agripa I.) vztáhl ruce, aby ublížil některým z církve. Zahubil mečem Jakuba, bratra Janova.« Bylo to r. 44. O Janově smrti Skutky apošt. nemluví ani na tomto místě ani nikde jinde. V prvotní církvi převládalo naopak o Janovi podání, že žil nejdéle ze všech apoštolů. Přežil prý pronásledování Neronovo († 68) i Domitianovo († 96) a zemřel ve vysokém stáří v Efezu smrtí přirozenou (Iren. III, 3, 4; Euseb., Hist. eccl. III, 31). Zdá se však, že toto podání je mladšího původu a že zatlačilo starší podání podle něhož Jan zemřel mučednickou smrtí společně se svým bratrem Jakubem r. 44. Toto starší podání zachoval Papiáš z Hierapole († kol 150). Také Afraates Syrský a nejstarší syrské martyrologium počítají Jana Zebedeova mezi mučedníky spolu s bratrem Jakubem. Je tedy pravděpodobno, že Jakub i Jan zemřeli mučednickou smrtí r. 44 a právě tu jejich společnou smrt naznačila prvokřesťanská tradice ve formě proroctví, vloženého do Ježíšových úst. Pak je náš verš vložkou do původní výrokové historie, která té vložky neměla. Tradice o vysokém stáří apoštola Jana vznikla asi záměnou apoštola Jana s presbyterem byterem Janem z Efezu. [40] Nyní teprve následují vlastní Ježíšova slova z původní výrokové historie: »...ale není mou věcí dáti vám seděti po mé pravici a po mé levici; to náleží těm, kterým je to připraveno.« Jsou to vrcholná slova výrokové historie. Obsahují přímou odpověď na žádost obou bratří a jsou ve shodě s Ježíšovými slovy, pronesenými při jiných příležitostech. Ježíš bratřím oznamuje, že on jim nemůže dát prvá místa, o která žádají, třeba jsou ochotni s ním trpět a zemřít. On sám bude trpět a zemře ve shodě se svým posláním, a Boží vůle také určí způsob a ráz jeho vítězství v dovršeném království Božím. Bůh určuje místa v království Božím a nikdo jiný. Ježíš jen plní Boží vůli, neřídí ji. Slova jsou opět dokladem toho, jak se Ježíš sám odlišoval od Boha (viz perik. 57.), a jak se pokorně a poslušně podřizoval Boží vůli. V království Božím rozhoduje pouze Boží vůle, žádná vůle lidská, ani vůle Krále Božího království, který jen plní Boží vůli. V tom je vrchol a smysl výrokové historie v jejím původním znění, než bylo zkomplikováno tím, že po smrti synů Zebedeových byla do něho vložena Ježíšova předpověď jejich smrti. [41] K výrokové historii jsou připojena Ježíšova slova, pronesená patrně při jiné příležitosti. Kolovala v tradici bez určení místa a času, a byla asi obsažena také v Logiích. Lukáš je zařadil do zcela jiné souvislosti, do zprávy o poslední večeři (Luk. 22, 24—27). Marek je připojil k výrokové historii o synech Zebedeových a dal jim proto vhodný úvod, který z nich činí pokračování událostí s oběma bratřími. Evangelista předpokládá, že všech dvanáct bylo přítomno při události s bratřími. Jakmile to uslyšelo těch deset, rozmrzeli se na Jakuba a na Jana. Evangelista soudí jistě správně, když takto navazuje další vypravování. Ve spoluučednících propuká nevole proti nepěkné ctižádostivosti synů Zebedeových. I těch ostatních deset smýšlelo nepochybně stejně jako ti dva. I oni si jistě všichni přáli sedět po pravici nebo po levici mesiáše, na nějž myslili, třeba on sám jim opětovně mluvil o Synu člověka. Právě proto se mohli rozmrzeti na oba bratry, že je chtěli předstihnout.Matouš převzal i toto navázání, ani slovem se nezmiňuje, že by se rozmrzeli na jejich matku. [42] Po navazovací spojce s výrokovou historií následuje úvod k Ježíšovým slovům a pak slova sama. Ježíš si je zavolal k sobě a řekl jim: »Víte, že ti, kteří se pokládají za vladaře nad národy, nad nimi panují a velicí mužové mezi nimi je znásilňují.