Máme Boha ve svých genech? Jednou ze základních otázek religionistiky je pátrání po původu lidské zbožnosti. Vzniklo snad náboženství v průběhu evoluce, nebo jsou člověku náboženské pocity vrozeny? Cestovatelé, kteří sledují náboženské obřady přírodních národů, jsou často překvapeni samozřejmostí spojení jejich víry v nadpřirozenou sílu s každodenním životem a vykonáváním běžných činností. Přímo jakýsi dotyk božství můžeme pozorovat třeba při sledování obřadů ve vodních chrámech, které jsou roztroušeny na rýžových terasách ostrova Bali. Nejvyšší duchovní, oděn do bílé řízy, sídlí na vrcholku spícího vulkánu, při obřadech mu asistuje 23 kněží, kteří byli k tomuto úkolu vybráni už ve svém dětství zástupem panenských kněžek. Náboženský rituál zabezpečuje ochranu ostrovní vody, zavlažování je totiž životně důležité pro pěstování rýže.

Racionální výstupy těchto náboženských obřadů jsou banální. Kněží stanovují dobu setí, tyto agrotechnické lhůty souvisejí s ochranou proti škůdcům, náboženským obřadem je určen systém zavlažování, drenáží a stavby hrází. David Sloan Wilson, profesor biologie a antropologie Binghamtonské univerzity v New Yorku konstatuje zcela jednoznačně, že náboženství zde stojí u základu každého rozhodnutí v zavlažovacím systému; jedině kněžím náleží rozhodnutí ve spojení víry a vláhy. Požádáme-li se věřícího jakékoliv víry aby popsal nejdůležitější věc, která řídí jeho zbožnost, většinou slyšíme odpověď, že je to pouze otázka pocitu nějaké vyšší síly kolem nás. Západní náboženství jsou o něco více doktrinářská: Bůh nám stanovil zákony a tradice a naším úkolem je toto učení praktikovat a zákony dodržovat. Pro populaci s tendencí k páchání hříchu, jako je ta naše, má víra v boha víceméně utilitární důvody. Jakýsi „nadřízený šéf“ přežívá věky a nepochybně napomáhá k zachování duše i těla, čas od času se však stále vynořuje provokativní otázka mnohonásobně pokládaná na úrovni vědy a víry: co bylo dříve, Bůh nebo jeho potřeba? Nebo jinými slovy, stvořili lidé náboženství v důsledku pokynů shora, nebo sama evoluce v nás vytvořila pocit božského nadpřirozena, který byl dále předáván tradicí? Tato základní otázka vyvolává ovšem přímo smršť otázek dalších: Jsou někteří lidé více spirituální než jiní, mají tuto schopnost vrozenou, nebo je způsobena výchovou? Jestliže věda nemá co říci ke spiritualitě a všechno pochází od Boha, proč někteří lidé slyší tento zázračný hlas lépe než ostatní, kteří trpí náboženskou hluchotou, kterou by bylo možno přirovnat k jakési duchovní amuzikálnosti? Mají být naše tradiční diskuse o životním prostředí, dědičnosti a antropologii zcela podřízeny konverzaci o Boží nadpřirozenosti? Dokonce i mezi lidmi, kteří považují duchovní život za jakýsi toužebný hokus-pokus, někdy převažuje mínění, že bez něho nelze přežít. Ve světě, ve kterém se zabíjí, krade a podvádí, se drží zuby nehty svého Boha jako jediné jistoty. Vždyť přece někdy i méně morálně pevný policista, když se mu situace začíná vymykat z rukou, použije pěstí. Oč pohodlnější je pocit, že otěže veškerého konání a nápravy má v rukou Bůh, že kdosi v kosmickém prostoru bdí nad každým lidským činem, nad naším světlem a tmou. Cítíme, že pokud Bůh, nebo několik bohů řídí naše konání, je to dobře. A jestliže někdy zneužijeme boží myšlenky – a staletí svatých válek to jednoznačně potvrzují – výhody spirituálního pocitu naprosto převažují nad takovýmto krveprolitím. Daleko od našeho sebeuspokojení z evoluce stojí přetrvávající potřeba Boha jako stále a stále hlouběji se potvrzujícího rysu dědícího se z generaci na generaci. Lidé, kteří se vyvíjejí ve smyslu spirituality, přenášejí tuto svou potřebu Boha na další pokolení. Nechtějí riskovat umírání ve zmatku a nejistotě. Evoluční rovnováha je v tomto aspektu jednoduchá a mocná. Nejpozoruhodnější a nejpoutavější zpracování tohoto