Křesťanské církve V tomto výčtu jmenujeme především církve, působící v našich krajích a to podle stáří. Pravoslavná (orthodoxní) církev Pokud má nějaká církev právo nárokovat si podobnost s církví prvních staletí, pak je to církev pravoslavná. Má podobnou organizaci, podobné bohoslužby, i podobné učení. Kristus je pro ni především Bůh, který je nápomocen svým věřícím. Pravoslavná církev má tendenci zdůrazňovat Ježíšovo božství na úkor jeho lidství. Je to nejnáboženštější církev ze všech křesťanských církví.

Všechny pravdy víry se přijímají do života jako samozřejmé, nepochybuje se o nich a tudíž se ani nepromýšlejí. O co se v západních církvích vedly sáhodlouhé spory, prohlásila pravoslavná církev prostě za tajemství víry. Církevní výtvarné umění pravoslavné církve je velmi výpravné. To, co vidíte na malbách v pravoslavných kostelech je v podstatě doslova to, co se píše v bibli. Pravoslavná církev používá při bohoslužbě místních jazyků. Nemá jedno centrum, je organizovaná na národním (místním) principu, ale má hierarchické uspořádání. Pravoslavné křesťanství je velmi přístupné a přirozené, až dětsky přirozené. Kvůli své přirozenosti, která je sama o sobě kladem, ale dává i mnoho místa pověře. Jen minimálně zasahuje do společenských věcí, do vývoje filosofie a vědy. Je křesťanstvím prostých lidí, což není hanba, ale nestačí to. Pravoslaví se nevyvíjí, ustrnulo v prvních staletích. To ovšem zase neznamená, že by nemělo čím oslovit moderní dobu, jak dokazuje např. dílo spisovatele Dostojevského či režiséra Tarkovského. Katolická církev Papežství I když důvod roztržky západní (katolické) a východní (orthodoxní) církve byl i věroučný, hlavním důvodem byla vzrůstající moc římského biskupa – papeže. Zatímco ortodoxní církev se zcela soustředila na kult a osobní zbožnost, katolická církev vzala za své i ty části Kristova učení, které mluví o šíření radostné zvěsti do celého světa, o přicházejícím božím království, které se projevuje již zde na zemi a které stojí v opozici proti poměrům tohoto světa a světské moci. Církev je v katolickém pojetí předzvěstí lidského společenství budoucího světa, novým národem, náznakem, že lidská společnost může být založeno na jiných základech než ta stávající, i když samozřejmě i církev podléhá hříchům tohoto světa. Velkým historickým kladem katolické církve je její schopnost obratně pro své potřeby přizpůsobit myšlenkové bohatství vzniklé mimo křesťanství, ať už jde o myšlenky náboženské, politické, umělecké, filosofické atd. Pro vybudování této alternativní společnosti tedy katolická církev použila model římské říše, tehdy nejmodernějšího a nejpromyšlenějšího společenského útvaru. Církev se začala organizovat do farností a diecézí, kopírujících správní jednotky římské říše. V čele církve pak stanul papež, který byl protiváhou císaře, ve středověku ještě výrazněji než v římských dobách. V době, kdy učení církve nebylo ještě jasně zformováno, byla společná autorita jedinou zárukou proti rozpadu církve do množství hašteřících se sekt. Pevná hierarchická organizace, která nás dnes na katolické církvi tak dráždí, byla mocnou hrází proti snahám státu učinit z církve pouhý svůj mocenský nástroj. Papežství se tak stalo první evropskou institucí, která bránila náboženskou svobodu člověka proti státu. Po zhroucení římské říše pod náporem barbarů se katolická církev stala jedinou fungující organizací, schopnou organizovat všední život společnosti za stále se střídajících barbarských vládců. Na základech katolické církve vyrostla z chaosu stěhování národů společnost, která přes svůj barbarský původ rychle překonala civilizace s tisíciletými tradicemi. Bez katolické církve by Evropa, jak ji známe dnes, nebyla možná. Bez této pevné organizace by ani nevznikla ve světě dlouho ojedinělá péče o chudé, nemocné a postižené (v (prvních staletích dokonce bez ohledu na vyznání potřebného). Povědomí o tom, že moc korumpuje, je obsaženo již v samotné bibli. Přestože papežský systém církve vykonal mnoho dobrého, byla v něm velmi zanedbána možnost kontroly moci zdola a to vedlo k otřesným hříchům zejména v době tzv. renesančních papežů. Tradiční námitkou proti církevní demokracii je, že církvi nevládnou její členové, ale Bůh, a že to, že si někdo získal sympatie lidí, ještě nic neříká