poslal Aleš Franc Koho očekává CÍRKEV ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE ? 3. díl
Zákon, desatero a sobota
Desatero, věčný Boží zákon
Dodržování zákona včetně svěcení soboty jako sedmého
dne týdne podle židovského kalendáře je špičkou ledovce, podle kterého i
lidé neznalí adventistického učení „sobotáře“ bezpečně od
„klasických“ křesťanů rozeznají. Avšak tato odlišnost má kořeny
mnohem hlubší. Křesťané chápou desatero jakou součást Mojžíšova zákona,
který byl vyhlášen na hoře Sínaj. Pro adventisty je však desatero mravním
Božím zákonem celého vesmíru, bylo platné ještě před stvořením světa
a je závazné jak pro vesmírné lidi, tak pro anděly. Na Sínaji bylo pouze
aktualizováno. Již první člověk zhřešil tím, že porušil desatero, a
proto byl vyhnán z ráje. Od té doby je záchrana spojena s jeho
dodržováním. Pečetí desatera je čtvrté přikázání o svěcení soboty,
jehož dodržování bude i pečetí ostatku církve posledních dní. Sobota prý
proto byla svěcena i samotným Kristem, který v sobotní den po ukřižování
odpočíval v hrobě.
Desatero, resp. svěcení sedmého dne sehrálo dle adventistů
svoji rozhodující úlohu i během „velkého sporu“, kdy ďábel církvi
skrze císaře Konstantina v roce 321 vnutil uctívání falešného sabatu
– neděle, svátku, kdy pohané slavili den slunce. Od té doby je církev na
falešné cestě.(12, přednáška 15, str. 7)
Mravní a obřadní zákon
Adventisté znají novozákonní verše o ztrátě platnosti
starého zákona (Žd 9,10), zrušení dlužního úpisu i s jeho ustanovením
skrze kříž (Kol 2,14), vědí i o Ef 2,14-15, kde se píše: „Svou obětí
odstranil zákon ustanovení a předpisů…“ Těžko by nějak obešli
tyto jasné verše a proto zákon jednoduše rozdělili na dvě části, a to na
desatero, které je psáno samotným prstem Božím a je zákonem morálním a
na zákon obřadní, ceremoniální, který tvoří zbytek Mojžíšových
ustanovení. Tak máme zákon Boží, psaný Božím prstem a zákon Mojžíšův,
sepsaný Mojžíšem. Zatímco kříž zákon Mojžíšův zrušil, zákon Boží
byl Kristem potvrzen.(1, str. 292-293)
„Na mnohých místech bible se uvádí tento zákon jako zákon
Mojžíšův, jako protiklad k dekalogu – deseti přikázáním -, jež
se často označují za Boží zákon“(3, str. 5)
Desatero před stvořením světa
Jak již bylo předesláno, desatero existovalo již před
stvořením světa. „Zákon Boží existoval již před stvořením naší
země. I andělé se řídí jeho zásadami… Kristus seznámil s požadavky
zákona již lidi v ráji „když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní a
plésali všichni synové Boží (Job 38,7)““. (24, str.41)
Je sice divné, po čí ženě mohl v nebi teoreticky
zatoužit archanděl Gabriel, ale existence desatera je stěžejním principem
„velkého sporu“. Sobota, jak uvidíme později, je pro adventisty nejdůležitějším
nejen přikázáním, ale i principem celého vesmíru. Je úhelným kamenem
teologické konstrukce Ellen Whiteové, jehož základy nepohne ani kříž.
Padne-li sobota, celá adventistická konstrukce se hroutí jako domeček z karet.
Adam porušil desatero
Věčnost desatera potvrzují všichni adventističtí
teologové, kteří dokonce desatero deifikují a přirovnávají jej k Bohu,
když říkají: „Písmo spatřuje v Božím zákonu vlastnosti samotného
Boha.“(1, str. 282) Nadčasovost desatera způsobila i pád prvního člověka.
„Jak jsme již dříve zdůraznili, přestoupil Adam a všichni
jeho nástupci Boží mravní zákon a zákon žádal smrt přestupníkovu.“
(3, str. 12)
Lidé tím, že odmítli závislost na Bohu, ztratili přístup
ke stromu života, symbolizováném sobotou, věčným odpočinkem, což ukazuje
na hrozný důsledek nedodržování čtvrtého přikázání. Adam tím, že
pohrdl závislostí na Bohu vlastně v ráji implicitně porušil čtvrté
přikázání.
„Neposlušností vůle Boží v jednom bodě, otevřeli
naši první rodiče brány, jimiž vnikl na svět příval běd.(24,
str. 44) „Zkušenost, kterou prožili v zahradě Edenu, měla svá
symbolická znamení jejich lidské závislosti na Bohu: strom života, poslední
den týdne – sobotu, strom poznání dobrého a zlého a varování.“(16,
str. 82) „Věrnost Adama a Evy byla podrobena zkoušce u stromu poznání
dobrého a zlého, který se nacházel uprostřed zahrady Eden. Stejně bude i
lidská věrnost Bohu v době konce vyzkoušena na základě přikázání
o sobotě, které stojí uprostřed Desatera.“(1, str. 307)
Kristus porušil desatero
Nebyl to však jenom Adam, který porušil desatero. Adventistům se nezdá
ani Kristovo chování a tvrdí, že čtvrté přikázání porušil sám
Kristus.
„Kdyby byl pouze člověkem, nebylo by možné, aby svůj
postoj k zákonu náhle změnil a byť i dočasně se prohlásil stejně
„dělajícím“ v sobotu jako Bůh Otec (J 5,17-18). Jako člověk by
byl vinen přestoupením zákona a odsouzen k trestu smrti ukamenováním.