tématu přináší molekulárního biologa Deana Hamera „Boží gen: jak je víra zakořeněna v našich genech“ (nakl. Doubleday, 256 str.). Vedoucí oddělení genetických struktur Státního onkologického ústavu USA profesor Hamer zde tvrdí, že lidská spiritualita není jen nějakou adaptační zvláštností, ale je součástí genetické výbavy, je umístěna na genu, který je zodpovědný za produkci neurotransmiterů, které regulují naši náladu. Podle Hamerovy práce mohou být naše nejhlubší pocity duc***** v našem mozku způsobeny víceméně příležitostným nárazem intoxikující chemikálie, jejíž produkce je řízena DNA. Hamer říká: „Jsem přesvědčen o tom, že každá naše myšlenka a každý náš pocit je výsledkem mozkové aktivity. Myslím, že se řídíme základním zákonem přírody a že člověk je tedy pouhým svazkem jednotlivých chemických reakcí probíhajících naráz v jednom těle.“ Je nutno zamyslet se nad tím, zda Hamerova teorie „božského genu“ není jakýmsi zjednodušením, který se pokouší zasadit ránu lidské spiritualitě a vymýtit jednou provždy lidskou víru v Boha. Hamer se ovšem takovémuto nařčení brání. Spiritualitou může být dotčen nejen člověk hluboce věřící v Boha, ale také nadšený evolucionista. I toto jeho přesvědčení může figurovat jako jakási „víra“. Mozkové chemikálie mají pak stejný účinek. „Pokud Bůh existuje, tak tedy na jeho existenci nemůže mít vliv chemismus lidského mozku“, tvrdí Hamer. Hlavním přínosem Hamerovy práce je ovšem vysvětlení po staletí hledaných kořenů lidské spirituality. S tímto základem víry je člověk dlouhodobě konfrontován, tato víra je základní kodifikací Bible, která učí, že Bůh je mírou všech věcí od začátku do konce. Hamerovy studie započaly v roce 1998 současně se zahájením výzkumu návykových látek a kouření ve Státním onkologickém ústavu. Součástí studie bylo vyšetření 1000 mužů a žen, kteří souhlasili s vyplněním standardizovaného osobního dotazníku zkoumajícího temperament a charakter, obsahujícího 240 otázek. Jedna ze zkoumaných vlastností byla označena jako „vlastní nadsmyslnost, nebo „sebepřekročení“, která obsahovala tři další povahové rysy: „sebezapomnětlivost“, označující schopnost zcela vytěsnit vlastní zážitek, „transpersonální identifikace“, pocit spojení s širším univerzálnem a „mysticismus“, neboli otevřenost objektivně neprokazatelným jevům a věcem. Pomocí těchto otázek je možno zjistit stupeň spirituality, duc*****sti každého člověka a podle Roberta Cloningera, psychiatra Washingtonské univerzity v St. Louis (stát Missouri) výsledek dovoluje odhadnout schopnost zážitku, který je popisován jako „náboženské vytržení (extáze)“. Prof. Hamer se rozhodl využít data shromážděná při výzkumu kouření pro vedlejší studii lidské spirituality. Zkoumané osoby vytvořily vzorek, kde byla spiritualita jednotlivců průběžně odstupňována a všichni byli podrobeni analýze, zda tato jejich vlastnost odpovídá určitým strukturám DNA, která by pak byla za tuto jejich vlastnost zodpovědná. Zkoumání lidského genomu ovšem není jednoduchou věcí, zahrnuje 35.000 genů obsahující 3,2 miliard chemických bazí. Za účelem zúžení problému se Hamer omezil na zkoumání devíti specifických genů, které hrají význačnou roli v produkci monoaminů – mozkových působků včetně serotoninu, norepinefrinu a dopaminu, látek regulujících základní funkce nálady a kontroly pohybových činností. Produkci těchto monoaminů ovlivňuje také většina léků užívaných proti psychickým depresím. Tyto monoaminy jsou také zodpovědné za účinek halucinogenních látek, jako třeba LSD a jiných drog ovlivňujících lidské vnímání a vědomí, jejichž užití je také popisováno při provozování různých náboženských rituálů. Zdá se, že při studiu těchto devíti genů ve vzorcích DNA, udeřil skutečně profesor Hamer hřebík na hlavičku. Změny v genu známého pod označením VMAT2 – zodpovědného za transport monoaminů – se ukázaly být v