Když se řekne spiritismus, mnoho z nás si představí podhorskou chýši, kde v ponurém osvětlení svíčky sedí v kruhu několik starců a stařen zsinalých tváří, dotýkají se konečky prstů a mumlají jméno zemřelého, který s nimi komunikuje pomocí psacího stolečku, rotující lahve nebo kachektického média s očima v sloup. Tento druh spiritismu, spíše zpopularizovaného brakovou literaturou konce 19. století, však již dnes nemá s realitou mnoho společného. Jeho formy jsou mnohem „zbožnější“ a barvitější. Nenesou vždy stopy ponurosti, ale hýří pestrostí a lákají ke komunikaci se záhrobím pomocí těch nejlákavějších zážitků.
Spiritismem se v širším slova smyslu rozumí „víra v duchy, duše zemřelých a možnost komunikace s nimi“. [7] V užším slova smyslu je pak spiritismus hnutím, které se vyvinulo z pařížských magnetických seancí přírodního léčitele a doktora medicíny a filosofie, právníka a teologa Antonína Mesmera, který holdoval nekromantice a pomocí „živočišného magnetismu“ shromažďoval pacienty, kteří seděli v kruhu, dotýkajíce se konečky prstů, čímž dal později, podle Heida, vzniknout spiritistickým kroužkům. [8]
Autor Mesmerova životopisu, spisovatel Stephen Zweig, popisuje magneto-spiritistické manifestace na Mesmerových seancích:
„…jsou charakterizovány trhavými a nezvladatelnými pohyby všech údů i celého těla, stahy jícnu, škubáním v krajině břišní…, těkavým vytřeštěným pohledem, ječivým křikem, údery, pláčem a divokými záchvaty smíchu, po nich pak následují dlouhotrvající stavy únavy a zemdlenosti, sklíčenosti a vyčerpání… V každém případě je člověk ohromen klidem řady nemocných na straně jedné a na druhé zase jejich běsnění, různými průvodními příhodami, které se stále opakují, a náklonností, jež se mezi pacienty vytváří…“ [9] Dokládá se, že během jedné seance se z magnetizovaného média ozývali tři duchové zemřelých a Van Dam píše, že Mesmer odstartoval éru evropského spiritismu. [10]
Jedním z Mesmerových žáků se stal i pozdější léčitel P. P. Quimby, jehož učení se v dalším století rozšířilo v Bostonu, původně puritánském městě východního pobřeží USA, a kde dalo podnět mnoha kultům jako je „Nové Myšlení“ nebo „Křesťanská věda“. [11] McConnell dokazuje, že E. W. Kenyon, duchovní otec hnutí Víry, byl pod přímým vlivem Quimbyho myšlenek a dostalo se mu průpravy ve škole Quimbyho následovníka R. W. Emersona. [12] Ke stejnému závěru došel i švédský religionista, profesor Aagaard z centra „Dialog“, když analyzoval učení hnutí Slovo života, které vzniklo pod přímým vlivem amerického hnutí Víry, ve švédské Uppsale. [13]
Soudobé, moderní spiritistické hnutí se zrodilo v USA v roce 1848, a to na církevní půdě, kdy sestry Margaret, Leah a Kate Foxovy, členky metodistické církve, oznámily komunikaci s duchem zemřelého obchodníka, jehož kosti se později našly v suterénu místnosti. Hnutí se rázem rozšířilo po celém světě a nalezlo odezvu i v křesťanských kruzích, zejména v New Yorku. Sestrám Foxovým pak bylo duchy přislíbeno: „Bůh vás bude chránit, dobří duchové nad vámi budou bdít.“ [14] Křesťanští spiritisté ihned přispěchali s vlastním a svérázným výkladem: jedná se prý o oblak svědků z epištoly Židům, „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo“ (Žd 12,1) s tím, že tímto oblakem není míněno výše popsané biblické svědectví starozákonních svatých, ale že jde o přebývání duchů těchto zemřelých ve světě živých.
