Hele Oko, to co zde popisuješ je moc dobré v tom, že to popisuješ pravdivě a upřímně za sebe. 

Poučí tě Oko, život v Bohu není o neustálém otevírání se a uzavírání se Bohu- je o neustálém kontaktu s Bohem v našem srdci.

Ty si Oko na Boha musíš dělat čas? Uff. A proč nežiješ s Bohem pořád? To je ti bez Boha lépe, že Ho pořád opouštíš?

Máš Oko velkou pravdu v tom, že mi lidé milujeme Boha nedostatečně, ale to lze snadno kompenzovat vírou, vírou v dokonalost Boha, který všechny naše slabosti posiluje. Apoštol se k tomu vyjadřuje krátce a jasně- v čem jsem slabý, v tom jsem v Kristu silný.

Tak ty si Oko na Boha uděláš čas, aby ti On mohl  sdělit svoji vůli?? Ufff. Již jenom vzpomínka těžká na to když jsem v tomto bludu žil stejně jako ty.

Ta urputná snaha otevírání se, mluvení s hluchými dveřmi. To znám.

V životě v Bohu nám Bůh ukazuje svou vůli většinu za "pochodu", v mém případě ve službě. Poznávat boží vůli je snadné a zcela přirozené, je to něco nad čím se ani nepozastavíš. Neseš se na vlně kdy je všechno správně a všechno do sebe zapadá.

Popíšu Ti to Oko ještě jinak. Boží vůle není direktivní a panovačné- "udělej to, udělej ono, dělej to tak a tak". Je to něco jako když mistr pošle svého tovaryše samostatně tvořit dílo, a tovaryš to dílo správně tvoří tak, jak ho to mistr naučil. A mistr mu už neříká jak má dílo tvořit a jak má vypadat, to už tovaryš musí vědět. Mistr pak jeho dílo zhodnotí a pokud je správně odvedené, tak ho zahrne ho do svých dalších plánů. Tak nějak Oko vypadá spolupráce s Bohem. Tak vypadá spolupráce s Bohem u duchovně dospělých křesťanů. 

 Bůh nám direktivně neoznamuje co a jak máme dělat, On spoléhá na to že my víme co máme dělat. Bůh nám dal již tolik mistrovských příkladů, že my křesťané víme co máme dělat dle Jeho vzoru, dle Učitele Krista. A v tom je svoboda božích dětí. Nenaplňujeme boží vůli jako poslušné loutky, ale s Bohem ji spoluutváříme podle našich schopností a možností.

Ahoj Oko

..."Snad v každé rodině se najde člověk, který potřebuje od Boha vyléčit - ztratil třeba víru, potácí se životem bez Boha a bez církve -  "ode zdi ke zdi" a sám není schopen se z tohoto stavu dostat. Je duchovně jako ochrnutý. Nebo je vážně nemocný na těle či na duši ...."...

Pokud si i jen jediný člověk uvědomí, jakou má moc jeho modlitba - že i dneska můžeme pořád svými modlitbami takto "probourávat strop", abychom takto postiženého (a tím i nemohoucího)  člověka  přinášeli do blízkosti Krista a on ho mohl uzdravit,

potom napsat tento článek mělo smysl .....

Smysl jednotlivých podobenství - jak jej už dva tisíce let učí církev - je dobré znát a nevymýšlet si zde na Kristova podobenství jakési své verze vlastní.

Matka svatého Augustina celých deset let takto přinášela svými modlitbami svého syna ke Kristu - zatímco on ve své mladické nerozvážnosti hýřil, honil ženské a přidal se do sekty manichejců - až se i ona dočkala zázraku - obrácení svého syna ke Kristu. A stálo to pak za to.

Oko, víra se primárně zakládá na osobním vztahu mezi Bohem a člověkem. Proto je to dar individuální, a dar je to proto, protože Bůh se chce s člověkem ve vztahu víry sdílet. Kdyby Bůh nechtěl, žádná víra by nebyla, proto je to dar, protože je to boží vůle, boží přátelská ruka nabízená každému člověku.

Víra nemůže být darem pro ostatní, je ryze individuální. Co je darem pro ostatní jsou až skutky víry, víra zjevená na skutcích, to je dar který víra iniciuje- skutky.

No a pak je zde jednota víry a vzájemné sdílení se ve víře, sdílení se v duchovních záležitostech, to je pak vzájemné obohacování se.

No a ti co víru nemají mohou pro skutky víry a svědectví víry víru najít a mít z toho prospěch.

  Ten příběh ale Stando není podobenství.

  Ani jeden z těch příběhů není podobenství.

  Teď k tomu důležitému.

  Přesně tak.

  Přesně tak.

  Je obvykle ve stavu jako ten ochrnulý - nedokáže sám sebe ani přivázat na provaz, takže "zachránci", co kolem sebe rozhazují všelijaká lana, jsou jim platní asi tak jako mrtvému zimník. Potřebují někoho, kdo jim pomůže, kdo je vytáhne z jejich situace, přinese k Bohu.

  Toník