přímé souvislosti s výsledky testu spirituality a sebetranscendence. Zejména jedno zvláštní místo spojené s aminokyselinou cytosinem se vyskytovalo mnohem častěji, zatímco stejné místo odpovídající adeninu jevilo signifikantní pokles. Právě tato jediná baze uprostřed jednoho genu je podle Hamera zodpovědná za schopnost pocitu sebetranscendence. Tato schopnost pravděpodobně neznamená, že její nositelé musí nutně učinit další krok a změnit svou spiritualitu ve víru nebo nalezení Boha, jisté je však, že jsou tohoto kroku schopni daleko snadněji než ti, kteří spirituální pocity nikdy nezažili. Hamer se také pečlivě vyhýbá tvrzení, že by snad tento nalezený gen byl jediným zodpovědným za vznik duc*****sti. Lidské povahové zvláštnosti budou spíše řízeny souhrou mnoha genů; víra v Boha může být ovlivněna stovkami nebo i tisíci genových kombinací. Profesor John Burn, ředitel ústavu lidské genetiky v britském Newcastlu říká: „Pokud za vámi přijde někdo s tvrzením, že našel gen pro to či ono, zastavte ho raději ještě před dokončením věty!“ Také profesor Hamer přiznává, že nalezení kořenů spirituality ještě neznamená genetický kořen náboženské víry. Zatímco spiritualita je pocit nebo stav mysli, víra znamená cestu institucionálního a právního zakotvení tohoto stavu. Naše geny nepůsobí přímo na psanou legislativu. Spiritualita je výhradně individuální vlastností, zatímco víra má charakter instituce. Existuje však víra, kterou i jeden z jejich nejznámějších vědců, označuje jako geneticky závislou spiritualitu, takovou vírou je budhismus. Robert Thurman, profesor budhistických studií na Kolumbijské univerzitě v New Yorku upozorňuje na představu budhistů, že mají gen spirituality zděděný po osobě, kterou byli v minulém životě. Podle Thurmana „spirituální gen pomáhá utvořit všeobecnou vesmírnou záruku lidské otevřenosti a ušlechtilosti“. Budhisté označují Hamerův objev spirituálního genu za „potěšující a zábavný“. Budhistická teorie nebyla nikdy podrobena vědeckému testování, ale některé jiné výzkumy biologických základů víry v Boha, často s velice zajímavými výsledky, byly provedeny ještě před uveřejněním Hamerova objevu.V roce 1979 byla na vědeckém pracovišti university v Minnesotě provedena slavná studie dvojčat. Výzkumníkům se podařilo vystopovat 53 párů jednovaječných a 31 dvouvaječných dvojčat, všechny děti byly záhy po narození od sebe odděleny a vychovávány separátně. Vědci sledovali zvláštnosti každého jedince, některé byly stejné u jednovaječných i dvouvaječných dvojčat, některé rysy se však shodovaly pouze u dvojčat jednovaječných, která mají identickou genetickou výbavu. Takové rysy a vlastnosti, ve kterých se ani jednovaječná dvojčata neshodovala, mohly být označeny za ovlivněné výchovou a prostředím. Ukázalo se, že jednovaječná dvojčata mají daleko více společných znaků. Často obě trpí migrénami, společně sdílejí strach z výšek, obě si koušou nehty. Některá identická dvojčata trpí společně i některými zvláštnostmi povahy, například splachují záchod před i po použití. Také při zkoumání náboženských hodnot a spirituálních pocitů se výsledky u jednovaječných dvojčat nápadně překrývají. Dvakrát častěji se u nich vyskytují identické spirituální aspirace než u ostatních sourozenců. Pochopitelně je konečný stupeň navštěvovaných náboženských rituálů a služeb dán spíše kulturou a prostředím. Tato náboženská praxe představuje pouze jakýsi příležitostný a okamžitý software, zatímco schopnost puzení k Bohu je v náboženském genu zakořeněný a zděděný hardware. Podobné výsledky studia dvojčat byly později potvrzeny ještě na univerzitách ve Virginii a v Austrálii. Jiní vědci se vydali opačným směrem. Ponechali stranou výzkumy genetického kódu lidské spirituality a začali se věnovat sledování přímého vlivu spirituality na lidský mozek. Neurolog Andrew Newberg z lékařské fakulty