poslal Olda Pokus a omyl. Jaká filozofie je dobrá pro školy a život
Nedávno jsem v novinách četl, že oslavovaný vědec Stephen Hawking (široké veřejnosti je asi spíše znám pro sílu a odhodlání, s jakými celý život pracoval navzdory strašlivé chorobě, jež by z jiného člověka udělala bábovku) vydal prohlášení, které je přinejmenším senzační. Hawking míní, že se ve své teorii o černých dírách (vydané již v sedmdesátých letech) dopustil chyby a chystá se před kolegy přednést opravu.
Ti, kdo se zabývají vědou, na tom nespatřují nic výjimečného, tedy až na Hawkingův výjimečný postoj. Mám však pocit, že by tuto epizodu měli probírat mladí lidé v každé nefundamentalistické a nekonfesionální škole a zamýšlet se nad principy moderní vědy.
Masová média vědu často kritizují. Podle nich nese zodpovědnost za ďábelskou pýchu, která lidstvo vede k možné sebedestrukci, ale tím očividně zaměňují vědu za technologii.
Problém je v tom, že mnozí kritikové ideologie pokroku (či takzvaného ducha osvícenství) často ztotožňují ducha vědy s duchem jistých idealistických filozofií 19. století, podle nichž Dějiny vždy spějí k lepším věcem či triumfální realizaci sebe sama, Ducha nebo nějaké jiné hnací síly, která navždy kráčí směrem k Optimálnímu konci. Mnozí lidé (alespoň z mé generace) však byli nakonec vždy ponecháni napospas pochybám o té idealistické filozofii, z níž vyplývá, že každý dnešní myslitel lépe chápe (či „potvrzuje“) to málo, co objevili ti před ním (což je, jako bychom říkali, že Aristoteles byl inteligentnější než Platon). A právě toto pojetí dějin zpochybňoval italský básník Leopardi, když s ironií mluvil o „nádherném a pokrokovém osudu“.
Aby však nahradili celou tu řadu ideologií, jež se ocitly v krizi, někteří lidé dnes stále více flirtují se školou, podle níž nás běh dějin nepřivádí blíž a blíž Pravdě. Podle těchto lidí všechno, co bylo možné pochopit, už pochopily dávno zmizelé starobylé civilizace a pouze pokorným návratem k tomuto tradičnímu a neměnnému pokladu se můžeme smířit sami se sebou a s naším osudem. Jasně nejokultističtější verze této školy tvrdí, že Pravdu kultivovaly civilizace, s nimiž jsme ztratili kontakt: Atlantida pohlcená oceánem, Hyperborejci, stoprocentně čistí Árijci, kteří žili na špičce polárního ledovce s věčně mírným podnebím, mudrcové starobylé Indie a další zábavné postavy, jejichž neprokazatelnost umožňuje filozofům a spisovatelům třetího řádu neustále omílat předvařené verze stále stejných, starých hermetických žvástů pro pobavení lidí.
Moderní věda netvrdí, že všechno nové je vždy pravdivé. Je naopak založena na principu „chybovosti“ (tzv. fallibilism, který artikuloval americký filozof Charles Peirce a rozvinul Karl Popper a jejž mnozí další teoretikové a vědci aplikují), podle něhož věda kráčí kupředu tak, že se neustále opravuje, falšuje své hypotézy stylem pokus a omyl, přiznává své vlastní chyby. Moderní věda míní, že experiment, který nevyjde, není selháním, nýbrž je stejně hodnotný jako úspěšný experiment, neboť dokazuje, že jistá linie výzkumu je chybná a je nezbytné buď změnit jeho směr, anebo začít zase od nuly.
Tento způsob myšlení, jak už jsem řekl, odporuje všem formám fundamentalismu, všem doslovným interpretacím Písma svatého - které je taktéž možné neustále znovu interpretovat - a dogmatické jistotě vlastních myšlenek. To je ta dobrá „filozofie“ v každodenním a sokratovském smyslu slova, která by se měla učit na školách.
z anglické verze přeložil Vladan Šír
Umberto Eco
Italský spisovatel a sémiotik, kromě jiného autor románu Jméno růže
celý článek: iDnes
