poslal McMartyn Nezdá se poněkud zvláštní, že nejzávažnější mariánské dogma bylo vyhlášeno teprve roku 1950? Přitom jde o dogma, pro něž neexistují naprosto žádné novozákonní doklady. Nadto se týká v tom našem „kosmicky“ relativně gramotném věku názorně stěží představitelného Mariina „nanebevzetí“. Navíc jak Jan Pavel II., tak ještě jako kardinál i jeho nástupce, Benedikt XVI., prokazatelně velmi mnoho pro další pěstování takto zaštítěného kultu již vykonali.
Mnozí moderní teoretikové náboženství opakovaně poukazují na to, že v 1. století našeho letopočtu, když postupně křesťanství vznikalo, bylo nepřehlédnutelnou součástí blízkovýchodních kultů vždy nějaké výrazně uctívané ženské božstvo (Isis, Kybélé aj.). Uctívání Ježíše jako Krista-Spasitele takový kultický „doplněk“ od samého počátku postrádalo. Marie jako Ježíšova matka je vnímána biblickou tradicí především jako pokorná dárkyně jeho života (např. Mt 1,18). Problém můžeme mít s „panenským početím“ Ježíšovým nebo s citací jeho sourozenců (Mk 3, 31-35; Mt 12, 46-50; ale i Lk 8, 19-21). Zdá se, že tato problematika začala být theologicky řešena až na podkladě řečtiny („theotokos“), nikoli hned v aramejském prostředí původní jeruzalémské „církve“.
Ne, teď nezabředneme do theologie. Je užitečné konstatovat, že novozákonní texty nevědí nic o případném nanebevzetí Panny Marie. Tím méně lze pak hledat jakékoli odkazy k doprovodné, leč významné otázce, zda měla být podle věroučných představ „oslavena“ už před svou případnou fyzickou smrtí, anebo až zázračným „těla vzkříšením“ po svém skonu. Až nejmladší z evangelií, to Janovo, uvádí jímavou scénu zpod kříže, při níž Ježíš svěřuje svou matku Janovi, podle textu svému milému učedníkovi (J 19, 26-27). Pisatel tohoto evangelijního textu však další theologicky směrodatné informace o Marii jako Ježíšově matce nepodává. Tuhle otázku si posléze netroufl rozhodnout ani papež Pius XII. roku 1950, když formuloval ono známé dogma o Mariině „nanebevzetí“.
Milovníci umění dozajista znají Dürerův obraz „Růžencová slavnost“. Celá dlouhá řada renesančních umělců zpodobovala „Matku boží“ s malým děťátkem („Jezulátkem“), včetně opakovaných tvůrčích aktů Leonardových na toto téma. I takto lze doložit, že pozdní středověk odkázal pomalu se rodícímu novověku symbolikou „Svaté rodiny“ názorný doklad úcty k matce jako dárkyni života a vzorovou představu rodiny. Po osvícenském 18. století (s následnou nápadnou sekularizací života, a spolu s postupnou industrializací vzápětí) zřejmě v polovině 19. století nazrál čas, aby Římskokatolická církev opět upozornila na své tradičně nosné hodnoty.
Roku 1854, v bule „Ineffabilis Deus“, vyhlásil papež Pius IX. jako dogma nauku o „neposkvrněném početí“ P. Marie. Samozřejmě že by se mohlo zdát, že papež takto pouze veřejně vyhlásil něco, co nesporně bylo po staletí v Římskokatolické církvi živé a „tradiční“. Pravda je složitější a méně přímočará. Souvisí mj. také s dogmatickým pojetím tzv. „dědičného hříchu“ ještě v počátcích křesťanské víry a s polemikami na toto téma mezi dominikány a františkány ve středověku. Ani významný Tridentský koncil (1545-1563), který měl ofenzivně přibrzdit reformaci, se v této citlivé theologické otázce nestal autoritou. Kupodivu po roce 1854 kult P. Marie dostal zmíněnou papežskou bulou nový impuls.
