poslal Charismatik Co jsou charismatici, co jsou letniční, co jsou ti ostatní ...
1. Letniční církve a hnutí je nemýlím-li se o dost starší, než charismatická vlna. Myslím, že jdou až před počátek našeho století. Už z minulého století jsem četl svědectví v několika knížkách, že se v některých křesťanských skupinách objevovaly hromadně dary ducha - většinou jazyky. Většinou je okolí vyštípalo a oni byli nuceni se odstěhovat třeba do Jižní Afriky a pod.
2. Když už bylo známo působení Ducha Svatého v letničních sborech (např. Assembly of God v USA atd.), tak se vlna přelila do tradičních církví. Tyto skupiny neopustily svoje učení, ale přibraly k němu učení o křtu v Duchu a darech Ducha svatého. Tak se stalo, že i v protestantských církvích a ŘKC u nás se toto hnutí objevilo.
Protože se zápalem pro dary Duchu objevilo většinou i zapálení následovat Hospodina co nejvěrněji Bibli a evangelizovat, dostaly se tyto skupiny často dříve či později do rozporu se stávající tradicí. Na pružnosti této tradice a ochotě vedení církve tolerovat či třeba podporovat tuto proměnu a také na míře pokory a úcty vedení charismatiků vůči stávajícím autoritám závisela míra konfliktu.
Většinou to skončilo odchodem stávající charismatické skupiny z denominace. Zároveň vzniklo i několik nedenominačních sborů (př. Dobrá Zpráva v Jablonci).
(Po odchodu ČCE Holešovice z ČCE vzniklo KS Praha a později KS ČR. Špatné zkušenosti s denominacemi, které si přinesla vedení jednotlivých sborů do KS, asi silně spolupůsobilo (spolu s Biblickym porozuměním organizaci církve) na strukturu, která ctí nezávislost jednotlivých sborů v KS.)
Takže si myslím, že charismatické hnutí není ani u nás jeden teologický celek, nýbrž sestava z různých skupin. Přece nejde jen o učení kolem křtu v Duchu, darech Ducha a zázraků. Jde taky o teologii spasení, organizaci církve, teologii služby v církvi, kázně v církvi atd.
Zkusím nahodit skupiny:
1) Denominační evangelikální charismatici. (Mysíim, že jejich problémem je jisté napěti vůči svým denominacím. V JB se to překlopilo naopak, když získali demokratickou většinu.) Navíc to mají těžší o to aby nevylili s vaničkou i dítě (to dobré z tradic). Většinou vycházejí z evangelikální teologie, tj. z učení o potřebě osobního přijetí Ježíše jako spasitele, oproti oblíbené liberální teologii ve svých církvích (zpochybňování přesnosti a pravdivosti Bible, popírání spásy z milosti, popírání Ježíšova Božství, pekla ...)
2) Nedenominační a KS charismatici. (Je zde větší nebezpečí úletu v učení, zvlášť u menších sborů. Je tu velká potřeba hledat jednotu s ostatními.) Většinou se snaží žít jako církve plného evangelia, tj. co nejvíce se aktivně blížit biblickému modelu církve. Mají to snažší o to, ze většinou odvrhli původní tradice a začínají na zelené louce. Přesto existuje poměrně značná jednota
v učení dané akceptováním společných učitelů (především D.Prince), služby podobných zahraničních pastoru, vzájemnou službou a Křesťanskými konferencemi KMS.
3) Apoštolská církev jako "tradičně" letniční denominace a následník dlouhé roky bojujících skupin charismatiků z časů komunismu.
4) Hnutí katolické charismatické obnovy v ŘKC, které přidalo k učení ŘKC zkušenost křtu v duchu svatém. Jeho vztahy k učení a autoritám v církvi si netroufám hodnotit.
Opakuju, že jsem tuhle analýzu napsal proto, aby bylo jasné, že charismatici nejsou kompaktní skupina, že jsou také určeni učením vlastních denominací.
Arnošt