Je proto zřejmé, že Ježíš tímto svým jednáním ukazuje, že je víc než
jen člověkem, stvořenou bytostí.“ (4, str. 7)
Avšak Kristus byl tím, kdo zákon naplnil dokonale jako člověk.
Farizeům, kteří Krista napadali, se totiž stalo něco podobného, co dnešním
adventistům. Vytvořili si své učení o sobotě, se kterým je Písmo v rozporu,
a proto Kristovo chování považují za porušení zákona. Avšak na rozdíl
od farizeů adventisté alespoň Kristu přiznávají, že nesvětil-li sobotu
za svého života, světil ji alespoň v hrobě.
„…sobota začínala… po své smrti
odpočinul v hrobě a tak symbolicky stvrdil, že dokončil vykoupení
lidstva.“(1, str. 304)
Nejen desatero
Dodržování desatera však k pravému náboženství
nestačí. Láska k Božím nařízením se zde projevuje na rovině mnohem
širší. Adventisté v touze budovat své tělo jakožto chrám Ducha svatého
proto docházejí k přesvědčení, že je třeba vystříhat se i nečistých
zvířat a pokrmů.
„Nový zákon neruší rozdíl mezi čistým a nečistým
masem. Někteří lidé se domnívají, že když se o zákonech ohledně stravy
mluví v Leviticu, patří k ceremoniálním nebo rituálním zákonům
a pro všechny křesťany již neplatí. A přesto rozlišení mezi čistými a
nečistými zvířaty sahá až do Noemových dnů.“(1,
str. 341)
Jindy má výklad dodržování těchto předpisů spíše
eschatologický rámec. Např. verše z 66. kapitoly proroka Izajáše vztahují
adventisté na církev poslední doby a vyvozují, že pravá církev se proto
masa vepřů – jakožto nečistých zvířat - má vyvarovnat.(3, str. 45)
„Hle, Hospodin přichází v ohni a jeho vozy jsou jako
vichřice, aby vylil hněv svůj v prchlivosti a své hrozby v plamenech ohně.
Ohněm totiž a mečem povede Hospodin soud s veškerým tvorstvem. Mnoho bude těch,
jež Hospodin skolí. "Ti, kdo se v zahradách posvěcují a očišťují
po vzoru jednoho, který je uprostřed, ti, kdo jedí maso z vepřů a to, co je
hodno opovržení, dokonce myši, společně zajdou, je výrok Hospodinův“ (Iz
66,15-16),
Adventisté se zde nemýlí v tom, že nečistá a čistá
zvířata Bůh odlišoval již za doby Noeho. Mýlí se však v tom, že by
někde, před vydáním Zákona, Bůh jejich konzumaci zakazoval. Neobstojí ani
eschatologický výklad, neboť Izajáš, resp. celá jeho 66 kapitola, se týká
Izraele a nikoliv novozákonní církve, neboť se hned v následujících
verších mluví o Hospodinově domu a lévijcích (Iz 66, 20-21).
Navíc Písmo vysloveně učí, že lidem v Kristu věci,
které byly dříve pokládány za nečisté, již nečistými nejsou.
„Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není
nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté.
Trápí-li se tvůj bratr pro to, co jíš, nežiješ už v lásce. Neuváděj
tedy svým jídlem do záhuby toho, za nějž Kristus umřel! Nevydávej v
potupu to dobré, co jste přijali. Vždyť království Boží není v tom, co
jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo
takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. A tak usilujme o to,
co slouží pokoji a společnému růstu. Nenič kvůli pokrmu Boží dílo!
Ano, všecko je čisté, zlé však je, když někdo pohoršuje druhého tím,
co jí.“(Ř 14,14 – 20) „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i
na věky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré
spolehnout se na milost a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic
tím nezískal.“ (Žd 13,8-9)
Mezi další verše patří např. 1K
6,13; Ko 2,20-22; Tt 1,15. Jedinými novozákonními omezeními v tomto
smyslu jsou: zákaz požívání masa obětovaného modlám (Sk 15,29), avšak
ne pro jeho nečistotu, nýbrž kvůli pohoršení (1K 8,8-10), a zákaz požívání
masa nezbaveného krve (Sk 21,25). Zákaz požívání masa obětovaného modlám
je však relativní a posuzuje se výhradně skrze svědomí (1 K 10,25).
Pokud by však šlo jen o to, žít zdravě, vystříhat se
cholesterolu a pečovat tak o chrám Ducha, jak mnohdy adventisté sami říkají,
šlo by jistě o věc chvályhodnou. Zdržování se pokrmů z vnitřního
přesvědčení kvůli Bohu je jistě z Boží strany ceněno. Podivné ovšem
je, když je k těmto věcem člověk nucen, nebo se k nim musí zavázat
před křtem. Každý nový adept křtu u adventistů totiž musí vyplnit „Křestní
slib,“ v němž mimo další požadavky slibuje:
„Věřím, že mé tělo je chrámem Ducha svatého, a chci
tedy Boha oslavovat také svým tělem. Budu se vyhýbat užívání všeho, co
je škodlivé, zdržovat se nečistých pokrmů, užívání, výroby a prodeje
alkoholických nápojů a tabáku v jakékoliv formě… Jméno…
Datum… Adresa…“
Tím, že adventisté nejprve představí sami sebe jako
jedinou pravou církev, která dodržuje vesmírné zákony, a poté podmíní křest
–„narodit se z vody-“(12, přednáška 16, str .2) dodržováním
těchto příkazů, vlastně člověka postaví před volbu buď být členem té
jediné pravé církve a pak se muset vystříhat nečistých pokrmů, nebo jít
jinam a pak ovšem riskovat uhoření v Geheně padající z nebe.
