Jsou Biblické záznamy věrohodné? Josh McDowell
Nový zákon je původní historický pramen informací o Ježíši Kristu. Proto během 19. a 20. století mnoho kritiků napadalo spolehlivost biblických dokumentů. Vznesli řadu námitek a obvinění, že tento zdroj nemá historická základ nebo jej překonaly archeologické výzkumy a objevy. Po jedné přednášce na Arizonské státní univerzitě mě zastavil profesor, který na tuto přednášku přivedl svou třídu, a řekl : „Pane McDowelle, všechny své závěry o Kristu stavíte na písemné, dokumentu z 2. století, a ten je zastaralý a překonaný. Právě dnes jsem své třídě ukazoval, že Nový zákon byl napsán dlouho po Kristu, takže jeho záznamy nemohou být přesné.“ Odpověděl jsem : „Vaše názory a závěry o Novém zákonu jsou už 25 let zastaralé.“ Názory zmíněného profesora na písemné záznamy o Ježíši Kristu pramení ze závěrů německého kritika F.C.Baura. Baur se domníval, že většina knih Nového zákona byla napsána až koncem 2. století po Kristu. Vyvodil z toho, že tyto záznamy obsahují hlavně báje a legendy, které vznikly během dlouhého období mezi Kristovou dobou a sepsáním textu. Ve 20. století však archeologické objevy potvrdily věrohodnost rukopisů Nového zákona. Objevy dávných rukopisů na papyrech (Rynaldův papyrus z roku 130 n.l., Papyrus Chester Beatty z roku 155 n.l. a Bodmerův papyrus II z roku 200 n.l.) překlenuly mezeru mezi dobou, kdy žil Ježíš Kristus, a známými rukopisy z pozdější doby. Millar Burrows z univerzity v Yale říká : „Dalším výsledkem srovnávání novozákonní řečtiny s jazykem papyrů ( nově objevených ) posílil důvěru v přesnost přenosu novozákonního textu. /1/ Podobné objevy posilují důvěru ve spolehlivost bible. Wiliam Albright, ve své době přední světový biblický archeolog, napsal : „Dnes již s jistotou smíme říci, že neexistuje žádný důkaz, který by dokládal, že kterákoli kniha Nového zákona vznikla po roce 80 n.l. , tedy o celé dvě generace dříve ( 130 až 150 n.l.), než udávají radikálnější kritikové Nového zákona.“ /2/ Svůj názor zopakoval v rozhovoru pro časopis Christiany Today : „Podle mého názoru byly všechny knihy Nového zákona napsány pokřtěnými Židy někdy ve čtyřicátých až osmdesátých letech prvního století ( velmi pravděpodobně mezi lety 50 až 75 ).“ /3/ Na sira Wiliama Ramsaye pohlíží svět jako na jednoho z největších archeologů všech dob. Byl žákem německé historické školy, která učila, že kniha Skutků vznikla někdy v polovině druhého století, a ne v prvním století, jak se myslelo dříve. Když si přečetl moderní kritiku knihy Skutků, byl přesvědčen, že se nejedná o věrohodný dobový záznam událostí ( okolo r. 50 n.l. ), a proto nemá cenu, aby se jím zabýval jako historik. Proto při svém historickém bádání o Malé Asii nevěnoval Novému zákonu mnoho pozornosti. Avšak jeho výzkum ho přivedl k tomu, že se začal zabývat tím, co napsal Lukáš ve své knize. Zjistil, že Lukášovy záznamy jsou v historických detailech naprosto přesné, a to postupně úplně změnilo Ramsayův postoj ke knize Skutků. Nakonec musel uznat, že „Lukáš byl historik první třídy… tento autor by měl být řazen k největším historikům.