poslal Nepřihlášený S jakým nárokem je podle Vás třeba uvažovat o případných právních úpravách registrovaného partnerství osob stejného pohlaví, a to konkrétně z hlediska pravděpodobného dopadu podobné úpravy na model rodiny? Jak hledíte na uznání svazků osob stejného pohlaví? Podpořil byste, aby měly možnost společně jako v rodině vychovávat děti? Jaký by k tomu měl být postoj církve?
Vycházejme z konstatování, že psychosexuální orientace je jev daný biologicky. Není podmíněn výchovou či zvláštním zacházením s dítětem, tím méně nějakým hříchem předků nebo homosexuálních jedinců samotných. Tato orientace může být více nebo méně vyjádřena, přičemž přechody jsou mnohdy neostré.
Lidé s homosexuální orientací představují ve společnosti určitou menšinu se svými osobitými problémy a potřebami a ovšem i s určitou menšinovou mentalitou. V té lze mezi jiným rozpoznat i následky dlouhé tradice obecného (většinového) odporu k tomuto jevu, ostatně jako ke všem zvláštnostem v oblasti lidské sexuality. Jako menšina jsou lidé s homosexuální orientací bez vlastní viny vůči většinové společnosti ve velké nevýhodě. Sami si pomoci nemohou - zaslouží tedy sympatii, porozumění a pomoc. Nevidím pádné důvody, proč by jejich partnerské svazky neměly být v určité formě legalizovány - nemělo by se jim však říkat manželství a jejich uzavírání by nemělo být spojováno s církevním obřadem.Vidím však několik důvodů, proč by těmto partnerským párům neměly být svěřovány do adopce nebo do pěstounské péče děti, které z nějakého důvodu své vlastní rodinné zázemí ztratily.
Náš Zákon o rodině i Úmluva o právech dítěte, jež je nadřazena zákonům národním, jsou založeny na přednostním „zájmu dítěte“ - nikoliv tedy dospělých, kteří o takové dítě žádají. Ti, kdo jsou odpovědni za předání dítěte do rodiny náhradní, musí vážit a poměřovat zájem dítěte s podmínkami, které jsou mu v nové rodině nabízeny. Tyto podmínky by přinejmenším neměly být poznamenány nějakou zvláštností nebo výrazným vychýlením ke krajnostem.
Homosexuální uchazeči o dítě by nutně spadali do pásma těchto krajností. Vůči běžným uchazečům, jichž je čtyřikrát více než nabízených dětí, by stejně neměli naději na úspěch.Opuštěné děti, které nemohou být z nějakého důvodu adoptovány a přicházejí do pěstounské péče, zpravidla vyžadují speciálně zaměřeného, víceméně léčebného výchovného vedení, takže jsou pro ně vhodní pěstouni cíleně vybíráni. Neplatí tedy představa, že homosexuální pár by se mohl ujmout dítěte, „které už nikdo jiný nechce“.
Konečně je tu otázka identity, čili vědomí vlastního „já“. K té patří přijmout sebe sama s omezující zvláštností či charakteristikou, kterou si (patrně každý z nás nějakou) v sobě neseme. Z toho pro homosexuální pár vyplývá, že jestliže má zdravou identitu a vskutku přijímá sama sebe (i se svým omezením), pak nebude žádat o svěření cizího dítěte do své péče. Pokud vím, zachovaly se u nás homosexuální páry vskutku rozumně a vyspěle, neboť žádost o registrované partnerství nespojují s nárokem na adopci dítěte. Znamená to, že samy sobě rozumějí patrně lépe, než se veřejnost obecně domnívá.
Zdeněk Matějček (Ptal se PVe)
Český bratr 12/2004