Tito spiritisté tak věřili, že vstupují do komunikace s duchy zemřelých svatých, od kterých získávají svá poselství. „Křesťanští spiritisté“ proto, podle Allana, „uznávají Krista jako Boha“, nicméně spiritismus „však není možno označit jako křesťanský.“ [15] Přesto má křesťanský spiritismus své duchovní, své biblické hodiny, své nedělní školy a okázale pohrdá „sekulárním“ spiritismem jako okultismem a klade důraz zejména na službu uzdravování. [16] Je zajímavé, že v historii se duchové zemřelých zjevovali médiím sami, údajně bez jejich snahy. Prostě „oznámili“ svoji existenci a dotyčnému médiu se buď za určitých situací dále zjevovali nebo jim udělili pokyn, ve kterém je obeznámili se způsoby, jak s nimi dále navazovat kontakt. Takovéto spontánní zjevení, kdy lidé tato zjevení nevyhledávali, ale přes to se jich tato přidržovala, popisuje např. probuzenecký německý farář a evangelista z 19. století Ernst Modersohn. [17]
Katolický spiritismus
I když má v katolickém prostředí komunikace s mrtvými dlouhou tradici, podívejme se blíže na genezi jednoho legendárního příběhu. 2l. června 1981 jugoslávská vizionářka Marjana Draičević Soldo ze Sarajeva, když se se svojí kamarádkou procházela po Medžugorje, spatřila na protějším kopci zjevení ženy v dlouhých bílých šatech s dítětem v náručí. Spolu s ní zjevení viděly další dvě děti, které strachy utekly. Na druhý den byla u kopce již polovina vesnice a děti s ženou, kterou dle fyziognomie identifikovaly jako pannu Marii, poprvé mluvily. Marie k nim mluvila o důležitosti rodiny a společné modlitby, půstu a vedla je k četbě Písma, úctě ke kněžím, mši a Církvi. [18] Následně na to kopec obsadila Titova komunistická policie, neboť se bála vzbouření.
Soldo tvrdí, že od té doby se jim Marie zjevuje pravidelně, a tato zjevení trvají tři až osm minut. „Panna Maria bývá nejčastěji smutná, ale nikdy nejedná rozlobeně nebo nervózně. V její tváři je nejčastěji láska a bolest.“ [19] Marie se vizionářům zjevuje vždy v určitých časových intervalech: „Panna Maria mi řekla, že už nebudu mít zjevení každý den, ale pouze jednou do roka, 18. března, a to do konce života… Panna Maria mi řekla, že budou i mimořádná zjevení. Tak mám zjevení každého druhého dne v měsíci. Ta začala 2. srpna 1987 a trvají dodnes. Nevím jak dlouho budu mít tato zjevení“, pokračuje Soldo. [20]
Jiná vizionářka, Marie Pavlovičová-Luneitiová, popisuje pravidelné zjevování „Panny Marie“ na svátky procesí: „Panna Maria ve výroční den přichází vždy ve velmi krásném šatu. Její příchod v takovém dni ukrývá v sobě vzácnou symboliku. Pro mne osobně je to znamení, že jde o významný a důležitý den. Vidět v takový den Pannu Marii je nesmírná milost. Je slavnostně a pěkně oblečená. Když my, vizionáři, zažijeme, že je Panna Maria v tento den zvlášť radostná, i nás naplní taková radost. Když Panna Maria děkuje, že žijeme podle jejích poselství, znamená to, že nikdy neztrácí naději. My jsme nesmírně rádi, když vidíme, nebo dokonce cítíme, jak spokojena je Panna Maria.“ [21]
Římskokatolická církev nikdy pravost zjevení v Medžugorje neuznala, ani je nepopřela. I když do Medžugorje putují stovky tisíc poutníků ze všech zemí světa - záhřebský kardinál Josip Branćič i přes tuto masovost uvádí, že se jedná pouze o „soukromá zjevení“. O tomto církevním postoji, kdy na třiceti tisícových procesích koncelebruje až 800 kněží, a která jsou brána jako výsledek „soukromých zjevení“, mnoho vypovídá i výrok hlavy katolické církve, papeže Jana Pavla II, velkého ctitele Marie, když prohlásil: „kdybych nebyl papežem, již bych byl v Medžugorji. Vím o všem, všechno sleduji.“ [22] I přes tento dvojaký postoj katolické církve, řadí Allan zjevení Marie ve Fatimě resp. v Medžugorje a Lurdech mezi „záhady a mystéra“ a netají se jejich démonickým podtextem. [23] Nutno také dodat, že podobná zjevení, ke kterým došlo v roce 1930 ve Fatimě, římskokatolická církev za pravá uznala.