“ /4/ Přesnost, s jakou Lukáš líčí i nejdrobnější detaily, nakonec Ramsaye přesvědčila, že kniha Skutky apoštolů nemůže být spisem ze druhého století, ale že je to záznam z poloviny prvního století. Mnozí liberální teologové ( zastánci tzv. „kritiky formy“ ) museli připustit, že Nový zákon byl sepsán dříve, než se původně domnívali. Dr. John A.T. Robinson dospěl ve své knize k překvapivě radikálním závěrům. Jeho studium jej přivedlo k přesvědčení, že celý Nový zákon byl napsán ještě před pádem Jeruzaléma v roce 70 n.l. /5/ Dnes tvrdí kritikové formy ( kritikové, kteří analyzují dokumenty podle stylu a stavby ), že novozákonní zprávy byly předávány ústně tradicí a teprve později byly sepsány formou evangelií. I když období „ústní tradice“ stále zkracují, přesto stále tvrdí, že evangelia jsou napsána formou literatury ( legendy, povídky, mýty a podobenství ). Největší námitkou proti tvrzení „kritiky formy“ o vývoji ústní tradice je skutečnost, že dané období není dost dlouhé na to, aby došlo k obměnění a k vývoji, o kterém kritikové hovoří. O krátkosti doby, ve které byl Nový zákon napsán, poznamenává profesor bible na Dordt College, Simon Kistenmaker, toto : „Obyčejně trvá mnoho generací, než nějaká primitivní kultura vytvoří lidové pověsti. Je to postupný proces a trvá celá staletí. Podle „kritiků formy“ bychom však museli tvrdit, že příběhy evangelií vznikly a byly sepsány v období jen málo delším než jedna generace.“ /6/ A.H.McNeile, bývalý profesor bohosloví na dublinské univerzitě, zpochybňuje pojetí kritiků formy o ústní tradici. Poukazuje, že tito kritikové se nezabývali tradicí Ježíšových slov tak podrobně, jak by měli. Podíváme li se pozorně na 1. epištolu Korintským 7,10.12.25, uvidíme, jak přesně byla Ježíšova slova uchovávána a přednášena. U Židů bylo zvykem, že žák znal zpaměti výroky učitele. Dobrý žák byl tedy „jako dobře utěsněná cisterna, ze které se neztratila ani kapka vody.“ ( Mishna, Aboth, ii,8 ) Přijmeme li názor C.F. Burneyho ( v knize The Poetry of Our Lord ), můžeme předpokládat, že velká část Ježíšových výroků byla pronesena v aramejské básnické formě, kterou si posluchač snadno zapamatoval. /7/ Profesor starověké historie Paul L. Maier napsal : „Názor, že křesťanství vytvářelo svůj „velikonoční mýtus“ během dlouhého období nebo že záznamy byly napsány až mnoho let po události, je prostě nesmyslný.“ /8/ Albright analyzuje kritiku formy a píše : „Pouze teolog, který postrádá historickou metodu a perspektivu, může utkat takovou pavučinu spekulací jako například tu, kterou kritikové formy omotali okolo tradice evangelií.“ Albright dospěl k závěru, že : „Období dvaceti až padesáti let je příliš krátké na to, aby došlo k podstatné změně obsahu nebo slovní formulace Ježíšových výroků.“ /9/ Často, když mluvíme s lidmi o bibli, mi posměšně namítají, že nemůžeme přece věřit tomu, co bible říká. Byla přece napsána skoro před dvěma tisíci lety. Je plná omylů a nesrovnalostí. Odpovídám, že podle mých poznatků bibli věřit mohu. Potom vyprávím příhodu, ke které došlo v jedné hodině dějepisu. Prohlásil jsem tenkrát, že podle mého přesvědčení máme více důkazů pro věrohodnost Nového zákona, než pro kterýchkoli deset děl klasické literatury dohromady. Profesor seděl v rohu místnosti a usmíval se pod vousy. Řekl jsem : „Čemu se smějete?“ „Odvaze tvrdit v hodině dějepisu, že Nový zákon je hodnověrný. To je přece směšné.