o tom, jak se na takového člověka dívá Bůh. Obojí je pravda, ale ani jednoho nelze použít jako argumentu proti církevní demokracii. Ani o světské demokracii totiž neplatí, že by byla klíčem k výběru nejlepších kandidátů. Co je v člověku ví opravdu jen Bůh. Velkým kladem demokracie však je, že umožňuje odstranit ty, kteří svůj úřad vykonávají špatně. Volba duchovních není žádnou protestantskou novotou, známe ji i ze starobylé Arménské církve. Nakonec i v katolické církvi je papež volen. Myslím, že je třeba k tomuto kroku přistoupit i u biskupů a kněží. Zásadní důraz na církevní instituci také v katolické církvi způsobuje, že se často lidé, navštěvující jeden kostel vůbec naznají. Pouze se účastní bohoslužby, ale nežijí jako společenství. Toto společenství nahrazují různé katolické zájmové spolky. Tím se však církev vzdaluje přikázání miluj bližního svého. Toto přikázání má být nejdříve naplňováno u těch, kteří jsou my fyzicky nejblíže, jak o tom mluvíme již v úvodu. Bohatství tradic Zbraně křesťanských rytířů jsou jen zanedbatelnou složkou obrovského misijního úspěchu katolické církve. Hlavní silou tohoto díla byla a je, jak už jsme se jednou zmínili, schopnost katolické církve přijímat a tvořivě přepracovat původně mimokřesťanské myšlenky. Tak do sebe katolická církev pojmula mnoho z náboženského dědictví pohanských národů. Umožnil jí to již v prvních staletích velmi rozvinutý kult mučedníků. V křesťanském myšlení tvoří duše a tělo člověka neoddělitelnou jednotu. Základní křesťanské vyznání předpokládá, že po vzkříšení lidé opět dostanou tělo. Kult mučeníků pak spočíval v tom, že pokud byl někdo ochoten trpět pro své přesvědčení, nejen jeho duše, ale i jeho tělo se stávají posvátnými – protože co je svatější než zůstat v tomto světě pravdivým a přímým? I přes překotný misijní úspěch církve měli staří bohové tuhý kořínek – vždyť vyjadřovali veškerou dosavadní zkušenost nových věřících. Proto z části samovolně a z části za přímé podpory církve začali na jejich místo nastupovat světci a přebírat jejich atributy. I když se světci starým bohům vnějšně podobali, význam těchto bohů a tedy i celá dosavadní zkušenost pohanských národů byla značně přehodnocena. Například starý bůh pastýřů byl šibalským božstvem, které občas bezdůvodně škodilo a občas zase bezdůvodně obdařovalo úspěchem. Světec, který nastoupil na jeho místo, byl tím, který hledá i poslední zbloudilou ovečku. Přejatá zkušenost a tím i přístup k životu se tím u pohanů začínali měnit. Nesmíme také zapomenout na to, že světci na rozdíl od pohanských bohů byli lidé, žijící v konkrétním čase na konkrétním místě, byť byli často opředeni fantastickými legendami. Život bývalých pohanů se tak začal obracet od mýtického snění daleko více k realitě. Stejně byl nový smysl dán i starým pohanským svátkům a zvykům. Církev tak do sebe dokázala pojmout tradice a kulturní dědictví mnoha národů. Díky ní také došlo k nebývalé kulturní výměně, kdy si světec či svátek jednoho národa získal popularitu po celé Evropě. Proto si dodnes Angličané o vánocích zpívají o svatém Václavu a ve většině našich kostelů zase stojí socha egyptské svaté Kateřiny. Díky společnému křesťanskému základu spolu kultury nesoupeřily, ale vzájemně se obohacovaly. Nešlo jen o samotné světce. Církev do sebe vstřebala či nezávisle vyvinula mnoho duchovních technik známých z ostatních náboženství. Vzpomeňme růženec – křesťanskou mantru, vzpomeňme meditační techniky Ignáce z Loyoly, v počátečních stupních dosti podobné tibetským meditačním technikám. Vzpomeňme na středověké zobrazení pekla, které k nám zřejmě taktéž dorazilo z Tibetu. Kolik starých tradic se životaschopně včlenilo do katolicismu afrického či jihoamerického nelze vyčíst. Ale i u nás se studánky vil přeměnily v mariánské studánky, Perunovy kameny v Petrovy kameny atd. Katolické křesťanství tak člověku plně ponechává kulturu, která je mu vlastní, jeho duši neznásilňuje, ale jeho kultuře dává nový smysl, tolik odlišný od většinou velmi pesimistického pohanského náboženství. Katolická racionalita Velkým kladem katolické církve, která má ovšem podobně jako její pevná organizace i mnoho záporů, je její schopnost přistupovat k problémům racionálně a systematicky. Církev velmi brzy tvořivě přejala nejexaktnější způsoby myšlení