Římská nevěstka nazývá modloslužbu lživě "bohoslužbou" a přitom modlám zcela nepochybně slouží. Modlám nosí květiny, obléká je do nádherných šatů, korunuje je, opěvuje a  nosí je ve slavnostních průvodech. Dle vzoru hlavní modly v modloslužebně se zhotovují menší modly, které si po jejich "posvěcení" před modlou hlavní modláři nosí domů aby modle mohli sloužit i ve svých domovech a modloslužbou pohoršovat děti. 

K celoživotnímu obětování se modle slouží prefabrikované zásvětné modlitby, které nic netušícího modláře uvrhnout do spárů démonů. 

Modlář netuší, že modlářem je. Od malička mu lhali, že je křesťan. Není však křesťanem, ani nikdy nebyl křesťanem. Jeho představy o Bohu, o působení Boha, o životě v Bohu jsou anti, jsou naruby.

Modlářský bůžek není v chrámu jeho těla, je pod zámkem v kostelní modloslužebně! 

Modlářský bůžek nevysvobozuje ze hříchu, on dovoluje hřešit!

Modlářský bůžek hřích odpustí a přitom hřích i s následky stále zůstává! 

Modlářský bůžek neuzdravuje ale s nemocí navštěvuje!

Modlářský bůžek nedává jistotu spásy, ale spásu odkládá na a za hranici smrti!

Modlářský bůžek na sebe často dává zapomenout a cvičí modláře ke sebeznásilňování a vynucené pseudolásce!

Modlářský bůžek dovoluje lhaní, sprostotu, hulvátství a nikdy nenaplní srdce pokojem a láskou!

Modlářského bůžka modlář ochraňuje a jeho zneuctění trestá někdy i smrtí!!

 

Modlář je účastníkem kolosálního generačního podvodu. Falešný křest, falešní pastýři, falešná církev páchající ty nejohavnější hříchy proti Bohu! Falešná církev, která nese všechny identifikační znaky nebezpečné náboženské sekty historicky i novodobě mnohokrát prokázané. Modlář netuší, že je modlářem. Netuší proto neb je to klam velmi mocný, a i když má modlář před očima přímé nezpochybnitelné důkazy, tak mu je mocný klam neumožňuje přijmout. Slyší a je hluchý, vidí a přitom je slepý. To je typický duchovní handicap, který způsobuje modloslužba a to nejenom ve sféře náboženské. 

Bůh modloslužbu důrazně zakázal. Mnohokrát varoval před následky modloslužby. A přesto modloslužba vygradovala až do stavu absolutní ohavnosti, kdy je vydávaná za "bohoslužbu". Co může být ohavnějšího než to, že spasitelná oběť Kristova, láska Otce a působení Ducha svatého je spojováno do jednoho celku s modloslužbou, do celku se zatracujícím působením satanských zlých duchů?! Co může být ohavnějšího než to když se z oběti Krista činí modlářská oběť?!

Bůh důrazně modloslužbu zakázal. 

Do živé bytosti mohou démoni vstoupit jenom se souhlasem Boha, či se souhlasem dotyčné osoby (satanisty). Když Kristus vyháněl démony, žádali ho démoni o božské dovolení aby mohli vejít v živé tvory, ve stádo prasat. Musí se tedy Boha dovolit!

Bez božího dopuštění nemohou démoni působit přímo v člověku, tedy v člověku kterého zatím neovládli. Pokud tedy chtějí na člověka působit, musí to udělat oklikou. Démoni umí dost dobře působit přes neživé hmotné věci kolem které a ve které se usadí a klamně působí na lidskou představivost. Jenom si vzpomeň člověče kolikrát jsi pocítil po shlédnutí nějaké věci obrovskou až nutkavou potřebu ji vlastnit, si ji přivlastnit! Co myslíš, kde se asi toto nutkání bere?

