poslal Nepřihlášený V temných chodbách vatikánských
Na pondělí 18. dubna svolali kardinálové pověření správou církve po dobu
vatikánského interregna začátek konkláve, první papežské volby v
jedenadvacátém století. Minulost církevního státu utvářelo mnoho
pozoruhodných mužů.
Tajný volební sněm může zasedat hodiny nebo dny a po jeho skončení bude
katolický svět mít nového zástupce božího na zemi. Od roku 1870 navíc ještě
neomylného, jak za Pia IX. rozhodl první vatikánský koncil. Nový muž na
Petrově stolci bude však zase jen papežem, hodnostářem spoutaným dogmaty,
tradicemi a mocenskými zájmy.
Třebaže „stylově“ padlo tucet jmen vhodných kandidátů (papabili), volbu halí
mlčení a zřejmě nemá výrazného favorita. Nic nelze vyčíst ani z údaje, že
naprostou většinu z asi sto dvaceti kardinálů-voličů mladších osmdesáti let
jmenoval za svého dlouhého pontifikátu Jan Pavel II. a pouze tři jsou ještě
z dob Pavla VI. (1963-1978).
Ošemetná čísla
V čele církve sedělo mnoho podivných lidí. Proletáři, arivisté, šlechtici
rodem, analfabeti, ale také vzdělanci. Úřady se často kupovaly, zástupci
Ježíše Krista na zemi i vraždili. Přesného počtu papežů se nelze dopočíst.
Prvním prý byl svatý Petr od roku 33 a měl 264 nástupců. Podle jiných
seznamů 263 nebo také 265. Připočteme-li k 265 „oficiálním“ ještě 38 nebo 39
protipapežů, počet nositelů titulu římského biskupa naroste na 303 až 306.
Pro rozsáhlá období církevních dějin neexistují důvěryhodné historické
zprávy. Jednak v prvních staletích křesťanství nepatřila církev ke
společenskému „mainstreamu“, a když porazila polyteistické nepřátele
(„pohany“) a zlikvidovala jejich civilizaci, zničila na dlouhá staletí v
Evropě také vzdělanost. Za nových etnických a kulturních poměrů v západní
Evropě po nástupu křesťanství a vzniku germánských státních útvarů nebylo
pro historiografii hodně dlouho místo.
Proto taková řada nejasností. Nezapomeňme také, že pro mnoho lidí jde o
„jedinou správnou víru“, o její výklad, a tam končí pro sympatizanty
legrace. Počítat papeže jako housky na krámě se nesluší a oficiální seznam
Stát vatikánského města nevede (viz TÝDEN č. 14/05). Touha po papežství je
však velká ještě dnes. Dvaadvacátého března, několik dní před Janem Pavlem
II. (viz TÝDEN č. 15/04), zemřel v El Palmar de Troya u Sevilly jeho
protipapež, jistý Clemente Domínguez Gómez alias Gregorius (Řehoř) XVII.
(58). Měl příznivce na jihu Španělska a ve Spojených státech a podle
agenturní zprávy věřil, že ho po smrti Pavla VI. roku 1978 na papeže povýšil
Bůh. Svatořečil diktátora Franciska Franka a odmítal výsledky druhého
vatikánského koncilu ze šedesátých let. Vatikán s polským papežem pokládal
za sídlo satana a jeho příznivci věřili, že před apokalypsou je Gregorius
uchrání tím, že za ně zemře na kříži. Nestalo se, zemřel v posteli.
Papežka Jana
Netřeba zdůrazňovat, že do počtu papežů ani mezi vzdoropapeže (byl by
třicátý devátý nebo čtyřicátý) nebyl zahrnut. Žil v elektronickém věku a
jeho existenci lze ověřit. Jiný příběh nezapočítávaného papeže je z devátého
století, výrazně šťavnatější, ale už neověřitelný.
Jana, záhadná papežka, bývá některými prameny zařazována mezi Leona (Lva)
IV. (847-855) a Benedikta III. (855-858). Vládla buď několik měsíců nebo dva
roky, sedm měsíců a čtyři dny. Její anglický otec křtil brutálně Sasy, ale
brzy osiřela. Pokusila se v převlečení dostat do kláštera ve Fuldě, byla
však odhalena a utekla. V převleku cestovala, dostala se až do Athén.