své doby – platónskou a později aristotelskou filosofii. Vznikla tak theologie. Theologii – systematické zpracování obsahu své víry s přesně vymezenými pojmy má ze všech náboženství jen křesťanství. Jak jsme již mnohokrát zopakovali, náboženství je hledáním smyslu života a světa. U mimokřesťanských náboženství ustává toto hledání na pouhých postřezích, byť často velmi přesných. Theologie umožňuje křesťanství se těmito problémy zabývat do hloubky podobným způsobem, jakým pracuje každá jiná věda. Umožňuje také víru dávat do souvislostí se stále rostoucím poznáním z jiných oborů. Ale o vztahu vědy a víry pojednáme jinde. Dalším plodem katolické racionality je katolická etika. Zřejmě první, co nám při zmínce o katolické etice vytane na mysli je to, co kdosi trefně označil za katolické porno – detailní pravidla, která sexuální praktika je povolená a která už ne. Bylo by však hloupé posuzovat katolickou etiku právě jen podle jejích výstřelků. Katolická etika je etika kasuistická – etika, která dává přesné řešení pro každý konkrétní etický případ. Přes nápadnou neohrabanost se jedná o dobrý pokus dát člověku v jeho rozhodování nějakou jistotu. Tuto úlohu má v tradičních společnostech léty ozkoušená tradice. Katolická etika se na tyto otázky pokouší odpovídat racionálně, ve vztahu k theologii a ne tak že "takhle to prostě vždycky bylo". Pokouší se také odpovídat na nové etické otázky, které pro tradiční kmenovou etiku znamenají většinou úplný rozvrat. Že tato řešení nejsou vždy nejšťastnější je jiná věc. Opět je ovšem nutné zopakovat, že katolická etika se netýká jen sexu, ale i vztahu člověka a státu, lidských práv, hospodářství atd. U nás: Protestantské církve Velká otevřenost katolické církve vůči okolnímu světu, která jí v tolika směrech obohacuje, se jí stala i největším úskalím. Zneužívání moci, prorůstání pohanským myšlením a přílišné spoléhání na aristotelskou filosofii působily v církvi velké zlo již dávno. V době renesanční však vyústily v katastrofu. Renesance byla pokusem o obnovení antického světa, kde nejvyššími hodnotami byla sláva, moc, krása a bohatství. Zejména vyšší vrstvy křesťanstva se těchto myšlenek s radostí chopily. Nastala nesmírně ostudná doba renesančních papežů, oddávajících se antickým radovánkám a bojujícím o moc. Došlo k papežskému schizmatu, kdy jednu dobu byly najednou čtyři papežové, z nichž jeden, Jan XXIII byl dokonce námoří pirát. Dřívější církev také bojovala o moc, ale především proto, aby se uchránila zlovůle panovníka. V tomto období se však boj o moc rozhořel uvnitř církve z čistě osobních pohnutek. Renesance však nebyla obdobím pro církev jednoznačně škodlivým. Kromě svých jednoznačně protikřesťanských hodnot přinesla i obnovený zájem o klasické jazyky – hebrejštinu, řečtinu a latinu – a především o klasické texty, mezi něž patřila kromě antických autorů i bible a staří křesťanští autoři. Na základě těchto pramenů vystavěli reformátoři svou kritiku stavu církve. Reformátoři nechtěli založit novou církev nebo změnit dosavadní obsah víry. Daleko víc jim šlo o to, aby se v církevním učení rozlišovalo podstatné od nepodstatného. Tato výtka platí v menší míře i současné katolické církvi. Hlavní myšlenkou reformace je učení o ospravedlnění pouhou milostí. Katolická církev začala od středověku učit, že člověk si svoji spásu spoluzasluhuje dobrými skutky. Jakkoliv se tato myšlenka zdá na první pohled sympatická, ve skutečnosti vnáší do křesťanství možnost kupčení s Bohem. Člověk už nemusí vírou žít, stačí si odpracovat potřebný počet dobrých skutků a je vystaráno. Tato nauka vede přímo k nauce o odpustcích: Světci údajně vykonali více dobrých skutků, než bylo potřeba pro jejich spásu a tyto přebytečné dobré skutky jsou nyní v majetku církve. Do pozornosti věřících se tak jednak dostali světci, od kterých bylo možné na základě jejich dobrých skutků vymoci přímluvu. Z náhražek starých bohů se tak stali skutečnými bohy. Co však bylo ještě horší a co probudilo tolik reformátorů, byl prodej těchto dobrých skutků – odpustků – za peníze. Prodej odpustků popouzel již Jana Husa, ze kterého čerpal Martin Luther. Martin Luther Bůh stvořil člověka k obrazu božímu. Chce, aby mu byl člověk rovnocenným partnerem. Partnerem však mohu být jen tomu, o koho mám zájem. Člověk