Během jedné noční plavby, kdysi v hlubokém středověku, se ocitla jistá loď i s posádkou ve velkém nebezpečí. Někdo se zeptal, kolik je hodin. Po zjištění zaznělo utěšující zvolání: „Jsme zachráněni. Mniši v Citaux v tuto chvíli vstávají k modlitbám (matutinu).“ Ani racionalista nemůže popřít jednu věc: Jak byli konkrétní lidé přesvědčeni o významu skrytého života modlitby pro celou společnost a svět.

Je nepochopením, pokud se někdo domnívá, že poustevníci a členové kontemplativních řádů pracují pouze na svém vlastním zdokonalování a svatosti.

Zmíněný příběh je dokladem, jak se věci ve skutečnosti mají. Tito lidé navzdory své skrytosti žijí pro druhé.

Dominikáni se nespokojili s tím, že se kromě kazatelství věnují též kontemplaci. Mohli říct, že je zde přítomné obojí, že se věnují i tomu duchovnímu a skrytému a že to prý stačí. Nic takového ale neřekli. Okamžitě vznikl druhý dominikánský řád, kde se sestry věnovaly kontemplativní modlitbě samotné – na podporu kazatelství bratří prvního řádu. Ne místo jejich kontemplace – ta zůstala nadále, ale navíc. Takto se stali příkladem a poučením pro všechny novověké společnosti, které též spojují vnější apoštolát s důrazem na modlitbu včetně té vnitřní: Chce to víc. Chce to docenění a spoléhání na pomyslný druhý řád, který apoštolát už teď doprovázený kontemplativní modlitbou podpoří další kontemplativní modlitbou, samotnou.

Člověk, který má smysl pro duchovní realitu a ví o neviditelné provázanosti „údů tajemného těla“; člověk, který v reakci na ranný protestantismus neupadl do opačné hereze a nechápe církev pouze jako viditelnou společnost, tedy nezastává (taky heretické) „pouze societas perfecta“ a nedegraduje Kristovo tajemné Tělo na pouhou Benátskou republiku; člověk který nevyznává materialistickou podobu hesla „hic et nunc“ a nedoprovází to machiavelistickým vychytralým politikařením, ale myslí na věčnost, čestnost, opravdovost a ryzost; prostě člověk, který je věřícím doopravdy a vidí víc, než jenom pozemské úspěchy a potřebu růstu čísel, dá za pravdu jak svatému Dominikovi, tak svatému Piu V.

V souvislosti s bitvou u Lepanta totiž církev uznává význam nejen skrytých modliteb a viditelných bojů zúčastněných vojáků, ale i, a to především, skrytých modliteb tisíců navenek nezúčastněných lidí. Prostě jak u těch dominikánů. Členové prvního řádu se věnovali obojímu a členky druhého to ještě více duchovně podpořily. Vždyť boj, který vedeme, je duchovní, jak říká sv. apoštol Pavel. Duc***** má v životě a působení církve primát – i co do počtu a důrazů.

Přesto se ale, především v novověku, objevují myšlenky, které právě řečené de facto zpochybňují. Názory, které kdybychom aplikovali na bitvu u Lepanta, by vypadaly následovně: Význam mělo pouze působení přítomných vojáků: jak jejich vnější snažení (viditelný boj), tak i jejich předchozí modlitby (když už to musí být a musíme to připustit), ale ne modlitby růžence ostatních Evropanů skrytých v různých městech a vesnicích, o kterých nikdo nevěděl, a už vůbec ne modlitby růžence skrytých poustevníků a členů kontemplativních řádů. Ti na vítězství u Lepanta žádný podíl nemají. Zní to neuvěřitelně? Možná. Ale při pečlivé analýze zjistíme, že někteří tímto způsobem opravdu uvažují, i když možná ne konkrétně o bitvě u Lepanta, ale obecně. Nebo konkrétně o jiných aktivitách církve.

Svátek Panny Marie růžencové se každoročně stává příležitostí k povzbuzování všech „nezúčastněných“, aby v tom svém nadále pokračovali. A dalších, aby se k nim přidali. „Co můžu dělat, když můj vliv nezasahuje ani do Vatikánu, ani do Brusele?“ povzdechne si mnohý. Odpověď: „Modlit se a obětovat“ někdy vyznívá jako planá útěcha, ale ve skutečnosti je pravým opakem.

Církev si vždycky uvědomovala, že i kdyby se u Lepanta vojáci snažili úplně stejně, ale ty skryté modlitby navenek nezúčastněných Evropanů by se nekonaly, bitva by dopadla jinak. Materialisté (včetně těch v řadách členů církve) tomu nevěří, ale oni nevěří ani jiným věcem.

Církvi je cizí postoj, který by v případě bitvy u Lepanta vypadal takto: „Všichni se musí podílet jak na viditelném boji, tak i na modlitbách za vítězství.“ Církvi je vlastní postoj: „Ti, kteří se účastní viditelného boje, se musí účastnit také modliteb za vítězství. A kromě nich jsou potřeba ještě další, kteří se věnují pouze modlitbám za vítězství.“
Bohu díky za ně. Bohu díky za všechny, kteří se o letošním svátku Panny Marie růžencové rozhodnou k nim patřit a své rozhodnutí uvedou do praxe.

... a „amen“ řekni s růžencem v ruce ....