poslal tk Exorcismus kdysi a dnes I. – obecné pojmy a vývoj
Z podnětu II. Vatikánského koncilu byla uložena revize Kodexu kanonického
práva (Codex Iuris Canonici 1983 – plně platný dodnes!), která v podstatě
potvrdila § 1. kánonu 1172, v němž se říká, že „nikdo nesmí zákonně
vykonat exorcismus posedlých, jestliže neobdržel zvláštní a výslovné
dovolení od místního ordináře“. § 2 téhož kánonu dovozuje: „Toto
dovolení udělí místní ordinář pouze knězi, který se vyznačuje zbožností,
věděním, moudrostí a bezvadným životem“.
Naši předkové „neměli s exorcismem žádný problém“ - jak by se řeklo
dnes. Brali jej jako reálnou součást denního života dobra se zlem. Ale jaký
je jeho původ, vývoj a dnešní praktiky, které mají i právní dopady?
Mám-li exorcismus stručně definovat, pak se jedná o vymítání ďábla,
démonů či obecně zla, povětšinou za pomoci magicko – rituálních nebo
také léčitelských praktik, pod vedením k tomu pověřené osoby. Exorcismus
ve více či méně zřetelné podobě existoval a existuje snad ve všech církevních
společenstvích. Nejznámější je exorcismus římskokatolický, proto se na
něj zaměříme i my. Původ slova „exorcismus“ spatřujeme v řeckém slově
exorkidzein, jež značí „zapřísahat“ či „zaklínat“ (Jediný výskyt
tohoto slova v Novém Zákoně je v Mt 26,63, kde značí „zapřísahat“,
substantivum exorcistés, „zaklínač“, je pak ve Sk 19,13). Etymologickou
podobnost můžeme nalézt též v latinském aiduratio a italském scongiuro,
„zaklínání“. V rámci křesťanské novozákonní tradice nacházíme
první zmínky o setkání s ďáblem v synoptických evangeliích, kde satan
pokouší Ježíše Krista na poušti. Ježíš jako vymítač ďábla se
vyskytuje na mnoha místech Písma, zejména u synoptiků (Zvláště Markovo
evangelium se hojně o exorcismu zmiňuje: Mk 1,23 – 26; 1, 32 – 34 – 34;
1, 39 …). Nesmíme zapomínat na fakt, že Písmo = Starý a Nový zákon a to
zákon v pravém slova smyslu, zákon platný pro křesťany všech zemí.
Za jedno z nejstěžejnějších míst je považováno vyslání dvanácti učedníků,
kterým Ježíš dává moc uzdravovat lidi a vymítat démony (Mt 10,8; Mk 6,7;
L 9,1),. V desáté kapitole u Lukáše je nadto zmíněno vyslání sedmdesáti,
kterým byla rovněž tato moc předána. Toto pověření je v následujících
letech vývoje vztaženo na církev a její služebníky. Po Ježíšově zmrtvýchvstání
pokračují apoštolé ve svém poslání. Ve Skutcích apoštolů je několik
zmínek o jejich boji proti silám zla, např. Sk 5, 12.16; Sk 8, 5 – 7; Sk
19,11 – 12.
V prvních stoletích křesťanství se exorcismus poměrně hustě rozšířil.
Již ve třetím století byl zřízen úřad exorcisty, o čemž nám podávají
svědectví církevní otcové a spisovatelé jako svatý Justin, papež
Kornelius, Tertulian či Cyprián. Počáteční prvokřesťanské vymítací
formule nebyly ještě pevně stanoveny. Dá se říci, že záleželo velikou měrou
na invenci vymítače, jímž býval často člověk, obdařený odpovídajícím
charismatem. Ve staré církvi nemuselo tedy jít nutně přímo o kněze, již
tehdy byla ovšem patrná značná snaha o monopolizaci spočívající zejména
v tom, že démony mohou vymítat jedině křesťané, a to ve jménu jediného
pravého Boha a Ježíše Krista. Pozdější formule se rozšířily i o vzývání
starozákonních patriarchů, archandělů a hebrejských jmen Sabaoth či
Adonai. Postupně byla přidávána i příslušná gestikulace, včetně hojně
používaného znamení kříže, které spolu se Spasitelovým jménem zajišťovalo
značnou účinnost rituálu. K úspěšnému dovršení exorcismu ovšem patřila,
stejně jako dnes, aktivní účast postiženého v podobě pokání, modlitby,
půstu, přijímání svátostí a křesťanského života.