« Ježíšova slova jsou pronášena ke dvanácti a hodí se dobře do situace po události se syny Zebedeovými. Ježíš v nich mluví o zásadně novém způsobu myšlení a jednání než je to, které se projevilo u obou bratří. Jejich myšlení bylo myšlením na věci lidské. Ježíš je však vede k myšlení na věci Boží, k myšlení podle zásad království Božího. Staví přitom do protikladu způsob myšlení a jednání předáků světských a předáků ve společnosti, žijící v duchu království Božího. [43. 44] Zcela jinak je tomu ve společnosti, ve které kraluje Bůh. »U vás však tomu tak není; nýbrž, kdo by se mezi vámi chtěl státi velikým, buď vaším služebníkem, a kdo by se chtěl státi prvním mezi vámi, buď otrokem všech.« Poznali jsme tyto Ježíšovy myšlenky již u Mar. 9, 35 (viz perik. 53). Pravá velikost a pravé prvenství je v pokorné službě druhým. Království Boží je nejen nový stav lidské duše, ale i nový stav lidské společnosti. Je nejen novým obecenstvím člověka s Bohem, ale i novým obecenstvím člověka s člověkem. Je to také stav společnosti, v níž je vše zcela jiné než ve společnosti světské, kde vládne jen vůle lidí. Ani v této společnosti není vyloučen rozdíl mezi členy, i v ní jsou a musí být někteří vedoucí a přední, jiní vedení. Ale myšlení a chování předních má v ní býti opakem myšlení a chování předáků tohoto světa. V této společnosti se velikosti a přednosti dosahuje pokornou službou druhým. Zde je zásadní překonání sobectví, ctižádostivosti apod. Myšlení a jednání jsou tu řízeny jen a jen k blahu jiných a ne k blahu vlastnímu. Velikost je břemenem, prvenství je pokornou službou. Kdo slouží nejlépe, ten je největší. To je zcela nové učení, které Ježíš přinesl na svět. Roste z jeho ideje trpícího Syna člověka, který je ztělesněním ideje pokorné služby, a je protikladem kideji mesiáše, který je výrazem myšlenky panování jako u pozemských vládců. To je Ježíšova idea pokorné služby Syna člověka jako představitele království Božího proti myšlence panování mesiáše, který je tak zařazen mezi vladaře nad národy, čili neliší se podstatně od myšlenek pohanských. Je to táž myšlenka, která je vyslovena v perik. 48. tím, že myšlení o mesiáši je nazváno myšlením na věci lidské a myšlení o Synu člověku myšlením na věci Boží. Idea pokorné služby království Božího proti myšlence panování světské společnosti je stejně vyslovena i na paralelním místě u Lukáše, který tento Ježíšův výrok zařadil do zprávy o Ježíšově poslední večeři s učedníky. »Vznikl spor mezi nimi, kdo z nich asi je největší. Ježíš jim řekl: Králové pohanů panují nad nimi, a jejich vrchnosti si dávají říkati: Dobrodinče. Ale vy ne tak! Nýbrž největší mezi vámi ať je jako nejmladší, a kdo je vedoucí, budiž jako sloužící.« Ve společnosti, ve které Ježíš je Králem, platí paradox: jen ten je pánem, kdo je služebníkem. Svět zná jen velikost skrze moc a uplatnění sebe. Velikost skrze pokornou službu, ducha lásky a obětavosti patří do společnosti Ježíšovy. [45] Ježíšův výrok se končí odůvodněním požadavku pokorné služby, který ukládá učedníkům. »Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužiti, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.« Tím odůvodněním je tedy Ježíšův příklad. U Lukáše to odůvodnění zní: »Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, který posluhuje? Není jím ten, kdo sedí? Já však jsem uprostřed vás jako sloužící.