Charismatický spiritismus
Benny Hinn
Charismatická zbožnost zatím ještě kouzlo Marie neobjevila. Avšak evangelista a uzdravovatel vírou Benny Hinn má soukromá zjevení jiné svaté, a to kontroverzní uzdravovatelky vírou Kathryn Kuhlmanové, která mu ve snu dává znamení o své smrti, poté Hinn nabírá moc Ducha svatého nad hrobem nejen Kathryn Kuhlmanové, ale i nad hrobem kontroverzní letniční kazatelky Aimee McPherson, která zemřela na předávkováni barbitalem. Nakonec mu Kuhlmanová i po své smrti zprostředkovává setkání s modlitební skupinou duchů zemřelých a přivádí jej ke Kristu, aby dosáhl nové, doposud nepoznané dimenze poznání a moci Ducha svatého.
„V noci jsem měl vidění. Viděl jsem sám sebe vcházet do místnosti... Viděl jsem sám sebe vcházet do místnosti, kde stála Kathryn Kuhlmanová... ten den, když zemřela, to ráno, co zemřela, měl jsem sen, kdy jsem viděl truhlu s bílým šatem. Když jsem se vzbudil, v to ráno, věděl jsem, že zemřela a v to samé ráno to bylo ve zprávách. Je to již mnoho let.“[24]
Hinn dále popisuje, jak se se zemřelou setkává i nyní:
„A nyní stojí v tom pokoji a mluví ke mně, samozřejmě, byl to sen, ale ve skutečnosti vidění. Mnohdy jsou sny nočními viděními a Bible o nich tak mluví. Kdy - když vám to Bůh dá způsobem, jakým se to stalo mně. .... stejně jako v tomto vidění… jsem viděl slečnu Kuhlmanovou. A ona mi řekla: "Následuj mne." To bylo vše co řekla. Šel jsem za ní do druhé místnosti.“ [25]
Tato setkávání pak způsobují nový rozměr Hinnova pomazání:
„V této druhé místnosti stál Pán. Podíval se na mě a řekl: "Následuj mne"... Když jsem se vzbudil, když jsem vstal, když jsem procitl z vize, třásl jsem se a potil se od hlavy až k patě. Vím přesně co ta vize znamenala. Byla to Kathryn Kuhlmanová kdo mne vzala a představila mne Svatému Duchu. To je význam té první místnosti, kdy mi řekla "Následuj mne". Ale když Kathryn byla pryč, stál tam Ježíš. Kathryn udělala svoji práci a zmizela. Pán řekl, "Následuj mě do třetí místnosti... A právě teď cítím další platformu, další rozměr, další úroveň opravdu přichází“.[26]
A nejen to, Hinn je také duchy zemřelých veden k tomu, aby s nimi vstoupil do modlitebního obecenství:
„Pán mi dal vidění Kathryn Kuhlmanové sedící s něčím, co vypadalo jako skupina lidí... a každý z nich vypadal, že mě chce přinutit abych se modlil. Vím, já vím, že to zní bláznivě, ale je to pravda... Modlil jsem se nejméně hodiny. Přinejmenším padesát až sedmdesát z těch sedících ve skupině mi říkali: "Modli se! Žádej Pána, ať ti dá službu uzdravování, která se dotkne celého světa“. Náhle jsem slyšel hlas Kathryn a najednou zde stála, jako jasný krystal. Se svým širokým a krásným úsměvem řekla: "Žádej! Čekáme zde na tvé prosby. Budeme se s tebou za tvé žádosti modlit!" A vidění zmizelo.“[27]
Hinn však nečeká jen na zjevení, ale pomazání Ducha svatého bere i z hrobu Kuhlmanové.
