poslal tk Vina a trest u Ježíše
Text kázání: Bohoslužby 7. 7. 2002, Matouš 5,20-26
Bratři a sestry,
perikopa dnešní neděle nás přivádí k samému základu naší křesťanské víry, totiž k odpuštění a smíření.
Od počátků člověčího rodu se lidé museli vypořádávat s problémem spravedlnosti.To znamená: jak správně spravovat společnost, jak to zařídit, aby lidé mohli spolu žít v míru, pokoji a jak lidské společenství ochránit před nenávistí, závistí, touhou pomstít se, jak ochránit lidský život, zdraví, a majetek. Ve všech kulturách to bylo ošetřeno souborem pravidel, tak zvaných zákonů. Když totiž šlo vše dobře, nebylo co řešit. Každý konal to, co měl. Zákony jsou od toho, aby řešily situaci, když někdo ono normální konání poruší, když jde za normální konání. Od toho si lidé stanovili právě zá-kony. Tedy pravidla, řešící situace za běžným konáním.
Stojí zato přečíst si, jak tyto věci byly ošetřeny na počátku naší evropské kultury. V Mojžíšových knihách (např.Ex 21) ve SZ se podrobně popisuje, jak na takové krizové situace reagovat, a konkretně, jak které provinění trestat. Takovým shrnutím onoho poměrně podrobného zákoníku je ono známé: "Oko za oko, zub za zub".
Bylo to velice moudré a "pokrokové" ustanovení, které bránilo krevní mstě. Nebylo tedy možné ve starém Izraeli to, co je v lidské přirozenosti, totiž pomstít se za škodu a ještě si přidat: "Zabil jsi mi dítě, tak já ti za to vyvraždím celou rodinu". Mojžíšův zákon pamatoval na všechny eventuality, rozlišoval například mezi zabitím a úkladnou vraždou; rozlišoval mezi smrtelným napadením člověka do té doby mírumilovným zvířetem a napadením zvířetem, o kterém bylo známo, že je nebezpečné a majitel si na ně nedal pozor, tam byl trest o mnoho přísnější, atd. Mojžíšův zákon je opravdu poutavé čtení a vnímáme při něm, jak je i náš dnešní právní řád, jakkoli je mnohem propracovanější a složitější, o to složitější, o co složitější je naše moderní společnost, vnímáme, jak je ten náš právní řád tím mojžíšovským zákonodárstvím ovlivněn a jak nám vlastně ono židovské pojetí viny a přiměřeného trestu vyhovuje.
Jenže: my jsme křesťané, a uvěřili jsme Ježíši Kristu, který přichází s něčím radikálně jiným. Přichází s požadavkem odpuštění, smíření, milosti, amnestie. Lidé si už před Ježíšem všimli, že Bůh je dlouhoshovívavý a nanejvýš milostivý, plný slitování a milosrdenství. Například biblická povídka o Jonášovi vypráví o tomto nekonečném Božím milosrdenství. Lidé vnímali, že Bůh jedná nad rámec Mojžíšova zákona a na rozdíl od lidí neustále odpouští. Pokud se tak dělo druhým, vztekali se jako ten Jonáš. Člověk vždy plane spravedlivým hněvem, když některý bližní klopýtne. Je třeba spravedlivý trest! Zavřít takového lumpa, až zčerná! Ukamenovat ho, ukřižovat, upálit, vyhnat ze země! atd, atp. Zajímavé je, že když Pán Bůh odpouští nám, tak to považujeme za velice rozumnou a příjemnou vlastnost Boží, ono udílení milosti.
A tu přichází Ježíš a říká: Ano, je to tak, Bůh odpouští. Netrestá nás podle našich hříchů. Pokud by trestal, dávno by tu již lidstvo neexistovalo. Bůh dává svému slunci svítit na spravedlivé i nespravedlivé. A tak, chcete-li být Božími dětmi, pak nejen přejte jeho odpuštění druhým, ale jako příjemci jeho odpuštění odpouštějte svým bližním také. Odpouštějte nad rámec obecné spravedlnosti. Jaksi navíc. Nesuďte, přestaňte nenávidět své nepřátele, odpusťte jim, dohodněte se se svými protivníky, nejednejte se zlými lidmi jejich prostředky, ale uhodí-li tě někdo, nevracej mu ránu, ale vydrž třeba i další, než bys začal odplácet stejnou mincí. Snažte se jednat s druhými tak, jak byste byli rádi, aby oni jednali s vámi.
