poslal Lutrik Výklad knihy Zjevení, kapitola třetí
Milé sestry a drazí bratři,
dnes opět budeme pokračovat v rozboru poslední knihy Nového zákona (a křesťanské Bible vůbec) - Zjevení Janova čili Apokalypsy. Budeme se konkrétně věnovat kapitole třetí, která obsahuje listy zbývajícím třem maloasijským sborům - obcím. Jde o listy církvi v Sardách, Filadelfii a Laodikeji. Uplatníme zde všechny tři roviny výkladu, včetně prorockého (církevně dějinného) hlediska (viz výklad druhé kapitoly).
Verše 1 - 6: Tyto verše obsahují list do Sard. Město leželo asi 80 kilometrů od Smyrny směrem do vnitrozemí. Kdysi byly Sardy hlavním městem lýdského království. V 6. století před Kristem zde vládl král Kroisos (Krésus), pokládány za nejbohatšího člověka na celém světě. U města se prostírala bohatá naleziště achátů, onyxů - jeden z nich (rudě vybarvený) byl znám jako sardonyx (o něm se píše i ve Zjevení 21,20). Město bylo také proslulé výrobou textilu (vlněných výrobků). Ve městě stál chrám bohyně Kybély, která byla uctívána jako ochránkyně před smrtí.
Křesťanský sbor v Sardách je však Pánem církve prohlášen za duchovně mrtvý. Sedmero duchů Božích zde znamená plnost Ducha svatého a svrchovanou moc Kristovu (verš 1). V sázce je dokonce někdejší dar spásy, označený jako slyšené a přijaté slovo (verš 3). Jestliže se křesťané neobrátí, překvapí je Kristus svým soudem jako zloděj, protože nevědí, ve kterou hodinu přijde (srovnej Matouš 24,42 - 43). Zachránit je může pouze pokání, návrat ke slyšenému a přijatému slovu Božímu. Pokání neznamená nějaké sebetrýznění, nýbrž vnitřní změnu, návrat zpátky, obnovení původního vztahu ke Kristu, který jakoby odumřel. Obnova čili reformace církve začíná nasloucháním Božímu slovu a pokračuje poslušností. V citlivém reagovaní na Slovo se mimo jiné vyjevuje opravdovost pokání.
Nicméně i v takovém duchovně mrtvém sboru jako Sardy jsou osoby věrné Kristu, které jsou odolné vůči pohanskému životnímu stylu, jak naznačuje slovní obrat, že si "svůj šat nepotřísnily" (verš 4). Kristus je neponechá bez odměny: dostanou bílá roucha jako symbol čistoty, svatosti, chození s Bohem. V tomto oděvu slávy viděli učedníci svého Pána na hoře Proměnění (viz např. Lukáš 9,29). Kromě bílého (či bělostného) roucha se vítěz může těšit na to, že bude natrvalo zapsán v knize života, takže jeho jméno nebude vymazáno (veš 5). Naopak sám Ježíš se k němu přizná před Bohem - Otcem a jeho anděly (srovnej např. Matouš 10,32). Již Starý zákon počítá s tím, že Bůh vede seznam všech, kdo jsou určeni k životu s Ním (viz např. Exodus 32,32). Kniha života bude otevřena i při Posledním soudu a kdo nebude zapsán v knize života, bude uvržen do hořícího jezera, symbolu věčného zatracení (Zjevení 20, 12 - 15). Celkově tento list naléhavě připomíná, že je možno o darovanou spásu přijít, lze ji ještě ztratit. Proto je nezbytná bdělost, odolnost vůči hříchu, věrnost Božímu slovu, neustálé hledání Boží pravdy a Boží vůle. Totiž je tak lze osvědčit svou víru v každodenním životě.
Z prorockého (církevně dějinného) hlediska Sardinské období církve je vymezeno lety 1520 - 1750. Jde o období reformace, hlavní postavou má být německý reformátor Martin Luther (1483 - 1546), který znovuobjevil dávnou pravdu o spasení skrze milost, ne skrze skutky (srovnej např. Efezským 2, 8 - 9). Reformace znamená také návrat k Písmu svatému - k Bibli. V otázce pochopení Božího slova přestávají být lidé závislí na kněžích a na tradici. Rozvijí se studium řečtiny a hebrejštiny, nastává obrat k původním pramenům. Žel někdy i protestantské církve zapomínají na to, co kritizovaly. Přisvojují si moc a hrozí jim ustrnutí v podobě ctihodných institucí. Prostě reformace musí nepřetržitým procesem, musí být permanentní.
