poslal Petrha
Nejkrásnější dárek ( aneb Boží láska v praxi )
Je tomu již hodně roků. Byl Štědrý večer a já jsem prožíval už moje druhé vánoce bez rodičů. Bylo mi 19 let. Na koleji zavíraly a tak mi nezbylo nic jiného, než se vrátit do svého městečka a opuštěného bytu, abych zde nějak přečkal aspoň ty vánoční svátky. Udělal jsem si stromeček, koupil si vlašský salát a k tomu šunku. Přivezl jsem si z koleje můj starý dobrý magnetofon Sonet duo a věřil, že nějak tuto dobu přečkám. Kromě toho jsem měl s sebou i plno učení. Po dvou předchozích vánocích, které jsem strávil u nevěřících příbuzných, jsem netoužil prožít vánoce zase někde u někoho. Možná bych byl na obtíž. Při vzpomínce na moje zemřelé rodiče se mi sice udělalo smutno, ale tyto myšlenky zahnaly melodie z mého magnetofonu. Přál jsem si, aby už ten smutný večer byl za mnou.
Bylo asi půl šesté večer. Za okny ostatních bytů prožívali lidé večer lásky a pohody. Snažil jsem se to nevnímat. Chlap nesmí brečet! Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem. Za nimi stál moc hodný pán, otec mého spolužáka, pan Novák. Věděl jsem, že to jsou věřící lidé a že můj osud jim není lhostejný. Ostatně, od jejich syna jsem již před rokem obdržel Nový zákon a uslyšel svědectví o Pánu Ježíši. Jenže, já nevěřící Tomáš, hned všemu neuvěřím. Všechno si musím nechat projít hlavou a o všem vždycky moc dlouho přemýšlím. A pak zazněla slova lásky a pochopení: „Petříku, my tušíme, že chceš v této chvíli být sám, ale myslíme na tebe a modlíme se za tebe. Tady jsme ti s maminkou něco připravili pro radost...“ Spatřil jsem, že pan Novák má s sebou velkou tašku a ještě jeden balíček. Než jsem stačil poděkovat, zmizel. Vlastně jsme si určitě popřáli, ale já byl v příjemném šoku, že jsem to ani nevnímal. Chvěl jsem se láskou, protože jsem si uvědomil, že existuje na světě někdo, kdo mne má rád. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit a pak jsem začal zkoumat obsah tohoto překvapení. V tašce byl kastrůlek s rybí polévkou, v dalším ryby a pak bramborový salát. A k tomu malá krabička s cukrovím. Všechno tak pečlivé a teplé. A co balíček? Ano, byly to dárky. Skromné, ale z lásky. Kravata, dárkové mýdlo, taška a malá knížečka. Z čeho jsem měl největší radost ? Ze všeho, protože jsem cítil, že za každým dárkem je upřímná láska a touha mi pomoci. Mně, který jsem s nimi nebyl v žádném příbuzenském svazku! Vždyť jsem byl pro ně cizí člověk! Ale Boží láska nezná pojem cizí člověk. Otevřel jsem malou knížečku, která vyšla ve Švýcarsku, a bylo mi jasné, že její cesta do totalitní země asi nebyla lehká. Měla takový, pro mne tehdy aktuální, název: „Měl jsem rád jedno děvče“ od Waltera Trobische. Začal jsem číst první stránku a nemohl se od ní odtrhnout. To, co jsem potřeboval vědět, jsem se ten večer dozvěděl. Knížka mi dala naději, že Bůh mi pomůže najít dívku i domov. Četl jsem ji celý večer. Byl jsem nadšen, protože oslovila moje skryté já i moje touhy. Přesvědčila mne, že mezi chlapcem a dívkou může existovat láska, jejímž zdrojem nejsou jen hormony ale něco jiného. Tehdy jsem neuměle Bohu poděkoval a na zadní desky této knihy zapsal: Štědrý večer 1969 – můj nekrásnější dárek.
Co říci dál ? Snad jen to, že za tři roky jsem již vánoce strávil s tou nejhodnější dívkou na světě, která se stala mojí ženou. Všechno, o co jsem prosil, mi Bůh dal.
Drazí přátele, jsem přesvědčen že i vám Bůh dá to, o co prosíte. Nemusí to být hned, protože jen Bůh ví, kdy je na vyslyšení vašich přání ta nejvhodnější doba. Buďme trpěliví a věrní. A pokud můžeme kohokoliv potěšit a udělat mu radost, neodkládejme to. Udělejme to, tak jako moji věřící přátele udělali mne. Jsem Bohu velkým dlužníkem.
Poznámka: Příběh je pravdivý a můj osobní. Jen některé jméno jsem pozměnil.
