poslal jah Potopa světa v různých náboženstvích
Potopa světa
Tímto pojmem se označují všechny mýty a pověsti, které vypravují o mohutné pravěké potopě, jíž padlo za oběť dosavadní lidstvo. Podle některých staroorientálních nauk o světových dobách končí každý kosmický cyklus takovou povodňovou katastrofou.
Četné mýty vykládají potopu jako trest, kterým stíhá rozhněvaný stvořitel zkažené, zvrhlé lidstvo, aby ho zničil. Jediný lidský pár však zpravidla zůstává uchráněn tohoto všeobecného zániku a stává se kmenovým rodičovským párem nového lidstva. Zvláště bohatá na pověsti o potopě je mytologie starého Orientu. V jejím středu stojí pokaždé takzvaný "hrdina potopy". Nejslavnějšími se však staly dvě postavy: biblický Noe a staromezopotámský hrdina Utanapištim z eposu o Gilgamešovi. Podle Starého zákona sesílá Bůh jako trest na hříšné, zkažené lidstvo, potopu, jíž padají za oběť všichni až na Noema, který pro sebe a svou rodinu staví loď a bere s sebou na palubu pár z každého zvířecího druhu. Obdobně i Utanapištim přežije spolu se svou rodinou a zástupci všech zvířecích druhů v lodi, kterou sám vystavěl. Utnapištima obdarují bohové věčným životem a on se dostane na kraj světa. Řeckým protějškem potopy je pověst o Deukaliónovi a Pyrrze, prarodičovském páru nynějšího lidstva, kteří jako jediní přežijí potopu seslanou bohem Diem. Z kamenů, které se po potopě vynořily, povstalo nové lidstvo.
http://www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz
Řecká potopa
K vládci bohů, Diovi, se donesla pověst o tom, ajk jsou lidé zkažení a jak se neštítí ani zločinů. A protože se o tom chtěl přesvědčit na vlastní oči sestoupil na zem.S lítostí a rozgořčením poznával všude, že lidé jsou ještě horší, než vypravěly pověsti.Jednoho večera došel Zeus k paláci arkadského krále, který se jmenoval Lakáón. Lidé poznali, že se bliží bůh, a začali se modlit. Lykáón se však lidem posmíval a rozhodl se vyzkoušet pocestního, jestli je to oprabdu bůh. U sebe v paláci měl zajaté muže z kmene Molossů. Jednoho z nich zabil a dal z něj uvařit polévku. Až by se najedl této polevky pocestní a šel spat, tak chtěl král zabit i jeho.Když služebnici předložili mísy s kouřicím se pokrmem před Diem, tak ten hned poznal, jakou neblahou hostinu mu král uchystal a rozhněval se. Seslal na palác blesk a ohlušující hrom se rozlehl po celém království. Lykáón jen tak-tak utekl před plameny hořicího domu a prchal před Diovým hněvem. Když se snažil křičet, tak se mu vydralo z ust jen výtí. Padl na všechny čtyři a cítil, jak mu cele tělo obrůstá srstí.. Z Lykáóna se stal vlk, věčně touzicí po krvi.Zeus se vrátil na nebesa a svolal sněm bohů. Sotva se shromáždili, zahřměl hláas vládce bohů: „ Jeden palác jsem už rozrtil bleskem, ale je třeba potrestat všechny lidi. Chtěl jsem sežehnout zemi ohněm, ale obavám se, že by se od takového obrovského požáru chytilo ovzduší a širá nebesa a timto by se vyplinla věštba o konci světa. Proto sešlu na zem potopu a omyji tvář země od lidského proklení.“´Zeus svolal všechny dešťové mráky. Poseidón zase svolal bohy všech řek a poručil jim, aby dali proudům vystoupit z břehů. Za chvili už bylo všechno pod vodou. Jen marně se snažili lidé dosáhnout vrcholku hor, protože i ty se za chvili skrýly pod vodou. Jen v krajině Fókis se zvedala nad vodou ještě hora Parnas. K této hoře zamířil člun, v kterém se plavil Deukalión, syn Prométheův, s manželkou Pyrrhou. Jakmile Zeus zpozorňoval, že z celého národa zůstali jen oni dva, rozptýlil mraky a ukázal nebesům zem a oblohu zemi. Triton, syn Poseidóna, zatroubil na celý svět a řeky se vratili do svých řečišť. Deukalión a Pyrrha padli na kolena a děkovali bohům za záchranu, potom se rozhledli a uviděli, že ve větvích stromu jsou jěště kusy bahna a celá krajina je bez života. Se slzami v očích se modlili bohyní Themis, aby jim pomohla vzkřísit na mrtvé zemi opět život. Dojatá bohyně jim poradila: „ Hazejte za sebe kosti veliké matky.“ Zamyšlení vyšli z chramu. Přemýšleli dlouho, ale nakonec Deukalióna napadlo, že velikou matkou mínila bohyně zemi a kosti tedy mohout být jen kameny v hlíně. Nabírali s Pyrrhou kameny a začali je házet za sebe. Stal se zázrak – sotva kameny dopadly na zem začaly narůstat do tvaru lidského těla. Kamene vržene Deukaliónem braly na sebe podobu mužů, kamene hozene Pyrrhou se proměnily v ženy.Tak vznikl nový lidský rod – zrodil se z kamene a jako kamen byl nepoddajný a tvrdý.
