poslal mab Žalmy a reformace
I. Biblické žalmy
Žalmy, hebrejsky Tehilim, přeloženo „chvalozpěvy“ vznikly ve starém Izraeli. Nejsou to ale jenom chvalozpěvy, ale také vzpomínky, prosby, zpěvy rozjímání, zpěvy naděje a důvěry, zpěvy plné nářku a bědování. Bohatá tématika žalmů oslovovala a stále oslovuje jak židy, tak i křesťany. Jsou trvalou inspirací pro autory textů a hudby, jsou nevyčerpatelným pramenem myšlenek, pojmů, vět a obrazů. Jsou zdrojem nevyčerpatelným, protože se v nich zpívá o živém Bohu, Hospodinu. Žalmy tvoří stálý základ křesťanských modliteb. Pro křesťanskou církevní hudbu jsou nejdůležitější knihou, neboť nás učí, jak máme chválit a velebit našeho Tvůrce. Žalmy také ukazují ke Kristu, když mluví o přicházejícím Mesiáši.
Na Žalmech je zajímavé a pozoruhodné, že neobsahují žádné nihilistické ani pesimistické myšlenky, i když jde často o zpěvy plné nářku. Nářek je v žalmech spojený s Boží chválou, která vyústí v naději. „Můj nářek jsi změnil v taneční rej, vyvlekls mě z žíněného roucha, opásal jsi mne radostí…“ (Ž 30,12)
V biblických žalmech máme informace o rozmanitosti doprovodných nástrojů, které se používaly v Jeruzalémském chrámu. V Ž 150 jsou vyjmenovány všechny tehdejší nástroje, které mohou být použity k Hospodinově chvále. Ve Starém zákoně se tedy instrumentální hudba a zpěv nezakazuje, ale naopak podporuje: „všechno co má dech, ať chválí Hospodina“ čteme v posledním verši žaltáře. Slova tohoto žalmu „legitimizují“ použití všech hudebních nástrojů k oslavě Hospodinova jména.
Nevíme jak vypadaly původní melodie žalmů. Nevíme ani, jak zněly jejich melodie v prvotní církvi. Žádný zápis se nám nedochoval. Notový zápis byl vynalezen mnohem později. Existuje mnoho hypotéz. Teprve od 6. - 7. stol. se začaly žalmy zpívat v synagogách . Benedikt z Nursie v 6. stol. zavádí řád zpívání žalmů do modlitebních hodinek. Později, když se v západní církvi ustálil řád mše, vznikla mešní psalmodie, která se zpívala střídavým zpěvem (responsoriálně nebo antifonálně). Žalmy se často zpívaly na úvod bohoslužeb formou introitu. Ve středověké církvi provozovala bohoslužebné zpěvy schóla kleriků. Latina byla jedinou povolenou liturgickou řečí. Lid jen pasivně přihlížel a naslouchal zpěvům, jejichž obsahu nerozuměl.
II. Žalmové písně
Důležitým mezníkem v dějinách církevní hudby je 16. století. Ihned se nám vybaví tři pojmy, vztahující se k tomuto období: renesance (v umění a hudbě), humanismus (v literatuře a filosofii) a reformace (hymnologické knihy hovoří o „století reformace“). Pro západní křesťanskou církev zde začíná jakýsi liturgický novověk. Ten byl ale připravován Mistrem Janem Husem již o jedno století dříve. Hus byl prvním reformátorem, který chtěl změnit podobu středověkých bohoslužeb papežské církve, aniž by se radil s tehdejšími církevními hodnostáři. Usiloval o znovuzavedení bohoslužebného zpěvu shromáždění. Tím se zpěvu navrátila jeho liturgická funkce, která mu z biblického hlediska legitimně náleží. Tuto Husovu myšlenku později převzali i reformátoři M. Luther a zčásti J. Calvin.
Víme, že v reformaci došlo k přehodnocení všeho, co se týkalo jak vnitřního, tak i vnějšího života církve. Nově vzniklé církve si kladly otázku, v čem a nakolik se mají vzdalovat od katolické tradice bohoslužebných zpěvů a hudby. V každé z těchto církví tak vznikaly různé názory na funkci zpěvu ve shromáždění, na provozování vícehlasu, na instrumentální, hlavně varhanní hudbu. Většina zpěvů nebyla zcela nová, ale měla svůj původ buď v katolickém bohoslužebném zpěvu, v gregoriánském chorálu, nebo byla převzata ze světského prostředí.
