poslal jak ON MÁ PISTOLI, ONA MÁ PISTOLI, ONI MAJÍ PISTOLE
Vzpomínáte si na éru denního tisku, který bylo možné přečíst během jedné hodiny? Od první stránky s novinkami dne, přes zahraniční zpravodajství až po sport, člověk to všechno přelouskal za 60 minut. Když si k tomu připočtete, že všechny noviny obsahovaly víceméně totéž, a že politické komentáře byly přinejmenším předvídatelné, nové informace nebyl problém zvládnout. Problém byl spíš opačný – informací nebylo dost.
Reklamy nás dříve také netížily. Jen sem tam jsme se dozvěděli, že Vitana vaří za nás a pan Vajíčko se prošel po obrazovce, po přestávce s koťaty. Od těch dob, relativně nedávných, se však mnohé velice změnilo. Kdyby mne dnes někdo požádal, abych definoval naše média včetně televize a internetu, asi bych použil slovo “kanál”. O informace dnes už vůbec není nouze, valí se na nás ze všech stran.
Je to tak v principu věci dobře. Nikdo jistě nechceme, aby nám bylo diktováno, co se máme dozvědět a co ne. Potíž však je v tom, že v tom informačním kanálu je nejen to, co potřebujeme, nýbrž také mnohem víc, mnohonásobně víc. Takže problém dnes není už s nedostatkem informací, nýbrž s jejich množstvím. Otázka je jak je zvládnout a nenechat se pohltit. A nejenom to. Otázka je také jak k sobě pustit jen informace užitečné, neškodné, které mysl pozvednou a nikoliv pošpiní. Není to někdy vůbec snadné.
Nedávno jsem byl nemocný a dlouhý čas jsem si krátil televizí. Byl jsem překvapen množstvím násilí, které se na mne tehdy vyvalilo z obrazovky. Po chvíli jsem si uvědomil, že je to jakobych se díval pořád na jeden film, který se opakuje v mnohých variacích. Vždy se tam honí v autech, zastánce spravedlnosti pronásleduje vychytralého padoucha, je tam hezké děvče po kterém někdo touží — a všichni mají pistole.
Zkuste si někdy experiment: až budete některý večer sledovat televizi, zaznamenávejte si počet zbraní. Všimněte si, jak častá je na obrazovce scéna, kde člověk vytasí svou pistoli a míří ji na druhé lidi. Pistoli mají v ruce nejčastěji muži, zjistil jsem při svých výčtech. Jenže ženy ji mají také, a děti rovněž nejsou výjimkou. Po nějaké době zjistíte, že on má pistoli, ona má pistoli, oni mají pistoli, každý má pistoli. Pistole je naprosto běžnou rekvizitou televizního vysílání. Je to normální? A když pistole nemají, mají jiné zbraně.
Náš lidský svět je podivný. Z nedávného průzkumu veřejného mínění vyplývá, že 90 procent dotázaných cítí, že národ sklouzává hlouběji do morálního úpadku. Tentýž průzkum zjistil, že 62 procent dotázaných pohlíží na televizní pořady jako na něco, co není v souladu s jejich morálními a duchovními hodnotami. Nicméně 88 procent dotázaných vypovědělo, že se na televizi běžně dívají.
Je to zvláštní věc. Jsme schopni si uvědomit zhoršující se stav naší kultury, chápeme důvod, proč se tak děje, a přitom spokojeně pokračujeme v činnosti, která k tomu vede. V dobách, když televize se začala rozšiřovat, lidé byli přesvědčeni o tom, že to bude veliká posila rodinného života. Zdálo se, že rodina bude častěji pohromadě neboť bude mít společný program, tak jako by šla do kina nebo do divadla, bude mít společné prožitky a bude se společně vzdělávat.