Verše 7 - 13: Následuje list do Filadelfie. Zdejšímu sboru Pán církve podobně jako sboru ve Smyrně nic nevyčítá, naopak jej pouze chválí. Město Filadelfie leží sotva 45 kilometrů od Sard. Nese stopy po mnoha minulých zemětřeseních. Město bylo vybudováno za vlády krále Attaly II. (159 - 138 před Kristem) pergamonskými osadníky, kteří se snažili rozšířit řeckou kulturu a jazyk. Za své jméno vděčí město lásce tohoto krále k jeho bratrovi Euménovi. Filadelfie totiž znamená "bratrská láska". Společenství zdejších křesťanů jistě dobře odráželo nejhlubší význam jména svého města.
Tento sbor měl jen "nepatrnou moc" čili malý vliv a nepatrný okruh působnosti. Zachoval však Boží slovo a nezapřel svého Pána. Proto může slyšet radostnou zvěst o otevřených dveřích (verš 8). Obraz Ježíše Krista jako toho, který má klíč Davidův je odvozen z proroctví Izajášova (Izajáš 22,22), avšak zde má hlubší smysl. Jen Kristus je totiž tím Soudcem, jehož klíč otevírá vstup do Božího království nebo naopak zamyká dveře k věčnému životu. Přívlastky "Svatý" a "Pravý" opět poukazují na Božství Ježíše Krista, jelikož ve Starém zákoně přísluší Bohu - Otci (viz např. Izajáš 65,16). Sbor díky Kristově moci může dokonce počítat s tím, že se změní smýšlení jeho nepřátel ze "synagogy satanovy", to jest Židů. Židé, kteří ve vyznavačích Kristových vidí jen bludaře a odštěpence, změní časem své stanovisko a poznají v nich lidi obdařené Boží milostí a láskou (verš 9). Sboru ve Filadelfii dále Pán slibuje to, že jej ušetří eschatologických pokušení. Zřejmě dostane sílu, která mu umožní obstát v "hodině zkoušky" aneb v "hodině pokušení" (řecky hóra tú peirasmú) podle Bible Kralické. Hodinou zkoušky či pokušení je zde pravděpodobně míněn čas tříbení a prověřování hodnot, který jednou přijde na celý svět (možná, že tato doba přichází právě nyní). Nepůjde jen o protivenství namířené vůči církvi, ale o celosvětové dění - čili o celosvětovou dobu velkých zkoušek, kdy se ukáže, co je v každém člověku (verš 10). Je zřejmé, že laciný optimismus nemá v knize Zjevení co dělat. Přesto je tu naděje, že příchod těžkých zkoušek může signalizovat zároveň brzký příchod našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista (verš 11, srovnej např. Lukáš 21,7 - 28).
Ten, kdo obstojí v době velkých zkoušek, se stane sloupem v Božím chrámě a bude označen Božím jménem, jménem nového Jeruzaléma a novým jménem Kristovým. Sloup či pilíř vyjadřuje pevnost a spolehlivost. V židovství bylo označení "pilíř světa" rezervováno pouze pro Abraháma. V Novém zákoně jsou jako sloupy církve označeni apoštolové Jakub, Petr a Jan (viz Galatským 2,9), odtud pak v praxi protestantských církví se považují za sloupy církve presbyteři čili starší. Co se týče jmen, nezapomínejme na to, že i chrámové sloupy v jeruzalémském chrámě nesly určitá jména (viz 1. Královská 7,21): jeden sloup (pravý) se jmenoval Jakín (což znamená "On upevní") a druhý sloup (levý) se jmenoval Bóaz (což znamená "V něm je síla"). Zde Kristus slibuje svým věrným, že obdrží jméno mnohem významnější, než jsou jejich vlastní. Půjde o jméno jejich Boha a spoluvládce nového Jeruzaléma čili o jméno Kristovo. Jméno Kristovo bude pro ně nové proto, neboť teprve nyní poznají Jeho plný význam, převyšující vše (srovnej List Filipským 2,9 - 10).
