poslal Aleš Franc Koho očekává CÍRKEV ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE ? 1. díl
Motto:
„Svou smrtí dílo započal a vystoupil po svém vzkříšení
na nebesa, aby je dokonal.“
(Ellen G. Whiteová, Velký spor)
„Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno
jest.“ A nakloniv hlavu, skonal.“
(Evangelium svatého Jana, kapitola 19, verš 30)
Je mou milou povinností při této příležitosti poděkovat
všem, kteří mi mnohými radami a korekcí pomohli k sepsání této práce.
Byli to zejm. můj přítel a bratr Dr. Vladimír Bíba a bývalý laický
kazatel CASD a současný pastor AC ve Velkém Meziříčí Josef Hasmanda. Za
pomoc při jazykové stylizaci děkuji své sestře ze sboru Lence Malinové,
prom. fil. a své spolupracovnici z odboru léčiv LACHEMA, a.s. Dr. Anně
Jonášové.
Poznámka: tučné písmo v citovaných textech je
originální a není přidáno autorem této práce.
1. Stručná historie a charakteristika církve
Počátky adventistického hnutí
William Miller
Za pionýra adventistického hnutí je považován původně
americký farmář, rodák z Nové Anglie, William Miller (1782 – 1849).
Byl to skeptik a individualista, který viděl obrodu společnosti ve
vlastenectví a národní hrdosti, a proto se roku 1812 přihlásil jako válečný
dobrovolník do války s Brity. Poté, co se vyznamenal v bitvě u
Plattsburgu, vrátil se domů do Low Hamptonu, na rodinou farmu státu New York,
kde kvůli své matce navštěvoval místní baptistický sbor. O svém obrácení
později napsal:
„Byl jsem tak mocně usvědčen, že jsem uznal, že Písmo
musí být Božím zjevením. Stalo se mým potěšením jej číst, v Ježíši
jsem našel přítele.“(22, str.96 )
Po soukromém studiu Bible došel k závěru, že zde
objevil ohromující informaci. Kristus se viditelně vrátí na tuto zemi. A
nejen to, datum jeho příchodu se dá spočítat. Určil ho na období mezi 21.
3. 1843 a 21. 3. 1844. K tomuto závěru došel kolem roku 1822. Po upřesnění
výpočtu byl den údajného Kristova příchodu stanoven na 22. října 1844. Východiskem
Millerovi byla osmá a devátá kapitola starozákonní knihy Daniel. Miller cítil
velké vnitřní puzení s tímto objevem vystoupit veřejně. Učinil tak
po „vnitřních zápasech“ v roce 1831. Po sérii kázání v různých
sborech nakonec obdržel „Doporučení k duchovní službě“od
čtyřiceti tří pastorů různých denominací. (22, str. 97) Je však dobré
vědět, že Millerovy výpočty nebyly zdaleka originální, neboť ke stejným
závěrům došel v roce 1787 J. Wood a spolu s ním 20 badatelů na
„Prorocké konferenci“ v Albury Parku v Anglii. (30, str.152-153)
Odezvou na Millerova kázání vzniklo adventní hnutí, které
se skládalo z mnoha kazatelů z řad baptistů, metodistů,
kongregacionalistů, luteránů, episkopálů a holandských reformovaných.
Adventistický popularizátor a kazatel G. E. Vandeman k tomu poznamenává:
„Během krátké doby zalily celou zem vlny náhlého
probuzení a mnohá tisícová shromáždění plnila obrovské stany a schůzovní
síně, aby slyšela tu burcující zprávu o Kristově návratu.“ (22,
str. 97)
Adventní probuzení začalo pronikat daleko za hranice USA,
zejm. do Jižní Ameriky a Německa. V roce 1844 vycházelo na území USA
již 25 adventistických časopisů a konala se misie od domu k domu. Jeden
z předních adventistických kazatelů, Josef Wolff, který očekával
Kristův fyzický příchod v roce 1847, dokonce na toto téma kázal
Kongresu Spojených států.(22, str. 97)
V té době se Millerité ostře obraceli proti denominačním
církvím, které považovali za „Nevěstku ze Zjevení“ a
„Babylon“.(23, str. 112) V roce 1843 dokonce vyšla v jednom
adventistickém časopise výzva „Vyjděte z něho, můj lide“. (15 a
23, str. 112) Na vrcholu vzestupu této vlny se k Millerovu
poselství hlásil jeden milion lidí z tehdejšího celkového počtu
17 miliónů obyvatel. Klasické křesťanské denominace, které
pochopitelně ztrácely množství svých členů, zakázaly adventistickým
kazatelům službu v jejich modlitebnách, což si Millerité vysvětlili
jako pronásledování pravých křesťanů.