“ Odpověděl profesor. Vždycky jsem rád, když někdo pronese podobný výrok, protože potom vždy pokládám následující otázku : Řekněte mi, pane profesore, podle jakých měřítek hodnotíte přesnost a věrohodnost jakéhokoli historického písemného záznamu?“ Kupodivu žádná kriteria neuvedl. Odpověděl jsem : „Já nějaká měřítka mám. Myslím, že historická věrohodnost by měla být ověřována podle stejných kriterií, podle nichž jsou posuzovány všechny historické dokumenty.“ Vojenský historik C.Sanders vyjmenoval a vyložil tři principy historiografie. Jsou to bibliografický důkaz, důkaz vnitřního svědectví a vnější svědectví. /10/
Bibliografický důkaz
Bibliografický důkaz prověřuje, jak se text příslušného dokumentu dostal až k nám. Jinými slovy, nemáme li původní dokument, jak věrohodné jsou kopie, které máme k dispozici. Zjišťujeme počet rukopisů a časový interval mezi originálem a jeho kopiemi. V případě Nového zákona můžeme ocenit nesmírné množství rukopisů v porovnání s texty jiných významných starověkých děl. Například řecký historik Thúkýdés ( 460 – 400 př. n. l. ) napsal „Dějiny peloponéských válek“. Dnes známe pouze osm opisů, nejstarší z nich pochází z doby kolem roku 900 n.l., to znamená, že byl pořízen téměř 1300 let po sepsání originálu. Počet opisů Hérodotových dějin je ještě menší a jsou rovněž mnohem mladší než originál, přesto – jak uvádí F. F. Bruce – „ … by se žádný znalec klasické literatury neodvážil pochybovat o věrohodnosti Hérodota a Thúkýdia, protože nejstarší opisy jejich děl, které máme k dispozici, jsou o 1300 let mladší než originály.“ /11/ Aristoteles psal svá básnická díla kolem roku 343 př. n. l., a přesto nejstarší kopie, kterou máme, je přibližně z roku 1100 n. l., což představuje odstup téměř 1400 let, a přitom existuje pouze pět opisů. Caesar napsal své „Zápisky o válce galské“ mezi lety 58 až 50 př. n. l. Autorita tohoto literárního díla je založena na devíti nebo desíti opisech, které byly pořízeny 1000 let po autorově smrti. Když se však podíváme na rukopisy Nového zákona, překvapí nás množství materiálů, které máme k dispozici. Po objevech raných rukopisů na papyru, které překlenuly mezeru mezi Kristovou dobou a druhým stoletím, byla nalezena celá řada dalších rukopisů Nového zákona nebo jeho částí. Homérova Ilias má 643 rukopisů a je co do počtu rukopisů na druhém místě za Novým zákonem. Sir Frederic Kenyon, dlouholetý ředitel a hlavní knihovník Britského muzea a přední odborník na staré rukopisy, řekl : „Interval mezi vznikem originálu a nejstarším známým opisem je tak malý, že je fakticky zanedbatelný. Padly tak poslední důvody k domněnce, že se text cestou k nám změnil. Věrohodnost a spolehlivost textu Nového zákona můžeme považovat za definitivně prokázanou.“ /12/ J. Harold Greenlee, odborník na novozákonní řečtinu, dodává : „Uznávají-li odborníci věrohodnost děl starověkých klasiků, i když nejstarší kopie byly pořízeny až dlouho po originálech a počet existujících opisů je v mnoha případech jen velmi malý, můžeme jako věrohodný také považovat text Nového zákona.“/13/ Bibliografický důkaz nás vede k přesvědčení, že text Nového zákona je doložen lépe než jakékoli jiné antické literární dílo. přidáme li k tomu ještě více než 100 let intenzívní textové kritiky, můžeme prohlásit, že věrohodnost Nového zákona byla prokázána.