« Na obou místech ukazuje Ježíš na sebe jako na vzor a příklad pokorné služby. Jeho příklad a vzor má být motivem jejich smýšlení a jednání. Ježíš nevystupuje jako pozemský vládce, který si dává sobecky sloužit, nýbrž jako služebník, který nesobecky slouží jiným; ne jako ten, který sedí u stolu a nechává se obsluhovat, ale jako ten, který sám obsluhuje. Ježíšovo poslání stojí pod myšlenkou služby a nikoliv pod myšlenkou panování. Židovský mesiáš je zosobněním myšlenky panování, Syn člověka je zosobněním myšlenky pokorné služby. Až dosud je tu vyslovena idea pokorné služby, idea života oddaného dílu a službě jiným v životě i ve smrti. Je to jen ukončení předešlých myšlenek poukazem na vlastní život jako vzor a příklad uskutečňování těch myšlenek, vybízející k následování. Lukášova verze Ježíšova výroku dále nejde. Ale dále jde Markova a podle ní i Matoušova verze Ježíšova výroku, a to v posledních slovech výroku, že Syn člověka přišel, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé. Zde jde o víc než o ideu nesobecké pokorné služby jiným za života. Zde nejvyšším výkonem služby Syna člověka je, že dává vlastní život jako výkupné za mnohé. Jeho smrt je záchranným skutkem za mnohé, skutkem výkupným, podstoupeným místo mnohých, ve prospěch mnohých. A v tom je účel a smysl jeho poslání. Slovem »výkupné« je přeloženo řecké slovo originálu: lytron, a to se vyskytuje pouze v této perikopě ve znění Markově i Matoušově, a pak již nikde jinde v Novém zákoně. Ve světě, kde se mluvilo řecky, znal to slovo v té době dobře každý člověk. Lytron bylo slovo, kterého se používalo v jedné z tehdejších právních forem pro propouštění otroků na svobodu. Tou formou byl slavnostní obřad, jímž byl otrok z majetku svého dosavadního pána vykoupen v chrámě některým bohem. Dosavadní pán přišel s otrokem do chrámu, prodal jej tam před knězem bohu a dostal z chrámové pokladny vyplacenu peněžitou částku jako výkupné čili lytron. Dosavadní otrok se tím stal majetkem boha, ale nebyl chrámovým otrokem, nýbrž svobodným chráněncem boha. Vůči lidem a zvláště vůči dosavadnímu pánovi byl úplně svoboden. O úkonu byl sepsán protokol a uložen v chrámě. Při vykopávkách naší doby bylo takových protokolů nalezeno velké množství, některé i do kamene vtesané. Slyšel-li nebo četl-li tedy někdo v 1. století po Kr. ve světě řeckořímském slovo lytron, myslil hned na výkupné za propuštění otroka na svobodu. Apoštol Pavel učinil tento obyčej propouštění otroků na svobodu vykupováním základem svého učení o vykoupení člověka Ježíšem Kristem. Podle Pavla je člověk od přirozenosti otrokem hříchu (Řím. 6, 17. 20. 6. 19), lidí (1. Kor. 7, 23), smrti (Řím. 8, 20. 21), Žid je ještě k tomu otrokem Zákona (Gal. 4, 1. 7; 5, 1), pohan otrokem svých bohů (Gal. 4, 8. 9). Ale Kristus člověka ze všech těchto otroctví vykoupil svou smrtí na kříži, jeho smrt byla lytron, výkupné, zaplacené Bohu místo lidí, byla smírnou obětí, činící zadost rozhněvanému Bohu, smývající vinu a hřích lidstva a přinášející lidstvu věčnou spásu. Pavlovo učení se stalo základem křesťanského dogmatu o vykoupení a o Vykupiteli. Je však otázkou, zdali můžeme hledat toto učení nebo jeho základ již u Ježíše samého. Ježíš nemluvil řecky, ale aramejsky. Mohl užít aramejského nebo hebrejského slova, které by mohlo být přeloženo řeckým slovem lytron? A jestliže ano, které myšlenky byly ve světě palestinském spojovány s tím výrazem, a co tedy jím myslil Ježíš? Řecký překlad Starého zákona, Septuaginta, užívá výrazu lytron (nejčastěji v množném čísle lytra) většinou pro překlad hebrejského slova kofer. V hebrejském Starém zákoně kofer a v řeckém lytron (lytra) znamená také výkupné, peněžitou částku, zaplacenou za osvobození otroka, propuštěného z otroctví,(35) nebo za osvobození prvorozence, který měl jinak připadnout Bohu(36) nebo za osvobození života, který propadl soudu či trestu.