se zajímá především sám o sebe a ani o tom nepřemýšlí. Teprve boží otázka "Je to správné?" ho může vést k tomu, aby se nad sebou zamyslel. Dokud nemáme otázku, nemáme proč si na ni odpovídat. Nejdříve Bůh hledá člověka a ne člověk Boha. Jeho obrácení je možné právě jen díky božímu oslovení, boží otázce a proto na něm člověk nemá žádnou zásluhu. Může jen přijmout a nebo odmítnout to, co se mu zdarma, "grátis", nabízí. To, co Bůh člověku nabízí, otázka, kterou mu klade je: "Věříš, že Ježíš Kristus zemřel za tvé viny a Bůh tuto jeho oběť přijal tím, že ho vzkřísil?" Pro Martina Luthera byl Kristus opět nejdůležitější. Proto mimo jiné odmítl modlitby ke světcům a Panně Marii a jejich uctívání i starou křesťanskou filosofii, z níž ovšem sám čerpal. Zesvětštělá církev však jeho reformu nepřijala a tak byl nucen založit vlastní církev, kterou dnes nazýváme luterská nebo také evangelická. Později po svých špatných zkušenostech trochu ukvapeně zcela odmítl papežství. Luterská církev však ve svém způsobu bohoslužby, výzdobě kostelů, organizaci a v mnoha jiných věcech zůstala dosti podobná katolické církvi. V nedávné době se katolická církev ve společném prohlášení s luterským světovým svazem přihlásila k učení o spasení pouhou milostí. Hlavní důvod rozdělení církve tím padl a zejména na vztazích katolíků a luteránů se začíná ukazovat možnost opětovného sjednocení církve. Ale o tom později. U nás: Evangelická církev augsburského vyznání (slovenský sbor v Praze), Luterská evangelická církev augsburského vyznání, Slezská církev evangelická augsburského vyznání, částečně Českobratrská církev evangelická Jan Kalvín Možná vás nad učením o spasení pouhou milostí napadlo, že si lze snadno říci: Uvěřil jsem v Krista, tedy jsem spasen a mohu si dělat co chci. Jan Kalvín, pokud jeho myšlenky vyložíme jinak než způsobem středověkého chápání světa, kterým byl ještě silně ovlivněn, odpovídá takto: Pokud skutečně věřím, že za mne Kristus zemřel, budu také z vděčnosti a úcty (úcta k Bohu je pro Kalvína velmi důležitá) jednat tak, jak Kristus učí. Má upřímná snaha o dobré jednání je tedy pro mne zpětně důkazem mého spasení. Snažím se jednat dobře, protože to považuji za svou novou přirozenost, ne proto, abych měl od Boha pokoj. Ne vždy se mi daří jednat a smýšlet dobře, ale vím, že pouze pokud jednám dobře, jsem sám sebou. Ten, kdo necítí potřebu podle své víry jednat, neuvěřil. Větší soustředění na vztah Boha a člověka znamená i větší soustředění na mezilidské vztahy. Proto se protestanti, kteří navštěvují jeden kostel, navzájem znají a žijí více jako rodina. Jistě v tom má i svůj díl pocit vyděděnosti z jednotné katolické církve. I když, jak už jsme řekli, Kalvín ještě mluvil středověkým způsobem, smyslem svého učení již ze středověku vykročil. Myšlení středověku ještě silně ovlivňoval antický přístup ke světu: Svět je Bohem pevně a přehledně postavený, nalevo jsou zavržení, napravo spasení a když je člověk na správném místě, má vystaráno. Kalvín ukázal, že daleko více než vědět jak zapadnout jako správné kolečko do mechanismu světa, je důležité, jestli člověku jde o to samé, jako Bohu. Toto říká samozřejmě už učení Ježíše Krista a věřící tak samozřejmě žili už před Kalvínem. V jazyku středověké filosofie to však nešlo říci takto naplno, protože byl přejat od pohanů. Kalvín se rozloučil se starověkým uvažováním. Jeho teologie zní i dnes, po 500 letech, velmi moderně. Protože se mu povedlo jasně vyjádřit jádro křesťanství, zastával názor, že způsob bohoslužby, odívání kněží, výzdoba kostelů atd. jsou jen lidský výmysl a odmítl je. Bohoslužba kalvinistických (reformovaných) církví tak někdy připomíná více přednášku než náboženský úkon. Kostely jsou velmi strohé, někdy opět více připomínají přednáškový sál. I když měl Kalvín velké pochopení pro lidskou duši, nepochopil, že člověk rituály a výzdobu kostelů potřebuje, protože k němu mluví jazykem nejvlastnějším jeho duši. Jeho důraz na kázání božího slova byl naprosto správný. Zapomněl však, že obsah kázání je pro člověka daleko stravitelnější, když je na něj naladěn i celkovým prostředím. Dnes víme, že v mysli člověka se všechny smyslové vjemy spojují dohromady. Víme také, jak moc člověka ovlivňuje jeho podvědomí. Pravoslavná a katolická církev, byť nevědomě, s