poslal leonet V pozadí těchto podobenství a příběhu stojí kritika Ježíše ze strany náboženských
vůdců, kterým se tehdy říkalo farizeové a zákonicí. Ježíš se jím nelíbil.
Nelíbil se jím kvůli tomu, že se scházel s celníky a
hříšníky. Nehrál podle jejich pravidel a lidé se zlou pověstí ho chtěli
poslouchat. Lidé se zlou pověstí byli obávání celníci, výběrčí daní pro Římany.
Židé jimi opovrhovali a to i přesto, že byli židé. Také tam byli "hříšníci",
porušovatelé zákona, opilci, nevěstky a podvodníci, ti byli tak zahanbeni a
zničeni, že se ani neopovažovali pozvednout své oči na Ježíše.
Tato ironie si zasluhuje naši pozornost. Ztracení
nebyli ti celníci a hříšníci, kteří poslouchali Ježíše, ale nábožní lidé, kteří
neměli žádné problémy, nebo si to aspoň mysleli.
Takže farizeové a zákonicí se hněvali na Ježíše, že
dovolí, aby se kolem něho pohybovali takoví nehodní lidé. Jak asi přemýšleli? "Hraje
si na velkého proroka, nebo dokonce na Božího Syna. Když už nic jiného, měl by se
chovat svatěji, než my, jenže on se schází s rouhači a pijany. No uznejte."
A tak se dohodli, z čeho obviní Ježíše. Náboženská elita, oděná do vybraných
šatů, měla svoje tajná setkání, jejichž výsledkem byla spravedlivá žaloba,
která zajisté odhalí toho šarlatána. A tato žaloba zněla takto: „On přijímá
hříšníky a jí s nimi!“ V jejich žalobě zní jasné pohrdáni. Vždyť nemají ani
tolik slušnosti, aby vyslovili jeho jméno. Oslovují Ježíše "tento
člověk" nebo "tento muž". Problém spočíval v tom, že přijmout
někoho a podělit se s ním o jídlo bylo v dané kultuře znakem skutečné
solidarity, znakem rodiny. Takže Ježíš se choval tak, jakoby byl příbuzný
celníků a hříšníků. Farizeové byli v šoku, jak to může dělat? Měl by
reprezentovat Boha. Ježíš ztratil rozum.
Mimořádná slepota této náboženské hry musela Ježíše
jistě pořádně zaskočit, ne-li rozhněvat. Jejich obvinění nese v sobě otázku:
"Jak ty, Ježíš, úctyhodný rabbi, spolu se svými učedníky, vysvětlíš své
bizardní vztahy? Ti lidé si nezaslouží nic jiného, než být vyhnanci, navěky
zavržení od Boha a jeho lidmi. A ty s nimi stoluješ a jíš, čím ukazuješ světu,
že jsou tvou rodinou.
Kdyby se tehdy hrával basketbal, byl by Ježíš určitě
nadhazovač, protože do pyšné náboženské elity rád házel teologicky kroucené
nadhozy. Nebál se svými slovy rozpoutat požár, aby sklopili uši a získal si tak
jejich pozornost. Otázka tedy zněla takto: "Ježíši, proč se k tímto lidem
chováš tak, jako by byli tví staří přátelé a příbuzní?"
Ježíš odpověděl třemi příběhy. Které si můžete přečíst
v 15 kapitole Evangelia podle Lukáše. Domnívám se, že potom následovala dlouhá
pauza, aby Ježíš nechal doznít tento šokující, ba přímo neuvěřitelný příběh.
Potom se ujišťujícím úsměvem podíval na celníky a hříšníky, přikývl a obrátil
se k farizeům a zákoníkům.
Takový je můj Otec. Kvůli tomu jsem tady a proto
stoluji a jím s celníky a hříšníky. Patří mému Otci. On je má stále rád. Jsou
rodina. Tak jako ovce patřila pastýři a mince patřila ženě a ti dva chlapci
patřili svému otci, tak vy patříte mému Otci.