„Ve čtvrtek jsem byl na TBN a v pátek jsem šel navštívit hrob Kathryn Kuhlmanové… Již jsem zde jednou byl, a tak často rád vzdávám úctu této velké Boží ženě, která se dotkla mého života. Ten hrob, kde leží, je uzavřen, obestavěn dokola zdí… Avšak nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem viděl hrob Aimee… Ucítil jsem na tomto místě úžasné pomazání. Skutečně, slyšel jsem to, při návštěvě hrobu jsem se chvěl. Celý jsem se třásl. Boží moc mne celého zaplavila. Věřím, že to pomazání setrvává na těle Aimee. Vím, může to pro vás být šokující... To je neuvěřitelné. A Kathrynin hrob? To je udivující. Slyšel jsem o lidech, kteří byli uzdraveni, když tento hrob navštívili. Byli zcela uzdraveni Boží mocí. Říkáte, "Jak bláznivé jsou to věci". Bratře, zde jsou věci, kterým nikdy neporozumíme. Slyšíte to všichni?“[28]
Není bez zajímavosti, že právě Hinn je považován za prominentního kazatele hnutí Víry a doktrinální i historické kořeny tohoto hnutí lze, podle McConnella i Aagaarda, nalézt v Quimbyho mesmerismu. Je sice pravdou, že Hinn činil ze svých doktrín i praktik nejméně třikrát veřejné pokání, ale –jak ve své knize „Matoucí svět Bennyho Hinna“ přesvědčivě dokazuje Goedelman- vždy se k nim po určité době vrátil. [29]
Rick Joyner
Je nasnadě, že pokud by charismatici něco podobného uviděli v řadách liberálních křesťanů, vedlo by je to k nebývalé ostražitosti a veřejné kritice. Pokud je však spiritismus provozován jejich oblíbenými proroky a učiteli, a tyto věci se označí jako dílo Ducha svatého, jako by nebyli schopni použít stejného metru. Duch svatý může jednat, jak on sám uzná za vhodné – říkají nejčastěji – a kdo mu bude přikazovat, co má dělat? Na jakém základě však vědí, že jde o Ducha svatého, to velkoryse přecházejí a ignorují tak četná varování Písem (Mt 7,21-23 a 1J 4,1).
Není to jenom Hinn, kdo komunikuje s mrtvými. Bývalý „Kansaský prorok“ Rick Joyner se ve svých zjeveních, která popsal ve své knize Poslední bitva, dokonce setkává se zesnulým apoštolem Pavlem a duchy jiných zemřelých, jako například s jistým bezdomovcem. [30] Ve volném pokračování „Povolání do poslední bitvy“ pak mluví s Lotem (str. 27), Jonášem (str. 30), Ábelem (str. 44), Adamem (str. 45) aj. Tito mu pak potvrzují klasickou teonomistickou teologii [31] o panování Adama nad zemí a předání této autority ďáblovi, o sjednocení věřících, kteří spojeni láskou a poznáním skrze bitvy dobudou vítězně národy a vlastně tak ustaví Boží království na zemi, což je chápáno jako dílo obnovy všech věcí. „Boží soudy jsou prvním krokem do Božího království… Až přijde soudný den, budou znát krále všichni a také porozumí jeho soudům.“ [32]
Nejdříve však bude nutné křesťany vyvést z jejich pevností a vězení, rozuměj z jejich „tradičních církví“ a vyzbrojit je charismatickými zkušenostmi a nechat je dorůst do „plnosti Krista“. [33] Joyner tak doktríny, které jsou již od padesátých let letničními a evangelikály odmítány, vložil do úst duchů zemřelých a svým tvrzením, že takto získané prorocké zkušenosti jsou přesnější než inspirace, která byla propůjčena pisatelům Bible. Tím, že mu sám duch apoštola Pavla potvrdil, že jeho epištoly (které se obvykle k rozsuzování nejvíce používají) jsou méně důležité než evangelia [34] se tak de facto vyhnul možnosti rozsuzovat věci Písmem.
Druhým bravurním obratem, kterým si Joyner zajistil nerozsuzovatelnost, je jeho tvrzení, že církev poslední doby nebude současné bludy v budoucnu považovat za falešná učení: "...celé pravdy, na nichž se dnes rozlišují duchové, začnou pozbývat na významu". [35] Tato změna teologie se zřejmě projeví nejen v církvi, ale i v nebi. Zatímco Jan padl v nebi na kolena před andělem a ten Janovi vysvětlil, že klekat se má pouze před Bohem, před Joynerem padají andělé na kolena sami: „Když jsem začal procházet mezi těmito anděly, poklekli na jedno koleno, uklonili se mi a prokazovali mi velkou úctu.“ [36] Jak je vidět, nejen na zemi, ale ani v nebi nezůstal teologicky „kámen na kameni“.
