poslal eva_angella Jákob (ne)vyznávajícíGn 27,1-29
Příběh praotce Jákoba je napínavý od začátku do konce. Ve všech životních epochách prožívá Jákob dramata těžkého rozhodování, nečekaných ztrát i rozpačitých zisků. Jákobův životní příběh má ukázat, jak zvláštně se projevuje v životě Pán světa - Hospodin. Jak i u takového praotce - jedné z nejvýznamnějších postav Starého zákona - není Hospodin žádný kouzelný dědeček a víra není prostě magický nebo psychologický lék na všechny bolístky. U Jákoba - co příběh, to napětí, nepředpokládané situace, překvapivé konce.
Už při narození vzniká kolem něho napětí - Jákob má chlupaté prvorozené dvojčátko Ezaua, jehož se při narození drží za patu. Při ženění je podveden vlastním tchánem a výsledky svatebního jednání se do značné míry míjí Jákobovými představami. Pak přijde noční přepadení Jákoba u potoka Jaboku. I jako otec se dožívá Jákob složitých situací - z milovaného Josefa mu jednoho dne přinesou bratři zakrvácený oděv. Po létech přijde na Izrael hlad a když všichni končí před hladomorem v pohanském Egyptě, setkává se tam s tímto oplakaným synem v roli ministra zemědělství a výživy. Nesnadná cesta plná zvratů, pracného hledání. V tom všem se Jákob osvědčuje jako chytrý, ale někdy docela prohnaný, statečný, ale přesto často prohrávající, milovaný a přece narážející a ohrožovaný.
Téměř na počátku této cesty stojí zvláštní příběh o získání prvorozenství. V příběhu pochopíme význam jména Jákob, totiž "Úskočný", i když by tady měla být jako hlavní úskočník jmenována spíše Jákobova matka Rebeka. Jákob je tu v roli syna, jsou tu oba jeho rodiče a bratr a i když se příběh dosahem dotýká celého Izraele, příběh má cele rodinnou kulisu. Rodinné vztahy jsou tu rozehrány do takových poloh, že se v nich najdeme skoro všichni.
Ale i rodinné vztahy nejsou vždy jednoduchou selankou, plnou pohody. I v rodinách, jimž říkáme funkční, to občas skřípe a vrže, nikoli proto, že by někdo záměrně škodil, ale prostě proto, že člověk má své meze, jeho trpělivost také, i v rodině se střetávají názory, pojetí i zájmy. Právě z nejužší rodinné lásky může někdy povstat pěkná křeč. Rodina Izáka a Rebeky bezpochyby funkční je, mezi bratry sice občas zakmitne sourozenecká dvojčecí rivalita, ale s tou si přece rodiče musí umět poradit.
Přijde ale chvíle požehnání prvorozenému. Stará tradice tady představuje zajímavý a důležitý prvek rodinného života. Požehnání je rituál, při kterém získává požehnaný něco podstatného na své totožnosti. Nechme nyní stranou otázku váhy prvorozenství, prostě takové bylo právo, prvorozenství zajímá všechny zúčastněné. Izák tak dává synovi to nejcennější, co má, je s tím spojeno samozřejmě i jisté příznivé majetkové vypořádání, to však není hlavní. Jákob předává synovi víru, vyvolení, praotectví. To je víc než tradice, je to přímo rodinný odkaz, šlechtický titul a rodinné zlato v jednom. Ne každý může svým dětem odkázat šlechtický titul nebo zlato, ale každý může svým dětem předat to nejlepší, co má. Možná, že rodinný majetek není to nejcennější a možná, že právě zděděný majetek se může stát tou nejnebezpečnější pastí. Možná opravdu to nejcennější, co mohou rodiče předat dětem, leží v jiné oblasti, než té hmotné.