Ve čtvrtek, 11. února 1858, došlo podle vyprávění 14-leté Bernadetty Soubirous k jejímu prvnímu setkání s „Dámou“ v bílém. „Dáma“ není děvčetem okamžitě identifikována. Ta „Dáma“ se následně dívce objevuje na stejném místě, ve výklenku skály, který jen vzdáleně připomíná nehlubokou sluj. Po dvou týdnech začíná jisté nábožné vzrušení po okolí. Místní policejní komisař Bernadettu vyslýchá a chce znát identitu zjevení. Ta zatím známa není. „Dáma“ ztrojeně vzkazuje: „Pokání!“ To kvůli hříšníkům. O den později už doprovází děvče tři sta zvědavců. Těch den po dni přibývá. Vidí extatické vzrušení Bernadettino. O pár dní později je už u skalního výklenku spolu s početným davem také kněz. Téže noci (1. března) dochází k prvnímu deklarovanému „zázraku“. Voda z jeskyňky pomohla ženě středního věku znovu rozhýbat vymknutou paži; podle pozdějšího záznamu šlo o „paralýzu v lokti“. Konečně 25. března se objeví jméno tajemného „zjevení“ — je to „Neposkvrněné početí“ (proklamované roku 1854). V červenci 1858 dojde k oplocení jeskyňky, aby k ní byl znemožněn přístup. O necelé čtyři roky později vzniká biskupská komise, která po výsleších Bernadetty konstatuje, že je „přesvědčena, že Zjevení je nadpřirozené a božské“ . Sám biskup ujišťuje, že „upřímnost Bernadetty je nepopíratelná“ (tamtéž). Jak Bernadetta, tak církevní kruhy po lurdském rozruchu uvažují o tom, že by měla Bernadetta nadále žít v klášteře. Jako řádová sestra s řádovým jménem Marie-Bernard zemřela roku 1879. Od roku 1933 je světicí. Pokud jde o „zázraky“ v Lurdech, hned výchozího roku 1858 jich bylo zaznamenáno sedm. Po roce 1965 (tehdy se dvěma záznamy „zázraku“) do roku 1999 byly evidovány už jen celkem čtyři případy nezvyklého uzdravení.
O zhruba šedesát let později, během 1. světové války, ale jaksi v jejím závětří, mělo dojít k podobnému „zázraku“ jako předtím v Lurdech (Lourdes), a to ve Fátimě, v Portugalsku. Už na jaře 1916 se třem dětem — ještě ne osmiletému Franciscovi, šestileté Jacintě a devítileté Lucíi — měl u jedné jeskyňky objevit anděl, dokonce pak téhož roku ještě dvakrát. V dalším roce, 1917, následují odlišná vidění těchto dětí, tentokráte při pastvě ovcí, na základě světelných podnětů, jakoby mezi větvemi dubu. Byl prý to zjev „Paní“, která s dětmi měla rozmlouvat dokonce významněji. O tom, že sama je z nebe. A že děti také půjdou do nebe, ale předtím že se budou muset kát. S dalšími podrobnostmi, které ovšem byly takto vylíčeny mnohem později; jedinou přeživší únor 1920, Lucíou, už jako řádovou sestrou. Těch takto evidovaných „zjevení“ bylo celkem toho roku 1917 šest. Až na čtvrté „zjevení“ všechna ostatní se měla konat pravidelně 13. dne následujícího měsíce. Už při druhém „zjevení“ byly děti vyzvány k modlení se růženec, spolu se sdělením, že „Paní“ je „Neposkvrněné početí“. Už tehdy „Paní“ prorokovala, že si obě nejmladší děti brzy odvede do nebes. Samotnou zprávu o tom Lucía napsala až koncem prosince 1943 a začátkem ledna 1944. Oba sourozenci, Francisco a Jacinta zemřeli po vleklé nemoci (chlapec v dubnu 1919 a dívka v únoru 1920). Těmto dvěma dětem se dostalo římskokatolického blahořečení Janem Pavlem II., a to roku 2000, přímo ve Fátimě a za přítomnosti jejich sestřenice, řádové sestry Lucíe. Sám kult „Panny Marie Fátimské“ má církevní autorizaci od roku 1930.
Lucía se stala už roku 1921 novickou v jednom španělském klášteře. Tam prožila další „zjevení“. Do Portugalska se vrátila až roku 1946 a stala se později karmelitánkou. Součástí jejího sdělení bylo také tzv. fátimské „třetí tajemství“, které se týkalo „Ruska“. Už v prosinci roku 1940 bylo sestře Maríi Lucíi dovoleno napsat papeži Piovi XII. prosbu, aby zapojil do svého spásonosného programu „Rusko“ (tehdejší SSSR). Řada dalších papežů pak následovala Pia XII. a zasvěcovala Rusko — ne-li veškeré lidstvo — „Neposkvrněnému početí“, přičemž dokonce i materiál šířený internetem navíc tvrdí, že sestra María Lucía díky kontaktům s „Pannou“ např. roku 1984 věděla, že tyto prosby byly Pannou na nebesích vyslyšeny. O fátimských „zjeveních“ existují také dva závažné komentáře kardinála Ratzingera (z let 1985 a 2000). Pan kardinál tu fátimskou vizi před pěti lety charakterizoval jako „útěšnou“; s tím, že toto poselství z Fátimy vzbuzuje důvěru.