Joyner sám rozlišuje a odstupňovává několik druhů prorockého zjevení jako:
1)„dojmy“, 2) „vidění“, 3) „vědomý pocit přítomnosti Pána nebo pomazání Ducha svatého“ a 4) „otevřená vidění“ a 5) „vytržení“. [37] Když mluví o vědomém pocitu přítomnosti Pána, píše, že „toto asi zakoušeli apoštolové, když psali novozákonní epištoly. Na této úrovni už můžeme mít velkou jistotu, ale je to stále místo, kde nás ještě mohou ovlivnit naše předsudky, důrazy, učení atd. Právě z tohoto důvodu věřím, že Pavel v některých záležitostech říkal, že podává svůj názor, ale myslí, že má (souhlas) Ducha svatého.“ [38] Jako nejvyšší stupeň vidí Joyner vytržení a dokládá, že o čím vyšší stupeň prorockého zjevení jde, tím méně lidských příměsí se v něm nachází. Sám doznává, že jeho vidění –kam patří i komunikace s mrtvými- ve většině případů „byla přijata na určité úrovni vytržení.“ [39]
Nejen, že zde Joyner připouští, že úroveň inspirace, při které byly psány epištoly, je nám dodnes přístupná, ale tím, že vytržení (neboli stavy, ve kterých se nacházel) staví nad tuto úroveň, uvádí tak i svá vidění de facto nad Písmo. [40] I když v předmluvě své druhé knihy mluví o "neomylnosti Písmaů [41], tímto svým vysvětlením staví své vize nad tuto „neomylnost“.
Prorocké zážitky k Joynerovi přicházely jak ve snu, tak v bdělém stavu, např. i během telefonování. Joyner píše, že je sice neuměl „zapnout“, ale vždy je mohl „vypnout“. Jindy zjevení přišlo tak nevhod, že nestihl další číslo vydání svého bulletinu. Právě v těchto bdělých i snových stavech se setkával se zesnulými, kteří – ačkoliv jinde tvrdí, že zjevení nepatří k vytváření doktrín [42] – mu např. vykládali eschatologii. I když Joyner připouští, že „by podstata některých těchto zjevení mohla způsobit teologické problémy. Jedním z nich by mohl být i způsob, jakým jsem se setkal a mluvil s mnoha starozákonními i novozákonními postavami, stejně jako s význačnými, nyní již mrtvými lidmi církevní historie“ (str.13], uvádí, že neví o tom „že by Písmo takovou to možnost odmítalo…“ [43]
Joynerovi je potvrzením pravosti zážitků i to, že po procitnutí nemizí: „…i nejrealističtější sny obyčejně začínají blednout a po několika hodinách bývají zapomenuty. Se skutečnými zážitky to tak není.“[44] Kdyby však tuto poučku Joyner aplikoval na své zjevení obecně, musel by dojít k závěru opačnému, neboť přiznal: „…ačkoli prorocké zážitky, které provázely toto poselství, byly v tu chvíli velmi skutečné, jen o pár hodin později se zdály jako nereálné.“ [45]
Argumenty obhájců
Nejde o doptávání
Protože Joynerova a Hinnova zjevení nepřicházejí z jejich iniciativy a některé jsou součástí snů, někteří tvrdí, že tudíž nejde o aktivní doptávání se. Nejen, jak jsme již uvedli, že ve spiritismu nejde v takovém případě o nic neobvyklého, Joyner sám přiznává, že zjevení dostával na pokračování a na pokračování je také vydával. Skutečně se ale Joyner nedoptává? Nejen, že se doptává, ale mrtví mu dokonce rádi odpovídají:
„Jiná cesta neexistuje?“ zeptal jsem se. „Ano je i jiná cesta,“ odpověděl Jonáš…[46]
„Mluvíš o šelmě ze Zjevení 13?“ zeptal jsem se. „Ano…“ [47]
„Prosím tě, řekni mi víc“, prosil jsem trochu překvapený tím, že vidím právě Adama…“ [48]
Již Tischner definoval spiritismus jak „duchovní hnutí, které se zakládá na přesvědčení, že se lidé dostávají do kontaktu se zemřelými prostřednictvím zjevování se mrtvých… a hovořících médiích, které se nalézají ve stavu transu nebo spánku.“ [49] Stejně tak charismatiky velmi dobře přijímaný Van Dam píše o tom, že se mrtvý může zjevit ve snu a sdělit skryté informace: „Znám jeden případ… kde syn uviděl ve snu svého zemřelého otce, který mu řekl, kde je ukrytá druhá jím sepsaná závěť. Byla nalezena na místě udaném ve snu.“ Přesto, že se jedná o neiniciovaný sen, Van Dam popisuje tuto skutečnost jako spiritismus. [50]