Sobota, pečeť živého Boha
Dalo by se říci, že sobota je věčným principem vesmíru,
jehož dodržování je milníkem, dělící čárou, podle které se lidé dělí
na kozly a ovce. Samo čtvrté přikázání je podpisem Božím na desateru,
neboť je zde uvedeno: Jeho jméno je Hospodin (JHVH). Jeho úřad,
stvořitel nebe a země, tzn. Stvořitel. Jeho pravomoc „nebe země a
moře.“(12. přednáška 21, str. 3)
„Čtvrté přikázání prohlašuje, že Bůh je prostřednictvím
své jurisdikce svrchovaným Stvořitelem všech lidí a všech národů! To
znamená, že toto přikázání je jediným, které poskytuje právní a soudní
zdůvodnění pro nárokování si naší poslušnosti dalších devíti přikázání.
Odstraňte toto přikázání a odstraníte historické a právní potvrzení Božího
nároku na lidskou věrnost, lásku a poslušnost. Hledejte v ostatních
devíti – nikde jinde nenaleznete Boží pečeť:“(12. přednáška 21,
str. 3)
Svěcení soboty je proto pro adventisty nejdůležitějším
přikázáním, které je pro církev v platnosti podnes. Nic nezmůžou
verše, kde se praví, že nás nikdo nesmí soudit kvůli sobotám (Kol 2,16),
že pro někoho je den jako den (Ř 14,5) nebo kde Pavel výslovně káral
galatské křesťany pro jejich přesvědčení o důležitosti dodržování
ustanovení pro dny (Ga 4,10). O všech těchto verších adventisté prohlásí,
že se netýkají sedmého dne v týdnu, ale sobot ceremoniálních.(1,
str. 303)
Sobota, pečeť církve ostatků
Je to taktéž v důsledku sobota, která v budoucnu
bude rozlišujícím znakem pravé a falešné církve. Adventisté, kteří věří,
že Bůh Izrael definitivně zavrhl, vztahují všechna zaslíbení pro Izrael
na církev, která se tak stává Izraelem duchovním. Vzhledem ke svému
pochopení výsadního postavení čtvrtého přikázání v historii církve,
které bylo ostatně Ellen Whiteové detailně zjeveno v jejích více než
dvou tisících viděních, chápou, že obnova zákona z 56. a 58. kapitoly
proroka Izajáše se týká církve poslední doby.
„Tato práce obnovy a vyvýšení zákona se děje zvěstováním
poselství ze Zjevení 14,6-12 v souvislosti s věčným evangeliem. A
právě zvěstování tohoto poselství je posláním Boží církve v době
před druhým příchodem.“ (1, str. 314)
Tímto věčným evangeliem je samozřejmě míněno poselství
o nutnosti světit sedmý den v týdnu.
„Formulace výzvy ke klanění se Stvořiteli, který „učinil
nebe, zemi, moře i prameny vod“ (Zj 14,7), je přímým odkazem na 4. přikázání
Božího věčného zákona. To, že se objevuje v tomto závěrečném
varování, potvrzuje Boží zvláštní zájem o to, aby před druhým příchodem
bylo obnoveno zachovávání zapomenuté soboty… Lidé, kteří ho odmítnou,
nakonec přijmou cejch šelmy.“.(1, str. 314)
Tak se vlastně v budoucnu adventisté stanou jedinou
pravou církví „ostatků“ na celé zeměkouli, která dosáhne spasení.
„"Ostatkem", Božím lidem posledních dnů (Zjev
12,17) jsou ti, kteří zachovávají Boží přikázání a mají víru Ježíšovu...
Bůh má svou pečeť nebo znamení, které vtiskne na čela nebo do myslí svého
lidu. Bůh ustanovil sobotu jako pečeť či znamení, či pečeť své
autority" (2, str. 74)
Postavit spasení na dodržování jednoho dne považují
ostatní křesťané za zákonictví a nikoliv ospravedlnění z víry. Namítají,
že tento ceremoniál spíše pozvedne nábožného ducha, než očistí svědomí
od viny. Adventisté však říkají pravý opak.
„Zachovávání správného dne správným způsobem se
takto stává správným způsobem ospravedlnění z víry… svěcení
sedmého dne vyjadřuje jeho vnitřní prožitek ospravedlnění a posvěcení.“(1,
str. 308-309)
Spasení z milosti skrze desatero
Samo obdržení desatera je možno považovat za velkou
milost Boží. Jeho dodržování, zejm. pak čtvrtého přikázání o sobotě,
je pro adventisty radostnou zkušeností. Spasením z milosti tedy
adventisté rozumí spasení z dodržování desatera.
„Soudce všeho světa bude zkoušeti každého člověka,
zda jeho život plně souhlasí se zásadami Desatera přikázání… rozsudek
závisí zcela na tom, zda je člověk poslušen celého zákona, nebo zda jej přestoupil.
Když soud zjistí, že věrně plnil požadavky zákona, nebo své obmeškání
nechal přikrýt spravedlností Kristovou, bude osvobozen a nikoliv zatracen,
neboť zákon na něm neshledává viny. Avšak když vyjde najevo, že přestoupil
jen jediný předpis a nevyznal jej, bude se s ním právě tak jednat,
jako by býval přestoupil všech deset.“(3, str.
71-72)
Pokud je tedy skutečně spasení na základě dodržování
zákona, potom je milost naprosto zbytečná a člověk si může spasení
zasloužit, má na něho vlastně právní nárok.