V období středověku se exorcismus dostal výrazně do popředí. Důvodem
pro to bylo do značné míry rozšířené přesvědčení o tom, že původ
nejrůznějších chorob, poruch, i kolektivních hysterií je nutno hledat právě
v posedlosti ďáblem. Nárůst případů, ať už skutečné či domnělé
posedlosti, přiměl vymítače k vytvoření poněkud ucelenějšího systému
formulí, které zůstávaly i nadále neoficiálními, což jim ovšem na důležitosti
neubíralo. Teprve v 10. století nacházíme první pokus o vytvoření
exorcistické liturgie (Pokyny a formule nacházíme např. v těchto
dokumentech: Missale Gallicanum Vetus (7. – 8. století), 15. Kodex v Kapitulní
knihovně kolínského Dómu (9. století), Mnichovský latinský kodex 17 027
(9. století), Kodex Vindobonensis Palatinus (10. století), Silosův spis Liber
ordinum (11. století).)
Formule z tohoto období obsahují povětšinou vzývání mocných jmen, příkaz
pro démona, aby opustil oběť, podrobný výčet rozličných částí těla,
které byly údajně posedlé démonem (posedlost ďáblem bývala vztahována i
přímo na konkrétní části tělesné schránky), a v některých případech
i odkaz na příslušné úryvky z evangelií (Alfonso M. di Nola, Ďábel a
podoby zla v historii lidstva, Volvox Globator 1998, s. 294. )
Exorcismy se tou dobou nevztahovaly pouze na člověka a negativní stavy, v
nichž se nacházel, ale také na zvířata či neživé věci, ba dokonce i na
povětrnostní jevy, jejichž destruktivní vlivy byly považovány za dílo ďáblovo.
Na dlouhou dobu konečné oficiální pokyny k provádění exorcismů byly
ustanoveny ve spise Rituale Romanum roku 1614.
Exorcismus v dnešní církvi podlehl do jisté míry nutnému vývoji. Z
podnětu II. Vatikánského koncilu byla uložena revize Kodexu kanonického práva
(Codex Iuris Canonici 1983 – plně platný dodnes!), která v podstatě
potvrdila § 1. kánonu 1172, v němž se říká, že „nikdo nesmí zákonně
vykonat exorcismus posedlých, jestliže neobdržel zvláštní a výslovné
dovolení od místního ordináře“. § 2 téhož kánonu dovozuje: „Toto
dovolení udělí místní ordinář pouze knězi, který se vyznačuje zbožností,
věděním, moudrostí a bezvadným životem“. Jedná se o kánony týkající
se posvěcující služby církve, tedy záležitost hluboce spirituální, ovšem
prakticky o samo jádro katolických rituálů.
Nicméně prováděcí formule exorcismu (Kap. XII. Rituale Romano)
publikovaná roku 1952 byla uznána jazykově zastaralou a bylo nařízeno její
zrevidování. O revizi ostatně žádali i sami exorcisté. Jednalo se jim při
tom mimo jiné o zavedení modliteb vzývajících Matku Boží, dosud chybějících,
a o vytvoření různých modliteb pro specifické situace. Nyní ovšem nastal
paradox. Podle slov p. Gabriela Amortha (Následující informace a citace pocházejí
z rozhovoru s G. Amorthem, uvedeném v českém náboženském časopise Světlo,
číslo 38 a 39. Je rovněž možno je nalézt na internetové adrese http://home.nextra.sk/olivero/27.htm),
zakladatele mezinárodního sdružení exorcistů, byly mnohé nezbytně důležité
části rituálu při přepracování vyškrtnuty a nahrazeny novými a neúčinnými.