těmito vlastnostmi duše umí pracovat a dát je do služeb zvěstování evangelia. Často se ale u nich bohoslužebný zážitek stal smyslem sám o sobě. U nás: Českobratrská církev evangelická Probuzenecké církve Cílem reformátorů rozhodně nebylo rozbít do té doby jednotnou církev. Nemohli ovšem ani zapřít pravdu a proto když vedení katolické církve jejich reformu odmítlo, byli nuceni se od ní oddělit. Následující pronásledování z katolické strany, na které protestanti brzy odpověděli také násilím, otevřelo mezi křesťany katolickými a reformovanými propast nedůvěry, která zdaleka nebyla nutná. Že se protestanti bránili, je pochopitelné. Pochopit lze ovšem i postoj odpůrců reformace, což zdaleka nebyli jen zhýralí preláti, ale i mnozí upřímní křesťané. Každý věřící má vědět, že je součástí jedné velké rodiny víry, že když se modlí, ve stejnou chvíli se k Bohu modlí někdo na druhém konci světa; že ať se ocitne kdekoliv na světě, místní křesťané jsou jeho bratři. Je to jednota lidí, založená ne na abstraktních ideálech, ale na velmi konkrétní společné víře. Není to jednota těla ale jednota duší. Mnozí katolíci tak cítili, že zpochybnění neomylnosti církve ruší závaznost jednotné církevní tradice a povede k dalšímu štěpení církve. To se také stalo. Probuzenecké církve se od reformačních většinou příliš neliší věroukou, ale praxí. Nejdůležitější u nich není správné učení, ale horlivost. Shodným znakem je odmítání křtu dětí (až na metodisty) a odmítání reálné přítomnosti Krista ve večeři páně. Tu chápou jen jako symbol. Dále pak kreacionismus - přesvědčení, že svět byl stvořen za 6x24 hodin. Baptisté Krátce po vystoupení reformátorů se v Německu objevilo hnutí anabaptistů, tzn. novokřtěnců. Kalvín, Luther a další se snažili vyjasnit základní učení církve a podle tohoto obnoveného učení reformovat ostatní věci v církvi. Snažili se znovu prosadit to nejdůležitější z církevní tradice. Hledali neviditelný kořen viditelných nešvarů v církvi. Anabaptisté se soustředili jen na viditelné nešvary, aniž by hledali jejich kořen. Církevní tradici a historii v podstatě ignorovali, pokládali se za první křesťany po dlouhé době falšování křesťanství, za přímé následovníky Krista a apoštolů. Novokřtěnci se jim říkalo, protože odmítali křest dětí. Podle jejich názoru se člověk pro křest musí rozhodnout z vlastní vůle. Křest je ale znamení, že nás Bůh přijal a ne nějaká zásluha. Pokud rodiče vodí dítě k doktorovi, tím spíše by ho měli křtem přivést k Bohu a do církve, samozřejmě pokud sami věří. Postoj baptistů ke křtu je jen jedním z projevů jejich celkového přecenění lidské vůle. Již v době reformace např. zastávali názor, že křest nebo Večeře Páně sloužené knězem pochybných kvalit jsou neplatné. Zaměnili tak to, co dává Bůh zadarmo z lásky prostřednictvím všelijak zkažených lidí (a kdo je dokonalý) za lidský výkon. I dnes baptisté často komentují něčí nezdar slovy: "špatně jsi se modlil". Přesvědčení, že zbožná vůle dosáhne všeho vedl v baptistické církvi k důrazu na disciplínu. Většinu z výše zmíněného lze říci i o ostatních probuzeneckých církvích, baptisty časově následujících. I když je baptistické chápání křesťanství pokřivené, osobní vztah ke Kristu, který nepochybně mají, jim umožňuje být v tomto pokřiveném chápání alespoň důslední a přináší to zajímavé ovoce. Jejich důraz na disciplínu zároveň způsobuje, že je o každého člena jejich společenství postaráno, o každého se projevuje zájem. Každý též musí smeknout před jejich odvahou k mučednictví, odvahou zemřít pro Krista, kterou dodnes prokazují po celém světě. U nás: Bratrská jednota baptistů Metodisté Metodismus je hnutí, vzniklé v anglikánské církvi. I když jeho zakladatel John Wesley prohlašoval, že nechce založit novou církev, v podstatě tak učinil. Metodisté organizovali v rámci anglikánské církve skupinky "probuzených" věřících, zaměřené na modlitební setkání a studium bible. Metodisté nepřišli s novým učením; pravé křesťanství vidí v silném citovém prožitku obrácení a vůbec v silném prožívání víry. Cílem klasických církví je, zjednodušeně řečeno, aby se v jednom kostele sešli všichni sousedé z vesnice nebo čtvrti. Metodistická církev je elitní klub lidí hluboce prožívajících své obrácení - pro ty, kdo chodí do kostela ze zvyku zde není místo (byť metodisté