poslal Pastýř Evangelium pro metalisty
Toto svědectví odráží kerygmatickou část evangelizace a pochází z první poloviny devadesátých let, kdy byl v Brně koncert hudební skupiny Metalica, která je pověstná svojí agresivní hudbou, doprovázenou mnohdy blasfemickými texty. V České republice byl koncert v rámci jejich evropského turné a tyto koncerty zpravidla provázely násilnosti, rozbíjení výloh a podpalování osobních automobilů.
Křesťanská veřejnost tehdy ještě nebyla tomuto druhu hudebního vyjádření otevřená a ve městě se proto mnoho křesťanů scházelo k pravidelným modlitbám za Boží ochranu. V té době jsme v našem sboru měli i početný evangelizační tým, se kterým jsme se rozhodli zvěstovat v den koncertu ve městě evangelium.
Celé náměstí bylo toho dne plné vyznavačů hard-rockové resp. metalové hudby v jejich typických oblečeních a mnoho z nich se jich sjíždělo z celé republiky i ze sousedních zemí. Již v dopoledních hodinách jich byly plné ulice, na náměstí jich byly doslova stovky a mnozí byli posilněni alkoholem.
Do této vřavy jsme si postavili combo, mikrofon, rozbalili jsme plakát s pozváním na shromáždění a začali jsme zpívat běžné křesťanské písně. S velkým posměchem, neskrývanou zvědavostí a úšklebky nás obklopilo asi dvě stě příznivců metalu a zdálo se, že se velmi dobře na náš účet baví. Dávali nám jasně najevo, že naše produkce nemá s tou, kvůli které vážili tak dalekou cestu, nic společného.
Po sérii vyznavačských písní jsem měl začít kázat. Přiznám se, že spíše vírou jsem uchopil mikrofon, ale jakmile jsem začal mluvit, zpevnil se mi hlas a byl jsem vděčný za těch pár křesťanů, kteří se za mne v tu chvíli modlili. Dodnes si pamatuji, co jsem říkal a kupodivu s velkou rázností, jelikož jsem tušil, že moji posluchači by jiné řeči ani neporozuměli, jsem mluvil o ztracenosti člověka, Boží lásce, soudu, trestu, pekle ale hlavně o nebi a milosti v Kristu.
Mluvil jsem o Pánu Ježíši, který nepřišel, aby soudil, ale aby zachraňoval a že v něm samotném nabízí Bůh přátelství hledajícímu člověku. Mluvil jsem i proti náboženskému pokrytectví a o pravé víře, která vychází z nitra člověka spíše než z naučených modliteb a sakramentalismu. Díval jsem se posluchačům přímo do oči a snažil jsem se naléhavě mluvit ke každému z nich. Zdůrazňoval jsem jim, že Bůh každého z nich zná a že má spočteny všechny vlasy na jejich hlavě.
Nezapomenu na oči těch mladíků a na jejich zmatek, který v nich má slova vyvolávala. Přestali se posmívat, ztichli a některým se dokonce kutálely slzy po tváři. Uvědomil jsem si, že tito lidé nepotřebují slyšet morální káznění, ale že jejich duše touží slyšet o někom, kdo je přijímá a kdo je neodsuzuje. Byl jsem až zaskočen, jak nekomplikovaně a jednoduše dokáží přijímat evangelium ti, kteří se mnohdy otevřeně hlásí k Božímu Nepříteli, aniž by domýšleli, co vlastně činí.
Jeden z nich to již nevydržel, vzal láhev s nějakým alkoholickým nápojem, kterým se během mé promluvy vytrvale posiloval, a prudce vykročil proti mně. Podíval jsem se mu do očí a řekl jsem mu asi toto. “Mluví z tebe tvé zoufalství a nenávist, ale pravým důvodem je tvůj strach. Chceš vypadat silně a nad věcí, ale když jsi doma sám, brečíš do polštáře a nikdo o tom neví. Avšak přijde doba, kdy takto sám zůstaneš navěky, v hlučícím davu a nikdo ti nepomůže. Odmítáš Krista, on však jednou, odmítneš-li ho, odmítne tebe a nikdo z těch u nichž nyní hledáš oporu ti nebude sto pomoci.”
Byla to jen prostá slova, ale na mladíka zřejmě zapůsobila. Zastavil se, úplně oněměl, otočil se a odešel. Dodnes nevím, jak tak jednoduchá řeč jej mohla zastavit. Pak už jen celou dobu, opřen o stánek s občerstvením, poslouchal. Když jsem skončil, ten zástup divoce vyhlížejících výrostků začal křičet a aplaudovat a ještě chvíli stál a tleskal.
Uvědomuji si, že reagovali po svém a dávali najevo svůj souhlas stejným způsobem, jako když někdo zahraje kytarové sólo, které je nadchne. Některým, a byli to hlavně kluci, tekly po tváři těžce skrývané slzy. Ještě nikdy před tím jsem to nikde neviděl a proto snad nebudu daleko od pravdy, troufnu-li si říci, že tam byl On, kdo přišel, aby se těch mladých dotkl skrze má neumělá slova.
Pak jsme se odešli modlit na místo, kde se koncert odehrával. Modlili jsme se přes dvě hodiny a když jsme odcházeli, náhle jsme si povšimli, že daleko od místa, kde jsme měli vystoupení a o několik hodin později, proudil “hlučící dav” a v něm stál někdo opřený o sloup. Někdo zlomený, zoufalý a opilý. Nikdo mu nepomohl.
Když jsme přišli blíž, zjistili jsem, že to byl onen mladík, který se tak stavěl proti evangeliu. Zůstal sám, ztracen, uprostřed davu. Kamarádi mu utekli a on byl téměř přiotráven alkoholem. Došlo mi, že jsem mu před pár hodinami řekl vlastně proroctví. Obstoupili jsem ho a modlili jsme se. Podíval se na nás a zdálo se, jakoby procitl. Pak řekl: “Promiňte, omlouvám se...”
Druhý den psaly noviny o “zázraku”. Toho dne nebylo jediné rozbité okno, jediné zapálené auto, jediný poraněný. Vzpomínám si, že novinář doslova uvedl, že se v Brně stal “zázrak”.
Jsem přesvědčen, že to však bylo výsledkem modliteb křesťanů z mnoha sborů.
Dnes jsem trochu rozčarován z toho, že stejná hudba, která tehdy zněla na brněnském stadionu a jejíhož nebezpečí si byli mladí křesťané v té době vědomi, se dnes, sice s jinými texty, hraje na křesťanských koncertech a mnohdy i ve sborech.
Pastýř