Démoni nepůsobí jenom v modlách, ale působí i v kradených věcech. Proto kradené štěstí nenese a co bylo ukradeno jednou, bývá často ukradené vícekrát. Kradená věc má s modlou mnoho společného. Obé je domovem démonů, kteří přes tyto předměty působí. Démon modle vyžaduje úctu náležející pouze Bohu a démon kradené věci vybízí k loupeži a vraždě.

Démonská působnost v neživé modle roste přímo úměrně s počtem modlářských ctitelů, kteří časem přestanou rozlišovat klamné představy od reality. Jako důkaz této skutečnosti dobře poslouží mnohé statisícové shromáždění modlářů kolem soch v modlářských poutních průvodech. A je třeba se zmínit, že člověk s darem rozlišování duchů démony v modlách rozpoznává. Nejde je z model vyhnat dokud jsou předmětem uctívání. Lze však tyto domovy démonů rozbít a zničit, tak jak se to dělo biblicky. Zničení (zneuctění) modly však vyvolá u modlářů nevraživost, kvůli které jsou schopni i zabíjet. Viz pogromy v minulosti. A to je dalším důkazem o tom, že modláře ovládá zlý duch, který když mu někdo zničí jeho domov přenese svou zlost na modláře kteří zabíjejí kvůli "zneuctění" své modly.

Působení v neživých věcech nemají démoni Bohem zakázané, proto je každá modla nebezpečná jenom svojí existencí! Je to domov démonů. První modlář který se nově vytvořené modle začne klanět do ní přivolá démona, který se v ní usadí a ten falešnou uctivostí láká do modlářské pasti další oběti.

To je hlavním důvodem proč nás apoštolové varují abychom se ani nedotýkali toho co bylo obětováno modlám.

 

Na falešném křtu mimin není nejhorší to, že je to křest falešný, že je to nepravost. Nejhorší je to, že při této nepravosti je mimino při modloslužbě obětované démonům v modlách, a to při přímluvách k zemřelým a udělením jména zemřelého patrona a zasvěcováním do tohoto jména. Falešný křest mívá za častý následek celoživotní víru v lež. Modlář celý život mylně věří, že je pokřtěným křesťanem, že společenství které navštěvuje je církev. A přitom ani netuší, že on sám je modloslužebnou obětí a modloslužbou slouží anti kristu.

Pasivní modláři (otázkou je zda je možné je pro jejich pasivitu nazývat modláři), jsou lidí kteří byli v dětství při falešném křtu zasvěcení démonům ale o římskou nevěstku se nijak zvlášť nezajímají. Pokud v nich v průběhu jejich životů nezapůsobila boží milost a Boha nenašli, tak jsou něco jako spící buňky a jejich náchylnost k démonickému působení je mnohem větší, než u těch co falešný křest v dětství neprodělali. 

Aktivní modláři jsou dvojího druhu. Ti první navštěvují zvykově mše párkrát do roka, a působnost jejich modlářského bůžka pro ně končí za vraty kostela. Nežijí životem křesťanským, ale ani modlářským. Žijí jako pohané. Žijí a hmotně se zaopatřují jako by zde měli být na věky. S věkem a nemocí se většinou po sedmdesátce začnou objevovat v kostele častěji a častěji a pak zemřou. Boha hledali tam kde Boha najít nemohli, hledali Boha tam kde se od začátku do konce dělá všechno proto, aby se člověk Bohem minul. 

Bůh jim však dává šanci se poznat, ale musí napřed vyjít z místa klamu.