alespoň konají křest dětí). Vůči tomuto postoji lze namítnout, že křesťanský život je sice život člověka vykoupeného, stále však podobný obecně lidskému životu - má svá naplno prožívaná období přerodu člověka, období náboženské "zamilovanosti", ale i období šedé každodennosti. V této každodennosti se možná věrnost a vytrvalost člověka ukáže více než ve vypjatých chvílích obrácení. Metodisté a jiné podobné církve se však člověka v jeho "křesťanské pubertě" snaží udržovat po celý život. Bylo by předpojaté tvrdit, že v metodistické horlivosti Bůh není přítomen, že není upřímná, avšak život v neustálém náboženském vzrušení je vysilující. Dobrým křesťanem může být i člověk, který není příliš citový. Metodista bylo původně hanlivé označení, odvozené od metodického studia bible a metodického budování osobní zbožnosti. Z určitého pohledu lze metodisty označit za první moderní církev. Bohužel ji moderní doba ovlivnila svou nejslabší stránkou - přesvědčením, že pokud je správná metoda, lze zvládnout vše. Stejně jako světská moderna, i metodisté si myslí, že se správnou metodou lze život budovat na zelené louce a zapomínají na tisíciletí křesťanské tradice, jichž jsou sami plodem. U nás: Evangelická církev metodistická Adventisté Svoje jméno získali adventisté od slova adventus - příchod, protože tato církev vznikla  na základě očekávání brzkého druhého příchodu Krista a konce světa. Adventisté se dokonce pokusili stanovit přesné datum, ačkoliv samotný Ježíš tvrdil, že toto datum nezná a takové propočty odmítal. Po neúspěšném pokusu se téměř rozpadlé hnutí podařilo postavit na solidnější základy. Ačkoliv jsou adventisté jednou z nejradikálnějších protestantských církví, v mnohém se podobají církvi katolické. Například přikládají velkou váhu hmotným památkám božího působení ve světě. Katolíci mají poutní místa, hroby světců, ostatky. Adventisté věnují velkou pozornost biblické archeologii - vykopávkám míst, popsaných v bibli, starověké korespondenci, zmiňující biblické krále, archeologickým nálezům, které objasňují biblické reálie (jak mohly vypadat lampy, zmíněné v podobenstvích atd.). Stejně jako u katolíků, i u adventistů je tento zájem o hmotné stopy božího jednání ve světě chvályhodný, protože upomíná na to, že se Bůh ve světě projevuje v konkrétních věcech, že křesťanství není nehmotný ideál, ale záležitost konkrétního jednání v konkrétním čase. Ze stejného zájmu o konkrétno vychází i adventistický pokus vyrovnat se se Starým Zákonem, částí bible, kterou mají židé a křesťané společnou. I zde je jistá podobnost s katolickým přístupem. Katolický přístup naznačuje, že církev překonala izraelské náboženství a tak mnoho příkazů Starého Zákona uplatňuje v přeneseném významu. Adventisté se snaží o doslovné plnění. Bohoslužby konají v sobotu a přísně se též dodržuje zákaz sobotní práce. Nejedí vepřové maso atd. Dodržování starozákonních předpisů o jídle se pojí s obecnou snahou o zdravý životní styl. Podkladem je opět doslovné chápání tentokrát novozákonního textu o tom, že tělo je chrámem božího ducha. Adventisté jsou tedy často vegetariány, nekouří, často ani nepijí alkohol. Společný s katolíky mají také adventisté zájem o konfrontaci s pohanstvím. Zatímco se však katolíci prvky jiných náboženství do své víry v přeznačené podobě organicky zapojují, adventisté se snaží jakékoliv náznaky pohanství odhalit a vyhnout se mu. Proto mají adventisté například velké výhrady k vánocům. Výše zmíněný zájem o okolní svět se podobně jako u katolíků projevuje v rozsáhlé charitativní práci - práce adventistické organizace ADRA (Aventist Development and Rrelief Agency - adventistická organizace rozvoje a pomoci) při povodních u nás nebo při zemětřesení v Turecku. Přes různé zajímavé myšlenky má i tato probuzenecká církev stejné nedostatky jako ostatní výše zmíněné - výběrovost, hraničící až se sektářstvím, odmítání křtu dětí, přeceňování lidské vůle, ke kterým se pojí svázanost adventistova života židovskými předpisy, které i podle bible nahradila u křesťanů svoboda víry. U nás: Církev adventistů sedmého dne Letniční církve Dary Ducha Podobně jako probuzenecké církve, i letniční církve se od protestantů neodlišují věroukou, ale důrazem na intenzivní zbožnost - zde na působení Ducha Svatého. Duch svatý spolu s