Adventní horečka vyvrcholila 22. října 1844, kdy se měl
Kristus vrátit ve své slávě na zem. Jeho příchod se však nekonal. Toto
období proto sami Millerité nazývají jako „velké zklamání“. Zdaleka však
neznamenalo konec hnutí. Následovníci Millera, jak už to v takových
případech bývá, se začali štěpit a podléhat mnoha různým vlivům.
Jedni tvrdili, že dnem 22. října je „žeň sebrána“ a dveře milosti
jsou uzavřeny, jiní se snažili stanovit další datum konce.15
Millerité
Nemalá část následníků Millera byla např. ovlivněna učením
Johna Taylora, který v roce 1859 uveřejnil knihu „Velká pyramida“,
ve které uvedl, že stavitelem Cheopsovy pyramidy byl biblický Noe, který do
jejích rozměrů zakódoval konstanty, jež jsou modelem zeměkoule a pro
lidstvo mají sloužit jako záznam důležitých rozměrů a proporcí.13 Tyto
myšlenky by však zapadly, nebýt profesora C. Piazzy Smythe, královského
astronoma ve Skotsku, který Taylorovy myšlenky zpopularizoval ve Velké Británii,
Americe a v Evropě. V USA Smythe-Taylorovu myšlenku ve své práci
„Zázrak v kameni“ obhajoval i Joseph Seiss a poprvé ji vydal v roce
1877, a poté ještě 14 krát. Právě tato práce našla největší odezvu
mezi Millerity. O několik let později uveřejnil George Storrs sérii článků
o „Velké pyramidě“ a jejím prorockém výkladu v časopise „Herald
of Life and Coming Kingdom,“ oficiálním orgánu malého adventistického
hnutí „Life and Advent Union“, kterou Storrs pomáhal zakládat a která se
později spojila s „Advent Christian Church“ – Křesťanskou církví
adventistů.13
Pyramidologie byla přijata i Charlesem T. Russellem, vůdcem
společnosti Badatelů Bible, dnešních Svědků Jehovových. Ačkoliv se
Russell za adventistu nepovažoval, byl pod přímým vlivem Milleritů. Podle
Russellova svědectví jimi byli Millerité George Storrs a George Stetson. V roce
1876 přejal Russell od dr. Nelson Barboura, dalšího vlivného Millerity, celý
systém „Kristovy parousie“ (přítomnosti) a přiblížení se konce světa.13
V Milleritech lze tedy vidět, ať z historického a, jak uvidíme později,
i z doktrinálního hlediska, předchůdce Svědků Jehovových.
V posledku se mezi adventisty od dalšího vypočítávání
konce upustilo, avšak nástupnická církev si ponechala „apokalyptický
charakter“. Největší zásluhu na konsolidaci hnutí měl zejm. Hiram Edson,
Joseph Bates a především Ellen Gould Harmonová, později Whiteová (1827 –
1915).
Rok 1844 však volal po výkladu. Bylo nutné nekonající se
Kristův příchod nějak vysvětlit zklamaným masám. Stalo se tak, když farmář
Hiram Edson měl, při průchodu obilným polem, vidění Krista, vstupujícího
do nebeské svatyně svatých a vysvětlení bylo nasnadě. Rok 1844 nebyl rokem
Kristova návratu na Zem, nýbrž datem jeho vstupu do svatyně svatých v nebi.