Ale ještě jedna možnost se nabízí: že děti o to, co jim rodiče chtějí předat, prostě nebudou stát. Ještě tak ten majetek, ale to ostatní, nezlobte se, tatínku a maminko, já si přijdu sám na to, co je nejlepší. To se týká základních životních hodnot, východisek i modelů jednání a rozhodování. Rodiče vynakládají často mnoho úsilí, aby svým dětem předali, to, co sami přijali a rozpoznali jako nosné, ale děti chtějí samy nalézat, přijímat a rozpoznávat.
Izák je starý, slepý, ne však nemohoucí. Může dát požehnání. Může předat právě to nejcennější. Dokonce je jediný, kdo to může udělat. Stojí tak v roli nezastupitelného držitele toho nejcennějšího a je na něm, jak, kdy a komu je předá. Má na mysli své syny i celou rodinu i rod. Myslí na minulost i budoucnost, do větší šíře, než mladí (v tomto případě synové i matka).
Rebeka vystupuje v roli opravdové ženy a matky. Rozhoduje se více citově, nevíme, z jakých důvodů dává přednost Jákobovi. Neměli bychom v tom hledat automaticky Boží vedení. Rebeka se sice ještě v těhotenství ptá Hospodina, proč se děti v jejím těle strkají, ale Boží odpověď je vyvážená: ti dva, resp. dva národy, které z nich povstanou, se rozejdou a budou žít v napětí. Boží hlas tady ale spíš mluví o budoucích vztazích Izraele a Edomců, není však předem řečeno, kdo je kdo. Rebeka také neví, který národ bude vyvolený, z kterého jejího potomka. Má prostě od počátku ráda Jákoba, možná i proto, že otec Izák preferuje praktického Ezaua.
A dojde k rodinnému diplomatickému zápasu, plnému účelového jednání, snad i intrik, zákulisních machinací. Všimněme si, v celém příběhu spolu vždy mluví jen dva: Izák s Ezauem, Rebeka s Jákobem, nakonec Izák s Jákobem (děj pak ovšem pokračuje rozhovorem Izáka a Ezaua, pak opět Rebeka s Jákobem, uzavírá Rebeka s Izákem). Vždy jen dva spolu mluví a Rebeka - stojí opodál (v pátém verši: "Rebeka naslouchala"). Ezau je tak trochu rekvizitou, sám pouze loví, rekvizitou je ovšem i Jákob, byť mnohem aktivnější, Izák leží, protože nemůže a za vším hledej jedinou ženou příběhu.
Důležité pro celý příběh je, že text nikoho nijak nehodnotí, nikdo není kladný ani záporný hrdina. Rebečino intrikaření nakonec míří stejným směrem, jako vůle Hospodina! Tím není omluveno intrikaření nebo politikaření v rodině, jsme jen tónem příběhu vyzváni, abychom neviděli černobíle a nelepili rolím v příběhu černé nebo bílé známky. Lidé jsou pestří!
V bohoslužebném kázání nás ovšem budou zajímat dvě věci. 1) kde je v příběhu Bůh? Kde je jeho vůle? Vidíte, jako v životě - Boha nevidět. A přesto je to biblický příběh, dokonce praotecký, modelový příběh ze života víry! To není jenom u nás, že Hospodina nevidět, že je nutné ho hledat, ptát se po něm, že prostě je nutné Hospodina nepustit ze zřetele! Jako by Bůh sám se opět skrýval. Jako by s námi hrál na schovávanou: "hledejte mě, já se nebudu jednoduše a lacino prozrazovat"! Vy lidé to nesmíte vzdát, tohle hledání, vy se musíte ptát, vy nesmíte dát na to, že mě budete hledat dlouho a pracně! To je právě ten nejhlubší motiv víry, že přece Hospodin není dostupný! Jen ten, kdo se ptá, dostane odpověď! Hledejte… a naleznete, tlučte … a bude vám otevřeno. Ale ne hned, ne hned! Bude to trvat - to je víra!
A k tomu ještě se Boží vůle projeví jinak, než by člověk chtěl. Jákobovi - zdá se v těch klíčových chvílích nepomůže. Jeho život zůstává, jak jsme říkali, napjatý, přináší nepředpokládané situace, překvapivé konce a Jákob je ohrožený zevnitř i zvenčí a často prohrává. To, že se nakonec ukážou jeho prohry vítězstvím, projeví se často až po létech, velmi "opožděně".
