poslal haluska Tento článek jsem napsala před dvěma lety pro časopis Život víry, vyšel v květnovém čísle v roce 2002. Poslat jej sem jsem se rozhodla na základě diskuse ve zdejším fóru. Od té doby se některé věci změnily (např. už není pravda, že nemám děti), ale myslím, že nejsou podstatné.
Fronta dětí před knihkupectvím prozrazuje, že něco není v pořádku. Kdyby byla před cukrárnou. Ale před knihkupectvím? Copak děti dneska čtou?
Skutečně, došlo k něčemu, v co by mnozí sečtělí dospěláci sotva začali doufat. Spousta dětí se v poslední době dokázala odpoutat od televize a počítačů (aspoň na chvilku) a ponořit se do knihy, která zaplavila knižní trh, školní lavice a dětskou představivost. Každý se rád na chvilku spolu s Harrym, Ronem a Hermionou vydá vstříc spletitým dobrodružstvím s nečekaným koncem, každý rád chvíli ani nedutá při napjatém famfrpálovém zápasu nebo se zasměje povedeným vtípkům Freda a George.
Možná mnozí zavzpomínáme na doby, kdy jsme četli dobrodružné knihy (a někteří na ně ani nemusí vzpomínat). Možná si občas vzpomeneme na nějakou myšlenku, která nám uvízla v hlavě a pomohla nám vyřešit skutečný problém, i když tehdy byla součástí neskutečného příběhu. A možná si někteří vzpomenou na zklamání, když zjistili, že jejich obdivovaný hrdina nikdy neexistoval.
Zdá se mi, že pohádky mají určitou výhodu: od začátku je jasné, že se ten příběh nikdy nestal, že je to jen jakási ilustrace něčeho skutečného. Když jsem byla malé dítě (nevzpomenu si už, kolik mi tehdy bylo), přišla jsem jednoho dne na určitou definici pohádky: „Pohádka je neskutečno."
Právě takovouto neskutečnou pohádku drží dnes velký počet dětí nadšeně v ruce. Harry je vtáhnul do kouzelného světa, kde se na vás postavy na fotografiích nejen usmívají, ale také mrkají, mávají nebo se šklebí. Kde má život úplně jiná pravidla, ale vlastně nemá.
Setkala jsem se u křesťanů s mnoha různými názory. Jedni tyto knihy považují za vskutku nebezpečné. Jiní váhají a nevědí si rady. A zase jiní je čtou a jsou z nich nadšení. Je pravda, že mnozí z těch, kteří svým dětem Harryho zakazují, toto dílo nečetli.
Chtěla bych se ale zamyslet nad poněkud Širší otázkou: Jaká literatura je vhodná pro křesťanské děti? Co je poškozuje a co jim dává dobré vzory?
Vážně jsem o tom začala uvažovat až právě díky Harrymu Potterovi a jeho autorce J. K. Rowlingové. Sama děti nemám, ale několik let už dětem sloužím v biblických klubech, nedělní besídce a na letních táborech. Většina těch dětí pochází z rodin nekřesťanských, a tudíž se moc nevyznám v tom, jak to chodí v těch křesťanských. Ale myslím, že potřeba dobré dětské literatury je v obou případech minimálně stejná.
Děti z křesťanských rodin mohou poznat život s Bohem v praxi. V tom je jejich výhoda. Je pak ale o to smutnější, když tomu tak není. Děti rodičů, kteří Boha neznají, tuto možnost nikdy neměly. Pak jim jako příklad zbývá vedoucí klubu (a to je vzhledem k dvěma hodinám společného života týdně hodně malá Šance). Klíčové mohou být tábory. A pak mají své nezastupitelné místo knihy. Příběhy, z nichž se mohou (občas aniž to tuší) učit principy křesťanského života.
Tyto knihy by se daly rozdělit na tři kategorie (alespoň ty, co znám). První kategorii tvoří již zmíněné pohádky. Jsou to jasně vymyšlené příběhy, v nichž figuruji pohádkové postavy, zvířata komunikují jako lidé, všechno se to často odehrává v pohádkovém světě a přitom jsou tam ilustrovány biblické pravdy, které díky napínavosti příběhu mohou prosáknout hluboko do mysli dětí. To pomůže obzvlášť tehdy, když jsou děti „alergické" na každý náznak poučování. Tyto pohádky ovšem také často obsahují nadpřirozené prvky - kouzla. To působí některým křesťanům potíže. Nemůže pak z toho být dítě zmatené? Vždyť Bůh magii zakazuje. A tady nacházíme styčnou plochu pohádek nekřesťanských (jako je Harry Potter nebo třeba mnohé klasické české pohádky) a křesťanských (např. Letopisy Narnie od C. S. Lewise nebo Příběhy ze země Anthropos od Johna Whitea).
Mám za to, že zde je slovo „pohádka", a tedy podle mé dávné definice „neskutečno", klíčové. Pokud totiž děti vědí, ze čtou pohádku, lze udělat most mezi pohádkou a skutečností. Je jasná mez, kde končí pohádka a kde začíná skutečnost. Ze zkušenosti mohu říci, že to „funguje". Je možné dětem představit a zdůraznit určitý princip. To, co si děti z pohádky vezmou, pak může být velmi budující. Nepředpokládám, že budou v praxi uplatňovat pohádkové záležitosti jako létáni pomoci kouzelné hole, komunikaci se zvířaty či přípravu jídla pomocí „ubrousku prostři se". Ani si nemyslím, že by kouzla v pohádkách způsobila u dětí touhu začít pěstovat magii. Obzvlášť ne tehdy, když je skutečná magie v těch knihách také představena jako svévole, což v těch křesťanských také důsledně je. Občas se sice autorovo nazírání v určitých jednotlivostech může lišit od našeho, ale i to se dá vysvětlit. Netvrdím, že souhlasím se vším, co C. S. Lewis napsal, a také mě k tomu nic nezavazuje. Neboť i on byl člověk podléhající omylu, jen byl obdarován k tomu, aby psal.