Byla údajně velmi sečtělá, a když přišla do Říma, vzbudila pozornost pod
jménem Jo(h)annes Anglicus, Jan Anglický. Získala kardinálský klobouk a po
smrti Leona IV. byla zvolena papežem Joannem, Janem VIII., jehož mužská
vláda bývá kladena do let 872-882; roku 880 prý připustil slovanskou
liturgii. Jana měla přítele, který s ní byl v Řecku, a během jednoho procesí
potratila. Podle legend zemřela buď při potratu a byla pochována v kostele,
kde kázala, nebo ji dav ukamenoval. Vzhledem k tomu, že co do historičnosti,
to znamená doložitelnosti v pramenech, na tom není o nic lépe dlouhá řada
jiných papežů, zřejmě už nerozklíčujeme, zda je její příběh skutečností,
nebo zda šlo o zlomyslnost pravoslavných a jiných protivatikánských
falzifikátorů. Nicméně po staletí platil u papežské volby zvyk hmatem
ověřit, zda nový šéf je muž.
Podvody a krev
Papežové bývali nejmocnějšími mezi vládci a hýbávali Evropou. V jedenáctém
století před nimi padali na kolena císaři, vyprovokovali západní svět k
několika „křížovým“ tažením do Orientu, štvali proti jinověrcům a vnitřním
odpůrcům. Církev si nikdy nehrála na demokracii, vždy upozorňovala jen na
chyby druhých; vlastní nedostatky klérus skrývá. Koneckonců papežská funkce
je dodnes velmi vlivná a v boji o ni nelze vyloučit vůbec nic. Například
prvním z papežů, který šel přes mrtvoly, byl Damasus I. (366-384). Během
krátké interní války mezi římskými křesťany zůstalo po jednom dni v bazilice
ležet 137 mrtvol. Historik Ammianus Marcellinus v této souvislosti napsal,
že biskupové žili z darů matron, že se projížděli v kočárech a chodili v
drahých oděvech a utráceli za hodokvasy. Poznámka hodně nadčasová. Za
Damasova úřadování se křesťanství v roce 380 stalo jediným povoleným
náboženstvím římské říše.
Církev také proslavil jeden obrovský podvod. Stephanus, Štěpán II. (nebo
také III.) řešil otázku ohrožení Langobardy a roku 752 dal vyhotovit
„darovací listinu Konstantina Velikého“ datovanou rokem 315, v níž císař
věnuje papeži Silvestru I. „palác, provincie, Řím, Itálii a celý západ
říše“. Předložil ji analfabetu Pipinovi III. Franckému, jenž mu na to
„skočil“: Langobardy porazil a papežovi roku 756 věnoval zemi v okolí Říma a
ve střední Itálii („patrimonium Petri“, Petrovo dědictví). Papežové uznali
francké krále za císaře, třebaže v Byzanci seděl právoplatný římský císař s
nárokem na celou Itálii. Tímto podvodem byl založen papežský stát, který
vydržel až do roku 1870, kdy zanikl v Italském království a zůstal z něho
kousek Říma, Vatikán.
Synod s mrtvolou
Vášně měli papežové různé. S lidstvím neměly často nic společného. Korsičan
Formosus, „Půvabný“, se v pětasedmdesáti letech stal roku 891 papežem.
Stranil spoletským velmožům Guidovi a Lambertovi, ale pak ze strachu před
nimi povolal na pomoc německého krále Arnulfa Korutanského, který roku 896
dobyl Řím a získal císařskou korunu. Téhož roku v dubnu Formosus zemřel a po
patnáctidenní vládě jistého Bonifatia (Bonifáce) VI. usedl na Petrův stolec
Stephanus (Štěpán) VI. (VII.). Vládl sice rok, ale hodně zajímavě. Příznivec
spoletských hrabat uspořádal v lednu 897 soud s hnijícím Formosem, jehož
tělo dal vynést z kostelní krypty („synod s mrtvolou“). Mrtvé tělo sice
dostalo obhájce, ale bylo odsouzeno za křivou přísahu a uzurpaci trůnu k
amputaci dvou prstů pravé ruky a k vhození do Tibery. Dávní Římané takto
zacházeli s těly největších ničemů (například roku 222 tak skončil úchylný
arabský císař Elagabalus).
