poslal Pastýř
Řeknu vám jeden příběh, který mám sice “z druhé ruky”, nicméně jeho pointa není touto skutečností nijak diskvalifikována.
Jeden konzervativní “old-time” letniční pastor přijal ordinaci jako kazatel do letničního sboru na periferii Londýna. Tento sbor měl již letitou tradici, sahající ještě do předminulého století. Kazatelna (resp. “kazatelský stolec” – jak tehdy letniční říkali) byl na vyvýšeném místě u zadní zdi kostela, ke kterému se muselo vyjít po velkých schodech. Přes relativně delší tradici byl sbor charismaticky orientován a provozoval praxi padání. Jeho členové byli dokonce zvyklí padnout na zem, kdykoliv kazatel vyslovil slovo “haleluja”. O padání naznak při vzkládáním rukou ani nemluvě.
Kazatele to velmi trápilo, a tak jednoho dne dostal nápad: Postavil se za svoji vyvýšenou kazatelnu a pozval k sobě ty, kdo chtějí příjmout požehnání. Samozřejmě se dostavili notoričtí padači a vyšli k němu po schodech nahoru. Kazatel si je postavil před kazatelnu tak, aby stáli zády ke schodišti a hrozilo, že kdyby někdo spadnul, skutálí se několik metrů po schodech dolu. Když byli ti, kdo přišli, takto rozestavěni, přikročil ke každému z nich, vložil jim ruku na hlavu a řekl: “haleluja”... Toho dne si každý dobře rozmyslel, zda spadne, či nikoliv. Po nějaké době této "léčby" získal sbor stabilitu nejen tělesnou, ale i duchovní a lidé začali stát nejen na nohou, ale i na Písmu.
Pastýř