Důkaz vnitřního svědectví
Bibliografická zkouška pouze prokázala, že text, který máme dnes, se neliší od originálu. Stále však zbývá zjistit, do jaké míry je věrohodný vlastní text. To je otázka kritiky obsahu, což je druhé hledisko, které uvádí Sanders. V této souvislosti se literární kritika stále drží Aristetolovi poučky : „Pochybnost musí vyplývat se samotného dokumentu, kritik ji nemá právo vnést.“ Nebo jinými slovy to vyjadřuje J.W. Montgomery : „Musíme pečlivě studovat vlastní obsah dokumentu a nepředpokládat chyby nebo podvody pokud autor sám neznehodnotí svou výpověď protiřečením nebo nepřesnostmi ve známých věcech.“/14/ Profesor historie Dr.Louis Gottschalk popisuje svou metodu zjišťování historicity v příručce, která je hojně používána. Poukazuje, že způsobilost pisatele nebo svědka mluvit pravdu pomáhá historikovi určit věrohodnost bez ohledu na to, zda byl pisatel nucen psát pod nátlakem nebo svědectví bylo vylákáno podvodem nebo je-li dokument založen na svědectví z doslechu nebo zda jde o zaujaté svědectví.“/15/ Způsobilost svědka mluvit pravdu závisí na tom, nakolik byl časově i zeměpisně vzdálen popisované události. Novozákonní záznamy o životě a učení Ježíše Krista zapsali lidé, kteří byli sami buď očitými svědky nebo byli informováni očitými svědky činů a slov Ježíše Krista. Lukáš 1,1-3: „I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi nimi naplnily, jak nám předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Teofile.“ 2. Petrova 1,16: „Nedali jme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti.“ 1. Janova 1,3: „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem.“ Jan 19,35: „A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili.“ Lukáš 3,1 : „V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galilei vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně…“ Blízkost k zaznamenaným událostem je vysoce účinný prostředek při ověřování přesnosti toho, co nám svědkové zanechali. Avšak historikové se také setkávají se svědky, kteří vědomě nebo nevědomě uvádějí nesprávné údaje, i když měli blízko k popisované události, a měli by být kompetentní mluvit pravdu. Novozákonní zprávy o Ježíši Kristu kolovaly už za života lidí, kteří si pamatovali popisovanou dobu. Tito lidé určitě mohli potvrdit nebo popřít správnost zpráv. Apoštolové, kteří hájili věc evangelia, se odvolávali ( dokonce při konfrontaci s nejzarytějšími odpůrci ) na to, co bylo o Ježíši všeobecně známo. Neříkali jen „My jsme to viděli“ nebo „Slyšeli jsme to,“ ale obraceli se přímo na své nepřátele se slovy : „Vy o tom také víte…Viděli jste to… Sami to znáte…“ Člověk musí být velmi opatrný, když říká svým oponentům : „Vy to také víte,“ protože i malá nepřesnost se obrátí proti němu. Skutky 2,22 : „Muži izraelští, slyšte tato slova: „Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před našimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte.“ Skutky 26,24-28 : „Když se Pavel takto hájil, zvolal Festus : „Jsi blázen,Pavle, mnoho vědomostí tě připravilo o rozum!“ Pavel odpověděl :“Nejsem blázen, vznešený Feste, nýbrž mluvím slova pravdivá a rozumná. Vždyť král to všecko zná, a proto také k němu mluvím otevřeně. Jsem přesvědčen, že mu nic z toho není neznámo. Vždyť se to neudálo někde v ústraní. Věříš, králi Agrippo, prorokům? Vím, že věříš.