Z prorockého (církevně dějinného) hlediska Filadelfské období církve je vymezeno lety 1750 - 1906, hlavní postavou má být John Wesley (1703 - 1791), který spolu se svým bratrem Charlesem Wesley´em (1707 - 1788) a Georgem Whitefieldem (1714 - 1770) založil v Anglii nové hnutí - hnutí posvěcení čili metodismus (a to v roce 1739 ještě v rámci anglikánské církve). Hnutí bylo brzy přeneseno do Spojených států amerických. Jeho neobyčejný rozvoj vedl k založení samostatné metodistické církve v roce 1783. Ta zachovala učení anglikánské církve, klade však hlavní důraz na zvroucnění života. Ve Spojených státech jsou metodisté jednou z největších církví. Z metodismu vyrostla i Armáda spásy, její zakladatel a první generál William Booth (1829 - 1912) byl metodistický laický kazatel.
Období Filadelfské církve bylo i velikým obdobím misií, a to jak misií k pohanům (pohanská misie), tak misií dovnitř vlastní společnosti (vnitřní misie). Jedná se zde o účinnou pomoc lidem chudým, nemocným, vězňům, vdovám a sirotkům, která je spojena s hlásáním evangelia. Toto období se vyznačovalo rovněž nadějí na brzký příchod Božího království. Mnozí křesťané očekávali návrat Ježíše Krista v roce 1844. Mnozí chasidští Židé zase očekávali na příchod Mesiáše v roce 5603 židovského kalendáře (čili v letech 1843 - 1844), obdobně jako baháji muslimové (pro ně šlo o rok 1160 hidžry). V ateistickém světě se objevuje marxismus. Zkrátka byl to čas velkých zaslíbení, převracejících svět. Očekávaný druhý příchod Ježíše Krista nepřišel, přesto nové pochopení smyslu událostí roku 1844 vedlo ke vzniku Církve adventistů sedmého dne (v roce 1863) a k formováni organizace Svědků Jehovových (postupně od roku 1879).
Verše 14 - 22: Posledním, sedmým listem je list do Laodikeje. Laodikeje leží 55 kilometrů jižně od Filadelfie a za své jméno vděčí syrské královně Laodíké, manželce Antiocha II ze 3. století po Kristu. Město se dopracovalo nemalého blahobytu, a to především díky textilnímu průmyslu, zpracovávajícímu vlnu, a výrobě léků, mezi nimiž vynikaly účinné masti proti očním zánětům. Tato mast přicházela do obchodu v podobě oválného chlebového bochníčku, latinsky pojmenovaného "collyra". Život v blahobytu ovšem velmi negativně ovlivnil podobu sboru, který založil druh apoštola Pavla Epafras (viz Koloským 1, 7 a 4,12 - 15).
Životní pocit městských zbohatlíků je totiž na hony vzdálen přiznání naprosté odkázanosti křesťana na Boží milost, jak to zřetelně vyjadřují poslední slova Martina Luthera: "Jsme žebráci, to je pravda". Tragedie Laodikeje spočívá právě v popření tohoto "žebráctví" celým životním stylem. Sbor v Laodikeje o sobě soudí, že je "bohat a nic už nepotřebuje". Ve skutečnosti je však "ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý" (verš 17). Pravou podobu sboru Ten, který se označuje jako "Amen" a "Počátek stvoření Božího" (verš 14). Tato označení důrazně dosvědčují spolehlivost Kristova svědectví. Označení Krista jako počátku (řecky arché) stvoření neznamená tudíž to, že by Kristus patřil do řadu stvoření, byť na prvním místě, jak to mylně pochopil v první čtvrtině 4. století po Kristu Arius, vlivný to bohoslovec Nikajského koncilu. Řecké "arché" lze sice přeložit jako počátek, ale ve smyslu příčiny, principu, důvodu či podstaty stvoření.
Ježíš Kristus vytýká sboru v Laodikeji především jeho duchovní vlažnost, kterou může jen odsoudit. Kristus si dokonce přeje: "Kéž bys byl studený nebo horký!" (verš 15). Horký nápoj zahřívá, studený osvěžuje, ale vlažný se odedávna používá k vyvolání dávení. "Studenost", tedy odmítání a vzdor, Kristova moc často přemáhá, vlažnost čili duchovní polovičatost, liknavost a průměrnost je však mnohem horším nebezpečím. Takové vlažné křesťany může Kristus pouze zapudit od sebe (verš 16). Od svých učedníků totiž očekává "horkost" čili duchovní vřelost a horlivost. Pouze plným návratem ke Kristu lze získat ("nakoupit"), a to zdarma (srovnej Izajáš 55,1), pravé bohatství ("zlato ohněm pročištěné") a pravou čistotu ("bílý šat") i poznání pravého stavu věcí ("mast k potření očí, abys prohlédl" - viz verš 18).
