poslal eva_angella Lhůta pro fíkovník
Biblický text na leden, novoroční - Luk. 16, 3-9
Jako by to podobenství ani nebylo celé. Jako bychom slyšeli pouze prostředek. Obvyklý začátek totiž bývá totiž: „podobno je království nebeské“, nebo „k čemu připodobním toto pokolení…?“ Tady vůbec není řečeno, co má podobenství vykládat nebo ilustrovat. Také na konci jako kdyby něco scházelo: jak vlastně podobenství dopadlo? Co se stalo s fíkovníkem? Fíkovník byl v ohrožení, přežil, nepřežil? Všechny tyto otázky se potom stahují do té jedné, základní: co s tím máme dělat? Jak se nás to týká, čím nás text chce oslovit?
Vypadá to jako varování. Veliké, existenciální, osudové varování. Už jenom rok. Jestliže my jsme ti neplodní fíkovníkové, jakože tento výklad se nabízí, pak si pamatujme, že čas je ukrácen. Už jenom rok. Nám tento limit souzní s vědomím posledního roku tisíciletí, do něhož jsme dnes vstoupili, ale nejde tu o přesné hodnoty a veličiny. Prostě už jenom krátká doba. Na začátku roku, po těch bouřlivých oslavách v celém světě zní tohle varování opravdu dramaticky. A člověk má možnost buď se ponořit do strachu, nervozity, splínu a deprese nebo pohodit hlavou a říci „nešť, nějak bylo, nějak bude, ono to tak žhavé nebude“. A dá si ještě sklenku na kuráž – vzhůru do nových dobrodružství! První možnost se týká spíše lidí starších, usedlejších a rozumnějších, druhá hrozí mladým, plným sil.
Řekněme hned, že tohle varování v Písmu je a měli bychom je slyšet. Čas, zdá se, vede od nekonečna k nekonečnu a náš čas jako výsek nekonečna má na nekonečnu podíl. Máme tak sklon nezabývat se vlastní konečností ani konečností věcí a jejich smyslu a neohlížet se napravo ani nalevo. Jako by nekonečný čas uděloval člověku automaticky právo, aby se nezabýval smyslem věcí, aby nehledal hlubší a širší souvislosti – o to se postará nekonečný čas sám.
Tohle klouzání po povrchu života občas naruší nějaká katastrofa, zemětřesení nebo vichřice. Pak se ptáme po hlubších souvislostech, jako se ptali v Lukášově evangeliu nad galilejskými obětmi. Odpovědí je jim „čiňte pokání“. Člověk musí prostě dojít na konec svých cest, musí najít své hranice a pochopit svou konečnost, aby se mohl dotknout pravé nekonečnosti, totiž pravé hloubky věcí. Člověk musí poznat své meze i svůj hřích, aby nezahynul, totiž aby neprožil předčasnou vnitřní smrt.
Jenže tohle všechno není sdělení toho podobenství o fíkovníku. To je poselství textu, který jsme četli jako první biblické čtení. Tento text těsně předchází našemu podobenství. Tam je toto napomenutí, varování – velice ostré. My je máme slyšet, už proto, že bez něho ztratí smysl i to naše novoroční podobenství.
„Nebudete–li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ Pokání jako pravdivá hluboká, smutná i nadějná sebereflexe před Boží tváří je základ, báze, z níž se teprve můžeme pohnout.
Pak ale přichází nový motiv – motiv fíkovníku. Fíkovník nese v Novém zákoně zvláštní symboliku. Je to keř, přinášející ovoce a stín, je potřebný, žádaný a milý. Roste velmi dlouho, trvá mu léta, nežli dá plody, ty jsou ale příjemné, chutné, šťavnaté a sladké. Tak je fíkovník symbolem příjemných a dobrých darů. A přitom se objevuje právě v souvislosti s biblickým přemýšlením o těch nejzávažnějších a nejvážnějších věcech – o posledním soudu a konci věků. Ale ne jako léčka, sladká návnada do pasti lidské konečnosti, spíše jako připomenutí, že věci jsou propojeny. Že ani sebelepší zajištění nezachrání člověka od posledního soudu. A naopak, poslední soud není to hororové třídění lidí na kvalitní, recyklovatelné a na beznadějný odpad. To jen naše slova a skutky, naše hodnoty sám Nejvyšší takto třídí.
Fíkovník v našem podobenství je shledán jako prázdný. Co měl dělat, nedělal, co měl dávat, nedával. Fíkovník, který nedává fíky, ztratil svůj smysl jako fíkovník, protože ztratil svou „fíkovitost“. „Fíkovník – nefíkovník“. Jako takový může být vyťat; fíkovník bez fíků už není fíkovník, nýbrž bývalý fíkovník. Každý má dávat své ovoce: jabloň jablka, ovce vlnu, les vláhu, vůni a náladu. Každý člověk má nějaký úkol, smysl a své ovoce: mladý, starý, dítě, dospělý, pracující, nezaměstnaný i důchodce, bohatý, chudý, zdravý i nemocný, černý i bílý. Jestliže tento úkol nepřijmou a nenaplní, zklamali jako ten fíkovník. Přestali být sami sebou a stali se něčím, čím být neměli a nemuseli. „Bývalí“.
