Druhé čtení: Matouš 25,31 - 46: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.´ Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´ Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´ Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´ Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´ On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."“

Text ke kázání:   Židům 9,27 - 28: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“

Kázání:

                            Milé sestry a drazí bratři, milí přátelé, 

                           dnešní kázání bude o údělu člověka a jeho cestách. Každý alespoň trochu duchovně zaměřený člověk si klade následující otázky: Kdo jsem? Odkud a kam jdu? Když se člověk narodí, tak vstupuje do časného života. Dostává se mu výchovy a vzdělání. Po nezbytné socializaci čeká člověka veřejný život, život v lidské společnosti. Neboť člověk je tvor společenský. 

                             Život člověka zde na zemi mezi lidmi není jednoduchý. Šťastně a blažené žili první lidé, Adam a Eva, v pozemském ráji. Nic nevěděli o zármutku, nic o těžkostech, nic o bolestech, vždyť byli nesmrtelní. Ale pak své svědomí pobouřili svou nepošlušností a přišel pád člověka do hříchu. A hřích proměnil ráj v peklo. Cesta života se tak stala pro Adama a Evu a jejich potomky pobytem v slzavém údolí. Člověk zde trpí nemocemi, přírodními katastrofami, útoky nebezpečných zvířat (jedovatých hadů, pavouků, hmyzu a divoké zvěře) a rovněž činy zlých lidí (neboť třeba vyhlazovací koncentrační tábory byli lidských dílem). Ano jsou i radosti života, přesto život člověka je v mnohem ohrožen a je nejistý. Jak píše ve svém listě Jakub, bratr Páně: „A nyní vy, kteří říkáte: "Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat" - vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!“ (Jk 4,13 - 14) Časný život tedy nese v sobě pečeť nevyhnutelné smrti a představuje tedy "bytí ke konci" čili "bytí k smrti"", jak to formuloval německý filosof Martin Heidegger.   

                                Vývoj po druhé světové válce přinesl zejména v západním světě blahobyt a výrazný pokrok ve zdravotnictví. A tak jsme zapomněli na četná ohrožení lidského života a takřka jsme vytěsnili ze svého uvažování pomyšlení na smrt, která přece čeká každého člověka. Probíhající pandemie koronaviru jaksi vrací věci takříkajíc do normálu. Pýcha moderního člověka zde tvrdě narazila na meze člověka. Jak se píše v devadesátém žalmu: „Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.“ (Ž 90,10) 

                                  A bude hůř. Díky probíhajícím klimatickým změnám hrozí četné přírodní katastrofy (sucha či naopak povodně, hladomory, výbuchy vulkánů, větrné bouře, vlny tsunami, zemětřesení atd.) a také epidemie starých infekčních nemocí (malárie, tyfus, cholera, tuberkulóza) i epidemie nových infekčních nemocí (ebola, horečka dengue, virus niphah, nové mutace chřipkových virů). Propukat budou i společenské nepokoje a války mezi národy o tenčící se zdroje. 

                        Takže bude čím dále více příležitostí si připomínat krutou skutečnost, že pozemská cesta každého člověka skončí dříve či později v hrobě. Smrt je totiž nejistější věcí na světě. Žel je nejistý způsob i čas smrti. Znovu se tak stává aktuální výzva Memento mori čili Pamatuj na smrt jakožto výzva k obrácení a k nápravě života. Hrob poukazuje na fyzickou smrt člověka. Tradičně se tato takříkajíc první smrt chápe jako „odloučení těla a duše“, přesněji řečeno nesmrtelné duše od smrtelného těla. Duše zde nezaniká při smrti, jde do nebe či do pekla podle víry zemřelého, eventuálně podle katolíků do očistce. Ve chvíli konečného vzkříšení se pak duše opět spojí s tělem. Ovšem řada křesťanů neuznává nesmrtelnost duše a potom časná smrt pro ně znamená konec celého člověka, jak jsme jej znali. Mrtvý člověk zde nemá vědomí a život po smrti je možný jen po vzkříšení. Při vzkříšení Bůh člověka znovu stvoří, resp. obnoví na základě dokonalé znalosti života a osobnosti člověka, kterou si uchoval ve své paměti.  