Amorth tvrdí, že nové články jsou pro exorcistu nepoužitelné. Říká například,
že: „…v bodě 15 je řeč o prokletí, o utrpení, jehož původcem nebo
inspirátorem je Zlý. K tomu může docházet různým způsobem: skrze zaklínání,
učarování, zlý pohled, woodoo, macumbu. Římský rituál vysvětloval, jak
si v takových případech počínat. Nový rituál naopak kategoricky prohlašuje,
že v takových případech je zakázáno použít exorcismus. Ovšem: Zaklínání
je příčinou velké části posedlostí a utrpení způsobeného ďáblem. Nyní
to však vypadá, jako by exorcisté dostali zákaz výkonu svého povolání. V
bodě 16 naopak je slavnostně prohlášeno, že k exorcismu se nesmí přistoupit,
dokud není absolutní jistota o přítomnosti ďábla. Problém: jistotu, že
člověk je posedlý ďáblem, získáváme teprve skrze exorcismus. Mimo to tvůrci
neopomenuli dostat se do rozporu s Katechismem katolické církve, který jasně
říká, že exorcismu je třeba použít jak k vyhnání samotného ďábla,
tak k osvobození od jeho vlivu. V tomto druhém případě se nikdy nejedná o
ďáblovu přítomnost, nýbrž jen o jeho vliv. Tvrzení obsažená v novém
rituálu jsou nadmíru škodlivá a jsou výsledkem neznalosti a nezkušenosti.
Zajímavou knihou je v tomto ohledu dílo „Proti Satanovi“ (Gegen Satan),
které napsal Emmanuel Milingo (u nás vyšlo roku 1999). Popisuje své četné
zážitky vymítače, včetně znalostí ze střetnutí s čarodějnickou praxí:
„Není potřeba věřit v čarodějnictví. Je to v každém případě víc
než magie, což se často omylem považuje za divadlo nebo kratochvíli. Čarodějnictví
je něco skrytého, ale přesto skutečného. Proto by nám mělo být jasné,
že Afričané všeobecně – ale nejen oni – byli schopni pobytem ve vlastní
zemi ovlivnit jiné lidi a způsobit jim i škody. Tam, kde svou moc vykonává
čarodějnictví, by měla zasáhnout i Církev mocí Kristovou… Když čarodějové
a čarodějnice mohou na dálku lidem škodit, mohou jim následovníci Kristovi
na dálku pomáhat, tak jak to udělal Ježíš se setníkovým služebníkem
– viz Lukáš 7,1-10“.
Nic z výše uvedeného není ani absurdní, natožpak „legrační“. Uznáváme
katolickou církev, uznáváme Vatikán a tyto instituce uznávají výše
uvedené. V exkurzu budeme pokračovat.
Exorcismus kdysi a dnes II. – postavení exorcistů dnes
V předchozím díle jsme započali exkurz do dějin exorcismu, který je Svatým Stolcem oficiálně uznávaným rituálem (institutem) římskokatolické církve. Pokusili jsem se též přejít k dnešním dnům. Z právního hlediska je zde význam nejen pro výklad kánonu 1172 Codex Iuris Canonici 1983 (Kodex kanonického práva), ale též pro posouzení příčetnosti osob apod. V minulém díle zmiňovaný G. Amorth prohlašuje, že ani autoři a ani ti, co nové texty schvalovali, nikdy sami exorcismus neprováděli ani se ho neúčastnili a nemají představu o tom, co obnáší. Zřejmě právem se rozhořčuje nad tím, že ani jeden z exorcistů nebyl při tvoření nového rituálu přizván ke konzultaci a když se sami exorcisté hlásili o svá práva při spolurozhodování, byli oslyšeni a jejich oprávněné návrhy nebyly vzaty do úvahy.