Druhou kategorii bych nazvala „příběhy jakoby skutečné". Postavy i příběhy jsou vymyšlené, ale neobsahují žádné pohádkové prvky. Všechno vypadá jako skutečné, jenom se to nikdy nestalo. Většina těch příběhů má podobný ráz. Hlavní hrdina se nějak setká s Bohem a jeho život se dramaticky změní. Není to pohádka v pravém slova smyslu, ale přece to je pohádka. Funguje tu podobný princip jako u klasických pohádek. Jsou v nich obsažené principy, které budují. Děti se na pozadí těchto příběhů mohou setkat s Boží láskou, která proměňuje lidské životy. Škoda jen, že jsou ty příběhy vymyšlené.
Setkala jsem se u dětí z nekřesťanských rodin s otázkou: „A to se doopravdy stalo?" Musela jsem odpovědět, že ne. Donutilo mě to k zamyšlení. Byla by škoda, kdyby tyhle děti viděly jen pohádkově idealizované křesťanství. Ono je totiž snadné vyprávět příběh o tom, jak Bůh někoho uzdravil, když se to nikdy nestalo. Je snadné popsat radikální proměnu života „zlého" chlapce v „dobrého" po jeho obrácení. Je méně snadné nabídnout skutečný příběh. Možná méně ideální, možná ne s happy endem, ale skutečný. Nechci tuto kategorii dětských knih odsuzovat. Sama jsem z nich hodně načerpala a hojně je ve službě dětém využila. Chci si jen položit otázku: Neměli bychom se zamyslet nad tím, proč tak snadno zavrhneme klasické pohádky, ale nekriticky přijímáme příběhy, které vypravují o Božích skutcích, jež se žel nikdy nestaly?
Konečně se dostávám ke třetí kategorii: To jsou skutečné příběhy. Jsou to vyprávění o misionářích, poutavě zpracované biblické příběhy (i když to by mohla být ještě samostatná kategorie, protože Bible je zcela výjimečná kniha) a různá svědectví. Sama se snažím nedělat příliš velký rozdíl mezi příběhy z Bible a jinými skutečnými příběhy, aby děti nenabyly dojmu, že ty biblické příběhy jsou také jen pohádky. Přiznám se, že to má určitá úskalí. Nepodtrhne se tím výjimečnost Božího slova. Proto je dobré tento rozdíl občas jasně formulovat.
Možná se mezi křesťanskými knihami najdou i takové, které do mých kategorií zapadat nebudou. Rozhodně tam nebudou zapadat knihy autorů, kteří nejsou křesťané. Teď se dostávám na tenký led (ještě tenčí, než byl ten předchozí). Vracím se k již zmíněnému Harrymu Potterovi, který děti zaujal tolik, že začaly číst, a k často kontroverzním dnešním pohádkám. Na poli tohoto světa už se pohybujeme v trochu jiných souvislostech. Křesťanští autoři bez pochyby chtějí dětem nějak zprostředkovat evangelium. To je dobré, ale pozor! Nevychovávejme děti ve skleníku. Nekřesťanští autoři chtějí dětem ukázat (většinou, pokud to nejsou vyslovení padouši) ty nejlepší hodnoty, jaké znají (a překvapivě často shodné s těmi biblickými). Je třeba rozpoznaní a citlivost.
Jak jsem již naznačila, vyhněme se nebezpečí křesťanského skleníku. Na Bibli mě fascinuje mimo jiné jedna věc: jak je realistická. Číst dětem Bibli je někdy problematické. Jsou příběhy, které dětem nevyprávíme. Ale nad realitou života, jak ji Bible ukazuje, zůstává rozum stát. Tam nenajdeme žádnou idealizaci. Dokonalý je totiž pouze Bůh, a ten svou slávu nikomu nedá. A tak máme v Bibli knihu Kazatel, kde se dozvíme, že peníze vyřeší všechno, máme tam plno těžkých oříšků, situace, k nimž není vysvětleni, a všechno musíme zkoumat v kontextu všeho, co nám Bůh uznal za vhodné zjevit.
A takhle nějak vnímám, že bychom se měli stavět ke všemu. K životním situacím i ke všemu, co nějak ovlivňuje naše děti.
Harryho Pottera jsem poprvé vzala do ruky se smíšenými pocity. Po přečteni čtyř dílů, které v češtině dosud vyšly, se smíšené pocity rozplynuly. Je to právě kniha spadající do kategorie těch nekřesťanských s dobrými principy. Kouzla tam figurují trochu více, ale právě ta skutečná magie je představená jako svévole a zlo. Pochopitelně ne se vším souhlasím, ale rozhodně bych tuto knihu neodsoudila. Hodnoty jako láska, soudržnost rodiny, vybudovaný charakter, přátelství, odpor zlu, pomoc slabším a mnohé další v Harryho příbězích dominují. Není to křesťanská kniha, a právě proto od ní nemůžeme chtít, aby přinesla dětem evangelium. Ale má každá kniha přinést evangelium?
Ráda bych zde vyjádřila svou vděčnost za křesťanské autory, kteří dokázali právě to evangelium dětem předat tím nejlepším způsobem - příběhem. Ale jsem ráda, že existují i knihy, které o Bohu přímo nemluví, a přesto budují.