Podobenství však do této docela stinné nálady přinese nový motiv: „Pane, ponech ho ještě tento rok!“ Náhle do děje vstupuje soucit, odpuštění, prodloužení lhůty, nová šance. Vinař a majitel vinice, dvě postavy, které tu vedou dialog, prokazují fíkovníku milosrdenství – nechávají ho žít dál. Fíkovník ztratil svoji fíkovitost, přestal být fíkovníkem, jeho vnější existence měla být ukončena, když vnitřní už také netrvala. Ale nastává změna, fíkovník dostává novou šanci.
Hlavním sdělením podobenství není tedy varování, nýbrž nová, nově darovaná příležitost. Hleďme, ten nový rok, co je před námi, není náhodou ani samozřejmost. Je to přidaný čas, čas navíc, ke všemu, co již bylo je tento čas přidán. A tento čas má svůj smysl. Fíkovník ho nedostal prostě jen tak, nýbrž „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce…“ Čas k obnovení fíkovníku jako fíkovníku. Čas k tomu, aby fíkovník znovu nalezl sám sebe, svůj úkol, své ovoce.
Ani se v této chvíli nechce opakovat druhou polovinu posledního verše: „…jestliže ne, dáš jej porazit.“ Zní to zase jako varování, ale slyšme před tím ještě to nadějné: „Snad příště ponese ovoce ...“ To je možnost, na níž se můžeme a máme soustředit. Nechť naším výhledem jsou ty lepší varianty. Nyní se můžeme vrátit k otázce, která nás napadla po přečtení textu: co nám chce říci? Jeho obsah je pestrý, živý a každému do jeho situace:
Tomu, kdo přelomem roku prošel bez nejmenšího zaváhání, protože na pověry nevěří, neblázní a ani problém Y2K ho nerozhází, připomene podobenství jeho konečnost a jeho úkol. A položí otázku: jak jsi svůj úkol naplnil, neseš ovoce – a jaké? Nesu já ovoce?
Těm, kteří vstupují do nového roku s obavami, protože ještě není všem nebezpečím konec, položí podobenství před oči lásku vinařovu a s ní i darovaný, přidaný čas. Budeme v něm možná docela pracně hledat své ovoce, ale zcela jistě každý nějaké máme nést. Ať jsme „jabloň nebo třešeň, ovce nebo les“, ať jsme mladí i staří, děti nebo dospělí, pracující, nezaměstnaní i důchodci, bohatí, chudí, zdraví i nemocní, černí i bílí – všichni máme nějaký úkol, smysl a své ovoce.
I těm, kdo cítí a vědí, že své ovoce nějak ztratili nebo ztrácejí, nabízí podobenství vědomí lásky vinařovy, který dává čas k nalezení. Vinař v podobenství slibuje okopání a pohnojení, tedy dobrou péči. Co si může přát fíkovník víc?
Také v roce 2000 slibuje Pán pánů celému světu svou lásku a spravedlnost.
Dovolím si zakončit dnešní kázání úryvkem z dopisu, který jsem včera dostal z Bosny od vojenského kaplana, faráře naší církve Václava Hurta:
„Dnes mnoho vojáků odjíždí na dovolenou a budou na vánoce doma. Většina tu ovšem musí zůstat a těm bude asi trochu smutno. Já pochopitelně zůstávám s nimi. A budou to vlastně moje první vánoce mimo domov… Zatím je relativní klid, ale záhy začne volební kampaň. Také vstupuje v platnost nový zákon o navrácení domů a bytů těm, kteří v nich bydleli před válkou. Je to správné, ale určitě to přinese napětí. Mnozí totiž bydlí v cizím…. Přeji vám radostné a pokojné vánoce. Zde, v zemi, kde se lidé zabíjeli a zapalovali si domy, kde trvá nenávist, zde si znovu uvědomuji, jak je pro nás důležité Boží odpuštění a jeho spása. Jakou bychom měli jinak naději? Narodil se nám Spasitel. Kéž by nás to osvobozovalo z naší nenávisti a pýchy a dávalo nám to naději pro budoucnost. U nás doma i zde v Bosně. - Vánoční radost a pokoj přeje poručík Václav Hurt, kaplan.“
Můžeme dodat, že přítomnost Spasitelova v tomto světě přináší osvobození nejen od nenávisti a pýchy. Také od lhostejnosti, strachu, smutku, nudy, od splínu a od depresí. Až budeme za chvilku přijímat chléb a víno při Večeři Páně, mysleme na to s radostí. Amen.
Pavel Klinecký