(37) Nikde ve Starém zákoně nemá slovo kofer — lytron význam smírné oběti, obětní zástupné smrti, přinášející usmíření, zadostučinění, odpuštění hříchů. Kdyby tedy byl Ježíš užil slova kofer, nebyl by ho v palestinském myšlenkovém světě užil ve smyslu apoštola Pavla, jenž ho užil podle myšlenkových kategorií světa helenistického. Poznali jsme u Marka 8, 37 (viz perik. 49.) Ježíšova slova, která přímo vylučují myšlenku zástupného vykoupení, způsobeného jeho smrtí. Ježíš řekl, že není v tomto světě nic, a tedy ani jeho smrt, co by mohl člověk dáti Bohu v náhradu, jako výkupné, aby zachránil svou duši pro věčný život, a že proto má člověk raději ztratit svůj život pozemský, než by připustil ztrátu věčného života, království Božího. Nikde v Ježíšových slovech a skutcích, jak o nich svědčí nejstarší jednotky evangelní tradice, nenajdeme myšlenku, že by jeho smrt byla smírnou obětí za vinu nebo hřích lidí. Ta myšlenka je vůbec neslučitelná s Ježíšovou ideou Boha, milujícího a odpouštějícího Otce, zvláště jak plyne z podobenství o marnotratném synu. Je také neslučitelná s Ježíšovou ideou odpouštění hříchů, neboť toho se podle Ježíše dostává přímo člověku, který svůj hřích uznává, lituje ho a kajícně se k Bohu vrací, bez jakékoliv nutnosti vykoupení zástupnou smrtí. Nauka apoštola Pavla o vykoupení člověka zástupnou smrtí Kristovou je spojena s naukou o dědičném hříchu, kterým všecko lidstvo v Adamovi Boha urazilo a který nemohl být smířen leč zadostučiněním, které dal Bohu Ježíš svou smrtí na kříži. Ale u Ježíše nenajdeme žádné zmínky o dědičném hříchu. Nelze proto jinak, než usoudit, že závěr Ježíšova výroku u Marka je pozdější dodatek k původnímu Ježíšovu výroku, který je v neporušené podobě zachován ve verzi Lukášově, kde není zmínky o Ježíšově smrti jako o výkupném za mnohé. Markův dodatek se ostatně ani dobře nehodí do souvislosti celého výroku. Ježíš v tomto výroku žádá od svých učedníků pokornou službu lásky. Jako důvod a motiv svého požadavku uvádí vlastní příklad a vzor. Jako musí učedníci podle vzoru svého Mistra trpět (viz perik. 49.), tak musí podle jeho příkladu také pokorně sloužit jiným a nikoliv panovat nad jinými. Dodatek, že Syn člověka dal svůj život jako výkupné za mnohé, by pak důsledně vyžadoval, že také učedníci mají dávat svůj život jako výkupné za mnohé. To však výrok zřejmě říci nechce, Ježíšova smrt by tím ztratila svůj specifický a jedinečný výkupný význam, který jí dodatek připisuje. Dodatek se nehodí do logiky a souvislosti Ježíšova výroku o pokorné službě učedníků po vzoru Ježíšově. Ježíšova slova, obsažená v Markově dodatku, nelze chápat ve smyslu výkladu exegetické školy eschatologické, jako by Ježíš chtěl na sebe vzíti za jiné tíseň poslední doby, aby tak urychlil příchod království Božího, a jako by věřil, že hned po jeho smrti jej Bůh pošle na svět znova k soudu a s královstvím Božím v slávě. Tento výklad vyplynul z nesprávných předpokladů kladů této školy, z nesprávného pojetí Ježíšova poslání i vědomí a z nesprávného výkladu Ježíšových slov. Slova našeho verše o dání života jako výkupného za mnohé nelze tedy pokládati za původní slova Ježíšova, nýbrž třeba je pokládali za dodatek k původnímu Ježíšovu výroku, dodatek učiněný k Ježíšovým slovům prvotní církvi ve smyslu učení o zástupné smrti za jiné. Apoštol Pavel své učení o výkupné smrti Kristově na kříži nevytvořil na základě Ježíšových slov, nýbrž na základě myšlenek prvotní církve palestinské, která, jak jsme poznali v perikopě 51., přenášela na Ježíše výrazy a myšlenky z 53. kapitoly knihy Izaiáš o »služebníku Hospodinově«. Tam je možno nalézti základ myšlenky o smírné oběti za jiné a tamodtud bylo možno přenésti na Ježíše, co se tam praví o »služebníku Hospodinově« a co od proroka bylo míněno o národu izraelském. Tam čteme: »Taktě se líbilo Hospodinu jej (služebníka Hospodinova) stírati a nemocí trápiti, aby polože duši svou v oběť, viděl símě své, byl dlouhověký, a to, což se líbí Hospodinu, skrze něho šťastně konáno bylo. Z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude. Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese. A protož dám jemu díl pro mnohé, aby s nesčíslnými dělil se o kořist, protože vylil na smrt duši svou, a s přestupníky počten jest. Onť sám nesl hřích mnohých a přestupníků zástupcím byl.« (Iz. 53, 10—12.) Markův (a Matoušův) dodatek k Ježíšovu výroku přímo slovně naráží na tento citát. Ježíš však neužíval slov Starého zákona pro své myšlenky, neboť on znal Boží vůli z přímého styku s Bohem. Zato prvotní církev užívala starozákonních slov o Ježíšovi a na Ježíše. Tak přenesla na něho i to, co je v písních o služebníku Hospodinově řečeno o národu izraelském jako o trpiteli za mnohé národy, neboť mnohé z toho se po smrti Ježíšově dalo vykládat o jeho utrpení a smrti. Prvotní církev ve své snaze, nalézt události Ježíšova života ve Starém zákoně jako předpověď, nalezla v písních o služebníku Hospodinově materiál velmi upotřebitelný. V Ježíšových slovech však a ve vzpomínkách svědků Ježíšova života nenajdeme nic, co by dokazovalovalo, že Ježíš sám se inspiroval písněmi o služebníku Hospodinově nebo je na sebe aplikoval. Tímto výkladem našeho verše není naprosto nijak řečeno, že by Ježíš lidem nepřinesl spásu nebo že by jeho smrt neměla význam pro naši spásu. Je jím pouze řečeno, že pojetí spásy jako vykoupení zástupnou obětí smrti na kříži, jak je první vybudoval v soustavnou nauku apoštol Pavel, a jak dodnes tvoří obsah starokřesťanského dogmatu o vykoupení a o Vykupiteli, se nemůže zakládat na slovech a myšlenkách Ježíše samého. Tento výklad nijak neodporuje víře, že Ježíš svým učením, svým životem i svou smrtí znamená spásu, záchranu z nepravdy k pravdě, ze zla k dobru, z hříchu k spravedlnosti, z nevěry k víře, z nejistoty k jistotě, ze sobectví k obětavosti a službě lásky, od ďábla k Bohu, od království satanova a světa ke království Božímu, spásu individuální i sociální. Tu spásu provádí Bůh skrze Ježíše Krista, jenž je cestou, kterou nás Bůh k sobě vede, jenž je nástrojem, skrze nějž je spása uskutečňována v jednotlivcích i ve společnostech, kde kraluje Bůh a kde se člověk sjednocuje s Bohem. Na cestě spásy je Ježíšova smrt za Boží pravdu a vůli pro mnohé jediným prostředkem, aby uvěřili radostné zvěsti o spáse a činili pokání, změnili smýšlení i jednání, zřekli se hříchu a odloučení od Boha, nalezli cestu do království Božího. Ježíšova smrt na kříži byla nejvyšším výrazem pokorné služby lásky pro mnohé. Jeho smrt byla nutná jako podmínka splnění jeho poslání, podmínka definitivního vítězství království Božího nad královstvím satanovým, podmínka vítězství jeho díla nad zlem. On tu nutnost na sebe vzal poslušně a radostně jako vrcholný projev pokorné služby Bohu a lidem a dal nám příklad, jak i my se máme k přemožení zla, k vítězství pravdy a dobra, ve službě Bohu i lidem obětovat až k smrti. Jestliže náš evangelista přidal k původnímu Ježíšovu výroku dodatek ve smyslu myšlenky o zástupné smrti, jak je vyslovena v písních o služebníku Hospodinově z knihy Izaiáš, začal tím ve službě myšlenky prvotní církve nový výklad Ježíšovy smrti, který zcela neodpovídal vídal myšlenkám a slovům Ježíšovým. Svůj dodatek umístil na významném místě, na ukončení této části svého Evangelia. Záhada Ježíšovy smrti je tím rozřešena. Jeho smrt má smysl. Poučování učedníků dosáhlo cíle ve chvíli, kdy se Ježíš blíží k branám Jeruzaléma.   Poznámka: Převzato z knihy Františka Kováře: Výklad Evangelia Markova

https://legelliart.eu/e-knihy/