„Kdo tudíž opravdu zachovává Boží přikázání,
nedostane pouze dovolení, aby vešel do jeho království, nýbrž má na to přímo
nárok. Jeho život je v dokonalém souladu s předpisy platnými pro
občany království a rozhodně nemůže být vyloučen.“
(3, str. 72)
V jakém kontrastu jsou tato slova s dopisem apoštola
Pavla Římanům, ve kterém píše:
„Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem,
aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z
viny. Vždyť ze skutků zákona 'nebude před ním nikdo ospravedlněn', neboť
ze zákona pochází poznání hříchu. Nyní však je zjevena Boží
spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží
spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž
rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni
zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ (Ř 3,19-24)
Má desatero svůj původ v nebi?
Jakákoliv biblická disputace s adventisty se míjí účinkem,
pokud nemíří až ke kořenům problému, a to je zde pojetí stvoření, hříchu,
kříže a spásy. Nesmíme zapomínat ani na to, že naše zpravidla částečná
biblická představa získaná z mnohdy fragmentové písemné zvěsti, se
nikdy nemůže vyrovnat poznání Ellen Whiteové, která vše viděla „na
vlastní oči“. Adventistická teorie soboty a desatera proto nestojí ani tak
na výkladu Písma, jako má spíše základ právě v těchto zjeveních
Whiteové, která ostatně spatřila stvoření světa a viděla původ desatera
zcela jasně.
Proto, ačkoliv je existence desatera v nebi z hlediska
Písma jasnou fikcí, pro adventisty je nezpochybnitelnou doktrínou. Jestliže
však má Ellen Whiteová pravdu a desatero v nebi platí i pro anděly,
kteří se nežení a nevdávají (Mk 12,25), jak může přikázání andělu
zakazovat požádat manželku bližního svého? Nebo snad andělé mají manželky
a plodí děti, aby mohla andělčata ctít svého otce a matku? Mají snad andělé
otroky a otrokyně, kteří mají světit sobotu, nebo snad stíhá Hospodin
vinu andělů do třetího pokolení? A co je nejpodivnější, jsou v nebi
býci a osli, po kterých andělé nemají toužit?
Naprostým nonsensem je rovněž učení o tom, že Adam měl
desatero zachovávat již před svým pádem. Páté přikázání jasně říká:
„Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává
Hospodin, tvůj Bůh“. Což měl Adam, či nějaký anděl matku? Nebo
snad Adam propadl smrti ještě před pádem, aby skrze ctění desatera měl být
„dlouho živ“? Pokud by přeci Adam propadl smrti skrze porušení desatera,
nemohlo by mít toto přikázání ještě před jeho pádem zaslíbení dlouhověkosti.
A co potom andělé nebo Adamové z jiných planet, kteří jsou proti hříchu
chráněni? I oni mají skrze zaslíbení tohoto přikázání zemřít až v sytosti
dnů? Jsou tedy smrtelnými i bez propadnutí hříchu?
Existují dva zákony?
Z výše uvedeného je jasné, že svěcení soboty není
žádným vesmírným řádem, ale poprvé se s ním setkáváme až u Mojžíše,
kde se o dni odpočinku mluví jako o Mojžíšovu nařízení (Ex 16,28), které
mělo Božímu vyvolenému lidu připomenout Hospodinovo odpočinutí. V Ex
20,8-11 je den odpočinku poté kodifikován v desateru, kde tvoří součást
„Sínajského zákona“.
I kdyby na toto vysvětlení adventisté přistoupili, stále
zde máme dva zákony, a to zákon morální a zákon obřadní. Toto členění
můžeme nalézt již v raně katolické církvi i u Luthera, který rozlišoval
„lex moralis“ a „lex ceremonialis“. Avšak toto třídění je ryze
taxonomické a netvrdí, že odlišuje zákon Mojžíšův od zákona Božího.
Některé zákony mají různé části, např. obecná a speciální ustanovení,
a přesto se v těchto případech jedná o ucelené zákony.
Neobstojí ani argument, že desatero je zvláštní proto,
že bylo psáno přímo Božím prstem, a tudíž se od ostatních nařízení
odlišuje. Do Písma, které Židé považují za svůj platný zákon dodnes,
je stejně jako ostatní nařízení zapsal až Mojžíš, a to lidskou rukou (Dt
10,3). Odlišování Písma na psané Bohem a lidmi je proto neopodstatněné,
neboť veškeré Písmo pochází z Božího Ducha (2 Tm 3,16), v němž
je důležitá každá tečka (Mt 5,18).
Desatero je proto součástí Mojžíšova zákona, který
byl dán Izraelitům z rukou andělů (Sk 7,53) po 430 letech od slibu
daného Abrahamovi (Gal 3,17). Když Pavel jmenuje přestupníky, jejichž hříchy
postihuje právě desatero, mluví zcela jednoznačně o zákonu, který je
takovýmto lidem určen: „Víme, že zákon je dobrý, když ho někdo užívá
správně a je si vědom, že zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž
pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné
a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy, smilníky,
zvrhlíky, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co se ještě příčí
zdravému učení.“ (1 Tm 1,8). Pavel tedy přikázání obsažená v desateru
zcela právem považoval za součást zákona, který není určen pro
spravedlivého.
Musí křesťané světit sobotu?
Písmo ukazuje, že zákon Mojžíšův (nikoliv nařízení
daná Adamovi, Noemu nebo Abrahamovi) byl přidán pouze do příchodu Krista (Ga
3,24) a pro svou zastaralost (Žd 8,13) byl skrze kříž zcela a kompletně
vyprázdněn (Žd 9,10; Kol 2,14; Ef 2,14-15). Ne jeho část, ale celý
kompletní zákon, ten, jenž byl dán Mojžíšovi a jehož součástí je
desatero včetně svěcení soboty - sabatu. Nikdo před Mojžíšem, ani Adam
ani Abraham ani Noe sabat nesvětili a slovo „sabat“ není v knize
Genesis zmíněno ani jedenkrát. První přikázání světit sabat vydává až
Mojžíš v 16. kapitole Exodu. Citace knihy Genesis 2, 2-3, která je součástí
desatera, nepředstavuje datum, kdy byl sedmý den institucializován,
ale Mojžíš zde Izraelitům vysvětluje, proč byl institucializován:
protože Bůh „sedmého dne odpočinul“(Ex 20,11).