Problém tkví v komunikaci: sekretář Kongregace pro bohoslužbu a svátosti uvedl, že pro něj jsou partnery pouze biskupové, ačkoliv, jak Amorth podotýká, v Lumen Gentium se jasně hovoří o spolupráci kněží a biskupů a o potřebě porady s kompetentními laiky, majícími potřebné znalosti. Nakonec bylo z podnětu kardinálů Medina a Ratzingera usneseno, že exorcisté nejsou zavázáni používat jen nový rituál, nýbrž pokud chtějí, mohou po dohodě se svým biskupem sáhnout i ke starému rituálu. Biskupové pak musí požádat o povolení Kongregaci, která je ovšem, jak píše kardinál, »mileráda udělí«. Celá situace je jistě více než zarážející. Je nutno podotknout, že ačkoliv v minulosti byla v Římskokatolické církvi funkce exorcisty poměrně běžnou a uznávanou, jsou dnes exorcisté, dá se říci, tou nejspodnější třídou kněží.
Exorcisté, jsou-li k tomuto úkolu jmenováni, mají pouze zřídka možnost výraznějšího postupu v církevní hierarchii a jejich vážnost výrazně poklesá i z pohledu jejich kolegů – neexorcistů, kteří je považují za pomatené a zpátečnické. Moderní vědecké pojetí světa, které byla církev nucena akceptovat, nedovoluje setrvávat i nadále v původním starém pohledu na ďábla, nicméně dochází k opačnému extrému – odmítání ďábla jako takového. Současní kněží si zvykli pohlížet na fenomén zla spíše jako na odraz negativní stránky doby, jako na určitý abstraktní pojem, zaměnitelný s pojmy nenávist, poživačnost, závist atp., ačkoliv tyto jsou pouze průvodními jevy zla samotného a dílčími aspekty rozsáhlého pole, v němž se zlo aktivně projevuje. Posedlý či ďáblem sužovaný člověk pro kněze nezřídka představuje člověka duševně chorého, který by měl spíše vyhledat pomoc psychiatra, než kněze. I biskupové samotní, ačkoliv mají povinnost v případě potřeby či žádosti exorcistu jmenovat nebo sami exorcismus provést, tak činí pouze zřídka.
V mnoha zemích, jako je například Německo, Rakousko, Švýcarsko, Španělsko či Portugalsko a mnoho dalších, nejsou exorcisté oficiálně vůbec jmenováni (což zvláště u hluboce věřícího Španělska s jeho vymítačskou tradicí je přinejmenším zarážející). Narozdíl od církví pravoslavných či protestantských se Římskokatolická církev úřadu exorcisty v posledních desetiletích zříká. Přitom je tomu sotva třicet let, co papež Pavel VI. pronesl, že trhlinou pronikl do Církve satanův dým (G. Amorth se v souvislosti s postojem samotného Vatikánu zmiňuje o tom, že 150 účastníků mezinárodního kongresu exorcistů nebylo ani připuštěno k veřejné středeční audienci na náměstí Svatého Petra (podotýká, že nikoliv z popudu samotného papeže Jana Pavla II.), přičemž jim dodnes nebyly sděleny důvody, proč se tak stalo. Amorth k tomu říká: ???Snad jsme byli při papežské audienci proto nežádoucí, protože byly obavy, že by se tak velkému počtu exorcistů na jednom místě mohlo podařit spoutat satanské legie, které se usadily ve Vatikánu.“ Poněkud tvrdé… Neváhá přitom zdůraznit, že to sice zní jako vtip, ale míněno je to vážně.). Je otázkou, co způsobilo tak radikální odklon, proč klérus a episkopát přestali věřit v ďábla a exorcismy, zda jde opravdu o moderní racionalistický přístup, který existenci ďábla odmítá nebo zda jde o snahu nezdiskreditovat se před racionalistickou společností důrazem na fenomény, které mají mnozí spojeny se středověkem a tmářstvím.
