Život víry: Obřízka – smlouva Abrahamova
Vloženo Neděle, 28. srpen 2005 @ 11:12:47 CEST Vložil: Karels |
Karels poslal:
Obřízka – smlouva Abrahamova
„A jak se jmenuje?“ je jedna z prvních otázek, kterou kladou příbuzní i známí v Čechách novopečené mamince. Hned po porodu se miminku na ručičku připevní řemínek s jeho jménem. V Izraeli je tomu jinak. Na řemínku stojí jméno maminky novorozeněte. Židovským chlapcům se dostává jména osmého dne při obřízce, kdy jsou přijímáni do smlouvy Abrahamovy. Ale i u děvčat si rodiče dávají na čas. Vybírají jméno podle toho, jaký byl porod a jeho okolnosti a jak se dítě začalo vyvíjet. Naprostá většina hebrejských jmen má nějaký význam, některá připomínají určitou osobnost. Mnohá jména vznikají spojením dvou slov jako např: “El chaj” – Bůh je živý nebo “Or li” – doslova Světlo mně.
Židovští rodiče mají možnost na základě pozorování svého dítěte v prvních dnech života „přijít mu na jméno“, pokud už nebylo určeno rodinou tradicí nebo samotným Bohem, jak tomu bylo například v případě Jana Křtitele. O tom svědčí evangelista Lukáš: „Osmého dne se sešli k obřízce dítěte a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. Jeho matka na to řekla: Nikoli, bude se jmenovat Jan.“ (Lukáš 1,59)
Obřízka se hebrejsky nazývá „Brit mila“, a označuje se za smlouvu Abrahamovu. Bůh sám se Abrahamovi zjevil, když mu bylo 99 let a přikázal mu tuto smlouvu dodržovat: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný. Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu, převelice tě rozmnožím...Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince...Tak bude má smlouva na vašem těle smlouvou věčnou (1.Mojžíšova 17,1-2; 10-13; 3.Mojžíšova 12,3).
Židovský lid tuto smlouvu dodržoval po tisíciletí. Starozákonní obřízka se prováděla kamenným nožem. Cipora, Mojžíšova midjánská manželka ho před Hospodinem zachránila tím, že rychle obřezala jejich syna. (2. Mojžíšova 4,24-25). Jozue dostal v Gilgalu od Boha za úkol obřezat celou generaci, která nebyla obřezána během putování pouští (Josue 5,2-8). V období odpadnutí Izraele od Hospodina za vlády Achabovy, horlil prorok Eliáš pro Hospodina a naříkal, že Izraelci opustili jeho smlouvu (1. Královská 19, 10, 14). Proto stojí tradičně při obřízce v místnosti jedna židle pro proroka Eliáše jako svědka; v synagogách je to zvláštní tzv, Eliášovo křeslo.
Jako svědek a předchůdce mesiáše má Eliáš v židovském náboženství zvláštní postavení. I při slavnosti pesachu je pro něj prostřeno na slavnostní tabuli a očekává se, že může každou chvíli vstoupit. Očekávání Eliáše se promítá i do Nového zákona. Pán Ježíš za něj označuje Jana Křtitele. Eliáš s Mojžíšem jsou svědky Ježíšova proměnění na hoře. (Matouš 11,14; 17,3)
Pod vlivem helenismu si ve 2. století př.n.l. nechali někteří Židé operativně předkožku opět obnovit, aby se mohli účastnit řeckých atletických her. V 2. knize Makabejských (6,10) se oproti tomu zachovala zpráva o tom, jak byly dvě židovské ženy i se svými nemluvňaty za vlády Antiocha Epifanese kvůli obřízce svých synů zabity: „Přivázali jim děťátka na hruď a vlekli je veřejně po celém městě, aby je pak svrhly z hradeb“. Jedním z hlavních důvodů židovského povstání pod vedením Bar Kochby byl zákaz obřízky ze strany vládnoucích Římanů.
Až dodnes je obřízka pevnou součástí života v Izraeli. Dodržují ji i Židé, kteří se jinak k náboženství nehlásí. Provádí ji „mohel“, odborně vyučený židovský muž, který má mít lékařské i rabínské osvědčení a kromě toho nesmí postrádat důvěru lidí. Kamenný nůž nahradily sterilní nástroje. Obřízky se zpravidla účastní kmotr, na jehož klíně se dítě obřezává. Sváteční den obřízky začíná návštěvou synagogy, kde se zpívají příslušné liturgické oddíly. Obřízka se může provádět v synagoze nebo doma.
Ve chvíli, kdy naparáděného chlapečka přinesou do svátečně připraveného pokoje, vysloví všichni přítomní požehnání: „Baruch haba“ – Požehnaný, jež přichází v Hospodinově jménu (Žalm 118,26). Mohel žehná slovy: “Požehnán buď, Věčný, náš Bože, Králi světa, jenž nás posvětil svými přikázáními a nařídil nám obřízku.“ Po rychlém zákroku vysloví otec dítěte: „Požehnán buď, Věčný, náš Bože, Králi světa, jenž nás posvětil svými přikázáními a nařídil nám přijmout syna do smlouvy našeho otce Abrahama.“
Po vykonání obřízky obdrží chlapeček slavnostně své jméno. Kromě jiného se nad dítětem vyslovuje verš z Ezechiele určený dceři jeruzalémské(16,6): „Řekl jsem Ti, když jsi ležela ve své krvi: Žij!“ Starozákonní proroci upozorňovali na to, že má tělesné obřízce jako smlouvě s Bohem odpovídat postoj srdce: „Žádný cizinec neobřezaného srdce a neobřezaného těla nevstoupí do mé svatyně...“ (Ezechiel 44, 9)
Židé, hlavně američtí, vedou mezi sebou o obřízce diskuze. Někteří reformovaní Židé ji označují za zbytečnou nebo dokonce za zneužití: „Přece bychom neuřízli člověku kousek ucha.“ K tomu je dlužno podotknout, že ani to by nebylo nebiblické. Prorok Jeremjáš naříká: „Ke komu mám mluvit, koho varovat, aby to slyšel? Hle, jejich uši jsou neobřezané, nemohou tomu věnovat pozornost. Hle, Hospodinovo slovo je jim potupou, nelíbí se jim.“ (Jeremjáš 6,10) I Štěpán označil ve své řeči před smrtí ukamenováním své pronásledovatele za tvrdošíjné , za ty, kdo mají „neobřezané srdce i uši“ (S kutky 7,51).
Holandský rabín Simon Philip de Vries (1870-1944) psal před druhou světovou válkou: „Nesmí být žádným způsobem popřeno, že dřívější generace dokázaly přinést pro obřízku i strašné oběti, lépe než by snesla dnešní generace uvyklá svobodě a blahobytu.“ Vysvětluje také proč právě na tomto místě: „Tam, kde to bude jako svaté a intimní znamení sloužit zasvěcení života; tam, kde to bude provždy připomínat, že se i na základní živočišný akt rozmnožování vztahuje Boží příkaz; tam, kde to poslouží jako celoživotní varování před nebezpečím zvrhnutí a zkaženosti.“ Nejsilnějším argumentem ortodoxních Židů ovšem zůstává i nadále, že se prostě jedná o biblické přikázání.
Citáty z Jüdische Ritten und Symbole, S.Ph. de Vries, s. 191 a 176
© Krista Gerloff, Christlicher Medienverbund KEP
www.israelnetz.de
|