Joseph Bates pak převzal na jaře 1845 od „Baptistů sedmého dne“ důraz
na svěcení soboty. Nejednalo se však v té době o žádné nové učení,
neboť počátky tohoto společenství sahají až do doby alžbětínské.15
Ellen Gould Whiteová
Největší osobností novodobého adventismu byla však
bezesporu Ellen Gould Whiteová, rozená Harmonová. Narodila se 23. 11. 1827,
jako jedna z dvojčat, ve státě Maine, nedaleko osady Gorham. Již jako
devítiletá utrpěla těžký úraz hlavy, když byla zasažena kamenem od své
spolužačky. Následkem zranění ztratila na tři týdny vědomí. Od té doby
měla poškozenou tvář a nebyla schopna chodit do školy. Někteří
neurologové, kteří zkoumali její životopis, nabyli dojmu, že Ellen do
konce života trpěla epileptickými záchvaty. Když jí bylo dvanáct let, navštívil
městečko William Miller.(27, str. 7) Sama Ellen Whiteová toto setkání
popisuje následovně:
„V mém třináctém roce jsem slyšela druhou řadu přednášek,
které míval bratr William Miller v Portlandu, Maine. Cítila jsem, že
nejsem svatá a připravena setkati se s Pánem Ježíšem. Když pak vyšlo
pozvání k členům církve a zhřešilým, aby vyšli dopředu, a nechali
se za sebe modlit, uchopila jsem se první příležitosti, neboť jsem věděla,
že by pro mne muselo být vykonáno veliké dílo, abych byla připravena pro
nebe.“(30, str. 165)
V roce 1843 rodina Harmonová, spolu se šesti dalšími
Millerity, následně opustila metodistickou církev. Již dva měsíce po
„velkém zklamání“ se sedmnáctiletá Ellen setkala svou přítelkyní
Elizabeth Hainesovou a u ní doma dostala své první zjevení.(23, str. 99-100)
Bylo to vidění o úzké stezce, po které 144 000 vyvolených dosahuje cíle
spolu s potvrzením data druhého příchodu Kristova a v roce 1847 měla
další důležité vidění, kdy ve snu viděla zářit čtvrté přikázání
desatera, které potvrdilo myšlenku svěcení soboty.15
Ellen Harmonová poté nachází zázemí v malé
Milleristické skupině v Portlandu, která si říká „adventní“, a
kde je přijata za prorokyni. Podle současných adventistů „obdržela
inspirované rady pro lid poslední doby“.(1, str. 271) Na příkaz anděla
měla zjevení napsat, avšak díky zranění z dětství toho nebyla
schopna. Na naléhání anděla pak zjistila, že se jí schopnost psát navrátila.(27,
str. 9)
Koncem roku 1846 Ellen Harmonová uzavřela manželství s Jamesem
Whitem, energickým adventním kazatelem. V roce 1848 se manželé Whiteovi
účastní konference adventistů zachovávajících sobotu, která se konala v Rocky
Hill. Na tomto shromáždění byly ustaveny hlavní body, které adventisté
sedmého dne zastávají dodnes.(27, str. 12)
V roce 1858 Whiteová obdržela své nejdůležitější
vidění „Velkého sporu“, které tvoří dodnes páteř evangelia adventistů
sedmého dne. Ve svých viděních viděla „pád Lucifera“, viděla jak ve
skutečnosti došlo ke stvoření světa, prvních lidí a uslyšela „skutečný“
plán spásy. Byla svědkem zkušenosti patriarchů a proroků i narození Ježíše
Krista a viděla jeho službu i ukřižování. Viděla Luthera, jak na kostel
ve Wittembergu přibíjí své reformační teze, a byla dokonce svědkem budoucího
Kristova příchodu. Prošla celým mileniem a spatřila novou zemi.(27, str.
15-17) Tak vznikala díla jako „Velký spor“a z něho vzešlé „Vítězství
lásky Boží“a „Duch proroctví“.
V roce 1885 odjíždí Whiteová svá poselství šířit
po Evropě a přijíždí do katedrály v Zűrichu, kde dříve kázal
Zwingli. Zde prý mohla sloužit jako průvodkyně, neboť historická místa
Evropy důvěrně znala ze svých vidění. Ve Švýcarsku také začala psát
rozšířené vydání „Velkého sporu“. Stále znovu a znovu cítila, že
své nové pojetí evangelia musí ještě více rozšířit, a tak v roce 1890
vydává dílo „Patriarchové a proroci“. V roce 1892 odjíždí do
Austrálie, kde se devět let pilně věnuje svému psaní a průkopnické činnosti.
Tak vznikají knihy jako „Myšlenky z hory blahoslavenství“,
„Kristova podobenství“ a „Touhy věků“.
V roce 1900 Whiteová na „Boží pokyn“ odjíždí
do USA, kde v posledních patnácti letech svého života píše dvě další
z mnoha význačných knih, a to „Skutky apoštolů“ a „Proroci a králové“.
V roce 1915, ve věku 87 let, Ellen Whiteová uklouzla a zlomila si klíční
kost. Pět měsíců musela ležet na lůžku, ze kterého již nevstala.
Od roku 1844 až do své smrti v roce 1915 měla více
než 2 000 vidění a pracovala v Americe, Austrálii a v Evropě.