Pensylvánské univerzity užil různé typy zobrazovacích metod k průzkumu vlivu meditace nebo modlitby. Měřením krevního průtoku zjišťoval, která oblast mozku je za tyto pocity zodpovědná. Čím hlouběji dobrovolníci upadali do meditace či modlitby, tím větší aktivitu nacházel profesor Newberg ve frontálních lalocích mozku a v limbickém systému. Frontální lalok je sídlem koncentrace a pozornosti, v limbickém systému vznikají pocity síly a moci, ale také pocit nadšení a extáze. Daleko překvapivější je skutečnost, že ve stejné chvíli, ve které se tyto mozkové oblasti „rozsvěcují“, další důležitá oblast „zhasíná“. Tlumí se totiž činnost zadních částí parietálních laloků mozku, tedy oblast, která člověku pomáhá v orientaci v čase a prostoru. Utlumení této regulace člověku napomáhá v pocitu vnímání sebe jako součásti vesmíru. Právě tato vzájemná souhra povzbuzené a utlumené části mozku je podstatou hlubokého individuálního náboženského prožitku. Dokonce i ti věřící, kteří se smíří s myšlenkou, že přítomnost Boha v jejich genech způsobil vlastně Bůh sám, mají potíže ve vysvětlení následující skutečnosti: nejsou to pouze geny, ale je to vlastně jakési ústředí zabezpečující naše přežití, jeden z hlavních principů, na nichž je založena celá evoluce lidského rodu. Koncept Boha je totiž úkazem, který se objevuje snad ve všech lidských kulturách napříč kontinenty a staletími, bez ohledu na skutečnost eventuální naprosté izolace těchto kultur. Skutečnost, že kmeny žijící ve vzdálených a opuštěných oblastech, přijímají ideu Boha stejně ochotně jako společnosti žijící ve vzájemné těsné blízkosti, svědčí spíše jako důkaz pro to, že je tato idea zprostředkována spíše naším genomem, než by byla „chycena ze vzduchu“. Jeden z důvodů vzniku spirituality může být jakási kompenzace pocitu vlastní smrtelnosti. Všechny společnosti, v nichž jsou lidé schopni uvažovat o vlastním zániku, potřebují jakýsi vyšší princip, který jim umožní tuto znalost tolerovat. Michael Persinger, profesor behaviorální neurologie v Ontariu říká, že „anticipace našeho odchodu ze světa je cena, kterou platíme za vysoce vyvinutý frontální lalok mozku“. Pocit Boha pak představuje jakousi nutnou pacifikaci tohoto zneklidňujícího vědomí. Podle profesora Persingera se tak stává „Bůh jakýmsi potřebným artefaktem lidské mozkové struktury“. Nejdůležitější rolí náboženství je však jakási funkce pojiva, které drží pohromadě skupinu lidí. Soukromé uctívání Boha nemusí být jistě kolektivní záležitostí; může být prováděno v izolaci, stranou od jakékoliv organizované církve. Naprostá většina lidí se však k modlitbě shromažďuje, tito lidé používají stejné rituály, vyznávají stejnou víru. Takovéto shromáždění je pak prvním krokem k organizaci společného systému, je také základem světského práva, které napomáhá fungování takové skupiny. Jedním z nejlepších příkladů role náboženství ve smyslu sociální organizace společnosti je ranný kalvinismus. Jan Kalvín se v Ženevě ujal v roce 1536 funkce církevního reformátora s nabídkou usmířit rozhádané občanstvo. Je označován za jednoho z největších teologů evropského křesťanství; ač původním povoláním právník, pochopil záhy, že tam, kde není civilní právo schopno nastolit pořádek, boží zákony tuto schopnost mají. Kalvínův katechismus obsahuje známé desatero přikázání, která změněna v absolutní zákaz krádeže, vraždy, cizoložství a lži, hrají vlastně roli sociálního organizátora. Doprovázena nařízením pokut a občanských trestů výrazně ovlivňuje společenskou morálku a autoritu civilních úřadů. Pokud ještě církevní reformátor přijme funkci v občanské správě města, je spojení civilních a božích zákonů dovršeno a vševědoucí a vševidoucí Bůh se jistě jeví jako nejvhodnější morální supervizor. Dnešní dědicové kalvinismu – Presbyteriáni a Baptisté vidí stále kořeny své víry v Božích přikázáních přetvořených