Poslední s nejhorší druh modlářů by v kostele nejraději přespával a působnost modlářského bůžka (démona) se snaží přenášet do svých domovů, na své blízké a známé. Životy těchto modlářů jsou plné sobeckosti a neurovnaných osobních vztahů, sousedské i rodinné nenávisti, často i nenávisti k vlastním dětem a mezi dětmi. Libují si ve lži a sprostotě! Charakteristická je též patologická nedůvěra dětí k modlářským rodičům a jejich panický strach ze sdílení, intimního svěřování se kvůli rodičovské zradě důvěry. Modláři mají potřebu vydírat a zraňovat své nejbližší tím co jim niterně svěřili! Je to jedna z jejich mocných pohoršujících zbraní, která má princip ve zradě Satana. O svých dětech a nejbližších proto často nevědí vůbec nic po celý svůj život. Dalším znakem je to, že i když má modlář v nejniternějších rodinných vztazích strašlivě nelidský neřád, tak pro cizí lidi je miloušem dobroušem k pohledání. Na to co na co jeho nejbližší nemohou ani pomyslet, to cizím lidem snáší z nebe. Do doby ovšem než jej poznají blíž. Než rozpoznají jeho modlářský klam a vábivou lest. A v tom je kámen úrazu. Takový modlář je Bohem klatý, neboť klamem a lsti pohoršil maličké. Takovým již Bůh šanci nedává, tu šanci měli když se honili za pozlátky doby a pak si vybrali. Zvolili si cestu modloslužby a mnohé maličké tím pohoršili. Takový modláři se utíkají k pohádkám, věří pohádkám a vypráví pohádky. Věří, že svépomocí dosáhnou dokonalosti aby byli hodni toho svého démona, alias modlářského bůžka, který je v hodině smrti odmění. 

A jejich zasloužený osud a boží trest je nemine.

....

Pokračování.

Článek má za cíl poukázat na nebezpečnost modloslužby, existenci model a dopady na rodinný a společenský život. Následky modloslužby jsou společensky přehlížené, neboť většina lidí ani netuší, že je to právě modloslužba která velmi intenzivně ničí mezilidské vztahy. A modlou nemusí být jenom náboženská socha v kostele, může jim být jakýkoliv display zobrazující oživlý obraz (sochu) šelmy, který svou oběť natolik hypnotizuje, že ztrácí kontakt s realitou. Nejde o to co je na obrazovce zobrazené, jde o to jak a čím tento obraz hypnoticky poutá a klame a kam sledujícího vtahuje, a právě toto působení je duchovním působením démonů. Působení oživlých obrazových informací zašlo již tak daleko, že se mnozí mediálním klamem řídí ve svých životech a jejich názory jsou syntetické. 

Mezi náboženskou modlou a oživlou sochou šelmy není tolik rozdílu. Obé účinkuje stejně hypnoticky, obé vyžaduje aby jim člověk sloužil a klaněl, obé vydává lež za pravdu.  

Modla, modloslužba. Modlo- služba. Slouží modle. Služebník modle. 

Nejde o to, zda se člověk "modlí" k modle, či se "modlí" k tomu co modla zobrazuje. O modlení zde vůbec nejde. Modlit se lze pouze a jenom k Bohu, a "modlení" k čemukoliv a komukoliv jinému modlením nazvat nelze. 

Ten kdo se modlí, tedy ten co něco či někoho duchovně vzývá a vyznává, prosí a děkuje, je ze své pozice modlícího se, zcela automaticky služebníkem toho k čemu a komu svou modlitbu směřuje. Modlitba k Bohu je o výzvách, vyznávání, prosbách, poděkování a chválách. A modloslužba k populárním osobnostem je úplně o tom samém. I živá lidská bytost se může stát idolem, modlou, od které modláři nekriticky přejímají názory, modle po které touží, modle která když ji vidí jim vypíná rozum.

My křesťané se modlíme ve Jméně Krista k Bohu Otci, a modlíme se jako svobodní služebníci boží, kterým Bůh daroval svobodu, když nás svou obětí a milostí vysvobodil z otroctví hříchu. 

Oproti tomu modláři vykonávají před modlou modloslužbu, démon modly jim svobodu bere až do jejich úplného zotročení.

Modláři světští a modláři náboženští mají tyto společné charakteristiky.

