Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Autentické svědectví letničního fundamentalisty

V osmdesátých letech, za doby, kdy se ještě na všech školách skládaly státní zkoušky z Marxismu - leninismu, jsem studoval v Hradci Králové. Vedl jsem tehdy zcela běžný studentský život a často jsem se spolužáky večer chodil do restaurace "Pod strání." Nebudu se nyní chlubit věcmi, za které bych se měl stydět, a proto tuto část svého svědectví nebudu dále rozvádět. Jen se později, ve svém příběhu, k této restauraci vrátím. Když jsem se, po dosti bouřlivém obrácení, kterému předcházela zcela bezvýchodná životní situace, stal křesťanem, velkou část svého času jsem věnoval tomu, že jsem hodiny a hodiny chodil brněnskými ulicemi, mluvil s lidmi, kázal na náměstí, bezdomovcům, v rockovém klubu, v noci na nádraží, občas na školách...

Byl jsem tím tak pověstný, že když jsem u nás na provoze předával jedno léčivo, dělníci si posedali na zem a vyzvali mne, zda bych jim nekázal "jako v kostele". Přes to jsem věděl, že nejsem povolán jako evangelista. Mnohdy jsem raději v soukromí studoval Písmo a teologii a nejraději jsem si bral dovolenou k tomu, abych je mohl nerušeně číst. Už tenkrát mne velmi znepokojovaly bludy, ale psal jsem jen "do šuplíku". Každý čtvrtek jsme s evangelizačním týmem chodili na naše oblíbené místo na náměstí Svobody, kde jsme za pomoci jednoduchého comba měli sérii křesťanských písní, svědectví a kázání. Každý den po práci jsem na to místo chodil, abych "promodloval" požehnání na čtvrtek. V té době jsme udržovali přátelské a vřelé vztahy se sourozenci KS Hradec Králové, resp. s jejich pantomimickou skupinou a občas jsme se navštěvovali. Po jedné takové návštěvě v Hradci jsem s naším týmem (byly to hlavně sestry) zavítali i do mé oblíbené restaurace "Pod strání" na oběd. Byla v tom z mé strany trocha nostalgie. Předesílám, že sestrám bylo okolo dvaceti let a byly (a jsou dodnes) velmi pohledné, a po příchodu do restaurace trochu budily rozruch u sedících dělníků. V té době dávali v televizi film "Poslední pokušení Ježíše Krista." Patřím mezi křesťany, kteří televizí pohrdají a navíc jsem o daném filmu neměl ani ponětí. Hned vedle u stolu však seděla skupina mužů ve středních letech, kteří o tom filmu dost nahlas diskutovali. Pamatuji si, že okázale rozebírali, zda Pán Ježíš se v mysli dopouštěl hříchu smilstva a velmi barvitě to na celou hospodu komentovali. Bylo mi z toho trapně a začal jsem litovat, že jsem vůbec do restaurace zašel. Nejsem přítelem lokálů a za normálních okolností bych to učinil jen ztěží. Obsah rozhovoru se však viditelně přestal líbit sestře (nazvěme ji třeba Kateřina). Neustále mne vybízela, že bych jako muž měl povstat a pány rázně napomenout. To bylo však to poslední, co bych toužil učinit. Muži ale zcela opustili obsah filmu a začali k všeobecnému veselí rozebírat život Pána tak, že už i otrlé ateisty by to pohoršilo. Sestra Kateřina mne znovu upozornila, že bych měl jít muže napomenout. Dodnes to nepovažuji za šťastný nápad, jsem bytostný demokrat, respektuji svobodu projevu a sám si ji (k nelibosti mnohých) hojně dopřávám. Avšak Kateřina mne naposled upozornila a řekla, že když mám strach, že půjde zjednat nápravu sama. Nedovedl jsem si představit, jak dvacetiletá holka uklidňuje již značně alkoholem posílené muže v nejlepších letech a už jen prosebně jsem vznesl námitku. Bylo mi ale stejně jasné, že pokud něco neučiním, bude velký průšvih. Spíš ze zbabělosti, abych předešel konfrontaci, jsem se zvedl a ve střelné modlitbě jsem Pána požádal o pomoc. Pamatuji se, že muži se akorát shodli na tom, že Bůh je mrtev a možná by toto téma, nebýt nažhavené Kateřiny, opustili. Přiloudal jsem se ke stolu a začal konverzaci asi podobnými slovy: "Prosím, nezlobte se, že se vám vměšuji do hovoru, samozřejmě respektuji váš názor a nerad bych se kohokoliv z vás dotkl, ale chtěl bych vás jen upozornit, že co se týče mého otce, mýlíte se, když jej považujete za mrtvého." Muž v kožené bundě vzhlédl od půllitru a nechápavě se na mne podíval. Dodnes mám ten pohled před očima. "Ale mladý muži," řekl nečekaně mírně, "my vašeho otce vůbec neznáme" a podíval se po ostatních, zda je tomu tak... Využil jsem chvíli ticha a dodal jsem: "No, před chvílí jste tu řekli, že Bůh zemřel, no a já bych vám rád jen řekl, že Bůh je můj Otec, že žije a že se těší dobrému zdraví." Čekal jsem výsměch nebo pár facek. Muž se na mne znovu podíval a místo výsměchu se zatvářil až stydlivě. "Vy jste kněz?" zeptal se. „Ne, jsem lékárník. Člověk nemusí být zrovna knězem, aby mohl být božím synem." Muži se dost nechápavě dívali, ale přece jen se začali potutelně usmívat. Muž v kožené bundě povytáhl volnou židli. "Posaďte se", řekl. "Zrovna tady řešíme otázku, zda chodil Ježíš do nevěstince, nechcete nám k tomu něco říct?" Ostatní muži začali přidávat svá moudra, které se zde zdráhám popisovat. Jeden z nich byl však velmi agresivní a po chvíli rozhovoru mne začal slovně napadat a viditelně se rouhat. "Víš co", přešel záhy na tykání, "von ten Bůh vůbec není, a když na to přijde řeč, zůstane vždy jen u slov. Ukaž mi toho tvýho Boha, přiveď mi ho sem. Jak v něj můžeš věřit, když ho nemůžeš dokázat?" Na tyto otázky jsem byl vždy krátký. Mohl jsem říci něco moudrého, třeba o větru, který také není vidět, ale můžeme pozorovat, jak ohýbá koruny stromů, ale tady těm pánům by to těžko šlo vysvětlit. Vzpomněl jsem si na Eliáše na Karmelu. Při celém rozhovoru jsem se srdcem upíral k Pánu, prosil ho o moudrost a modlil se v jazyce. Náhle se mi rozsvítilo a pocítil jsem příliv víry. Věděl jsem, že pokud něco neudělám, nepodám teď hned hmatatelný důkaz, pokud nesestoupí oheň, nepřejde anděl nebo nerozpůlím rukama stůl jako Samson, bude to jen rétorické cvičení, kterému tito podnapilí, prostí muži neporozumí. "Vite, co", řekl jsem ve víře. "Důkaz nepotřebuje ten kdo věří, ale ten kdo nevěří. A já v něho věřím, důkaz potřebujete vy, ne já. Bůh je živý a dá se upřímnému poznat. Já se teď za vás budu modlit, aby se vás Bůh dotknul a věřím, že on tak učiní." Za normálních okolností bych to považoval za pokoušení Boha a nebezpečné velkohubé hochštaplerství, ale pocítil jsem příliv nadpřirozené víry. Pozvedl jsem hlas k modlitbě a uvědomil jsem si, že mne poslouchá tak dobrá třetina hospody, včetně výčepní. Začal jsem se nahlas modlit: "Pane, děkuji Ti, že ses mi dal poznat. Znám Tě a nepotřebuji žádný důkaz o Tvé existenci, ale je tady muž, který Tě nezná. Pane, Tys nám zaslíbil, že začkoliv Tě budeme prosit ve Tvém jménu, Ty tak učiníš. Drahý Otče, já Tě nyní prosím ve jménu Pána Ježíše Krista, dotkni se tohoto muže..." Ještě jsem nestačil říci amen a ve chvíli, kdy jsem řekl "dotkni se", se onen muž vymrštil od stolu, jako když ho vystřelí z praku a začal doslova utíkat pryč. Bezděčně jsem se, věřím z Ducha, zvedl od stolu, ukázal na něho prstem a zvolal: "Nyní se vás dotknul, už nemáte výmluvu." Ta slova toho muže zastavila. Otočil se, rozhlédl se a skoro poslušně se vrátil ke stolu. Muži se chvíli udiveně dívali na mne a pak na něho. Nakonec jeden řekl (s prominutím), "tak to vidíš ty vole, neměls blbě kecat". Nevím, co ten muž prožil, co ho tak popudilo a vyhnalo, proč se zastavil, proč se vrátil, neptal jsem se. Vím, resp. věřím, že Bůh se ho dotkl. Už si nepamatuji, jak jsme se dostali ven, jak jsme platili, zda jsem dojedl. Vím jen, že se mohu spolehnout na jeho zaslíbení: "Kažte evangelium všemu stvoření a já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa." Amen. Aleš Franc