Neděli křesťané nepovažují za náhradu sabatu, jak se
domnívala Whiteová, nýbrž je pro ně dnem, kdy se scházejí k bohoslužbám,
v upomínku na Kristovo vzkříšení (J 20,9) a k lámání chleba
(Sk 20,7). Nejedná se však o žádné svěcení sedmého dne.
Vyprázdnění zákona však v žádném případě nedává
křesťanům svobodu vraždit, krást a cizoložit, neboť křesťané jsou pod
zákonem Kristovým (Gal 6,2), který je nazván novou smlouvou, založenou na
lepších zaslíbeních a jejímž prostředníkem není Mojžíš, ale Kristus
(Žd 8, 6-7). Zákon byl dán pouze do doby jeho příchodu (Ga 3,19). Tohoto
prostředníka Nové smlouvy předpověděl již Mojžíš (Dt 18,15) a apoštol
Petr v něm rozpoznal o letnicích Krista (Sk 3,22).
Tak byla skrze kalich uzavřena Nová smlouva (L 22,20), která
je potvrzena křtem (1 Pt 3,21) a připomínána Večeří Páně (L
22,19). Připomínka staré smlouvy mezi Bohem a Izraelem - sabat (Ex 31,13, Lv
24,8), jež byla stvrzena obřízkou (Sk 7,8) byla proto vyprázdněna křížem.
Kvůli tomu také Pavel, farizeus a milovník zákona, který si byl lépe než
kdokoliv po něm vědom moci kříže, napsal. „Nikdo tedy nemá právo
odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli
novoluní nebo sobotám“ (Ko 2,16) a galatské křesťany před
takovou praxí dokonce varoval: „Dodržujete ustanovení pro dny a měsíce,
období a roky! Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo
nakonec nadarmo“. (Ga 4,10-11). Vnější věci jako dodržování dnů
jsou dnes pouze záležitostí přesvědčení. „Někdo
rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení.“
(Ř 14,5)
Pavel v dopise Timoteovi proto píše, že zákon není
určen pro spravedlivého (1 Tim 1,8). Tímto spravedlivým se člověk stává
bez skutků zákona z víry (Ř 3,28), která vychází ze slibu, danému
Abrahamovi ještě před vyhlášením desatera, a který se naplnil v Kristu
(Gal 3,16-17). V životě církve se naplnění tohoto slibu projevilo obdržením
zaslíbeného Ducha svatého, skrze víru v Kristovo vzkříšení (Ga
3,14). Skrze tohoto Ducha je do srdcí křesťanů vylita láska (Ř 5,5), jež
nás uschopňuje k plnění „nového“ přikázání lásky (J 13,34).
Právě z tohoto důvodu není desatero určeno pro spravedlivého, ale pro
hříšníka.
Jestliže budu z moci Ducha svatého milovat svého Pána,
nebudu se přeci klanět jiným Bohům. Pokud miluji své rodiče, budu o nich
mluvit v úctě. Pokud miluji svého bližního, nebudu o něm křivě svědčit
a pokud miluji svoji manželku, nebudu cizoložit. Do sobotního odpočinku,
který mi byl dříve zákonem přikázán, jsem rovněž vešel skrze víru, a
ne pouze na jeden den v týdnu (Žd 4,3). Proto křesťan nežije pod
kletbou zákona, ale pod milostí, která jej naopak z moci hříchu
vysvobodila a nepotřebuje již nad sebou dozorce (Ga 3,25). Milost nám není dána
k tomu, abychom Boha poslouchat nemuseli, ale naopak proto, abychom jej s čistým
svědomím mohli z moci zaslíbeného Ducha poslouchat mnohem více.
Rozdíl mezi starými a novými přikázáními, včetně
desatera, shrnul Pán Ježíš v „kázání na hoře“, kdy žádal
spravedlnost mnohem vyšší než tu, kterou mohla zajistit litera zákona.
Vrahem již není jen vrah, ale i ten, kdo se hněvá bez příčiny a smilníkem
je již ten, kdo se na ženu dívá chtivě. Milost z moci Ducha tedy žádá
mnohem více než žádalo desatero a ten, kdo zpytuje srdce i ledví se s pouhou
literou rozhodně nespokojí.
V epištole Galatským Pavel stavění spásy na základě
dodržování přikázání starého zákona dokonce nazývá jiným evangeliem
(Ga 1,6) a návrat k dodržování přikázání skutků zákona k popření
kříže (Ga 3,21) a návratu k vesmírným mocnostem a modlářství (Ga
4,9-10). Nikde v Novém zákoně proto nejsou křesťané ani náznakem
vedeni k svěcení sedmého dne a dokonce jeruzalémský synod, který se
právě problematikou zákona a milostí zabýval, nic takového křesťanům
neuložil (Sk 15).
Pravá církev Kristova
Věčné vyvolení Izraele zavrženo
Chceme-li podrobněji prozkoumat, co adventisté rozumí pod
pojmem „církev ostatků“, musíme se znovu vrátit k jejich pojetí
nebeské svatyně, určující další sled dějin. Pravá církev začala působit
v roce 34 po Kristu, což adventisté považují za konec sedmdesáti týdnů,
kdy skrze Štěpánovu mučednickou smrt Bůh zavrhl Izrael a apoštolé se obrátili
k pohanům.