Sama sebe považovala za „posla Páně“. Její literární dílo zahrnuje
desetitisíce biblických textů, více než 80 knih, 200 traktátů a 4 600 článků
a brožur. Kázání, deníky a svědectví tvoří dohromady 60 000 stran
rukopisného materiálu. Její populární kniha „Cesta ke Kristu“ byla přeložena
do 135 jazyků a prodalo se jí přes 50 000 000 výtisků. Sama své
spisy označovala za „menší světlo“ a Bibli za „větší světlo“.(1, str..271-276)
Někteří historikové se domnívají, že Whiteová byla možná nejplodnější
spisovatelkou světa. Její písemnosti jsou od roku 1937 uloženy v ohnivzdorných
trezorech, v suterénu budovy Generální konference ve Washingtonu, pod
ochranou „Výboru na ochranu a vydávání spisů E. G. Whiteové“. Z těchto
materiálů se dodnes „sestavují“ knihy i po její smrti. Např. knihy
„Poselství mládeži“ nebo „Evangelizace“ aj. vznikly kompilací různých
článků a spisů, které Whiteová sepsala za svého života.(27, str.56-57)
Je ovšem nutno dodat, že celé pasáže ze stěžejních děl
Whiteové, a to mnohdy slovo od slova, zveřejnili několik let před Whiteovou
již jiní autoři, z nichž někteří byli podobně inspirovanými vidoucími,
jako např. zakladatel Mormonů Joseph Smith, ale i jiní autoři, např.
William Hanna, John Harris, Daniel March nebo William Foy. Bez zajímavosti rovněž
není, že dílo Whitové „Patriarchové a proroci“ se člení do téměř
otrocky stejných názvů kapitol jako Adersheimova biblická historie.
Jednotlivé texty je možné srovnat v příloze.
Církev adventistů sedmého dne
Ellen Whiteová nebyla v církvi pohým teologem a
prorokem. Osvědčila se též jako schopný spoluzakladatel nové denominace.
Nejprve však bylo nutné překonat zakořeněný odpor prvních adventistů k organizovanémi
křesťanství. V roce 1853 proto vynesla Whiteová proroctví, které později,
v roce 1863, pomohlo zformovat zasedání Generální konference.
„Pám mi kázal, že existuje příliš velký strach před
církevním pořádkem a že je zanedbávaný… V nebi je pořádek. Když
Ježíš přebýval na zemi, byl v církvi pořádek (sic!), a po jeho
odchodu učedníci přísně zachovávali tento pořádek. A dnes, v této
poslední době, když chce Bůh svoje děti sjednotit ve víře, je pořádek důležitější
než kdykoliv před tím…“29
Již roku 1859 uzavřely některé adventní skupiny v USA
dohodu o každoročním setkávání zasvěceným sobotě a tehdy byla uzavřena
i zásada o podpoře církve desátky z veškerého příjmu členů. Aby
skupina položila důraz na očekávání doslovného Ježíšova příchodu na
svět a na svěcení soboty, dala si v roce 1863 název „Seventh Day Adventist
Church“ (Církev adventistů sedmého dne).
Práce okolo utváření podoby adventistické církve, pod
praktickým vedením Ellen Whiteové, vyvrcholily na Generální konferenci v roce
1903 a výsledkem je celosvětová struktura církve, která přetrvává do dnešních
dnů.(23, str. 106) Na základě výkladu biblických proroctví tato „církev
poznala, že Bůh jí svěřil úlohu, aby s doposud opomíjenými pravdami
Bible seznámila celý svět. To se stalo základem její celosvětové misie.“8
V tomto kontextu je nutné vidět i misijní snahu
adventistů směrem ke křesťanským církvím dodnes. Jasně to vyjádřil
Dwight Nelson na celosvětové satelitní akci CASD „NET 98“ ve své přednášce
„Proč existuje tolik církví?“, na kterou byli hromadně pozváni křesťané
všech denominací za účelem, aby opustili své církve a stali se adventisty.
„Jak může člověk vědět … která církev je ta správná?…
jaké jsou rozpoznávací znaky, o kterých Bůh řekl, že budou
charakterizovat jeho církev posledních dnů?… Čím se bude církev poslední
doby vyznačovat?… Bude to církev, která věří Ježíšovu svědectví o
tom, že je Pánem soboty, a proto bude usilovat, aby mu byla věrná i v zachovávání
jeho sobotního dne. Bude církví, která věří v to, co Ježíš učil
o smrti – jedná se o nevědomý spánek, v němž člověk očekává
vzkříšení… Pokorně a s hlubokým přesvědčením vám musím vydat
svědectví o tom, že věřím, že církev, která vám přinesla cyklus přednášek
„Vstříc příštímu tisíciletí: Nalézt věčné přátelství s Bohem“,
představuje závěrečné poselství věřících poslední doby… A to je církev,
kterou jsem na zemi nalezl, která neohroženě za těmito pravdami o Bohu stojí
– a to je církev, do které vás chci pozvat… někteří z vás přicházeli
na tento seminář pravidelně každý večer a učili se pravdám, o kterých před
tím nevěděli, že v Bibli existují. Možná si kladete otázku: Co s tím
vším mám dělat? Možná, že patříte do nějaké náboženské organizace,
která vyznává jen část pravdy, a v průběhu let vám velmi pomohla.