Otcem a Synem tvoří svatou Trojici, jméno pro Boha, jemuž věříme, a pojednávám o něm ve Výkladu vyznání víry. V Duchu svatém se člověk setkává s Bohem a zároveň má sám boží mysl, pokud mi prominete toto nedokonalé vyjádření. Letniční kladou důraz na jeho zázračné projevy - mluvení neznámými cizími jazyky či jazyky andělskými, proroctví, zázračná uzdravování; ačkoliv v samotné bibli jsou tyto projevy Ducha svatého považovány za ty nejméně podstatné. Letniční věří, že přítomnost těchto darů Ducha svatého u člověka jdou ruku v ruce s jeho razantní vnitřní proměnou, ba co víc, jsou jejím důkazem. Je to tedy trochu podobné kalvinistickému přesvědčení, že naše dobré skutky jsou nám zpětně důkazem toho, že nám Bůh odpustil naše viny. Letniční však, díky svému zanedbávání věrouky, příliš nevnímají, že nejdříve je oběť Kristova, která každému zdarma otvírá možnost spásy a teprve potom ovoce nového života (zpočátku často dost chabé). Trochu je podezírám, že si myslí, že jsou spaseni mluvením jazyky a ne utrpením Ježíše Krista. Letniční zapomínají, jak už jsme uvedli, že zázračné projevy Ducha (jakkoliv nepochybuji o jejich pravosti) jsou jen nepříliš podstatnou parádičkou. Skutečně velké dílo Ducha spočívá v pozvolné, celoživotní, velmi klopotné vnitřní přeměně. Ta sice může občas probíhat v mohutných skocích, zanechávajících velké zážitky, ale její hlavní tajemství je v tom, že Bůh člověka přijímá takového, jaký je a postupně celé jeho osobě dává dozrávat až do nejhlubších hlubin jeho osobnosti, mění člověka v skutečný obraz Boží, u každého člověka jinak. Křest duchem I když jsme řekli, že se letniční od protestantů neliší věroukou, je zde jedna věc, která je z pohledu zbytku církve viděna jako hereze. Je to tzv. křest Duchem svatým. Toto své učení zakládají na verši z Evangelia podle Jana Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Z tohoto verše letniční usuzují, že křest vodou není dostatečným znamením vykoupení, ale musí ho následovat křest Duchem, který se viditelně projevuje v mluvení jazyky. Samozřejmě že křest je pouze závazným pozváním do obecenství s Bohem ve společenství církve, který musí následovat život v tomto obecenství. Ten se ale beztak může uskutečňovat jen v Duchu svatém v tom smyslu, jak jsme jeho působení popsali výše. A to je také to, co měl Ježíš na mysli - křest musí něco následovat. Pokřtěn může být každý, avšak zázračné dary dává Bůh jenom někomu - tomu, kdo nedokáže uvěřit přirozeněji - tedy rýpněme si - lidem slabé víry. Činit z těchto parádiček rozlišovací znamení tedy tkví na dosti chabých základech a nedivme se proto, že letniční církve mají velký sklon k dalšímu štěpení a sektářství. Ježíš ve stejné rozmluvě, z jaké je výše uvedený citát, také říká: Duch vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. Duch svatý se tedy projevuje svobodně a těžko se nechá svázat do nějakého rituálu. Navzdory tomu se letniční často snaží křest Duchem vynutit. Kdo ví, jaký duch se potom nakonec dostaví. Navzdory předchozím tvrdým slovům považuji letniční hnutí za v zásadě dobrý jev, jak ukáže následující odstavec. Charismatické hnutí Solidnější letniční Letniční hnutí jistě představuje nejprogresivněji rostoucí skupinu křesťanstva 20. století. Přesto po druhé světové válce bylo následováno další, snad ještě mohutnější vlnou obnovy, pro niž se vžil název hnutí charismatické. Narozdíl od klasických letničních bylo charakteristickým znakem charismatiků to, že dar jazyků nepovažovali za nezbytný znak křtu v Duchu svatém. A také to, že tito věřící většinou neprojevovali žádnou velkou touhu po opuštění svých stávajících církví. Jako naprosto šokující se ovšem jevila skutečnost, že charismatické hnutí zasáhlo i katolickou církev. A dokonce když letniční začali přesvědčovat katolíky, aby ji opustili a přidali se k nim, ti jim řekli, že je to ani nenapadne, neboť naopak letniční zkušenost jen upevnila jejich katolickou identitu (včetně mariánské úcty). To vyvolalo mnohou nedůvěru a roztrpčení, i když se mezitím ukázalo, že charismatické tendence zasáhly i judaismus. Jedna jeho větev, tzv. mesiánské židovství, začalo vyznávat Ježíše jako Mesiáše, i když si při tom zachovalo tradiční židovskou liturgii a identitu.