Co se týká biblických žalmů, všechny reformační církve k nim měly od samého počátku kladný vztah. To je pochopitelné, protože reformace znamenala především návrat k biblickému učení, k pravému pramenu, a žalmy jsou „drahokamy Bible“, jak říká hymnolog Helmut Kornemann.
Vznik žalmové písně
V době reformace, kdy docházelo k „demokratizaci“ liturgických zpěvů, se znovu obrátila pozornost na žalmy. Mezi prvními, kdo se pokoušel o překlad latinských žalmů do mateřského jazyka, v tomto případě do němčiny, byl Thomas Müntzer. Martina Luthera (1483 - 1546) jeho překlady neuspokojovaly. Cenil si žaltáře, dokonce o něm mluvil jako o „malé Bibli, z které se můžeme učit, jak svatí mluvili s Bohem“. Již dlouhou dobu se zabýval otázkou, jak přiblížit biblické žalmy lidu tak, aby je mohl zpívat. Věděl, že zpívaná psalmodie je pro obyčejný lid velmi těžká, proto vymyslel nový útvar: žalmovou píseň.
Žalmová píseň je vlastně volně přebásněný žalm. To znamená, že tematika žalmů a jejich klíčová slova budou zčásti zachována. Poetická próza biblického žalmu se tak promění v píseň, která se řídí zákonitostmi rýmu, verše a metra. Jelikož půjde o píseň, výstavba bude jiná, slova se budou rýmovat, dostanou jednoduchou melodii a budou zapsána do slok. U Lutherových přebásněných textů nejde o čistou interpretaci biblického žalmu, jde mu hlavně o výklad, o aktualizaci starozákonního žalmu do situace, kterou Luther prožíval. Tento způsob zpracování se stal modelem pro autory žalmových písní i v dalších staletích.
V Evangelickém zpěvníku najdeme celou řadu Lutherových textů. Jmenujme za všechny „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš“ (č. 189) podle Ž 46 (o této písni se říká, že je známá jako symbol protestantismu nebo dokonce podle Heineho jako Marseillaisa reformace), „Byť Boha s námi nebylo“ (č. 407) podle Ž 124, „Z hlubokosti volám k tobě“ (č. 495) podle Ž 130 a další.
Luther, když se začal věnovat písňové tvorbě, povolal si spolupracovníky – básníky ze svého prostředí. V Evangelickém zpěvníku najdeme jména jako Paul Speratus (píseň č. 246) nebo Justus Jonas (píseň č. 188).
III. Vznik Ženevského žaltáře
Na počátku reformace se ve Švýcarsku nepoužíval žádný bohoslužebný zpěv. Reformace ve Švýcarsku měla různé proudy. Víme, že Zwingliho pojetí bohoslužby bylo extrémně radikální. Od r. 1536 platil zákaz zpěvu při bohoslužbách. V té době se dokonce odstraňovaly varhany z některých kostelů. Hlavním důvodem těchto změn je reakce na tehdejší katolickou bohoslužbu. Ve Zwingliho pojetí bohoslužebného řádu šlo tedy o důraz na kázání slova Božího, aby slovo Boží mělo dostatek prostoru k promlouvání, a nebylo narušováno ani hudbou, ani zpěvem, „který připomíná vytí psů,“ jak sám říká Zwingli. Jinak neměl nic proti hudbě mimo kostel, sám uměl hrát na několik hudebních nástrojů.
Jan Calvin, švýcarský reformátor (1509-1536), právník, MgA., kazatel a docent na univerzitách v Ženevě, Basileji a Štrasburku, měl jiné stanovisko k bohoslužebnému zpěvu, než Zwingli. Calvin se seznámil se zpíváním luterských žalmových písní v německém sboru ve Štrasburku, kde působili kantoři Wolfgang Dachstein a Matthäus Greiter. Tam vzniklo první vydání francouzských žalmů z r. 1539, obsahující převážně texty nejschopnějšího básníka své doby, dvorního básníka Clémenta Marota. V této sbírce jsou i některé texty, které Calvin sám napsal. Po Calvinově návratu do Ženevy vzniká v r. 1542 další sbírka žalmů „La Forme des priéres et chants ecclésiastique“ s melodiemi kantora („chantre“) Guillauma Franca. Mezi další spolupracovníky se řadí Théodore de Béze, Loys Bourgeois a Pierre Davantés.