Nyní jste si však uvědomili, že také učí některým věcem, které jsou v rozporu
s tím, co jste objevili v Bibli. Kladete si otázku: Co s tím mám
udělat? Možná jste sami prožili pravdivá slova Přísloví 4,18: „Stezka
spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu
den… “ Jste totiž přesvědčeni Duchem svatým, že nastal čas, abyste učinili
další krok k božímu světlu, které svítí na vaší cestu… jestli-že
se někdo rozhodne další krok ke světlu neučinit, nebude to dlouho trvat, a
bude pohlcen tmou… Bůh tě vyzývá, abys učinil další krok ke světlu a
stal se součástí jeho církve, která zachovává všech deset jeho přikázání
a touží po jeho víře.“ (22. přednáška, str.5-8)
Největší růst církev adventistů sedmého dne
zaznamenala po 2. světové válce v západních zemích i v zemích rozvojového
světa. V roce 1996 působilo téměř 13 tisíc kazatelů a misionářů společně
s 9 milióny členů v 38 tisících sborech v 212 zemích všech kontinentů.8
V současné době jsou adventisté údajně jednou z nejrychleji
rostoucích církví. Dle neověřených zdrojů je každých 51 vteřin pokřtěn
nový člověk.
Statistika
(podle zprávy zveřejněné oddělením archivace a
statistiky Generální konference Církve adventistů s.d. v srpnu 1999)8
Pokřtěných členů ve světě
10 163 414
Sborů na celém světě
44 888
Počet ordinovaných kazatelů v činné službě
13 432
Zemí, kde církev působí
205
Počet základních škol
4 450
Středních škol
1 014
Vyšších škol a univerzit
90
Nemocnic a sanatorií
162
Celkový počet zaměstnanců církve
165 213
Sirotčinců a domovů důchodců
127
Nakladatelství a tiskáren
57
Počet jazyků, ve kterých se tiskne literatura
272
Počet mediálních center
10
Letadla a záchranné čluny
5
Církev adventistů v České a Slovenské republice
Historie
V českých zemích začíná historie adventismu v roce
1890, kdy Antonín Šimon, první misionář, přichází z Německa a v roce
1902 zakládá v Praze první sbor. Postupně se rozrůstal počet věřících
a byly založeny sbory v Luži, Liberci, Jablonci, Těšíně, Brně a na
Slovensku. V Opavě a později i v Brně bylo založeno církevního
nakladatelství. V roce 1919 vznikla samostatná unie Církve adventistů v Československu.
V roce 1911 bylo v Československu 249 pokřtěných členů, v roce 1935 jich
bylo 3.546 a v roce 1996 v církvi v České a Slovenské republice
spolupracovalo 106 kazatelů s 9.800 členy ve 212 sborech a skupinách.8
Vzdělávání
Před první světovou válkou studovali adventisté v německém
Friedensau u Magdeburku (dnes Theologische Hochschule). Ve 20. letech vznikla
Misijní škola v Praze a později v meziválečném období během činnosti
Misijního ústavu v Loděnicích u Berouna. Od roku 1946 probíhalo studium v Praze
a do roku 1950 v Praze – Krči, ve Škole biblických nauk, později - Biblickém
semináři. V roce 1968 začal fungovat Biblický seminář v Praze ve Vojkovicích.
Od roku 1974 existovalo vzdělávání ve formě dálkového studia v různých
studijních střediscích - Třinec, Liberec, Praha, Vsetín, Olomouc, Holešov,
aj.