Přijatá zjevení jsou rovněž zcela unikátní. Joyner se např. od „bláznivých panen“ dozvěděl, že místo skřípání zubů je v nebi [51], že apoštol Pavel postavil své spisy níže než „autentická slova Kristova“ –tedy zcela v souladu s liberální teologií- [52] nebo, že se v nebi andělé klaní lidem pro jejich oblečení do pláště pokory. [53] Oba dva, jak Hinn tak Joyner, se dozvídají, že církev čeká nádherná doba probuzení, divů a zázraků a formování nových pravd. Písmo však i zde učí pravý opak a dobu poslední vidí mimo jiné jako čas odpadnutí, vychladnutí, příchod falešných učitelů a proroků a vzestup falešných doktrín. [54]
Jestliže tedy Hinn i Joyner komunikují s mrtvými, a to jak ve spánku, tak i v bdělém stavu, pokládají jim otázky, na které dostávají odpovědí a ty poté sepisují a vydávají knižně, a jejich poselství odporuje biblickým učením, jedná se o fenomén, který plně odpovídá tomu, co Van Dam, Tischner, Allan, Anderson, Heide a jiní nazývají spiritismem. Nic na tom nezmění reklama, sloh, okázalost, libozvučnost ani hojná prosycenost biblickými verši. Jak říká jedno americké přísloví: jestliže to vypadá jako kachna, plave to jako kachna, kváká to jako kachna, létá to jako kachna a chutná to jako kachna, pak to musí být kachna…
Jsou to tak milí lidé
Při návštěvě Ricka Joynera v ČR byli někteří dotčeni jeho osobním kouzlem, pokorou, úctou a šarmem. [55] Zvláště citlivé jsou v tomto některé ženy, pro které je příjemné a laskavé vystupování mnohdy přijatelnější, než „nepřátelská“ a otevřená varování kritiků. Snad právě proto jsou v kruzích, které jsou křesťanskému spiritismu nakloněny, prosazovány ženy do vedoucích postavení a častěji působí i jako prorokyně. Proroctví zde pak není chápáno ve smyslu reformačním jako inspirovaná promluva (Sk 15,32), která přichází v návaznosti na kázané slovo (1 K 14,30-31), ale spíše jako promluva Jahve v „ich formě“, která následuje po bloku chval, který vytvoří patřičnou atmosféru (srv. Am 6,5). Předmětem takovýchto proroctví je obvykle přicházející probuzení.
I když může mít konzervativní křesťan někdy problém s démonologií Neila T. Andersena, málokdo dokázal tak výstižně popsat kouzlo falešných proroků, jako právě on:
„Co se člověku vybaví pod pojmem „falešní proroci“ a „falešní učitelé“? Mnozí mají sklon si představovat východní mystiky a guru, představitele nebiblických náboženství nebo výrazné vůdčí osobnosti různých sekt – lidi, kteří jsou viditelně mimo rámec křesťanské církve. Apoštol Petr celou kapitolu jednoho ze svých dopisů věnoval falešným prorokům a falešným učitelům, kteří působí uvnitř církve. „V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci, tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu“ (2 Pt 2,1). Tito lidé jsou v našich sborech právě teď, maskováni jako činitelé spravedlnosti. Všimněte si, že kouzlo falešných učitelů nespočívá především v jejich učení: „A mnozí budou následovat jejich výstřednosti a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení ( verš 2 NS). Co Pavel míní „následovat jejich výstřednosti“? Mluví o křesťanech, kteří si cení službu založenou na vnějším vzhledu a přitažlivosti těchto vůdců. Říkáme: „Je to takový milý člověk.“. „Má velké osobní kouzlo“, „Je strhující řečník“, „Je tak milá a působí tak upřímně“. Je však tělesná přitažlivost biblickým měřítkem pro hodnocení služby učitele?“ [56]
Bůh si může použít co chce
Mnoho křesťanů dnes sice zná varovné verše z Bible, ale když jsou pak konfrontováni se skutečností, která je zastřena ve zbožném hávu a vypadá pravdivěji než sama pravda, ztratí svoji obezřetnost. Pokud je navíc autor uctíván jako velký prorok, jehož vize kolují již v samizdatech, dovolává se velkých probuzení a oslavnými souvětími vzývá éru vítězného křesťanství a nekonečných obrácení celých národů ke Kristu, jsou lidé zahlceni tímto triumfalismem víry. Tyto knihy navíc mnohdy varují před racionalismem, strohým biblicismem a opěvují spíše jakýsi druh osvícení, úžasného zjevení běžnému člověku nedostupného, skýtajícího doposavad nedostupné prameny poznání, před kterými běžný smrtelník trne v zbožném údivu.