Ale příběh ještě neskončil. Vidíte, starší syn se
seznamem předpisů v ruce byl právě na poli a plnil své povinnosti. Zaslechl
hudbu a tanec, a tak zavolal jednoho sluhu, aby zjistil co se děje. "Tvůj
brat se vrátil domů. Otec uspořádal oslavu!" Když starší bratr slyšel o
otci a jeho oslavě, rozzuřený odešel pryč. Sám otec se vydal hledat ho a ze
všech sil se usiloval přesvědčit, aby i on přišel na hostinu. A tehdy syn
vykřiknul: "Podívej se! Nikdy jsem nepřestoupil ani jediný tvůj příkaz a
ty jsi mi nikdy nedal ani kůzle, abych se mohl bavit s přáteli. No, když ale
přišel tento tvůj syn (ne můj bratr), co prohýřil tvůj majetek s nevěstkami,
ponížil si se a běžel mu naproti a přijal ho zpět. Dokonce jsem slyšel, že jsi
toho vyvrhele i políbil. To není fér!"
Otec se synovi smutně podíval do očí: "Dítě moje,
ty jsi stále se mnou a všecko co mám, je tvé. Proč bychom se neradovali z tvého
bratra? Vždyť byl mrtvý a ožil. Ztratil se z mého domu, ale teď se našel."
Nevíme, co se stalo potom, když Ježíš dokončil toto
vyprávění. Ale lidé se zlou pověstí jistě zajásali a potom v ohromné naději
začali plakat. Nikdy předtím o takovém Otci neslyšeli. Ztotožnili se ze ztracenou
ovci, ztracenou minci a mladším synem. A Ježíš jím pověděl, že jeho Otec je přijímá
a miluje právě tak, jako židovský patriarcha z příběhu miloval svého nehodného
syna. Ježíšův Otec přišel pro své ztracené ovce jako pastýř. Ježíšův Otec
prohledal dům svého vesmíru jako žena, jen aby našel svou ztracenou minci.
Ježíšův Otec nás objal a políbil uprostřed naší hanby a z radostí uspořádal
hostinu. Tento šokující příběh Ježíš vyprávěl proto, aby nám pomohl poznat
pravdu o Ježíšově Otci, a pravdu o tom, čím jsme.
A co se staršími bratry světa, s farizei a zákoníky,
kteří si vytvořili svojí vlastní náboženskou cestu k Bohu, sestavili seznamy
povinností a bezchybně je dodržují? Někteří dokonce neváhají druhé učit své
cestě a když ji odmítají, neváhají je za to zatracovat.
Myslím si, že Ježíš hovořil tento příběh právě kvůli
farizeům a zákoníkům. Proto si nechal příběh o starším bratrovi až na konec.
Ježíš ví, že i je má jeho Otec mimořádně rád. Patří mu stejně jako výběrčí daní
a hříšníci. V tom příběhu otec objal i staršího bratra v jeho hrdosti, v síle
Ducha ho nabádal, aby se přidal k hodování.
Ježíš je Otcovým náručím, které nás všechny včetně nich
objímá. On je srdcem Otce, které nabádá ty nábožné z nás, abychom odložili
knihy a učili se o Otcově srdci od něho. On je "majetek rozdělený mezi
námi."
Přidám podobenství, které jsem kdysi četl z jedné knihy
C. S. Lewise. Převyprávím ho svými slovy. Představte si pohoří. Na nejvyšší
hoře žije Bůh. Na tuto horu vede jediná cesta. Vine se mezi ostatními vrcholy,
ale spolehlivě končí na hoře Boží. Po této cestě jdou hříšníci. Jiné cesty
vedou i na ty další nižší hory. Farizeové, zákonicí a dnešní teologové, i mnozí
další, kteří se usiluji svými skutky co nejvíce přiblížit Boží úrovni svatosti,
jdou svými cestami a skončí na těchto nižších vrcholech. A dál nahoru nemůžou,
neboť mezi jejich vrcholy a vrcholem Boží hory je obrovská propast. Neuvědomují
si, že aby se dostali na cestu, která spolehlivě končí na hoře Boží, musí ty
své vrcholy opustit a jít také tou cestou hříšníků.
Ti
hříšníci jsou sice z pohledu těch teologických velikánů nedouci, neznají Písma
a neumí je "správně" používat, občas něco popletou a občas i něco
překroutí, ale jsou na tom lépe, protože lépe znají Boží srdce.