Postoj současného papeže Jana Pavla II. k exorcismu je, zdá se, veskrze pozitivní. Sám, k nemalému překvapení a snad i rozhořčení některých kruhů, exorcismus několikrát vykonával (Nejen ve své současné funkci, ale již coby arcibiskup a kardinál) a podle slov pátera Amortha prohlásil, že kdo nevěří v ďábla, nevěří evangeliu. Podle individuálního postoje papeže ovšem nelze usuzovat na obecný postoj církve, potažmo církevní administrativy. Lékaři, hlavně pak psychiatři, v posedlost ďáblem nevěří, nesnaží se proto za určitými projevy svých pacientů posedlost hledat. Překlenout zdánlivý rozpor rozumového a duchovního světa je v mnoha případech takřka nemožné, přestože spolupráce je vzhledem k okolnostem nezbytná. Exorcista nemůže uzdravit fyzické poruchy (ačkoliv ty mohou někdy po úspěšném exorcismu samy vymizet) a nemůže nahradit lékařskou péči.
Vyskytují se samozřejmě lékaři, kteří jsou ochotni ke spolupráci a sami své pacienty k exorcistovi posílají či i doprovázejí, zjistí-li, že jejich lékařské umění, ani jejich kolegů, nezaznamenalo kýžený výsledek, ale takto otevřený přístup je velice řídký. Způsoby upadnutí do ďábelského vlivu – nejprve "vlastním zaviněním“: Spiritismus: Vyvolávání duší zemřelých, popřípadě tzv. vyšších duchů, kteří mají poskytnout žadateli radu či vedení, je jedním ze způsobů, jak přijít nejsnáze do kontaktu s temnou stránkou světa. Slovy R. Salvucciho je nepřijatelné domnívat se, že by se naši blízcí, kteří zemřeli smířeni s Bohem, mohli zjevovat na spiritistických sezeních: jsou to zlí duchové, kteří využívají duše mrtvých, jež nezemřeli v milosti Boží a jsou teď v jejich rukou. Lidé věnující se spiritismu jej povětšinou neprovozují ve snaze přivolat zlé duchy či vyvolat jiné negativní síly, ale jejich schopnost rozpoznat že nevyvolali kýženou bytost, ale pouze něco, co se za ni úspěšně vydává, je veskrze malá.
Podobná činnost je církví považována nejen za zbytečnou a nepatřičnou, ale přímo nebezpečnou a člověka ohrožující. Tento postoj byl výslovně vyjádřen i v několika dokumentech : v dekretu Svatého oficia ze dne 4. srpna 1865, v Santa Penitenziaria z 1. února 1887 a hlavně v dekretu Svatého oficia z 24. dubna 1917, kde se výslovně prohlašuje, že vždy a v každé formě je to satan, který se maskuje formou vyvolávaných duší. Následuje "Magie“: Je dalším ze způsobů, jak se vlastní vinou dostat do područí temných sil, ať už jde o případ, kdy postižený provozuje magické praktiky sám či kdy vyhledá profesionálního mága nebo čaroděje, aby je za úplatu provedl on. I v případě, že člověk pouze zadá "práci“ někomu jinému, váže se svým způsobem na ďábelskou moc, od jejíhož vlivu se může jen těžko oprostit. Mágové připoutávají svou oběť k sobě tím, že si od ní vyžádají nějakou osobní věc, třeba drobnost, či tím, že dotyčnému dají (častěji prodají) nějaký amulet, který má při sobě trvale nosit. Těmto amuletům je připisována zázračná či léčivá moc.
Mágové jsou vyhledáváni jak proto, aby napomohli vyřešení určitých problémů, tak proto, aby uškodili označené osobě formou očarování či prokletí (viz níže). Nejtěžší případy posedlosti pocházejí podle slov exorcistů ze zemí s dlouhou magickou tradicí, jako jsou kupříkladu Brazílie a Afrika, kde dodnes působí nejrůznější čarodějové a šamani, jejichž vliv na jejich okolí je nemalý. Exorcisté i jiní církevní představitelé často prohlašují, že neexistuje bílá a černá magie. Podle jejich slov je pouze jeden druh magie, který vždy souvisí s použitím ďábelské moci pro vlastní hmotný prospěch či pro cizí neprospěch.