                                       Ať je to tak či onak, každopádně víme, co nastane po smrti člověka. Po smrti jde člověk vstříc soudu, jak jsme slyšeli v dnešním textu ke kázání z Listu Židům: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“ (Žd 9,27 - 28).  Co se týče soudu, tak ti, kdo nevěří v nesmrtelnost duše, myslí hned na Poslední soud, který je popsán v našem dnešním druhém čtení (Mt 25,31 - 45). Ostatní kromě veřejného tzv. Posledního soudu, předpokládají ještě soukromý, osobní soud hned po fyzické smrti člověka. Každý člověk obdrží při tomto soukromém soudu, který hodnotí jeho život ve vztahu ke Kristu, svou věčnou odplatu: buď vchází do nebeské blaženosti, nebo  navždy trpí v pekle (podle katolíků může ještě eventuálně projít očišťováním).   

                 Tím se dostáváme k druhému druhu smrti, tedy k duchovní smrti. I fyzicky živý člověk může být duchovně mrtvý, tedy žít v odloučení od Boha. Tato druhá smrt se týká všech, kteří „žijí tak, jak by Boha nebylo“. Jedná se zde nejen o nevěřící v Krista, nýbrž i o ty, kteří formálně takzvaně věří, ale vůbec nežijí podle toho. Duchovně mrtví lidé pak směřují k věčnému zatracení. Skutečnost soudu je v Písmu hlásána velmi výrazně, s jeho způsoby (čas, způsob, místo) již je to složitější. Nicméně víme, kdo zde bude soudit, kdo bude souzen a co bude následovat po soudu. 

                Soudit bude sám Bůh, konkrétně Boží syn, Ježíš Kristus, jak se uvádí                          Janově evangeliu: „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi.“  (J 5,22). Souzeni potom budou všichni lidé, nikdo neunikne (2 Tm 4,1). Dokonce i andělé jej podstoupí (Ju 1,6). Kristus zde zhodnotí všechny stránky života člověka, včetně toho, „co je skryto“ (Ř 2,16), včetně „záměrů srdce“ (1 K 4,5) a „každého planého slova“ (Mt 12,36). Takže půjde o důkladný soud. A hříšníci se právem mají čeho obávat. A co bude po soudu následovat? Nebo anebo peklo a pak spása či zatracení. 

          K čemu nás skutečnost smrti a jistota Božího soudu volají? Ke spasitelné víře,                   k svědomitému zachovávání Božích přikázání, k shromažďování pokladů pro nebeské království, k obrácení a k nápravě svých křivých cest, k milování nepřátel, k odpouštění křivd a ke konání dobra. Prorok Micheáš to vyjádřil takto: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6.8) V závěru knihy Kazatel pak stojí: „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.“ (Kaz 12,13 - 14) Budeme-li na to pamatovat a budeme-li podle toho jednat, pak si uchováme naději na život věčný v Božím království lásky a pokoje. Amen. 

Modlitba po kázání:

              Náš nebeský Otče, 

        děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval ve svém Synu, Ježíši Kristu. Děkujeme Ti za to, že v Něm máme odpuštění hříchu a přístup k trůnu Tvé milosti (Žd 1,13). Že Jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 53,5). Že v Něm máme naději pro život věčný i časný (1 K 15,19). Že v Něm jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3). Že v Něm jsme obdařeni vším duchovním požehnáním nebeských darů (Ef 1,3). Že díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý - náš Přímluvce a Utěšitel (J 14,16).  Že v Kristu máme naději spásy pro sebe, všechen Boží lid, pro celý svět, pro celý vesmír, pro veškeré tvorstvo (Ř 8, 21). 

       A tak si troufáme Tě, náš nebeský Otče, prosit v Jeho jménu, aby si nám shůry daroval dostatek lásky, víry, naděje, síly, rozvahy, odvahy, moudrosti a poznání a všeho potřebného k tomu, abychom mohli obstát před Tebou a naplnit Tvou vůli ve svých životech a ve všem svém konání (2 Tm 1,7). Dej Otče, abychom vytrvali do konce, vyhnuli se odsouzení před Tvým svatým tribunálem a stali se obyvateli nového Jeruzaléma. Ve jménu Ježíše Krista, Tvého Syna a našeho Pána a Spasitele. Amen.

Únětice, 14. 2, 2021                                                              Stanislav Heczko