Opusťte vyváženost pravidla zub za zub a přihoďte na misky vah více milosti, vychylte váhy spravedlnosti víc k dobru , lásce a přátelství! Přestaňte planout spravedlivým hněvem a nevytrhávejte koukol ze pšenice, on si ten koukol vypleje Bůh sám, a možná se budeme divit, kdo je a kdo není tím plevelem!
Ruku na srdce: i ten, kdo si opravdu zamiloval Ježíše a rád by šel v jeho stopách, má s těmito a dalšími Ježíšovými požadavky, s touto poněkud bláznivou Ježíšovou představou spravedlnosti silné potíže. A i když jsme již tisíckrát slyšeli, že tema odpuštění je tematem u Ježíše základním, však proto je naším znakem kříž, skrze který nám všem je odpuštěno a je nám dána milost a amnestie, i když jsme to tisíckrát slyšeli, přesto se v nás všechno vždycky znovu bouří a volá: kam bychom přišli, takhle to nejde, je třeba odplatit, potrestat, zavřít, popravit, zakázat...
Ve všech nás se to bouří a všichni si v koutku srdce myslíme, že ten Ježíš byl sice fajn člověk, ale s tímhletím to rozhodně hodně přehnal.
A to ještě po něm přišel Pavel a další a říkali, že máme brát viny druhých na sebe a brát druhé za sebe důstojnější, že máme trpělivě snášet křivdu, že máme být pokorní, máme umět jeden za druhého položit život atd atd...tomu se přeci nedá věřit?
I takový muž víry jako byl Martin Luther začal říkat, když došlo na lámání chleba a jeho posluchači, kterým předtím přeložil a otevřel bibli a oni ji začali brát vážně, i Luther začal říkat, že Ježíšovo evangelium nepatří na radnici.
Jenže, jak také čteme v Bibli, teprve tato ježíšovská víra přemáhá svět. Vnáší do něho seménka Boží milostivé vlády a proměňuje ho.
Je to prostě tak: vyvážená spravedlnost moralistických farizeů podle principu oko za oko, jakkoli je nám blízká, je k ničemu: ta přináší jen zlobu a staví kriminály a koncentráky a vyhání celé etnické skupiny z jejich domovů a rozrušuje rodiny, ničí přátelství, dělí národy, církve, staví hradby, zavírá hranice, přináší strach, podezíravost, rasismus, xenofobii, je podhoubím totalitních režimů, a v šech možných ideologií.
A ta nevyvážená spravedlnost Kristova, jakkoli ji neustále odmítáme, přináší nové počátky, novou radost, nové odpuštění, sjednocuje rodiny, smiřuje generace, kontinenty, národy, rasy, jednotlivá náboženství.
Je to zdánlivě absurdní, co po nás Ježíš chce, jde to proti vší naší přirozenosti, ale přináší to spásu, je to dějinami vyzkoušený jediný možný model jednání, který nevede k bolesti, ke smrti, k permanentní válce a nenávisti všech proti všem, k stále novému zřetězování odplaty a msty a trestu.
Zdá se to absurdní a všechno v nás se brání tomu přijmout to, ale stejně jako všechno ostatní u našeho Pána a Spasitele je to cesta ven z království zla do království Božího.
Možná právě proto, že Ježíš nebyl jen fajn člověk, ale je právě Pán a Spasitel. A jeho evangelium patří do všech oblastí našeho života. Platilo pro Mistra Jana Husa, jehož výročí jsme si včera připomínali, platí i pro všechny naše dnešní úvahy o kriminalitě, drogách, o vztazích s našimi sousedními národy, platí i při našem uvažování o vstupu do Evropské unie, i pro naše rodinné problémy, pro výchovu dětí, ve škole, v zaměstnání, je to dobrá zpráva a dobrý návod pro každičký okamžik našich soukromých životů i života pospolitého.
Amen.
Zdeněk Bárta
Autor kázání je jedním z prvních signatářů Charty 77, zakládal OF v Litoměřicích, pak byl poslancem ČNR, spoluzakladatelem jednoho ze středisek Diakonie ČCE, dnes je senátorem Parlamentu České republiky a zároveň farářem církve evangelické.