Z pohledu církve nelze magické jednání nijak omluvit a její používání vede vždy k závislosti na temných silách a k podvolení se jim. Mágové, čarodějové, kouzelníci, jasnovidci či kartáři jsou označováni za služebníky Zlého a proti jejich praktikám se mluví i v Písmu (Např. Dt 18, 10–12; Lv 19,31; Lv 20,27; Ex 22,17 a další.). V současnosti nabývají magie, spiritismus a jim podobné záležitosti opět na popularitě, čehož příčinu lze vidět v sekularizaci náboženské oblasti a dominaci materialismu ve společnosti, která následně vyhledává duchovní uspokojení mimo církev, jež jednak ztratila původní vliv, jednak v nemalém okruhu lidí do jisté míry zpejoratizovala. Člověk pociťuje odjakživa touhu moci zasáhnout do běhu věcí a moci vidět do širokých souvislostí, proto se uchyluje k prostředkům, o nichž se, ať už právem či neprávem domnívá, že mu toto umožní. Mediální propagace pak nabízí případným zájemcům široké pole působnosti. Příští pokračování: Smlouva s ďáblem.
Exorcismus kdysi a dnes III. - Smlouva s ďáblem, cizí zavinění apod.
Již třetím dílem se zabýváme problematikou exorcismu a stále více se přibližujeme k faktu, že se v mnoha případech jedná o "pakt – smlouvu“. V tomto díle pojednáme nejprve o fenoménu "smlouvy s ďáblem“ (bez konotací s advokáty), budeme se zabývat i cizím zaviněním atd. Připomínáme, že daný exkurz je v rámci lepšího pochopení psychologie práva a církevního práva. Smlouva s ďáblem
Úzce souvisí s magií a podobnými technikami. V tomto případě se jedná již o plně vědomé oddání se ďáblu a o službu jeho cílům, a lidé, kteří mu slouží, se stávají jeho přímými prostředníky. Ve ???Zkušenostech exorcisty“ (Raul Salvucci, Zkušenosti exorcisty, Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří, 1999) se hovoří o zasvěcovacích obřadech jedinců zkušenými čaroději, o předávání kouzelnických příruček a převádění moci z jedné osoby na druhou, o hromadných čarodějnických setkáních pořádaných za určitým nečistým účelem, o černých mších a jiných způsobech přímé spolupráce s mocnostmi zla, jako je stále populární hnutí satanismu, jehož vliv je dost možná větší, než jsme ochotni si připustit.
Uctívání ďábla se vždy v jisté míře ve společnosti vyskytovalo, ale v současnosti podléhá toto hnutí poměrně velké popularizaci. V posledních letech se stalo dá se říci módou, zvláště mezi lidmi mladší generace, prohlašovat o sobě, že sice ???satanisty nejsou, ale že se satanistickými idejemi sympatizují“. Cizím zaviněním: Očarování (Maleficium - jak praví klasická teologická definice, je to umění škodit druhým pomocí Satana) - Je formou umění škodit druhým za pomoci "zlého kouzla“. Někdy se hovoří též o takzvaném uřknutí či uhranutí, popřípadě zlém oku, které označuje konkrétní očarování pohledem.