do každodenní občanské morálky. Dokonce někteří teologové věří, že hluboká víra v Boha a dodržování Božích zákonů odpovídají potřebám moderní rozvíjející se společnosti. Stinnou stránkou věci je skutečnost, že někteří věřící se dnes neshromažďují pouze v náboženských obcích, ale v táborech a bohužel jsou to často tábory vojenské. Stačí si připomenout křižácké války, nacistický holocaust nebo mohamedánský džihád, jejichž podstatou není nic jiného než právě hluboká kolektivní náboženská víra prosazovaná často terorem. Geneticky podmíněná spiritualita se může stát nejen blahodárným organizátorem občanské společnosti, ale také zlovolným kukaččím vejcem přerůstajícím v náboženské války a terorismus. Zatímco duševní rozjímání a náboženská kontemplace je individuální intuitivní činností, kolektivní organizované náboženství má již charakter dogmatický. A každé dogma v nepravých rukou se často stává nebezpečnou a riskantní věcí. Ve světě, který na mnoha místech strádá v důsledku náboženských bojů, se však spiritualita rozhodně častěji projevuje ve své povznášející a civilizační roli. To nám ovšem zdaleka neodpovídá na otázku proč je Hamerův náboženský gen, nebo třeba i další dosud neobjevený genetický faktor, v populaci distribuován tak nerovnoměrně. Proč jsou někteří lidé spirituálními virtuózy, zatímco jiní z tohoto náboženského hudebního partu nezahrají ani notu? Genetická dispozice lidského jedince v této záležitosti nebude asi všemocná. Chabé genetické dědictví, ale šťastné duchovní okolnosti mohou být důležitější než dobré geny a špatná životní zkušenost. Profesor Cloninger z Washingtonské univerzity, jehož spirituální test je zde uveden, říká: „Štěstí zahrnuje předpoklady boží přízně stejně jako vlivy životního prostředí.“ (podle časopisu Time, listopad 2004) Jste duchovním člověkem? (spirituální test)
test sestavil profesor Robert Cloninger, psychiatr Washingtonské univerzity, autor knihy „Dobře se cítit: věda o pocitu blaha“(Feeling Good: The Science of Well-Being).

1. Často se cítím spojen/a s lidmi ve svém okolí, jako kdyby mezi námi nebyla žádná překážka, jako kdyby nás nic nerozdělovalo.
2. Často dělám věci, které pomáhají chránit zvířata a rostliny před vyhynutím.
3. Jsem fascinován/a v životě mnoha věcmi, které není možno vědecky vysvětlit.
4. Ve chvílích odpočinku mívám často nevysvětlitelné záblesky pochopení a nadhledu.
5. Někdy pociťuji takové spojení s přírodou, že se mi zdá, že je všechno součástí jednoho velikého organismu.
6. Mívám „šestý smysl“, který mi občas umožňuje vědět co se stane.
7. Občas se cítím jako součást něčeho, co nemá v prostoru a čase žádné hranice.
8. Označují mne často za „duchem nepřítomného/nou“ protože jsem tak zaujatý/á dvou činností, že nevnímám nic kolem sebe.
9. Často cítím silný pocit vzájemného spojení všech věcí kolem sebe.
10. Když o něčem dlouho přemýšlím, uvěřím nakonec více svým pocitům než rozumovým důvodům.
11. Často cítím silné duchovní a emocionální spojení se všemi lidmi ve svém okolí.
12. Když se na něco soustřeďuji, často ztrácím pojem o čase.
13. Jsem připraven/a přinést skutečnou osobní oběť k tomu, abych učinil/a svět lepším místem ve smyslu odvrácení války, chudoby a nespravedlnosti.
14. Zažil/a jsem v životě situaci, kdy jsem se ve své životní roli cítil/a zcela jasně šťastný/á a vzrušený/á.
15. Věřím, že jsem zažil/a případ mimosmyslového vnímání.
16. Zažil/a jsem radostný okamžik, ve kterém jsem měl/a náhlý jasný a hluboký pocit spojení se vším co existuje.
17. Často když se dívám na něco úplně obyčejného, stane se, že mám najednou pocit, jako bych se díval/a na něco úplně nového.
18. Miluji jarní květiny stejně jako opětovné setkání se starými přáteli.
19. Mezi ostatními lidmi se někdy cítím jako v jiném světě, protože si přestávám uvědomovat dění kolem sebe.
20. Věřím, že se stávají zázraky.