Konečná verze žaltáře pochází z roku 1562. Žaltář byl vydán v Ženevě, odtud má název „Ženevský“. Toto vydání čítá 30.000 výtisků. Každý tehdejší ženevský občan vlastnil jeden exemplář!
Jan Calvin byl iniciátor tohoto žaltáře, ve kterém šlo o nový způsob přebásnění žalmů; měl být „věrnou“ a srozumitelnou edicí starozákonních žalmů.
Co se týká provozování těchto zpěvů, byla zde další omezení: žalmy se ve shromáždění zpívaly jednohlasně bez instrumentálního doprovodu, „aby všichni věděli a rozuměli, co se bude v Božím domě mluvit a vykonávat“(Calvin). Kromě žalmů Calvin nedovoloval zpívat jiné písně při bohoslužbách. Zpěvy žalmů „mají pohnout a nadchnout lidská srdce, aby pak se silnou a vroucnou horlivostí volali a chválili Boha… s vážností a důstojnosti. My můžeme hledat kde chceme, ale my nenalezneme zpěvy, které by byly vhodnější pro zpěv před Boží přítomností a jeho anděly, než žalmy Davidovy, kterému je podal Duch svatý“.
Ženevské žalmy mají vysoce kvalitní hudební stránku, jsou to plody renesance. Renesanční hudba se vyznačuje jakousi lehkostí, není statická, má živě pulzující a pestrý rytmus.
Melodie byly zkomponovány specielně pro shromáždění, jsou zapsány dle principu nota proti slabice. Calvin měl o bohoslužebném zpěvu představu jako o „jednohlasém majestátním zpěvu“, který není ani pomalý ani rychlý („pois et majesté“ = váha a velebnost „moderé et modeste“ = prosté a jednoduché). A tak se svými hudebními spolupracovníky upravili biblické žalmy tak, aby je shromáždění mohlo zpívat. Převzali melodie z gregoriánského chorálu a z francouzských šansonů, rytmicky je upravili do dvou hodnot – longa-brevis (dlouhá-krátká), dbali, aby délka fráze byla určena dle potřeby lidského dechu a rozsah melodie aby nebyl nadměrný. Použili slabikové recitování textů, tj. bez ligatur, tečkovaných not, modulací a trojtaktí (výjimky pro ligatury: Ž 2, 10, 13, 91 a 138). Ženevské žalmy posloužily k tomu, že se shromáždění naučilo zpívat všech 150 Žalmů.
Dlouho byly považovány za jeden z ideálů bohoslužebných písní. Ženevské melodie se staly modelem a inspiračním zdrojem pro skladatele 17.století: Ž 23 – v EZ 321 „Ježíši milý“, Ž 42 – v EZ 213 „Bože, Pane nebe, země“, Ž 89 – v EZ 178 „Krásná je modrá obloha“.
IV. Bratrské žalmové písně
Hovoříme-li o českém území v 16. stol., musíme si nejdřív uvědomit, že toto území nebylo obydleno pouze českým obyvatelstvem. Významnou enklávou zde byli Němci, zvláště na území bývalých Sudet. I Jednota bratrská měla své české a německé sbory. Německé sbory byly ve spojení s luterskou církví. Lutherovy žalmové písně se dostaly brzy po jejich vydání do prvního německého bratrského kancionálu Michaela Weisseho, vydaného v r.1531 v Mladé Boleslavi. Lutherův způsob přebásnění žalmů se stal modelem i pro české autory, zejména ty v Jednotě.
V českém kancionálu Jana Roha (Horna) z r.1541 se objevují první žalmové písně. Píseň Jana Augusty EZ 398 Aj, jak jsou milí tvoji příbytkové byla poprvé vytištěna právě v tomto kancionálu. Jan Augusta (1500-1572) byl zprvu laik, živil se jako kloboučník. Později byl vysvěcen za kněze v Benátkách n.J. a Litomyšli. Mnoho trpěl, 16 let byl uvězněn na Křivoklátě, kde napsal 120 písní. Byl naplněn touhou po jednotě křesťanského lidu, aby nebylo náboženských třenic. Byl ekumenikem, usiloval o sjednocení Jednoty s utrakvisty a luterány. Tato vize se mu neuskutečnila – pro český národ je asi typická protestantská pluralita… Svými současníky nebyl pochopen, jeho dílo bylo podrobeno ostré kritice.