Očarování běžně provází symbolický úkon s touhou způsobit druhému zlo. R. Salvucci uvádí některé obecně známé postupy, jako je výroba figurky nebo opatření si fotografie, do níž jsou posléze zapíchány špendlíky či jiné bodné předměty, které mají postiženému způsobit poškození na týchž místech. Jiným postupem je zakopání nějakého postupně se rozkládajícího předmětu či mrtvého zvířete do země, přičemž v závislosti na stupni jeho rozkladu očarovaný člověk onemocní a nakonec zemře. Aby byl člověk očarován, je třeba nějakého hmotného média, které očarování tak říkajíc zprostředkuje. Salvucci jmenuje řadu materiálů, které je možno použít, od sušené krve, přes rostliny či papírové předměty, po nadměrnou koncentraci prachu (Proti tomuto očarování pohledem se často používají různé amulety, například v oblasti Turecka jde o specifický amulet, nazývaný přímo podle toho, proti čemu má sloužit, "zlé oko“. Také v jiných zemích a kulturách je možno najít mnoho lidových prostředků proti očarování a jiným čarodějnickým technikám), a které jsou za pomoci speciálních obřadů nabíjeny negativní energií. Tyto předměty je nutno pro jejich účinnost dostat do bezprostřední blízkosti očarovaného. Často se tak stává prostřednictvím mágů, kteří dávají svým zákazníkům nejrůznější amulety s tím, aby je nosili neustále při sobě.
Exorcisté připouštějí i postup, kdy je dotyčnému nabídnuta potrava obsahující něco očarovaného, která pak zůstává v organismu postiženého (Jako účinný prostředek proti takto pozřeným předmětům je doporučováno pití svěcené vody či oleje, i nyní je ovšem nutností zbožný život a víra), popřípadě vysvětlují přítomnost očarovaného předmětu či potraviny působením duchů, kteří jsou mágovými služebníky. K pití svěcené vody je třeba podotknout, že je to v naších poměrech velmi nezvyklá praktika. Poměrně s údivem jsem sledoval mísy plné svěcené vody ve švýcarských kostelech – v poměru k občas značně suchou "houbičkou“ mající nasávat svěcenou vodu při vstupu do našich kostelů v ČR. Dalším poznatkem bylo setkání s pravoslavím v Rusku, kde jsou v mnoha "monastýrech“ (kostelech, k nimž jsou přimknuty kláštery) umístěny velké nádrže (velmi podobné "tankům“, v nichž kvasí víno na Jižní Moravě) se svěcenou vodou. Kněží, resp. řeholníci pijí výhradně tuto svěcenou vodu, na mnoha místech je však k dispozici též návštěvníkům a turistům. Ve srovnání s praxí střední Evropy…! Velmi pozoruhodné. Očarování může člověku způsobit duševní i fyzickou újmu, potažmo smrt.
Exorcisté jsou však přesvědčeni, že míra očarování je nepřímo úměrná míře náboženského a duchovního života člověka, což znamená, že čím více se bude opravdově věnovat náboženskému životu, tím menší silou ho může očarování zasáhnout. Je pozoruhodné, jak Salvucci vysvětluje systém působení zlých sil. Nejde podle něj, jak bychom si představovali, o využívání ryze nadpřirozených "metod“, ale o prosté ovlivňování běžných situací a jejich směřování kýženým směrem, jako například ovlivňování lékařů ke stanovování nesprávných diagnóz a předepisování chybných léků. Neznají budoucnost, jak je možno se domnívat, ale svým působením ji utvářejí tím směrem, který je jim prospěšný. Jak jsme si již řekli, běžnou formou očarování je uhranutí pouhým pohledem. Exorcisté se na tomto poli poněkud rozcházejí. G. Amorth připouští, že těch několik málo případů, které mu bylo řešit, nebylo zcela jasných, ale možnost uhranutí jako takového nepopírá (Exorcista vypráví, s. 90 – 91). Mons. Corado Balducci, jeden z exorcistů, kteří exorcismus nikdy neprováděli, naopak tvrdí, že uhranutí neexistuje. Považuje ho za nedorozumění či shodu okolností, jež se upíná k určitému člověku (Balducci, Il diavollo (Ďábel), s. 318). Podle R. Salvucciho, či jím zmiňovaného kolegy Mateo la Gruy, je uhranutí reálným jevem, který na rozdíl od běžného očarování není závislý na přítomnosti nějakého očarovaného předmětu. Mluví o uhranutí jako o působení zlého vlivu, které se postupně předává při různých setkáních (Zkušenosti exorcisty, s. 85).