Joyner proto mluví o těch, kteří "znají Písmo" a těch, co "znají Boží moc". [57] Ježíš sice mluvil o obojím, ale nevylučoval jedno druhým a ani neviděl tyto věci nutně odděleně. Písmo naopak mluví o tom, že Boží Slovo je již samo o sobě mocné (Žd 4,12) a jeho znalost může dát moudrost ke spasení (2 Tim 3,15). Ve svých čtenářích tak Joyner navozuje přesvědčení, že ke znalosti Boží moci nevede známost Písma, ale spíše duchovní zkušenost.
Kritikou tohoto Joynerova tvrzení bychom se mohli dostat do konfliktu s těmi, kteří nás budou považovat za pouhé znalce litery, kteří pro svoji uchvácenost textem odmítají reálnou zkušenost nabízeného. Nicméně poctivý písmák bude vždy tím, kdo bude hledat moc, kterou mu Písmo skrze víru v Krista nabízí, ale přesto jeho zkušenost povede skrze Písmo a její zdroj na něm nebude nezávislý. Na druhou stranu ten, kdo bude duchovně experimentovat, může podcenit, že zkušenost musí vycházet z Písma a nikoliv naopak. Tedy, že se může stát, že lidé pro své experimenty a prožitky budou používat –stejně jako Joyner- Písmo pouze k jejich ospravedlnění.
Ve skutečnosti se jedná o účelový antiintelektualismus, zabraňující možnosti dostat se zjevení „pod kůži“ a na místo vybízení k rozsuzování, vedou tato zjevení k údivnému následování. Rozsuzování by mohlo být pokládáno za projev nevěry, snad i rouhání, možná dětinskosti a nedůvěry v mocného Boha, jenž se zjevuje v éře formování nových pravd a zjevení před posledním velkým a celosvětovým probuzením, které má provázet a předcházet příchodu Krista. Joyner proto –jak jsme již uvedli- chytře uvádí, resp. vkládá Bohu do úst, že to, co církev považuje za blud, bude v budoucnu zcela normální. [58] Že by se to týkalo i spiritismu?
Že tato profetická teologie nestojí na solidní exegezi je již podružné. Přání je zde otcem myšlenky, a to zbožné myšlenky a případný kritik, který by na místo triumfálního očekávání miliónů spasených duší varoval před odpadlictvím a dovolil si tyto vznešené vize zpochybňovat, musí být buď nahlížen jako úzkoprsý fundamentalista nebo rovnou jako Boží nepřítel.
Pokud však přeci někdo vznese možná i zprvu nesmělou námitku, že tyto pravdy, či způsoby jejich získávání odporují Písmu, dostane odpověď, že vítr –Duch – vane kam chce, že Bůh je předivný, že je svrchovaný, což je chápáno jako nevyzpytatelný, a že může konat úplně jinak, než si omezený člověk může představit nebo vyčíst v Bibli. Avšak, je tomu skutečně tak?