Návrat ke Kristu nemusí být jednoduchý, mohou přijít nelehké zkoušky, vypadající jako Boží pokárání a tresty (verš 19), ale i tyto zkoušky mohou nám být k duchovnímu prospěchu (srovnej 1. Korintským 10,13). Činit pokání a navrátit se ke Kristu se ovšem musíme rozhodnout sami. Kristus respektuje naše lidská práva a naši lidskou svobodnou vůli a tak stojí přede dveřmi a čeká až mu otevřeme svá srdce, aby v nich mohl přebývat. Kdo uslyší Jeho hlas a přijme Jej, bude s Ním slavit večeři (verš 20). V biblickém myšlení je společné jídlo (večeře) výrazem společenství, sounáležitosti, přátelství a bezpečnosti. Vítězi je pak slíben podíl na vládě Kristově, jenž se podílí na vládě Otcově (verš 21). Slíbený podíl na Boží vládě pro křesťany znamená dosažení plného společenství s Bohem a jeho věrnými. Abychom toho úspěšně dosáhli, musíme být navýsost bdělí, což nám připomíná závěrečná výzva k bdělosti, obsažená ve 22. verši.
Z prorockého (církevně dějinného) hlediska Laodikenské období církve představuje současnou dobu, počínaje rokem 1906. Má jít o počátek doby konce tohoto věku či tohoto světa - přesněji o konec Doby milosti nebo-li Doby církve či Doby pohanů, trvající od Letnic do vtržení Církve čili opravdově věřících do nebes (viz výklad první a druhé kapitoly knihy Zjevení). Hlavním rysem tohoto období má být obnova v církvi těch duchovních darů, o kterých se píše v 1. listu Korintským 12, 4 – 11 (slovo moudrosti, slovo poznání, víra, dar uzdravování, působení mocných činů, proroctví, dar mluvení různými jazyky, dar vykládat jazyky). Určujícími nositeli této duchovní obnovy (obnovy v Duchu svatém) mají být: letniční hnutí (rozvíjející se od roku 1906), charismatické hnutí (rozvíjející se od roku 1959), viniční hnutí a hnutí Víry (rozvíjející se od počátku 80. let 20. století).
Tato hnutí mají podle některých křesťanů představovat jakousi křesťanskou avantgardu, být tzv. nejvíc duchovně na špici, přičemž ostatní mají za nimi v různé míře zaostávat. Toto pojetí dějin církve totiž přepokládá, že do původní, jednotné, obecné čili katolické církve pronikly ve 2. a 3. století po Kristu nebiblické, pohanské nauky, které nakonec převážily a tato církev odpadla od pravé evangelijní zvěsti. Proto Bůh započal dílo obnovy (reformace) církve, které vedlo ke vzniku prvních protestantských církví (nejprve vzniká církev podobojí a Jednota bratrská, později luterská církev, reformovaná církev či anglikánská církev). Jelikož každé hnutí časem ustrne, nutně následovaly další hnutí a církve (církev baptistů, metodistická církev, Armáda spásy, Církev adventistů sedmého dne, letniční hnutí, charismatické hnutí, viniční hnutí a hnutí Víry). Takže se valí vlna za vlnou a další a další vlna (hnutí) předbíhá ty předchozí.
Samozřejmě, že zejména katolíci to vnímají odlišně (v zásadě protikladně) a odpovědnost za rozdělení církve připisují novým reformním hnutím. Přitom často soudí, že každé nové hnutí se čím dál více vzdaluje od pravé víry a pravého učení (reprezentovaného římskokatolickou církví, eventuálně i pravoslavnou církví). Oba přístupy mají svá úskalí, rizika i problematická místa. Hříšnost i upřímná snaha o nápravu se mohou vyskytovat na obou stranách, takže řada sporů vzniká jako důsledek vzájemného nepochopení či nedorozumění. S opravdově věřícími se určitě můžeme setkat v každé denominaci a naše vzájemné spory nejlépe časem rozsoudí sám Pán. Do té doby je třeba tyto rozdílnosti snášet v lásce a při takovém postoji se ony mohou stát dokonce i přínosem. S rozdílnými výklady se přirozeně setkáme též u dalších kapitol knihy Zjevení, které již přinášejí hlavní "apokalyptické" výpovědi.
Stanislav Heczko
LECAV, Praha