Osobně útočí na každého kdo se o jejich modle a modloslužbě v pravdě vyjádří.

(Pogromy, nevraživost mezi fanoušky a ideologickými stoupenci)

Každého kdo opustí modlářské řady mají navždy modláři za zrádce, po vzoru "z tohoto vlaku nelze vystoupit". 

(historické pronásledování křesťanů je většinou ze strany modlářů, a novodobé pronásledování členů odpadlých od nějaké velké politické ideologie)

  

A pak jsou zde děti modlářů, které nesou společné znaky. Mezi rodiči, materiálními modláři  a dětmi je osobní vztah pouze na úrovni materiální, a zcela schází vzájemné sdílení se, vzájemná důvěra, vzájemné niterné poznání bez kterého se žádné láskyplné rodičovské pouto neobejde. V modlářských rodinách spolu rodiče a děti žijí a kvůli modloslužbě se neznají. A to je velmi tragické. Lze to pozorovat na dětech materiálního blahobytu, kterým jejich rodiče sloužící modle materialismu všechno materiální dali, ale ony se k nich chovají neuctivě, chtějí je obrat o veškerý majetek, chtějí aby již zemřeli a nepřekáželi, chtějí majetek užívat na to aby mohli dále holdovat svým neřestem. Toť klišé dneška nad kterým se nikdo již ani nepozastavuje. A když oběti materiální, ideové a mediální modloslužby již pro duchovní prázdnotu nemohou v životě dál a jsou na dně, tak jim jiný modlář "zachránce" nabídne výměnu materiálních model za modly náboženské, které materiální modloslužbu přesměrují do modloslužby duchovní, modloslužby klamného vysvobození ze hříchu a materialismu.

V modlářských rodinách se rodiče a děti kvůli modloslužbě vůbec niterně neznají. A to je velmi tragické. Náboženští modláři jsou vždy sobci. Jejich sobectví vychází z osobního vztahu k modle. I kdyby bylo kolem modle shromážděno milion modlářů, nikdy nebude na prvním místě "my a modla" vždy a u každého modláře z milionu bude sobecké "já a modla". Samotný vztah k modle je ryze sobecký, a proto je sobeckost každému modláři charakteristickým rysem. Paradoxní je, že modlář o své sobeckosti ví, marně s ní bojuje, a přitom neví, že duchovní zdroj sobeckosti je v primárním modloslužebném vztahu k démonu. Náboženští modláři kvůli démonické sobeckosti neradi svým dětem poskytují potřebné materiální statky k životu, a potřebou hmotného zabezpečení vydírají své potomky. Majetky často nacpou do chřtánu náboženské sektě a cizím, než by jimi spravedlivě podělili své vlastní. A duchovní bída je pak u všech dětí modlářů stejná a materiální jakbysmet. Náboženští modláři nedají nic z toho co jejich děti potřebují když to potřebují, a materiální modláři dávají dětem všechno i to co nepotřebují, co jim škodí. 

A to je další společný rys modlářů. Neumí dávat! A když už dávají, tak jejich dar škodí!

V kostelních shromážděních je u modlářů dobře patrné, že syn nestojí vedle otce a matka vedle dcery. Nechtějí být spolu, a vždy stojí daleko od sebe. Za tím je absence niterného osobního vztahu a neschopnost obdarování se v boží vůli, v pravý a požehnaný čas.

Když darujeme něco svým dětem my křesťané, je pro děti dar požehnáním, který se rozhojní. 

My křesťané díky Bohu v pravdě Ducha víme co, kdy a komu darovat. Proto nemusíme mít majetku tolik, majetek se božím požehnáním u potřebných sám rozhojňuje, majetku nesloužíme, na majetku nelpíme a majetek musí sloužit potřebným ve vůli boží. Veškerý majetek náleží Bohu a člověku je pouze svěřený jako biblické hřivny.