„Počínaje Kristovým úřadem učitelským roku 27 po
Kristu, sahal by tento týden nebo sedm doslovných roků až do roku 34 po
Kristu. V tomto roce zemřel Štěpán mučednickou smrtí. Pavel byl poslán
k pohanům a židovský národ byl zavržen. Tím, že zavrhl krista a jeho
evangelium, zavrhl jedinou možnost spasení a Bůh jej již nemohl pokládat za
svůj vyvolený národ.“ (3, str. 62) „Bůh na
základě toho, že židovský národ odmítl Ježíše i jeho nabídku obnovit
misionářské poslání židovského národa, založil křesťanskou církev převážně
z pohanů…“(12, přednáška 20, str. 8)
Tento výklad je však možné poměrně snadno vyvrátit
citací 11. kapitoly listu Římanům.
„Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne!
Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh
nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl. Nevíte z Písma, jak si Eliáš
Bohu naříká na Izrael? 'Hospodine, proroky tvé pobili a oltáře tvé pobořili,
já jediný jsem zůstal, a také mně ukládají o život!' Jakou však dostal
odpověď? 'Zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před
Baalem.' A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti. Když z milosti,
tedy ne na základě skutků - jinak by milost nebyla milostí. Co z toho plyne?
Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní
zůstali zatvrzelí, jak je psáno: 'Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby
neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.'A David praví: 'Ať se
jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou, ať se jim
oči zatmějí, aby neviděli, a jejich šíje ať je navždy sehnutá.' Chci
tedy snad říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich
selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů. Jestliže
tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co
teprve, až se všichni obrátí?“ (Ř 11,1-12)
Velké odpadnutí
Vzniknuvší církev se však od svého poslání záhy oddělila.
Adventisté totiž věří, že během historie církve se vedl neustálý spor
o svěcení soboty. Jedním z prvních, který se dle adventistů od svěcení
soboty oficiálně oddělil, byl již Justin.
„Stále více spisovatelů se začíná distancovat od
soboty. Například Justinos (100 – 164) zašel tak daleko, že tvrdil, že
sobota je znamení hanby, které Bůh vnutil Židům, aby je spravedlivě
potrestal za jejich bezbožnost… Tak se začala v lese dějin pomalu vyšlapávat
cestička, na jejímž konci po ní půjde téměř celé křesťanstvo.“(12, přednáška
15, str. 4)
Důvodem, proč křesťané nakonec vyměnili sobotu za neděli,
byla prý skutečnost, že pohané slavili v neděli „Den Slunce“, a
proto císař Konstantin, který chtěl rozmáhající se křesťanství
sjednotit s pohany, převedl den odpočinku ze soboty na neděli. Tento
postoj byl pak stvrzen i koncilem v Laodiceji ve 4. století. Tím se církev
definitivně vydala po falešné cestě, až nakonec zcela odpadla.
Adventisté v tomto odpadnutí vidí naplnění proroctví
o „člověku hříchu“, který není představován budoucím *****m,
jak mu po staletí věřili křesťané, včetně např. Irenea, ale padlým náboženským
systémem. Tímto „člověkem nepravosti“ se stala římská církev,
desetihlavá šelma ze Zjevení.
„Tento kompromis mezi pohanstvím a křesťanstvím vedl k tomu,
že povstal „člověk hříchu“ – rozsáhlý systém falešného náboženství,
spojení pravdy a bludu. Proroctví z druhého listu Tesalonickým
neodsuzuje jednotlivce, ale poukazuje na náboženský systém, který nese
odpovědnost za toto odpadnutí.“(1, str. 198)
V roce 538, kdy byl papež osvobozen z nadvlády
Ostrogótů a začal využívat Justiniánova dekretu, rozšířila se moc
„Svatého stolce“. Nastalo tak, dle adventistů, pronásledování křesťanů
na 1260 let, jak o něm píše Zj 12,6-14.
„Během 1260 let pronásledování prožívaly miliony věrných
věřících obrovské utrpení a někteří zaplatili svou věrnost Kristu životem.“
(1, str. 198)
Těchto 1260 let pronásledování ukončila až vítězství
Napoleonových armád v Itálii, kdy zajetí papeže Napoleonem v roce
1798 uštědřilo šelmě smrtelnou ránu (Zj 13,3). Papež zemřel v zajetí,
což ukončilo 1260 let zajetí.
Reformace
Reformace, která se v šestnáctém století začala
slibně vyvíjet, však nedosáhla až k sobotní pravdě, a proto byla též
odsouzena k zániku.
„Reformátoři vykonali mnoho, ale neobjevili veškeré světlo,
které během staletí pohaslo. Vyvedli křesťanství z hluboké temnoty,
ale přes to jakoby stále ve stínu… Ve stínu zůstaly i nadále pravdy…
sedmý den jako biblická sobota a další.“(1 str.
204)
Na sklonku doby konce se protestantismus poskvrnil další
apokalyptickou bytostí, ropuchou, vycházející z úst draka. Jedná se o
spiritismus, který infikoval církev. Tento nástup spiritismu v církvi předpověděla
již Ellen Whiteová a její následovníci v něm rozpoznali charismatické
hnutí.