POTOPA SVĚTA V MYTOLOGIÍCH RŮZNÝCH STAROVĚKÝCH CIVILIZACÍ
Zamýšlíme-li se nad mytologickými systémy starověkých civilizací, brzy zjistíme, že mají určité společné rysy; popisují vznik vesmíru, bohů, země, rostlin, zvířat a člověka a jejich osudy. Stejné společné rysy však můžeme vystopovat nejen v této nejobecnější rovině, ale i v konkrétních příbězích, které jsou součástí mytologií prostorově velice vzdálených národů (např. Mayů a Sumerů). Jedním z těchto příběhů bych se rád zabýval v této práci. Je to mýtus o potopě světa.
Nám nejznámější příběh o potopě světa je součástí první knihy Starého zákona, Genesis. Vypráví se v něm o praotci dnešního lidstva Noemovi, který na popud boha vystavěl velkou loď, archu, do které vzal svou ženu, tři syny (Šéma, Cháma a Jefeta) a jejich manželky a také po páru od každého druhu zvířete. Brzy se strhl 150 dní trvající liják a celá země byla zaplavena vodou, ve které se utopilo vše, co nebylo na lodi...
To je však jedna z nejmladších pověstí o potopě světa, která zřejmě vychází z babylónského Eposu o Gilgamešovi (datován do 12. stol. př. n. l.), jenž se zachoval v mnoha opisech a verzích na mezopotamských klínopisných tabulkách. Proslulá je asyrská verze z Aššurbanipalovy knihovny v Ninive (datována do 7. stol. př. n. l.), která je starozákonní verzi až nápadně podobná! Utanapištim (jakýsi asyrský Noe) také buduje loď, která ho uchrání před velkou potopou, a bezradný vypouští postupně tři ptáky: holubici, vlaštovku a havrana, který už spatřil opadající vody... Ano správně nám to připomíná biblickou holubici, která se vrací s ratolestí v zobáčku a přináší znamení, že potopa světa se chýlí ke konci. Osádka lodi pak přistává u hory Nisir (židovský Ararat). Jsou tu však také jisté odlišnosti obou příběhů. Biblický Noe umírá (i když v požehnaném věku), zatímco Utanapištim získává věčný život, který u něj hledá i král Gilgameš...
Jedno z možných vysvětlení, proč jsou si oba příběhy tolik podobné, je, že Židé tento prastarý mýtus převzali v době tzv. “babylónského zajetí” (6. stol. př. n. l.), popřípadě “zajetí asyrského” (8. stol. př. n. l.), záhadou však zůstává důvod takového přejímání. Osobně si myslím, že mohlo jít spíše o upravení daleko staršího mýtu o potopě světa, který byl dávnou součástí židovské mytologie, na základě později vyslechnutého příběhu z Eposu o Gilgamešovi. Vše totiž nasvědčuje tomu, že původně na území Mezopotámie žily semitské kmeny a že Sumerové přišli na toto území později. Ke styku mezi oběma kulturami tedy došlo už o několik tisíciletí dříve. Navíc archeolog Leonard Wooley nalezl v blízkosti sumerského města Uru několikametrovou vrstvu naplavenin, která by potvrzovala, že skutečně došlo k nějaké potopě (i když v daleko menším rozsahu, než vyprávějí mýty). Je tedy jisté, že semitské kmeny tuto “potopu” musely zažít a Sumerové, kteří přišli buď těsně před ní (ale nejspíše po ní, protože naplaveniny navíc oddělují spodní vrstvu prehistorickou – eneolitickou – od horní, která představuje nejstarší sumerskou městskou civilizaci) také. Doklady z tohoto období ale nemáme. Víme jen, že mýtus o potopě světa se v mezopotamské tradici dochoval ještě jako součást eposu o Atrachasísovi (kolem r. 1630 př. n. l.), kterého chtěl bůh Enki (Enlil) uchránit před všeobecnou zkázou a tak ho upozornil prostřednictvím rákosové stěny, že lidstvo bude potrestáno velkou potopou, protože tropí hluk a ruší bohy. Atrachasís měl vystavět velkou loď, ve které se zachránil. Úplně nejsarší verze příběhu o potopě světa pak pochází z 26. stol. př.n.l. a jediný zachráněný je Ziusudra.
Velice podobný příběh nacházíme i v mytologii řecké(asi 8. stol.př.n.l.). Nejvyšší bůh Zeus se rozhodl, že zničí znesvářené a demoralizované lidstvo potopou. Ale bůh Prométheus chtěl zachránit svého syna Deukalióna a jeho ženu Pyrrhu a tak je včas varoval a poradil jim, jak mají zbudovat velkou loď, na které se mohou zachránit. A skutečně, po devíti dnech bouře přistává jejich loď u jedné hory v Thessálii (Parnas).
