poslal eva angella Teprve třetí svíčka hoří na adventním věnci
Čtení: Mt. 24, 3-14
Text: Mt. 24, 36
"O tom pak dni a hodině žádný neví, ani andělé nebeští, jedině sám Otec můj".
Teprve třetí svíčka hoří na adventním věnci, ale budou čtyři. Tak jako čtyři způsoby Kristova přicházení. Bratr Lukáš pražský nám to v 269. písni nádherně vysvětluje: První Kristův příchod je jeho vtělení, tedy narození v Betlémě z Marie Panny. Druhý příchod je vstup do příbytku lidského srdce. Potřetí nám přichází Kristus vstříc, když umíráme - jde nám naproti, abychom tou neznámou cestou do domu věčného nešli sami. Nu a ten čtvrtý příchod bude příchodem soudce světa. "To bude hrozný den, kdy půjdou z hrobů ven v předěšení všichni, bezbožní a hříšní", tak to bratr Lukáš napsal a tak jsme to zpívali. Možná bychom zpívali raději jinou píseň, ale co naplat, součástí naší víry je i očekávání, že Ježíš Kristus, sedící po pravici Boha Otce, přijde soudit živé i mrtvé.
I Apokalypsa patří do bible a přečtený oddíl, zvaný "malá apokalypsa", je podle starocírkevních rozvrhů čtením právě na dnešní, II. adventní neděli.
Mistr Jan Hus, když vykládá, proč po vlídném příběhu minulé neděle o příjezdu Páně na oslátku následuje líčení pohrom posledního času, říká, že je to proto, "aby ti, kdo nechtí milovat krále tichého a pokorného, alespoň se báli krále mocného a slavného". Mistr Jan říká, že křesťané mají mít obojí: naději i strach. Strach proto "aby se h říchu neklonili", naději pak proto, že je drží "aby je protivné věci neporazily". Hus má určitě pravdu, když nám připomíná, že i strach může být blahodárný, strach z trestajícího Boha, strach z trestu vůbec. Takový strach brání lidské svévoli, aby se docela neutrhla od řetězu, jen víc takového strachu! Kdo nemá svědomí, ať se alespoň bojí a ať má čeho se bát! Určitě ale nemá Hus pravdu, když říká, že ty apokalyptické hrůzy nám předkládá Pán Ježíš proto, abychom dostali strach. Ježíš nám je líčí proto, aby nás "naděje držela" a "protivné věci nás neporazily". Jen hlavu vzhůru, vydržte, už raší zeleň, fík vydá plody, léto je blízko.
Pro toho, kdo věří, nejsou dějiny světa, ani vlastní osobní dějiny nahodilým shlukem nadějí a následných zklamání, věčným koloběhem katastrof a budování. Vše, co se děje a přihází, kamsi dopředu směřuje. Říká se tomu někdy konec světa. To slovo ale není moc výstižné. Řeknu-li, že se blíží konec světa, pak tu vrcholnou událost dějin řadím mezi události, jako je konec představení, kdy se zatáhne opona, zhasne se a odejde. Příchod Páně není ale konec, to je začátek. Pán neodchází, nýbrž přichází. Na scéně světa se nezhasíná, nýbrž rozsvěcí. A tolik tam je toho světla, že ani slunce a měsíc nebudou zapotřebí. Učedníci Ježíšovi by rádi věděli, a my s nimi, kdy že to bude, a jaká že budou předcházet poznávací znamení té jedinečné chvíle, v níž ten potupený, trny korunovaný Ježíš zjeví svou královskou moc a dá podíl na své slávě těm, kdo mu byli věrni.
Na otázku, kdy že to bude, dává Ježíš odpověď zcela jednoznačnou, kterou zklame všechny, kdo by si to datum chtěli poznačit v plánovacím kalendáři. Ví Bůh, kdy to bude. Ví to jen Bůh Otec, podle Marka ani Syn to neví. Všechny výpočty, odhady, prognózy skonání světa jsou bláhovost, zbytečné trápení ducha. Když to neví ani Ježíš, Syn Boží, pak jde o datum přísně tajné, uložené v neproniknutelném Božím úradku. Nelze proniknout do Boží databáze, na to jsou všichni hackeři světa krátcí. Ten den přijde jako zloděj. V noci. A jak známo, návštěvu zloděje si nikdy nelze poznamenat do kalendáře předem, on přijde vždycky, když to čekáme nejméně. Na otázku, jaká že budou znamení před příchodem Kristovým, odpovídá Ježíš obšírněji. Objeví se všelijací lžimesiášové, přijde hlad, války, také zrada, pronásledování spravedlivých a odpadnutí, děti budou mordovat své rodiče, všechno bude vychýleno, vymknuto z kloubů, i ten vesmírný řád začne haprovat, co má svítit, svíti nebude, co má na nebi pevně stát, bude padat, země se začne třást, nebude pevné půdy pod nohama.