Mimo očarování a uhranutí rozlišujeme ještě zlořečení. Jsou to velmi intenzivní přání zla, která mají o to větší účinnost, jsou-li spojena s prokletím. Nejtěžší případy postižení zlořečením se vyskytují mezi osobami, které jsou si velmi blízké, například mezi členy rodiny, takže zlořečení může působit s mimořádnou silou. K připomenutí je nutný tzv. "fenomén přítomnosti“.Mnozí lidé při něm pociťují stav přítomnosti někoho dalšího, nějaké nehmotné bytosti, která k nim hovoří, ať už ve zlém nebo v dobrém, popřípadě sděluje svá "stanoviska“ pocitovým způsobem.
Jedinec je při tom často schopen rozlišit, zda ten který pocit pochází přímo od něj, nebo mu byl "předán“ jeho podivným společníkem. Člověk nemusí vnímat tuto "přítomnost“ jako nebezpečnou, ačkoliv může být nepříjemná. Podle La Gruy, Salvucciho i Balducciho se jedná o duše zemřelých. Matteo La Grua o nich píše: "Tyto bytosti se vydávají za člověka, který zemřel – nedávno, i velice dávno, při dopravní nehodě nebo v práci, častěji však byl zabit, patří do nejrůznějších společenských kategorií, jsou to podnikatelé, dělníci, obchodníci, ženy v domácnosti, pastoři, sedláci, vojáci, kněží, laičtí bratři i řeholní sestry. Vypráví podrobnosti ze svého dřívějšího života před násilnou smrtí, sdělují osobní údaje, které se často ukážou pravdivými, někdy však naopak falešnými. Někteří z těchto "jednotlivců“ se dostali do kontaktu s lidmi spontánně, jiní byli posláni buď aby působili zlo, nebo aby ochraňovali určitého člověka. Někteří se jeví jako špatní, plní závisti a nenávisti, jiní naopak se jeví jako dobří, zbožní, věřící v Boha. Jedni říkají, že jsou navždy zatraceni a čekají, až budou svrženi do pekla, jiní jsou naopak na cestě k Bohu, jakoby ve stavu očišťování. Mnozí povzbuzují člověka ke konání dobra, jsou přesvědčeni, že dobro, které koná posedlý člověk, poslouží také jim. Někteří z těch, kteří se vydávají a poslané od Boha, odhalují, v jakém stavu se nachází posedlý člověk, kolik duchů má v těle, a radí, jak ho osvobodit. Mnozí prosí o zádušní mše, a když se za ně někdo modlí, dávají najevo pokoj, radost a děkují tomu, kdo se za ně modlí.“ (M. La Grua, La pregiera di liberazione, s. 72 (Citace ze Zkušeností exorcisty, s. 86 – 87)
Podobný názor vyjadřuje i Corrado Balducci. Salvucci sám nevyjadřuje nesouhlas, ale staví se k "přítomnosti“ poněkud opatrněji, přičemž se odvolává na ekumenický koncil v Lyonu roku 1274, kde se v dokumentu "Osud zemřelých“ (Číslo 856 – 859) praví, že po smrti je duším zemřelých ihned stanoven jejich věčný osud spásy nebo zatracení. Toto tvrzení bylo převzato i ekumenickým koncilem ve Florencii roku 1439 a apriori vylučuje volný a neomezený pohyb duší po smrti. Exorcisté připouštějí, že může jít o duše z očistce které se touto cestou domáhají toho, aby jim bylo pomoženo skrze modlitbu nebo sloužením mše svaté. Po takovémto odsloužení mohou projevy "přítomnosti“ zcela vymizet. V dalším díle se budeme věnovat tématu neméně zajímavému: projevy exorcismu.
Lenka Hanzelková a Mgr. Tomáš Tyl
pokračování