Už brzo se však zjistilo, že efekt je přesně opačný. Cituji docenta Václava Břicháčka: “[Vlivem televize] se v rodinách snižuje komunikace, pokud sedí společně před obrazovkou, pak mlčí a dohadují se pouze o tom, který kanál sledovat. Snižuje se doba společných rozhovorů, konverzace, společných her či jiných aktivit. Oční kontakt mezi členy rodiny se výrazně snižuje a snižuje se pocit rodinné sounáležitosti jak mezi dětmi a rodiči, tak i mezi rodiči navzájem.” (Televize – děti – násilí, 15) Proč děláme věci, o kterých víme, že nám nejen nepomáhají, ale že nám i škodí? Jsme schopni vybírat si z té informační stoky to, co nám pomáhá, co nás obohacuje?
Televize je dnes asi nejsilnější a nejmocnější médium. Je to mocný přítel, ale zlý pán. Jak říká Pavel Říčan, psycholog z Psychologického ústavu Akademie věd ČR: “Rozdíl mezi televizí a tištěným médiem je ten, že televize naservíruje realitu divákovi, a divák pak už z té reality nemá úniku, nemůže si už vytvořit sám své pojetí reality. Televize mu prostě jeho názor vytváří na rozdíl od knihy a jiných tištěných médií, kde je dost značný prostor pro fantazii, neboť tam nejsou obrázky a zvuk. Televize vlastně dává divákovi svůj náhled na situaci tak, jak ji zabraly kamery.”
Tato slova jen potvrzují vcelku obecně uznávaný fakt, že televize může být výborným nástrojem, ale může člověka také naprosto nekontrolovaně manipulovat. Televize je nástroj. A k čemu nám slouží nástroje? K tomu, abychom vyrobili nebo sestrojili to, co potřebujeme, abychom s jejich pomocí dosáhli nějakého cíle. Televize je nástroj – ale k čemu? K odpočinku? Abychom se vzdělali? Abychom byli informováni o událostech? Pokud někdo sleduje televizi jen tak, bezmyšlenkovitě a bezcílně, prostě s její pomocí “zabíjí čas”, pak je jako onen bagrista z písničky Ivana Mládka: “Můj nenápadný švagr má na zahrádce bagr pro potěšení. Když lehce zvedá drapák, cítí, že je chlapák.” Televize je vlastně jako bagr. Rýpe se v tom informačním kanálu s velikým umem a potěšením, ač vlastně neví proč.
Při studiu tohoto tématu jsem nalezl spoustu literatury, článků, analýz a studií popisující vliv televize a jiných médií na člověka. Odborníci se vesměs shodují v tom, že dlouhodobé vnímání násilí, ať už na televizní obrazovce, v tisku, na internetu nebo jinde, má negativní důsledky pro společenský život lidí po mnoha stránkách. To říkají odborníci, a myslím, že si to v podstatě asi všichni uvědomujeme. Vždyť stačí zeptat se sama sebe! Zkuste si čas od času udělat malý osobní test. Po přečtení novin, surfování internetem nebo po večeru stráveném před televizní obrazovkou, položte si několik prostých otázek:
Cítím se teď laskavějším?
Cítím teď v sobě více lásky?
Přineslo mi to radost, úsměv, odpočinek, uspokojení a klid?
Přinesl mi ten pořad užitečné vědomosti a znalosti a porozumění?
Jsem teď moudřejí?
Posílilo to mé spojení s rodinou a druhými lidmi?
Nebo mne to unavilo? Přineslo mi to pocity osamění, úzkosti a zmatku? Cítím se teď jaksi rozladěný, cynický, rozmrzelý? K takovémuto testu nepotřebujeme odborníky, psychology a sociology. Stačí naslouchat vlastnímu srdci. Povznesl ten či onen pořad nebo aktivita mou duši, nebo ji pořádně poválel v bahně?
Když člověk je dospělý, když je schopen základní sebereflexe a když je schopen uvědomit si, co mu pomáhá a co ne, má i možnost volby: chci to dělat nebo ne? Problém je, že v běžné populaci je však mnoho lidí, které toho schopni nejsou a lze s nimi velmi snadno manipulovat – a na to jsou média mistři. Proto je dnes tak žhavá otázka regulace informací. Na jedné straně nechceme cenzuru, té už jsme si užili až dost. Na druhé straně ale nechceme, aby svět sklouzával hlouběji do morálního úpadku.