Jenže tohle, sestry a bratří, není konec světa. Všechny tyhle hrůzy předcházejí Kristovu příchodu, Kristův blížící se příchod je nevyvolává, Kristův čtvrtý advent je tečkou za tím vším. Jsou doby a chvíle, jejichž současníci nabyli dojmu, že to jsou chvíle poslední, protože větší bídu, rozpad a rozklad všeho si nedovedli představit. Takhle prožívali mnozí židé dobytí Jeruzaléma a zboření chrámu v roce 70. Pád říše římské prožívalo mnohou upřímných křesťanů jako chvíle nepochybně poslední. Až přišla Osvětim, Drážďany, Hirošima. A přišlo 11. září 2001. Minulý týden mi při zpěvu našich amerických sester a bratří zvlhly oči, ty záběry hrůz se mi zase začaly vybavovat. Nikdo jsme tehdy nechtěli věřit tomu, co televize světa přenášely v přímém přenosu. Ten den přišel jako zloděj v noci, to bylo nad naši představivost. Ti, kdo dali přednost smrti skokem z okna před smrtí v plamenech a ti, kdo se na to zblízka dívali a pomoci nemohli nijak, určitě prožívali ty hrůzy jako něco, co tu ještě nebylo a po čem už nic horšího a vlastně nic nemůže přijít. Ano, 11. září 2001 došlo na Ježíšovy předpovědi: ukázalo se, že je náš svět je v koncích, bylo to zjevení, byla to apokalypsa. Nezapomeňme na ni, nevytěsňujme ji z paměti, tahle apokalypsa byla jedna z největších a nejvýznamnějších. Přece jen ale nebyla nejvýznamnější.
Ta nejdůležitější, nejúžasnější apokalypsa se rozpoutala, když Ježíš na kříži vypustil duši, to se země třásla, skály pukaly, hrobové se otevírali, slunce se zatmělo. Na Golgotě, se ukázalo, jak vratký je náš svět, jakých zvěrstev je schopen člověk. Vždyť Syna Božího, který do vlastního přišel, vydali na smrt, krutou, potupnou, a ještě si z toho udělali dobrou zábavu. K větší hrůze, než k jaké došlo za branami svatého města, už dojít nemůže, i když k tolika hrůzám dochází a kdo ví, co nás ještě čeká. Kristus tím vším ale už prošel, on už má tu apokalypsu za sebou, máme konečně důvod nehroutit se, když se hroutí svět.
Jedna z otázek Heidelberského katechismu se ptá: "Co tě utěšuje v příchodu Krista, jenž přijde soudit živé i mrtvé"? Odpověď zní takto: "I v tísni a soužení mohu očekávat s hlavou vztyčenou, že z nebe přijde Soudce, který se předtím sám postavil před Boží tribunál a nechal se obtížit vším zlořečenstvím, které leží na mně. "
Ano, s hlavou vztyčenou, sestry a bratří, očekávejme příchod soudce světa toho, vždyť tento soudce se posadil na lavici obžalovaných za nás a za nás odpykal trest. Těšme se na jeho příchod, očekávejme bez hrůzy, vždyť nepřichází nám nahnat strach, ale strachu, hrůzy a úzkostí nás zbavit.
Když všelijaké katastrofy přicházejí dříve, než přijde on, drží nás naděje, aby nás ty protivné věci neporazily. Naděje, která se neopírá o předpovědi, že už to půjde se světem a s námi pořád lépe a lépe. Naděje, která se nehroutí když se hroutí naše očekávání a tužby, dokonce když přicházejí katastrofy podobné těm, které Ježíš popsal jako hrůzy posledního věku. Strach, ten spoutává a znehybňuje. Naděje, ta osvobozuje a uvolňuje k činu. Když se ptali Martina Luthera, co by dělal, kdyby se dozvěděl, že nazítří má být konec světa, Luther údajně odpověděl: "Šel bych a zasadil na zahradě strom".
Naděje tuší, že tajemně, naším smyslům a přístrojům nezjistitelně, směřuje svět k dobrému skončení. Ty zasazené stromy, péče o zeleň světa, všechna péče o více dobra, lásky, ba i krásy, v tomto završení, naplnění věku světa najdou své místo, Vždyť Kristus nekončí a neodchází, nýbrž začíná a přichází. Amen.
Miloš Rejchrt
