Chtěl bych se zamyslet.   ·  

11Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. ·  

12Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál ·  

13a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ ·  

14Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni.     

 Malomocenství byla strašná nemoc. Lepra je infekční onemocnění, které způsobuje těžké kožní vředy a poškození nervů v oblasti paží, nohou a na kůži na těle. Nemoc je již od dávných dob často doprovázena děsivými, negativními stigmaty a příběhy pacientů s malomocenstvím, kterým se lidé obloukem vyhýbají. Pacienti se cítí jako vyhnanci. Nemoc způsobuje deformaci obličeje včetně trvalého otoku, vředů  a boulí, ale slepotu a mnoho dalších nebezpečných projevů. Dnes je již vyléčitelná, tehdy vedla postupně ke smrti.      Malomocní věděli, že do vesnice nesmí. Proto se tento příběh odehrává na jejím okraji. Malomocní ví,  že se nesmí přiblížit ani k Pánu Ježíši. Už o něm  i slyšeli a vědí, že umí i odstraňovat nemoci. Zdálky ho poznali i podle družiny učedníků, kteří šli  s ním. Uslyší Pán jejich volání?  Proto hlasitě volají a  prosí o smilování, o pomoc. Možná  sami nevěří, že by mohli být vyléčeni. O žádném takovém vyléčeném  z malomocenství neslyšeli. Nevíme zda, jsou všichni Samařané nebo jsou mezi nimi i Židé. Ježíš nepřichází k ním, aby na ně vztáhl ruce, ale odpoví jim také hlasem. Jděte  a ukažte se kněžím! To je něco, k čemu musí být velká víra. Jak mohou jít v tomhle stavu? Vždyť nás hned vyženou, jakmile  se lidem přiblížíme. Ale víra v pomoc je větší než pochybování. V tomto směru jsou všichni jednotní. Jdou ke kněžím. Zázrak se stal. Žádné příznaky nemoci u nich nejsou, jsou vyléčeni, očištěni. Je to důvod k radosti, ale přece i  k vděčnosti.  

15Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; ·  

16padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan.  

 Bohužel jen u jednoho se provil vděk.  Vrací se a vyhledává Pána Ježíše. Děkuje Bohu ale i Pánu Ježíši. Jeden z deseti.   Jak to bývá i s námi?  V TV vidíme reportáže o lidech, kteří přežili těžkou nehodu či nemoc. A jejich reakce? Dostali jsme znova šanci, dokázali jsme to, překonali jsme nemoc.. ale ani slůvko vděčnosti vůči Bohu. Já, já, já…Občas se mezi nimi i někdo najde, kdo veřejně poděkuje Bohu. Jeden z deseti - statistický koeficient vděčnosti.   A tady ten Samařan patří mezi tuto statistiku vděčných.     · 

  17Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? ·  

18Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ ·  

19Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“   

 Víme, že Pán Ježíš nikdy  neuzdravil jen tělo, ale i duši. Jednou už něco takového řekl, když uzdravil slepce nebo ženu trpící mnoho roků krvácením. Zachrání nejen jen  tělo, ale i duši. Uzdravený malomocný prožil i to, co znamená být vděčný Bohu, zamilovat si ho, žít s ním, svůj život řídit podle Pána Ježíše. A to se stává  málo,  ale stává i dnes, když lidé po překonání nějakého životu nebezpečného stavu se obrátí  k Bohu. Oni uvěří v Ježíše Krista a to znamená záchranu nejen pro pozemský život, ale i pro život věčný.   Buďme vděčni! Vděční ne  z povinnosti, ale upřímně, spontánně, z lásky. Ta spontánní vděčnost je ta nejlepší. Dnes je věčnost tak vzácná. Jsou  dnes dny , kdy vzpomínáme na osvobození od nacismu, kdy našim národům hrozilo totální vyhlazení.  A za tu naši záchranu vděčíme nejen americkým vojákům, kterých v západních Čechách zahynulo bohužel několik  desítek, ale i těm sovětským vojákům, kterých zahynuly až dvě stovky tisíc a dvě desítky milionů v celé válce. Zaslouží si projev vděčnosti místo projevu vandalismu  a posměchu. Je mi smutno  z opuštěných pomníčků sovětským vojákům. Když už nechceme památník vojenským vůdcům, položme kytičku s vyjádřením vděčnosti  na hroby tehdy mladých chlapců, kteří u nás ukončili svůj život dřív, než se mohli zamilovat.  

 A buďme spravedliví!!  Bohužel o křesťanech  to platí jen málo.