Křesťanský Bůh, na rozdíl od římského panteonu, muslimského Alláha, či přírodních, či primitivních božstev je Bohem smlouvy. Vždy navazuje s člověkem smluvní vztah a zavazuje jej i sebe závazkem. Pisatel listu Židům o tom svědčí slovy: „Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané.“(Žd 6,17-18)
Pán Bůh se dobrovolně a neodvolatelně zavázal, že svá zaslíbení, které mají pro člověka samozřejmě své podmínky, které je nutné naplnit, sám splní. Jinými slovy Bůh se zde sám omezil v tom, aby nemohl od této smlouvy jednostranně odstoupit. Součástí smlouvy o spasení, která stojí na zaslíbení dané Abrahamovu potomstvu, a která je stvrzena touto přísahou, jsou však podmínky a těmi jsou mimo jiné i jasné zákazy. Jednou z nich resp. nejpodstatnější z nich je podmínka milovat Hospodina. Bůh se totiž rozhodl mít s člověkem vztah a součástí tohoto vztahu je samozřejmě i komunikace. Starý Zákon znal povícero způsobů komunikace. Např. modlitbu, doptávání se proroků, andělské poselství a ve specifických případech spojených s vykonáváním kultu urim a turim, los nebo různé vyšetřující obřady atd. Kultické obřady, zakotvené v Zákoně, jsou vyprázdněny skrze kříž, jiné platí dodnes.
Ačkoliv bychom mohli nalézt mnoho individuálních a až bizarních způsobů, jak Bůh mluvil k lidem, např. hlas oslice, šelest kroků v korunách stromu, hřmění, vlhké, či suché ovčí rouno atd., několik způsobů komunikace je přímo zakázaných. Můžeme se s nimi setkat např. v knihách Mojžíšových:
„Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti.“ (Dt 18,10-12)
Jednoho dne toužil král Saul znát v životní tísni Boží vůli ve chvíli, kdy s ním pro jeho hříchy již Bůh nekomunikoval, a tak, aby se dozvěděl Boží vůli, rozhodl se doptat mrtvého proroka, který mu za jeho života Boží vůli oznamoval: „I doptával se Saul Hospodina, ale Hospodin mu neodpovídal ani skrze sny ani skrze urím ani skrze proroky. Tu řekl Saul svým služebníkům: "Vyhledejte mi ženu, která vyvolává duchy zemřelých. Půjdu k ní a dotážu se jí." (1S 28,6-7)
Ačkoliv měl za to, že mluví se Samuelem, který mu dokonce řekl pravdu, Bůh to však za doptávání se jeho nepovažoval: „Tak zemřel Saul pro svoji zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo. Dokonce se dotazoval věštího ducha. Hospodina se nedotazoval, proto jej Hospodin usmrtil a převedl království na Davida, syna Jišajova.“ (1Pa 10,13-14)
Přesto, že se Saul doptával na Hospodinovo slovo, zde se píše: „Hospodina se nedotazoval, proto jej Hospodin usmrtil“. Spiritismus se tedy stal Saulovi léčkou k smrti. Jestliže Hospodin člověku zakázal tento způsob komunikace, nebude tímto způsobem s člověkem mluvit. Jestliže Bůh člověku zakázal cizoložit, nebude tímto způsobem žehnat lidskému plození. Jestliže svým dětem zakážeme v noci hrát si s počítačem, pak jim určitě nebudeme nechávat o půlnoci e-mailové vzkazy, zvláště, pokud je můžeme navštívit osobně.
Pán Bůh s námi prostě nebude komunikovat způsobem, který nám předem zakázal a kterým s námi mluví duch věští. I on je v tomto – dobrovolně a ze svého rozhodnutí - vázán smlouvou. Proto ať Benny Hinn nebo Rick Joyner umí sebelépe mluvit a sebebarvitěji psát, ať jim časopisy dělají sebevětší reklamu, ať jsou uznáváni sebevíce populárními vůdci, pokud jim tuto inspiraci dávají duchové zemřelých - a řekněme to na rovinu - pokud píší pod pomazáním ducha věštího, už nás nemusí zajímat, co píší. Chesterton, který se snažil spiritismus zkoumat z vědeckého pohledu, učinil závěr, že jediné, co může o dané věci spolehlivě prohlásit je, že duchové lžou. [59]
Přes tyto skutečnosti, které již přinášejí své hojné ovoce, je nutné si uvědomit to, co napsal děkan korejské letniční univerzity, profesor Stetz: „Možná, že většina charismatických vůdců, kteří uvedli falešná učení do charismatických kruhů, tak učinila nikoli s úmyslem svést lidi, ale protože oni sami byli nevědomky svedeni – v přesvědčení, že jde o nové zjevení poslední doby.“[60] Dnes, po dvaceti letech, co byla tato slova pronesena, je potřebné je v plné míře vztáhnout i na původně konzervativní hnutí letničních.