O tomto „třetím tajemství“ existovala řada dohadů. Sama sestra María Lucía, když začala po letech psát své svědectví, vycházela z toho, že k tomu má povolení přímo z nebes; přičemž pozemský podnět k napsání textu vzešel přímo od nadřízeného biskupa. Svatá stolice tento původně nesmírně citlivý text zveřejnila až v souvislosti s výjimečným blahořečením obou shora zmíněných dětí (13. května 2000). Pokud jde o tu proslulou třetí část celého fátimského svědectví, existuje jediný exemplář tohoto textu psaný rukou sestry Maríe Lucíe, a to z 3. ledna 1944, jehož faksimile je dnes prostřednictvím vatikánské Kongregace pro věroučnou doktrínu k dispozici dokonce i v elektronické podobě: ZDE
Jak v Lourdech, tak ve Fátimě se po prvních zprávách o zázračném zjevení začaly shlukovat na těch „zázračných“ místech lidé ve stále větších počtech. Nikdo z těchto dalších svědků „nadpřirozeného zjevení“ neviděl a neslyšel nic z toho, o čem podávaly zprávu ať už Bernadetta, anebo ty tři zprvu negramotné děti. Samotné vize by ovšem mohly mít svůj zdroj ve vznícené obrazotvornosti. Výraz „Neposkvrněné početí“ byl po roce 1854 mezi římskokatolíky zcela nový a rozhodně ani Bernadettě nemusel být přiměřeně jasný. Tím spíše nemohl nic říkat prostým venkovským dětem bez sebemenšího vzdělání, jako tomu nutně bylo ve Fátimě. V obou případech byly svědkyně převzaty do církevní klášterní péče, takže „v dobré víře“ zůstávaly setrvale mimo možný tlak na udělování dalších informací (případně na jejich jakoukoli případnou „korekci“). Samozřejmě že musíme předpokládat, že zprvu neidentifikované „zjevení“ muselo „hovořit“ buďto nějakou „mentálštinou“ beze slov, anebo v případě Bernadettině lidovou francouzštinou z podhůří Pyrenejí a děti z Fátimy by „Paní“ musela oslovit portugalsky. Jenže přihlížející svědkové oněch událostí přímo neslyšeli nic. Takže šlo o mimoverbální „vnuknutí“? Jenže lurdské i fátimské svědectví uplatňují theologicky závažné a dogmaticky fixované (a fátimským dětem určitě pojmově nesrozumitelné) informace! Zápis o „zjevení“ pořízený až skoro čtvrt století po vlastním fenoménu, navíc na nepřehlédnutelný podnět zvenčí (jako tomu bylo v případě „fátimského poselství“), může vzbuzovat rozmanité laické dohady. Pak zůstal ten text — aniž nutně byl politicky nějak „objevný“ — v tom světsky nejzajímavějším ohledu, tou svou „třetí částí“, před světem na šedesát let utajený.
Asi bychom tu měli zopakovat, že Jan Pavel II. byl ctitelem „Matky boží“ od dětství; jak by nebyl zaníceným vyznavačem Černé Matky boží z Czenstochové, když to poutní místo bylo tak blízko jeho rodišti! Po onom neblahém atentátu na papeže Jana Pavla II., když unikl smrti (a pak také komplikacím během samotné léčby), vnímal papež svou záchranu jako přímý zákrok Panny Marie. V květnu roku 1982 vykonal papež pouť do Fátimy, aby takto vyjádřil svůj dík za svůj návrat do života. Podruhé tam zavítal (opět v květnu) roku 1991; a potřetí zde již zmíněného roku 2000. Pokaždé, aby tam pobýval onoho „13. května“, jak si měla ta opakovaná setkání už s oněmi třemi pastevci přát nejdříve nebeská Paní, pak identifikovaná jako „Neposkvrněné početí“…
Miloš Dokulil - Britské listy