V roce 1981 bylo otevřeno pouze dálkové studium v tzv. Přípravném
teologickém kurzu ve čtyřletém studiu - nejprve v Holešově, pak v Praze a
posléze v Novém Jičíně. 15. října 1990 církev znovu otevřela denní
studium. Teologický seminář CASD byl otevřen v Praze na Smíchově a jeho
prvním ředitelem byl do roku 1993 Jiří Moskala. Seminář nyní sídlí v blízkosti
městečka Sázavy. Seminář rozšiřuje své poslání a koná i osvětovou a
vzdělávací činnost pro veřejnost. Ministerstvo školství zařadilo tento
Teologický seminář mezi vyšší odborné školy. V srpnu 1997 udělila
Akreditační asociace adventistických škol, akademií a univerzit Teologickému
semináři statut Senior College s prozatímním právem udělovat titul
Bachelor of Theology - B. Th. (bakalář teologie).
Misijní aktivity
Globální misie
V celosvětovém měřítku působí misijní program
„Globální misie“, ve kterém pracuje 19 000 průkopníků CASD, kteří
skládají závazek práce pro organizaci na jeden rok.
NET
V roce 1998 na sebe CASD upozornila misijním programem
„NET 98“, kterou tvořilo 27 přednášek Dwighta Nelsona, které byly skrze
satelit přenášeny do více než 100 zemí. V České republice to bylo
celkem do 110 míst. Na rok 2 000 je plánován obdobný cyklus.
Knižní evangelizace
V České republice též probíhá tzv. „knižní
evangelizace,“ což znamená, že adventisté prostřednictvím literatury zaměřené
převážně na zdravou výživu seznamují širokou veřejnost se svým učením
o správné životosprávě a teprve později se uchazeči dozvídají, že jde
„o misii seznámení světa s opomíjenými pravdami Bible.“
Adra
ADRA je celosvětová humanitární organizace, která
vznikla před patnácti lety v USA. V současné době má přes 133 poboček v
různých státech světa. Česká ADRA začala pracovat v květnu 1992 a patří
mezi aktivní dárcovské země. Agenturu ADRA řídí správní rada a výkonný
výbor. Chod České ADRY zajišťují čtyři placení zaměstnanci a dalších
asi sto osmdesát dobrovolných aktivistů pracuje bezplatně.8
Advent Orion
Církevní nakladatelství ADVENT vzniklo v r. 1968, kdy
církev ve svém publikačním oddělení začala vydávat časopis „Znamení
doby“. Po roce 1989 vznikla společnost s ručením omezeným ADVENT -
ORION, jejímž zakladatelem je Česko - Slovenská unie církve adventistů s.
d.
Nakladatelství se orientuje jak na vydávání literatury určené
členům církve, tak zvlášť na literaturu určenou široké veřejnosti. Zabývá
se vydáváním zdravotně osvětové literatury (např. knihy „New
start“, „Vychutnej život“, „Miniencyklopedie přírodní léčby“
a další), oblastí mezilidských vztahů a výchovy (knihy „Jen klid,
maminko!“, „V pohodě“, „Co chceš, mámo?“, „Lásku dát, lásku
brát“) a rovněž oblastí duchovní a duševní hygieny (např.
pentalogie americké autorky E. Whiteové „Drama věků“, „Křesťanská
dokonalost“, „Zastavení na cestě života“ atd.). Nakladatelství
vydalo také několik dětských publikací, např. „Trn v oku“,
„Příběhy na dobrou noc“ (trilogie), „Filipova dobrodružství“.
Ediční plány na další roky naznačují, že nakladatelství chce pokračovat
v takto orientované publikační činnosti.
Nakladatelství pravidelně vydává i periodické publikace
jako čtvrtletník „Znamení doby“, osmkrát ročně „Advent“
a dvouměsíčník pro děti „PePe“. Do budoucnosti plánuje rozšířit
vydavatelskou činnost prostřednictvím audiovizuálních nosičů a poskytovat
některé další služby.8
Hlas naděje
Rozhlasová stanice rádio HLAS NADĚJE je neziskovou organizací, která je
sponzorována Církví adventistů v české republice. Je součástí celosvětové
společnosti Adventist World Radio. Stanice HLAS NADĚJE začala své vysílání
v roce 1993 na krátkých vlnách. Od roku 1997 vysílá prostřednictvím ČR
Plzeň a Radia Proglas na VKV. K dalším jejím činnostem patří výroba
audio nahrávek, mastering , remastering, rekonstrukce audio nahrávek , dabing
a ozvučování společenských akcí.8
pokračování
Obsah této studie zveřejněné na GRANO SALIS:
1. Stručná historie a charakteristika církve
2. Učení CASD
- Teologická sebereflexe
3. Učení
CASD - Zákon, desatero a sobota
4. Učení
CASD - Dar proroctví
5. Učení
CASD - SOUHRN