V indických bráhmánách (10. až 8. stol. př.n.l.) zase najdeme příběh o praotci lidstva Manuovi, ten jednoho dne chytil malou rybku, která ho prosila, aby jí daroval život a vložil ji do hrnce s vodou. Druhý den ryba vyrostla tak, že jí byla malá káď a další den celé jezero. Manu ji hodil do moře a za odměnu dostal loď a radu: “Vstup na loď s párem ode všech živých tvorů a vezmi semena všech rostlin. Přijde potopa.” Manu si vezme radu rybky, která je vlastně avatárem (pozemským vtělením) boha Višnua, k srdci a po potopě stvoří ženu Idu.
Tím jsme vlastně vyčerpali všechny pověsti, ve kterých při potopě světa hraje nějakou roli loď (archa). Jsou to příběhy civilizací, které žily v úzkém kontaktu a blízko sebe (JZ a Z Asie a JV Evropa) a možná proto jsou si tak podobné. Mýtus o potopě světa se však zachoval i v mytologiích jiných národů.
V germánské tzv. “Starší Eddě” (13. stol. n.l.) nacházíme příběh o obrech, kteří zabili svého otce obra Ymira, z jehož ran se vylilo tolik krve, že zničila celou zemi. Země, hory a oceán musely být stvořeny znovu a ze dvou kamenů, kterým bohové dali duši, smysl, teplo života a barvu, vznikli první lidé Askr a Embala.
Zarážející je přítomnost potopy světa v mytologii Mayů (Popol Vuh – Kniha rady) a souvisí s tvořením lidstva. První lidé byli stvořeni z hlíny, ale rozpustil je liják. Bohové tedy stvořili lidi ze dřeva, ale tito tvorové nepracovali, a tak na ně bohové seslali potopu, která je částečně zahubila a částečně odplavila do lesů, kde se z nich staly opice. Dotřetice už byli stvořeni dnešní lidé, kteří ctí bohy a staví pro ně chrámy.
Poslední příklad mýtu o potopě světa vybírám opět z jiného konce světa. Z Polynésie. Neopatrný rybář jednoho dne rozcuchal svými vesly vlasy mořského boha Ruagata a ten za trest seslal na lidstvo potopu, kterou přežil pouze onen rybář, jenž vše zavinil...
U těchto příkladů už nevystačíme s pouhým konstatováním, že shody v mytologických příbězích pramení z blízkosti jednotlivých kultur. Nemáme totiž sebemenší doklady o možném kontaktu mezi “starým” a “novým” kontinentem.
Nabízí se nám jen několik stěží ověřitelných teorií. Podle první k potopě světa skutečně došlo, a to v celosvětovém měřítku, jak o tom vypráví mytologie. Střízlivější teorie počítá s tím, že první velké civilizace se soustřeďovaly v okolí řek, které se často vylévaly z koryta a zaplavovaly nejbližší kraj. Mýty o potopě světa by se tedy zakládaly na větším množství lokálních záplav (“potop”). Viz zmíněné výzkumy archeologů. Popřípadě by oddělovaly dobu prehistorickou (předpotopní), kdy ještě nebyl vybudován zavlažovací systém, od doby městské civilizace (po potopě), jak to známe z mezopotamského pojetí historie.
Tyto skutečnosti jistě sehrály svou významnou roli, ale nic nevypovídají o hlubší souvislosti s dalšími mýtickými příběhy a o jejich hlubší podstatě. Mýty o potopě světa jsou totiž zapojeny do širší souvislosti konce starého a začátku nového světa. Špatné lidstvo je potrestáno za svou špatnost zničením. A jen vyvolení a dobří mohou na přání boha potopu přežít. Oni zakládají nové lidstvo, které dostalo do vínku “vyvolenost” a “mravnost” chápanou v různých kulturách různě, ale vždy v nějaké souvislosti v úctě k bohům. Potopa světa se už nikdy neopakuje a lidstvo už podobná zkáza v tak velké míře nepostihne. Bylo očišťěno a záleží na každém člověku, zda bude jednat po vzoru svého praotce, a bude také “vyvolen”, nebo se dá na scestí stejně jako lidé, kteří skončili utopením. V postavách Ziusudry, Atrachasíse, Utanapištima, Manua, Noema a dalších praotců proto musíme vidět i mravní ideál, ke kterému se má lidstvo vztahovat a který je vlastně v každém z nás přítomen, protože my jsme potomci těchto praotců. Tím se příběh o potopě světa řadí k větší rodině mýtů o “zničení a obnovení”, o “mravním očištění”, a není tedy jen odrazem fyzického strachu z vody a z utopení.
Radek Sárközi
Literatura:
Hruška Blahoslav: Pod babylónskou věží, Práce, Praha 1987, 1.vyd., 373 s.
Zbavitel Dušan: Starověká Indie, Panorama, Praha 1985, 1.vyd., 292 s.
Mýty staré Mezopotámie, Odeon, Proha 1977, 1.vyd., 368s.