2) To druhé, co nás v kázání bude zajímat, je vnitřní pocit Jákoba. Totiž: o něho, o Jákoba jde v příběhu především. Nejen proto, že Rebeka ho má ráda, Jákob přece později dostane nové jméno: Izrael! Všechno je jasné, Jákob je praotec číslo jedna, Ezau je jen "praotec Idumejců", Herodův…
Zajímá nás Jákobovo vidění a prožívání. Rodiče, kteří se o své děti perou, zápasí, hledají pro ně protekce, snaží se je prosadit, připravit jim dobrou "startovní čáru" do života, často se o ně hádají i spolu, nespí a starají se, se nakonec nejvíc mají starat o to: co ty, Jákobe, si myslíš, jak ty to vidíš, my se tady snažíme, usilujeme i po nocích skoro pláčeme, a co ty?
Co si myslí o tom všem Jákob, ten vagónek vlečený lokomotivou Rebekou? Vždyť jde o požehnání prvorozenému, o úkol i poslání, o smysl života! Vždyť jde o požehnání, o slovo s mocí, mocné slovo, které rozhodne!
Jak to bývá - v té chvíli, kdy na tom záleží, se Jákob moc neprojeví. Vlastně vůbec - milí rodičové, to není zatím moje kauza, můj život, to vy tady rozehráváte diplomatické hry. Jen jednou Jákob promluví o Bohu, způsobem velmi pohoršlivým. Když předkládá otci matčin kuchařský výtvor, lže otci, že sám Hospodin mu tak rychle posla úlovek do cesty. A řekne přitom: "To mi dopřál Hospodin, tvůj Bůh." (v. 20) Slyšíte? "Tvůj" Bůh! Já nic, můj nic, tatínku, "tvůj" Bůh, v něhož ty věříš, který je tobě Bohem. Já nic.
Po nějakém čase má Jákob sen, v němž slyší Hospodina mluvit. I v tomto snu je Hospodin "jen" Bůh otců - Abrahamův a Izákův. Jákob je pragmatický: "Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem." ( Gn 28,21) Ještě pořád něco zraje.
Za dalších dvacet let se Jákob vrací domů a vidí: "Mnohé bylo jinak než jsem si představoval. Hospodin, Bůh mého otce Izáka, vystupoval často hodně jinak, než bych čekal. Často jsem byl přesvědčen, že Hospodin není, alespoň není můj Bůh, že se mě netýká a já jeho. Ale nyní, poté, co mě nechal dvacet let sloužit proti mé vůli, ženu mi dal, o niž jsem nestál a tu, o niž jsem stál, mi nechal krvavě zaplatit, poté, co mě nakonec srazil tady u Jaboku na zem a poranil mi kyčel, takže budu do smrti kulhat, teď mohu, smím, musím říci: "Viděl jsem Boha tváří v tvář." (Gn 32,31)
Dvacet let trvalo, než se ten Izákův a snad i Rebečin vklad proměnil v osobní vyznání. Dvacet let trvalo, nežli požehnání přineslo takové ovoce, o němž by i sám Jákob věděl. Dvacet let trvalo, než Jákobova víra přinesla osobní vyznání. Co bylo těch dvacet let? Kdo byl v té době Jákob? Byl to muž víry, byl zbožný? Co o něm měl říci Izák, co mohl říci Jákob sám o sobě, kdyby měl vyznat svou víru?
Nyní by ale Izák měl v každém případě radost. Bylo dobré, když předal synovi své požehnání, to nejlepší, co měl, nehlubší a nejlepší rodinnou tradici víry, vyvolení, onen rodinný odkaz, šlechtický titul a rodinné zlato v jednom. Ne každý může svým dětem odkázat šlechtický titul nebo rodinné zlato, ale každý může svým dětem předat to nejlepší, co má. A to Izák udělal. Amen.
Pavel Klinecký