(Tento odstavec je přejat z článku Prokopa Remeše, časopis Dingir 1999/2.) Na této solidnější verzi letničního křesťanství je tedy zřejmě vhodné celý jev posuzovat. Když se podíváme do historie, nejde o něco zcela úplně nového. Vždy, když křesťanství ztrácelo na síle, zrodilo se v něm nějaké nové dynamické hnutí. Boží všemohoucnost je v tom, že dokáže vždy překvapit a tak není třeba pochybovat o tom, že i za letničním hnutím stojí Bůh. Člověk, který vstřebává křesťanství v celé jeho šíři, jak se projevuje v životech lidí, v bohoslužbě, ve věrouce, v umění i ve změnách společnosti, vidí v těchto věcech mocné působení Ducha. Ovšem ten, kdo pro podobné věci nemá vypracovanou citlivost (církevním prostředí, křesťanskou kulturou své země, humanitním vzděláním) potřebuje jednoduchý, srozumitelný, bezprostřední zážitek. Ne náhodou jsou letniční a charismatici převážně přírodovědeckého a technického vzdělání, mladí lidé atd. Moderní člověk, nad kterým tradiční církve buď zlomily hůl a nebo se mu snažily nadbíhat ústupky, si "našel" vlastní křesťanství. Charismatická zbožnost Jaká je tedy charismatická zbožnost? Bohoslužby jsou velmi radostné a spontánní. Užívá se elektrických kytar, syntetizátorů, hudba má rockový, gospelový nebo folkový charakter a hraje důležitou roli; při bohoslužbách se tančí. Lidé se často hlasitě projevují. Jednotlivci často vydávají svědectví o svém obrácení, o božích zásazích do jejich života. Vzduch je nabitý emocemi. I když mnohé skřípe, v těchto bohoslužbách je něco z věčné radosti v budoucím světě. V každodenním životě hraje velkou roli modlitba, lidé prožívají zázraky a boží radu v rozhodování. Charismatici zažívají zázračné uzdravení z nemocí, často lékařsky ověřitelné.  Libují si ve vzájemném líčení svých zážitků obrácení (a často jsou to opravdu skvělé příběhy, které, jak se říká, píše sám život). Provádějí horlivě misii a často se s velkým nasazením věnují charitativní práci. V životě charismatika není všedních dnů, nepodstatných věcí. Vše je věcí víry, život je jedním velkým zázrakem. Člověk se tedy rozhodně nenudí, žije tak naplno, jak by se to povedlo asi jen málo nevěřícím a je Bohu vděčný za každou minutu. (To se mimochodem dost podobá myšlení přírodních národů, kdy je též každý kámen či každý úkon posvátný.) Rub charismatické zbožnosti Předchozí odstavec nebyl míněn ironicky. Charismatický křesťan žije na maximum, objevuje v sobě netušené schopnosti, cítí se jako superman. Co lidem lživě slibuje reklama a konzumní životní styl, to v charismatickém společenství opravdu dostanou. A v tom je právě jádro pudla. Žít pořád na maximum je blbost. Život obsahuje i všední dny, dlouhá období promrhaného času, pocitů bezvýchodnosti a především utrpení. Ježíš Kristus, který je naším vzorem, trpěl, tápal po smyslu a někdy byl z lidí vyloženě znuděn a otráven. A říká:"Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne." Těmto věcem nelze uniknout a čím déle si to člověk odmítá přiznat, tím horší je potom rozčarování. Časem se dostaví nuda, ze které nevytrhne ani rozjásaná bohoslužba. Pevný, mírně obměňovaný řád bohoslužeb tradičních církví spolu s tisíciletou tradicí duchovní hudby a umění dokáží tuto všednost kultivovat, přizpůsobit bohoslužbu rytmu lidského života a tak z ní učinit něco přirozeného. Chleba také není zrovna lahůdka, ale právě proto se dá jíst každý den a nikdy se nepřejí. Stejně je to i s očekáváním na boží zásah při každém rozhodování. Bůh nás učí rozlišovat podstatné a nepodstatné. Někteří charismatici sklouzávají k takovým extrémům, že se boha ptají na to, jakou si koupit lednici. Nikdo nemůže Bohu vyčítat, že na takovou otázku neodpoví. Pěkně to říká biblický žalm: nebesa, ta patří Hospodinu zemi dal však lidem Jednat podle boží vůle nespočívá v tom, CO dělám ale JAK to dělám. Že mají lidé takové věci jako vkus, záliby a sklony je velkou částí jejich lidství. Podobné je to i se spoléháním na boží zázračné zásahy. Tomuto pokušení čelil už Ježíš Kristus na poušti:

Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby." On však odpověděl: "Je psáno: 'Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.'" Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: 'Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen'!" Ježíš mu pravil: "Je také psáno: 'Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.'"