“ O hodnověrnosti novozákonních záznamů řekl bývalý profesor univerzity v Manchestru F. F. Bruce : „První kazatelé evangelia museli počítat s tím, že se kromě přátelsky nakloněných očitých svědků setkají také s méně nakloněnými lidmi, kteří znali hlavní fakta o učení a smrti Ježíše Krista. Apoštolové si nemohli dovolit žádné nepřesnosti ( natož svévolnou manipulaci s fakty ), na které by protivníci okamžitě a rádi poukázali. Naopak jednou z nejsilnějších stránek prvotních apoštolských kázání bylo přesvědčivé odvolávání se na znalosti posluchačů. Neříkali jen „My jsme svědkové těchto věcí,“ ale také „Jak vy sami víte…“ ( Skutky 2,22) Kdyby v jakémkoli směru projevili sklon zkreslovat skutečnosti, jejich nepřátelé, kteří mohli být přítomni mezi posluchači, by na to jistě upozornili.“ /11/ Lawrence J. McGinley hovoří o tom, jakou roli sehráli nepřátelsky naladění svědkové pro přesnost novozákonních zpráv : „Předně : v době, kdy byly sepsány zprávy evangelií, očití svědkové událostí byli ještě naživu. Mezi těmito svědky byli vyhranění nepřátelé nového náboženského hnutí. Podání tvrdí, že zaznamenává známé činy a veřejně přednášené učení v době, kdy nepravdivé výroky mohly být a také by byly napadeny.“ /16/ Novozákoník Robert Grant došel kzávěru : „V době, kdy byla sepsána synoptická evangelia (Matouš, Marek a Lukáš ) nebo kdy předpokládáme, že byla napsána, žili očití svědkové a jejich svědectví nebylo možno nebrat v úvahu… to znamená, že evangelia musíme považovat za velmi spolehlivá svědectví o životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista.“/17/ Will Durant, který studoval metody historických výzkumů a celý život věnoval analýze starověkých písemností, napsal : „Apoštolové navzdory své zaujatosti a náboženské předpojatosti zaznamenali mnoho událostí, které by pouzí „tvůrci“ zřejmě vůbec nenapsali – soupeření apoštolů o první místa v Božím království, jejich útěk po Kristově zatčení, Petrovo zapření, skutečnost, že Kristus nemohl v Galilei vykonat další zázraky, poznámky některých posluchačů, že je pomatený, přiznání, že nezná den svého návratu, jeho chvíle zármutku, výkřiky na kříži. Nikdo z čtenářů těchto zpráv nemůže pochybovat, že se jedná o skutečnou postavu. To, že by si několik nevzdělaných mužů dokázalo během jedné generace vymyslet tak mocnou a přitažlivou osobu, tak vznešenou etiku, tak inspirující vizi lidského bratrství, to by byl mnohem neuvěřitelnější zázrak než ty, které jsou zaznamenány v evangeliích. Po dvou stoletích kritiky zůstal obraz Kristova života, charakteru a učení čistý a představuje nejúspěšnější stránku dějin civilizovaného světa.“ /18/
Vnější svědectví
Třetím důkazem historicity nějaké písemnosti je vnější svědectví. Jde o to, zda jiné historické prameny potvrzují nebo popírají informace studovaného dokumentu. Jinými slovy, existují jiné prameny kromě zkoumaného textu, které mohou prokázat jeho přesnost, spolehlivost a věrohodnost? Gottschalk tvrdí, že „shoda se známými historickými nebo vědeckými poznatky je často rozhodujícím důkazem, ať se jedná o jedno nebo více svědectví.“ /15/ Dva přátelé apoštola Jana potvrzují jeho svědectví. Historik Eusebius nám zachoval zprávu, kterou napsal Papias, biskup Hierapole (r. 130 ) : „Starší (apoštol Jan ) říkával také toto : „Marek, Petrův tlumočník, přesně zapsal všechno, o čem se Petr zmínil, jak výroky tak i činy Ježíše Krista, avšak ne po pořádku. Neboť nebyl ani posluchačem, ani společníkem Pána. Ale potom, jak jsem řekl, doprovázel Petra, který upravil svá kázání podle okolností, a tak různě sestavoval výroky Pána. Takže se Marek nedopustil chyby, když tímto způsobem zapsal některé věci, o kterých se (Petr) zmínil, neboť se snažil, aby nevynechal nic z toho, co slyšel a aby k tomu nepřidal nic nepravdivého.