Píseň EZ 398 je volnou parafrází na slova žalmu 84.: „Jak je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů!…“ Je pravděpodobné, že Augusta, který se s Lutherem osobně znal a vážil si ho, napsal tuto píseň podle vzoru jeho přebásnění žalmů. V písni se opakovaně objevuje prosba o jednotu Kristovy církve (sloky 8 a 11). Melodie obsahuje prvky české lidové písně.
V dalších kancionálech Jednoty počet žalmových písní vzrostl. Z Šamotulského kancionálu z r.1561 pochází např. písně EZ 403 Aj, jak jest milé to a utěšené - podle Ž 133, EZ 414 Věčný Králi, Pane náš - podle Ž 79, EZ 492 Voláme z hlubokosti - podle Ž 130. Redaktorem, „nejvyšším korrektorem“ tohoto kancionálu byl Jan Blahoslav (1523-1571). Blahoslav byl důležitou osobností tehdejšího vzdělaného světa, byl biskupem a písařem Jednoty. Dobře znal tehdejší protestantský svět, měl proto velké nároky a jako redaktor kancionálů měl za úkol „uhladiti a zonačiti písně přísnějším pilníkem“. Písně byly pro Jednotu důležitou součástí bohoslužeb, šlo především o jejich kvalitu, a proto se přísně cenzurovaly, ba dokonce se některé nevhodné i zakazovaly. Jan Blahoslav napsal první českou hudební učebnici „Musica“, ve které sepisuje pravidla, jak české písně skládat. Stejně jako později Komenský, chtěl pozvednout básnickou češtinu na úroveň římského a řeckého básnictví. Šlo mu zejména o to, aby čeština zněla v písních přirozeně, aby hudební důrazy souvisely s důrazy textovými.
Melodie českých žalmových písní, ať už mají původ v gregoriánském chorálu nebo ve světské hudbě, mají jisté specifikum: slovanskou zpěvnost (terciová melodická kostra, opakované tóny) a rytmiku (menzurální rytmus, synkopa uprostřed fráze). Např. EZ 493 Aj, blahoslavený.
Hovoříme-li o českých žalmových písních z 16.století, musíme se ještě zmínit o Jiřím Strejcovi. Ženevské žalmy se brzy po svém vzniku dostaly do Německa, Holandska, Maďarska, a také i do Českých zemí. Sympatizantem kalvinismu u nás byl bratrský kazatel Jiří Strejc (Georg Vetter,1536-1599). Studoval v Královci a v Tübingenu, kde se seznámil se spisy Calvina a jeho stoupenců i s německými žalmy Ambrosia Lobwassera. V bratrských kancionálech byly žalmy do této doby zastoupeny jen v menším počtu. Strejc se rozhodl, že toto prázdné místo vyplní. S nikým se neradil, a nakonec sám přeložil Ženevský žaltář do češtiny. Jako vzor mu posloužily právě Lobwasserovy žalmy. V roce 1587 byl Strejcův žaltář vydán jako kniha pro mimobohoslužebné účely. V r. 1615 však byl již zařazen do bratrského Kralického kancionálu a v r.1620 přijat do novoutrakvistického Pražského kancionálu. J.A. Komenský ve svém Amsterodamském kancionálu (1659) umístil žaltář podle reformovaného způsobu na první místo.
Strejc sblížil Bratry s kalvinismem a jeho žalmy byly oblíbené i mimo Jednotu. Časem byly Strejcovy žalmy revidovány, resp. nově zpracovány různými autory: František Šebesta, Josef Batelka, Vladimír Kučera, Slávie Radechovská, Rudolf M. Šimša, Samuel Verner, Marie Rafajová, Milan Balabán, Miloslav Esterle.
Žalmové písně z 16. století by neměly chybět v našem bohoslužebném repertoáru. Jsou naším velkým bohatstvím. Ne bohatstvím ve smyslu muzeálním, ale především ve smyslu skutečných hodnot, které nám dnes mají co říci. Zpívejme je v našich sborech, ať zabráníme jejich zániku a vytracení z paměti.
Přednáška církevního kantora L. Moravetze (ČCE)