Srovnáme-li otázku pornografie a násilí, jakožto dvě oblasti, u kterých otázka regulace je nejvíc ožehavá, zjistíme pozoruhodné skutečnosti. I když takové dělení není snadné, přece se podařilo vytvořit měřítka, oddělující relativně neškodnou měkkou erotiku od tvrdé pornografie. S násilím je takové dělení obtížnější. Vždyť i klasické umění obsahuje kruté scény. Vzpomeňme na závěrečnou scénu posetou mrtvolami v Hamletovi, na Romea a Julii zvažující sebevraždu. Toto je umění, zatímco Terminátor je brak...? Podívejme na vyobrazení Ježíše zbroceného krví, visícího na kříži, ruce a nohy probité rezavými hřeby. Kdybychom takovou scénu viděli ve filmu se Schwartzenegerem, považovali bychom to za kruté a morbidní. Dospělý člověk má leckdy co dělat, aby oddělil umění od braku, zdravé, třebaže provokující vjemy od vjemů nezdravých a škodlivých.
Děti jsou na tom ovšem ještě hůř. Dítě se nemůže zamýšlet nad tím, zda mu televizní film, počítačová hra nebo internet daly více moudrosti, lásky a vyrovnanosti. V tomto musí dítěti pomoci rodiče, ti jsou zodpovědní za jeho zdravý duševní a duchovní růst. Jenže jak má dospělý odhadnout, co a jaká míra a druh násilí jsou pro dítě zpracovatelné a jaké už jsou škodlivé? Jak reagovat, když dítě je nešťastné, že mu nechcete pustit film, o kterém jste přesvědčeni, že je surový a krutý a pro děti nevhodný a dítě vám říká, že všichni ostatní ve škole nebo ve školce už to viděli? Není to snadný úkol, odlišovat zrno od plev...
A tohle je právě to. Odlišovat zrno od plev. Ač se to třeba někdy nezdá a někomu to připadá jako triviální myšlenka, být schopen odlišování zrna od plev je velmi důležitá součást duchovní cesty člověka.
Někdy si to dost dobře neuvědomujeme, že naše duchovní cesta je především náš každodenní život. Že to není jen naše modlitba, meditace, cvičení, nějaká činnost, kterou chápeme jako naši spiritualitu. My si to sice tak někdy rozdělujeme, rozlišujeme věci a činnosti duchovní a světské. Sledování televize si asi většinou nespojujeme s duchovní činností — a při tom v její přítomnosti někdy strávíme velkou část svého volného času.
A protože televize a jiná média jsou neodmyslitelnou částí našeho dnešního světa, každý, kdo chce jít duchovní cestou a myslí to vážně se otázkou jejich významu asi musí zabývat. Aby uměl odlišovat zrno od plev. Aby jeho mysl nebyla manipulována, aby jeho duše nebyla špiněna.
Svět kolem nás obsahuje mnohé: krásu i ošklivost, dobro i zlo, lásku i nenávist, soucítění i krutost. O tom všem se můžeme denně dozvídat z informační stoky. Čemu dáváme přednost? Udržujeme si svou mysl čistou?
Svět kolem nás obsahuje mnohé: krásu i ošklivost, dobro i zlo, lásku i nenávist, soucítění i krutost. Co chceme, aby převládalo? V jaké zemi to chceme žít? A co pro to děláme?
Naše společná unitářská duchovní cesta nás v tomto směru inspiruje konkrétním směrem: “Ve světě, kde je nenávist a násilí, jdeme cestou, která hlásá vnitřní hodnotu a důstojnost každého člověka. Ve světě, kde je hrubost a strach, jdeme cestou, která usiluje o spravedlnost a soucit mezi lidmi. Ve světě, kde jsou lidé zanedbáváni a zneužíváni, jdeme cestou, která nás vybízí k vzájemnosti a společné podpoře. Ve světě, kde je zaslepenost a křivda, jdeme cestou, která vyzývá k upřímnému a zodpovědnému hledání pravdy a smyslu života. Ve světě, kde sama Země chřadne vinou lidí, jdeme cestou, která obhajuje úctu k vzájemné závislosti přírody a propojenosti veškerého bytí.”
Rev. Dr. Petr Samojský