Formosovi příznivci však tělo vylovili a tajně zahrabali. Vypuklo povstání a
Štěpán skončil ve vězení, kde byl, podle jiného starého římského zvyku, asi
v srpnu roku 897 uškrcen. Následovala měsíční vláda jistého Romana a po něm
dvacetidenní Theodora II., který Štěpánův soud zrušil. Formosus tak směl být
opět pohřben v chrámové kryptě. Joannes (Jan) IX. (898-900) s tím souhlasil
stejně jako jeho nástupci. Sergius III. (904-911), první z papežů
pornokratické éry, byl však „štěpánovec“ a formosovci byli znovu
pronásledováni. Sergius dal Formosově mrtvole urazit lebku a zbývající prsty
pravé ruky a tělesné ostatky dal podruhé hodit do řeky protékající věčným
městem (tehdy spíše velkou vsí). Opět byly ostatky vyloveny, ale jméno
papeže, který Formosa uložil k definitivnímu klidu, není známo.
Ztráta monopolu
Renesanční papežové většinou žili rozmařilým životem italských magnátů a
církevní stát byl na zenitu moci. Zatímco si hlava římské kurie Lev X.
(1513-1521) krátila nudu výběrem mezi nabídkami zlatníků a medailérů, jak to
poutavě vylíčil věhlasný výtvarník Benvenuto Cellini, v Německu se ozvala
luteránská revoluce (31. října 1517). Roku 1534 se dal anglický král
Jindřich VIII. prohlásit za hlavu katolíků ve své zemi zjevně jen proto, že
ho papež nechtěl rozvést se španělskou princeznou Kateřinou Aragonskou.
Papežové tak přišli o rozsáhlá území, z nichž jim už nechodily církevní
daně.
Lutherova vzpoura našla mezi mocnými v Německu oporu. Učení o tom, že peníze
nepatří do Říma, nýbrž domácím vládcům, a že pravý křesťan se proti svému
knížeti nebouří, bylo sympatičtější než olupování vlastních oveček cizím
klérem. Dohoda luteránských knížat s katolickým císařem roku 1555 zavedla
územní zásadu, podle níž poddaní (ani zdaleka ještě ne „národ“, natož
„občané“) museli sdílet náboženské rituály vrchnosti. Zásada byla potvrzena
po třicetileté válce roku 1648 vestfálským mírem.
Luteránství a další formy protestantismu vyostřily ideologickou reakci Říma,
protireformaci. Roku 1534 byl v Paříži ultraortodoxním katolíkem Ignaciem
Lopezem de Recalde y Loyola založen na ochranu čistoty řád Tovaryšstva
Ježíšova (schválen 1540 Pavlem III., zrušen na nátlak velmocí roku 1773
Klementem XIV.). Dlouhý tridentský koncil (s přerušeními v letech 1545-1563)
schválil stará dogmata a disciplínu duchovních v habsburské říši a potvrdil
papežova práva.
Pavel IV. (1555-1559) založil při Svatém stolci inkvizici, ale jejím
vynálezcem byl už Gregorius/Řehoř IX. (1227-1241). Inocenc VIII. (1484-1492)
se proslavil bulou o pronásledování čarodějnic (1484). Jinak byl zcela
normální: den před volbou uplatil kardinály a byl prvním papežem, který
veřejně uznal svého syna, tedy také to, že porušil slib pohlavní
zdrženlivosti (synů a dcer prý měl dohromady šestnáct).
V šestnáctém a sedmnáctém století mělo největší vliv v Itálii a na papežství
habsburské Španělsko a Francie. Osvícenství a státní církevní politika
vyzdvihovaly autonomii domácích církevních představitelů ve Francii a
Německu. Církevní stát, jemuž z Evropy plynulo stále méně daní, neměl sílu
oponovat ztrátě vlivu na biskupy a doma začal hospodářsky zaostávat:
katolické státy jižní Itálie, církevního státu a Španělska se staly na
dlouhá staletí synonymem pro ekonomickou zaostalost a náboženskou bigotnost.
Josef Landergott
Týden