“ /19/ Irenaeus ( (biskup z Lyonu ), žák Polykrapa, biskupa ze Smyrny, který byl křesťanem 86 let a byl žákem apoštola Jana, v roce 180 napsal : „Matouš zapsal své evangelium Hebrejům (Židům) v jejich jazyce, v době, kdy Petr a Pavel kázali evangelium v Římě a založili tam sbor. Po jejich odchodu (to je po smrti, podle ústní tradice to bylo v době Neronova pronásledování roku 64 ) Marek, učedník a tlumočník Petrův, nám písemně předal obsah Petrových kázání. Lukáš, společník Pavlův, sepsal do knihy evangelium, jak je kázal jeho učitel. Pak Jan, učedník Páně, který „spočíval na jeho prsou“ (viz Jan 13,25 a 21,20), napsal své evangelium. Bylo to v době, kdy žil v Efezu a Asii.“ /20/ Důležité vnější důkazy poskytuje často archeologie. Pomáhá řešit otázky biblické kritiky, nikoli otázky inspirace nebo zjevení, ale poskytuje nám důkazy o přesnosti zaznamenaných událostí. Archeolog Joseph Free napsal : „Archeologie potvrdila nesčetná místa bible, která kritikové odmítali jako nehistorická nebo odporující známým faktům.“ /21/ Již jsme uvedli, jak Sir William Ramsay díky archeologii změnil svůj původní negativní názor na historicitu Lukášových spisů a dospěl k závěru, že kniha Skutků přesně popisuje zeměpisnou situaci tédoby, místa, jevy i společnost v Malé Asii. F. F. Bruce poznamenává : „Jestliže byl Lukáš podezírán z nepřesností a přesnost jeho zpráv byla prokázána jinými (mimobiblickými) písemnostmi, pak můžeme po právu říct, že archeologie potvrzuje věrohodnost Nového zákona.“ /22/ Historik antiky A.N. Sherwin – White napsal : „Důkazů historicity knihy Skutků je více než dost.“ A dále pokračoval : „Jakékoli pokusy odmítat historicitu třeba i jen v jednotlivostech je dnes absurdní. Římští historikové to dlouhou dobu považovali za samozřejmé.“ /23/ Osobně jsem se pokoušel otřást historicitou a věrohodností Písma. Došel jsem však k závěru, že Písmo je historicky věrohodné. Pokud někdo odmítá bibli jako nespolehlivou z tohoto pohledu, musel by odmítnout téměř všechnu literaturu antiky. Stále se setkáváme se snahou některých lidí používat při zkoumání bible jiné normy a prostředky než pro nenáboženskou literaturu. Musíme používat stejné metody a prostředky, ať zkoumáme literaturu náboženskou nebo nenáboženskou. Udělal jsem to a věřím, že mohu prohlásit : „Bible je ve svém svědectví o Ježíši Kristu věrohodná a historicky spolehlivá.“ Dr. Clark H. Pinnock, profesor systematické teologie na Regent College prohlásil : „Neexistuje žádný jiný starověký dokument, který by byl doložen tolika textovými a historickými doklady a který by nabízel takovou paletu historických údajů, na jejichž základě je možno dojít k rozumným závěrům. Čestný člověk nemůže takový pramen zamítnout. Nedůvěra k historickým dokladům křesťanství pramení z nesmyslné předpojatosti.“ /24/

Je vidět podle tvého projevu, že ti nervičky pracují.

Odpočiň si, aby se ti nic nestalo.

Potom zase pokračuj v dokazování Ježíši Kristu, že je lhář.  Možná se ti to někdy povede.

Třeba z řeckého originálu, který nikdo nemá... :-)

Jen plevelíš diskusi.

Chtěj jsem diskutovat se Standou (okem). Ten aspoň diskutuje slušně a celkem se snaží k věci.