„Jednoho večera jsem byl pozván, abych se zúčastnil
semináře „Znamení a zázraky.“ Instruktorem byl známý charismatický
kazatel a řečník (patrně se jednalo o J. Wimbera,
pozn. aut.)… prostřednictvím obrovské vlny charismatického hnutí v tomto
národě jsou Američané nuceni věřit padělkům zázraků a jazyků a různým
nadpřirozeným projevům, které stejně jako mariánská zjevení lidi nenápadně
a tiše připravují na závěrečný podvod, který Lucifer uskuteční na této
planetě.“ (12, přednáška 19, str. 6)
Tak se vlastně veškeré křesťanstvo ocitlo mimo pravdu a
dnes si i ostatní církve uvědomují svůj zbídačený stav. „Začíná
se ukazovat, že jsme mimo správné cesty.“(19, str. 11) Avšak
pravou příčinu svého odklonu „zatím“ církve nejsou schopny rozpoznat.
Postupné světlo
Adventisté, i přes jejich neortodoxní poselství, se však
–pokud chtějí být nazýváni křesťany- nemohou od historického křesťanství
oddělit. Přestože církev v žádné fázi svého vývoje podobná učení
nezastávala, vypracovali adventisté teorii tzv. „postupného světla“,
které jim dovoluje na historické křesťanství navázat a zároveň zastávat
všechna zde popsaná učení. Církev se totiž, jak již bylo řečeno, záhy
po svém zrodu vydala na nesprávnou cestu svěcení neděle, avšak během
staletí Bůh zjevoval nové a nové zapomenuté pravdy, až skrze Ellen
Whiteovou, před svým druhým příchodem, zjevil pravdu stávající, pravdu
sobotní.
Adventisté si ovšem monopol na pravdu nečiní a věří,
že budou zjevovány stále nové a nové pravdy, které půjdou ruku v ruce
s odpadáním falešné, babylonské církve. „A bible nám říká,
že v posledních dnech zazáří ještě další zanedbané pravdy.“(22,
str. 100) Podobně argumentuje i Nelson: „Vidíme, že na konci času, těsně
před návratem Ježíše Krista na naši zem, pravda o Bohu jako Stvořiteli a
evangelium o jeho daru soboty bude znít z jednoho konce světa na druhý.“(12,
přednáška 8, str. 8)
G. E. Wandeman napsal koncem osmdesátých let adventistický
bestseller, který byl čten křesťany snad všech denominací. Křesťané
ostatních konfesí zde nejsou představováni jako odpadlíci. Není zde zmínka
o charizmaticích jakožto o hnutí inspirovaném nečistým duchem, vycházejícím
z úst falešného proroka, ani katolíci zde nepředstavují desetihlavou
šelmu. Naopak, autor v těchto církvích vidí určité Boží pravdy a
kladně je komentuje. Lutheráni jsou ti, kteří navrátili křesťanstvu Písmo,
baptisté se navrátili k biblickému křtu, metodisté k nauce o posvěcení,
charismatici navrátili křesťanstvu pravdu o duchovních darech. Na toto vše
údajně adventisté navazují, avšak korunou reformace jsou samozřejmě, zatím,
oni.
„…od 19. století, kdy byla téměř zapomenutá pravda o
sedmém dni – sobotě - objevena, začaly miliony křesťanů po celém světě
slavit Boha v tento den. Jak skvělým dědictvím jsou pro nás všechny
ty pravdy, které jsme získali prostřednictvím reformátorů.“(22,
str. 91)
Autor zároveň naznačuje, že skutečná reformace –
obnovení všech věcí - nás teprve v budoucnu očekává. To bude znamenat,
že církev přijme sobotní pravdu a bude na ní stavět dále.
„A dokonce ještě nyní existují další pravdy, které nám
Bůh chce odhalit. To je velká pravda pro bystrého, přemýšlivého křesťana.“
(22, str. 91)
Bystrému a přemýšlivému křesťanu je poté po vykreslení
doktríny o nutnosti světit sobotu, adresován příběh dvou chlapců, kteří
šli spolu na pastvu se stádem ovcí. Na pastvě se jejich ovce promíchaly,
ale když se chlapci nakonec rozdělili, každá ovečka následovala svého
pastýře. „Jste jednou z Kristových oveček?
Jste, jestliže ho následujete ve všem, co vám zjevuje ve svém slovu jako
svou pravdu, ať je ta pravda jakákoliv. A takové rozhodnutí můžete udělat
kdykoliv.“ (22, str. 91)
Pokud by však nebyl křesťan dostatečně bystrý a
nepochopil tuto výzvu, autor nakonec píše:
"Světlo totiž bude svítit dále, až do onoho dne,
kdy přijde Ježíš. A když nám Bůh milostivě ukáže ve svém slovu nějaké
další světlo, měli bychom ho opět přivítat. Myslím, že vám začíná být
jasné, proč jsem si zvolil za svůj duchovní domov společenství adventistů
sedmého dne. Stále další a další křesťané přicházejí k témuž přesvědčení...“
(22, str. 100)
Adventisté chápou tedy sami sebe jako vrchol, jakousi
pomyslnou špičku reformace, která začala ve středověku, kdy světlo začalo
osvětlovat cestu spravedlivých a nyní svítí stále více, až nakonec křesťanstvo
sobotní pravdu přijme a na jejím základě bude stavět dále.
Ostatek
Adventisté věří, že kniha Zjevení ukazuje, jak tato
skupina, která rozpoznala důležitost svěcení sedmého dne, vlastně
vznikla. Vyrostla z potomstva pronásledované ženy z 12. kapitoly Zjevení
jako ostatek, hrstka věrných.
„A pak se skutečný Boží lid, který žil po staletí
na poušti, objevil znovu na veřejnosti – přesně podle proroctví Zjevení
12. V 19. století přišel čas k oživení dalšího apoštolského učení
z 1. století. William Miller a adventisté byli povoláni, aby obnovili naději
v Kristův brzký návrat.“(22, str. 98)
Tato událost se shoduje s dobou okolo roku 1844, kdy
Kristus vchází do svatyně svatých a startuje tak dobu konce, která skončí
obdobím již zmíněného probuzení, pozdního deště, až nakonec vyústí v uzavření
milosti pro pohany. Dá se však dnes tento skutečný Boží lid nějak
viditelně rozeznat? Dwight Nelson, podobně jako kdysi apoštol Pavel, nechce
své posluchače nechat v nevědomosti.
