Znal jsem jednoho člověka, který byl o deset let starší než já. Pracoval se mnou v jedné škole. Byl komunistou, protože to byla tradice jeho rodiny. Studoval dálkově dál večerní universitu marxismu-leninismu a bezmezně všemu věřil. Našemu řediteli, který byl komunistou spíše z prospěchu, byl k smíchu  a občas slovními narážkami ho zesměšňoval. Žil skromně jako já a dokonce mne požádat, abych mu dělal ručitele, když si vzal půjčku na televizi. Stali jsme se přáteli. Chodíval jsem do jeho kabinetu a tam s dalšími kolegy besedovali hlavně o politice. Často zazněly výčitky vůči režimu, ale on  se neurazil a snažil se nás přesvědčit o své pravdě a víře. Měl stejný plat jak my a žádné výhody. Mnoho času strávil na schůzích a snažil se jako zastupitel dělat mnoho pro město. Poctivě se připravoval na hodiny. Věděl, že jsem věřící, zajímalo ho to a hodně jsme o víře mluvili. Ptal jsem se ho, proč  je  tak zaměřen proti církvi. Vzpomínal, jak po válce měli katechetu, který děti bil a jemu se vysmíval, že má rodiče komunisty. Pochopil jsem tak jeden z důvodu jeho averze. Dal jsem mu i Bibli  a on si v ní četl. Občas jsme naše úvahy spojovali s možností existence mimozemských civilizací, což bylo jeho oblíbené téma. Bohužel nemoc ho zasáhla prudce. Během několik měsíců zemřel na rakovinu a já mu měl za školu promluvit na pohřbu, protože jsem byl jeho kamarád a kolega. Bylo krátce po roce 89. Sál byl plný lidí a také mnoha komunistů a  funkcionářů. Bylo mi těžko, protože nikdy jsem na pohřbu nemluvil.  A tak jsem ve svém vzpomínání vyzdvihl jeho poctivost, jeho upřímnost a   na závěr jsem asi mnohé naštval, ale už jsem si v té době mohl dovolit. Vyjádřil jsem naději, že se sejdeme v nebi. Bylo mi líto a smutno, že zemřel a že jsem mu nestačil říct toho více. V posledním dopise z nemocnice jsem vycítil, že věří v Boha.