„Jak může člověk vědět … která církev je ta správná?…
jaké jsou rozpoznávací znaky, o kterých Bůh řekl, že budou
charakterizovat jeho církev posledních dnů?… Čím se bude církev poslední
doby vyznačovat?… Bude to církev, která věří Ježíšovu svědectví o
tom, že je Pánem soboty, a proto bude usilovat, aby mu byla věrná i v zachovávání
jeho sobotního dne. Bude církví, která věří v to, co Ježíš učil
o smrti – jedná se nevědomý spánek, v němž člověk očekává vzkříšení…
Kniha Zjevení Jana… o této skupině mluví jako o „ostatním jejím
potomstvu“ – jako o posledním pokračování Boží věčné pravdy na této
zemi. Pokorně a s hlubokým přesvědčením vám musím vydat svědectví
o tom, že věřím, že církev, která vám přinesla cyklus přednášek
„Vstříc příštímu tisíciletí: Nalézt věčné přátelství s Bohem,“
představuje závěrečné poselství věřících poslední doby.“(22.
přednáška, str.5-8)
Předseda Generální konference casd R. S. Folkenberg sice
uznává, že „mnozí křesťané skutečně žijí podle svého světla a
těší se z něho daleko více než my z našeho“6 avšak záhy
dodává: „„Duch proroctví nám říká, že Bůh dovede vzácnou loď,
která veze Boží lid, bezpečně do přístavu“ a že „vstup do jakékoliv
nové organizace… by znamenal odpadlictví.““6
Takto systematické pojetí dějin má však jednu podstatnou
trhlinu, neboť evanglikální křesťané v těhotné ženě ze Zjevení -
„A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem
pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy“ (Zj 12,1) - vidí
budoucí znovuzrození Izraele, jelikož chápou dvanáct hvězd jako dvanáct
izraelských pokolení, které čeká na své znovuobnovení (Ř 11,15), dle
Izajášovy předpovědi: „Dříve než ji přepadly porodní bolesti,
porodila. Dříve než ji zachvátily porodní křeče, povila pacholíka. Kdo
slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v
jediném dni? Nebo pronárod snad bývá zplozen jedním rázem? Sotva se začala
svíjet bolestí, už porodila sijónská dcera své syny.“ (Iz 66,7-8)
Pro adventisty, kteří přiřkli Izraeli věčné zavržení
a učí doktrínu a náhradě Izraele církví, je však toto vysvětlení –
totiž že zrozený syn představuje obnovenou církev - i jediným možným.
Pozdní déšť
Období konce, které se kryje s vyhlášením výsledků
soudu při službě Krista ve druhém oddělení nebeské svatyně, skončí
velkým adventistickým probuzením, druhými letnicemi. „Tak to bylo s Ježíšovými
přáteli na počátku, a tak to musí být s Ježíšovými přáteli také
na konci.“ (12, přednáška 26, str. 7)
Období velkého probuzení předpověděla již Whiteová,
která díky učení, které zatratilo Izrael, vztahuje Petrem předpovězenou
obnovu izraelského národa na církev a věří, že tato obnova se bude dít
pod taktovkou obnovených úřadů proroka, pastýře, učitele…
„Velké dílo evangelia neskončí menším projevem Boží
moci, než jakým se vyznačoval jeho začátek. Proroctví, která se splnila při
seslání raného deště na počátku křesťanských dějin, se znovu splní v pozdním
dešti na konci křesťanských dějin. Bude to „čas odpočinutí“, rozvlažení,
které předpověděl apoštol Petr, když prohlásil: Čiňte pokání a obraťte
se, aby byly smazány vaše hříchy a přišel čas Hospodinův, čas spočinutí,
kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil (Sk 3, 19-20). Boží služebníci,
s tváří zářící svatým nadšením, budou spěchat z místa na místo,
aby všude ohlásili Boží poselství. Po celém světě budou varování šířit
tisíce hlasů. Budou se dít zázraky, nemocní budou uzdravováni, věřící
budou provázet znamení a zázraky. Poselství nebude šířeno pomocí
argumentů jako hlubokým přesvědčováním Božího Ducha. Semeno bylo
zaseto, nyní klíčí a přináší plody. (26, str.
384)
V knize Zjevení, studnice snad veškeré adventistické
teologie, je toto období představováno andělem letícím středem oblohy a
zvěstujícím všemu stvoření věčné evangelium (Zj 14,6-7). Tak dojde k obnově
svěcení sabatu v církvi posledních dnů. V této době začnou lidé
studovat knihu Daniel a objeví mnoho dalších, doposavad nezjevených pravd a
zároveň se budou konat zázraky jako v první církvi.
„Kniha Zjevení ukazuje vzestup velkého celosvětového náboženského
hnutí… Kniha Daniel nás informuje, že v době konce budou její
proroctví rozpečetěna (Da 12,4). Tehdy lidé pochopí tajemství této knihy.
Rozpečetění se odehrálo na konci období 1260 let náboženské nadvlády,
která skončila zajetím papeže v roce 1798.“ (1, str. 404)
pokračování
Obsah této studie zveřejněné na GRANO SALIS:
1. Stručná
historie a charakteristika církve
2. Učení
CASD - Teologická sebereflexe
3. Učení
CASD - Zákon, desatero a sobota
4. Učení
CASD - Dar proroctví
5. Učení
CASD - SOUHRN
6. Přílohy
