poslal Pastýř Žena jedoucí na šelmě? - 11. Na které skále?
Šimon Petr odpověděl: Ty jsi Mesiáš,
syn živého Boha".. Ježíš mu na to řekl:
"Ty jsi Petr (Petros), a na této skále (petra)
postavím svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“
Matouš 16:16
"Krm má beránky"... "krm mé ovce"...“krm mé ovce“...
Jan 21:15-17
Po Petrově vyznání víry, Kristus rozhodnul,
že na něm postaví svou Církev; jemu slíbil
klíče království nebeského....
Vatikán II.
(Austin Flannery: "Vatican Council II." 1988).1
Neomylný papež, následník Petra, který drží klíče od nebes, jako Kristův vikář? Kdysi vyšlo pyšné tvrzení, že papežská moc a pompa byly zděděné od Konstantina. Dnes se tvrdí, že Kristovo prohlášení k Petrovi z Petra učinilo prvního papeže skálu na které "pravá církev byla postavena,“ a že všichni, kteří v tomto úřadu pokračovali - bez ohledu na to jak podvodné či zlé jejich činy byly, stále byli následníky! Papežská autorita a celé katolické náboženství stojí i padá s tímto předpokladem!
Papež je církev. Bez něj by nemohla fungovat - a ani existovat. Nezáleží na tom, co si pan Průměrný Katolík myslí, nebo dělá. Ale doktríny a listiny hierarchie a hlavně papežů jsou to, s čím katolická církev stojí či padá! A na to se musíme zaměřit - ne na to, co váš katolický soused věří nebo nevěří. Průměrný Katolík z toho nevěří ani polovinu! V tom případě by se ovšem neměl nazývat Katolíkem! Proč věřit církvi v otázce věčné spásy, když se jí nedá věřit v mnohem menších věcech?
A co s Kristovým prohlášením Petrovi "Na této skále postavím svou církev"? Protestanté argumentují, že se jedná o slovní hříčku. V řečtině je "Petr," "petros," což znamená "malý kámen," zatím co "skála" je v řečtině "petra," něco jako Gibraltar. Taková veliká "petra" může být pouze sám Kristus plus vyznání, že Ježíš je tím Mesiášem-Kristem, jak Petr vyznal.... Moderní katoličtí apologeti se brání tvrzením, že Kristus pravděpodobně hovořil aramejsky - což by eliminovalo slovní hříčku a ponechalo by Petra jako tu skálu. Tato pozice ale ve skutečnosti popírá základní články víry Římského Katolicismu, Tridentské Vyznání Víry! Toto vyžaduje, aby veškeré duchovenstvo - ode dnů kdy vládnul Pius IV. (1559-65), složilo přísahu, že pokud budou Písmo vykládat, tak jen pouze v harmonii s jednohlasým souhlasem Otců církve.
SVĚDECTVÍ CÍRKEVNÍCH OTCŮ.
Jak tedy ti, tak zvaní Otcové církve (vůdci církve do doby papeže Řehoře Velikého, který zemřel v r.604) vykládají tuto pasáž? Není náhoda, že se všichni - do jednoho - shodují s protestantským pohledem? Ani jeden z nich nevykládá tuto pasáž tak, jak katolická církev učí až podnes... Být v souladu s církevními Otci, Katolíci by museli odmítnout dogmata že Petr byl prvním papežem, že byl neomylný a že předal osobně svou autoritu svému následovníku. Zbožný katolický historik von Dollinger nám připomíná nepopíratelná fakta:
Ze všech Otců, kteří vysvětlují tyto pasáže v evangeliích (Matouš 16:18, Jan 21:17), ani jeden z nich neaplikuje tyto na římské biskupy jako na Petrovy následníky. Jak mnoho Otců se zaměstnávalo těmito texty a přesto ani v jednom z jejich komentářů, které se nám dochovaly - Origen, Chrysotom, Hilary, Augustin, Cyril, Theodoret, a jiní jejichž výklady jsou sebrány v catenas - ani jeden ani v nejmenším nenaznačil že primát Říma vyvěrá z nějakého slibu Krista Petrovi! Ani jeden nevysvětloval "skálu" nebo základ, na kterém Kristus vybuduje svou Církev, jako úřad daný Petrovi, či jeho nástupcům. Jejich názorem bylo, že ta skála byla buď Kristus sám, Petrovo prohlášení víry - nebo oboje. (Dollinger).2
Jinými slovy: Naproti tomu, co dnes průměrný Katolík věří, ti tak zvaní Otcové římsko katolické církve stáli souhlasně proti stávajícímu katolickému výkladu! A byl to právě zbožný římský Katolík, ten který svou církev miluje, kdo poukázal na tato fakta. Jiný katolický historik souhlasí s Dollingerem. Petr de Rosa, také věrný Katolík, právě tak zručně propíchne balón papežské svrchovanosti a nepřerušenou linii následníků zpět k Petrovi:
Je možné, že je (Katolíky) to probudí když uslyší, že všichni velcí Otcové církve neviděli žádnou spojitost mezi Matoušem 16:18 a papežem. Nikdo z nich nespojuje to "Ty jsi Petr" s nikým jiným, než s Petrem! Jeden za druhým to zkoumají: Cyprián, Origen, Cyril, Hilary, Jerome, Ambrose, Augustin. A tito nejsou žádní Protestanté!
Ani jeden z nich nenazývá římského biskupa "Skálou" a ani na něj neaplikuje slib "klíčů." Toto je pro Katolíky tak šokující, jako kdyby nenašli v Otcích žádnou zmínku o Svatém Duchu, či vzkříšení z mrtvých. Pro Otce církve to byla Petrova víra, nebo Kristus, který je tou Skálou a na kterého byla víra zaměřená - nikdy Petr! Všechny Sněmy - od Niceje ve čtvrtém století až do Konstance ve století patnáctém souhlasí, že Kristus sám je jediným základem církve, to znamená Skála, na které církev spočívá.... Žádný z Otců nemluví o předávání moci od Petra na ty, kteří ho měli následovat.. Není ani zmínka o stálém úřadu Petra.
A tak ranná církev nepohlížela na Petra jako na římského biskupa, právě stejně jako nevěřila že každý římský biskup nastoupil za Petra... Evangelia papežství nestvořila - papežství, jednou už v existenci brala podporu z evangelií - i když tam žádná není.3
Skutečnost že se papežové - po staletí - spoléhali na padělané dokumenty (The Donation of Constantine, False Decretals) aby ospravedlnili luxus, pompu a moc, dokonce i potom, co byly tyto prohlášeny za falešné ukazuje, jak málo se, tito "vikáři Krista" starají o pravdu! Také nám to říká, že papežové se nespoléhali na ospravedlnění své papežské autority a apoštolské posloupnosti na Matouše 16:18, protože by se jinak neopírali o padělané dokumenty! Vidíme, že aplikace prohlášení "Ty jsi Petr" bylo "vynalezeno" mnohem, mnohem později!
KDO JE TOU SKÁLOU?
Pravda celé té věci nespočívá na pochybné interpretaci několika veršů, ale na totalitě Písma! Bůh sám je jasně zobrazený jako spolehlivá "Skála naší spásy" celým Starým Zákonem. (Deuteronomy 32:3-4, Žalm 62:1-2). Vlastně Bible prohlašuje Boha za jedinou skálu:"Kdo je Bůh kromě Hospodina? Kdo je skálou kromě Pána? (Žalm 18:31)... Nový Zákon jasně ukazuje, že Ježíš Kristus je tou Skálou, na které stojí Církev a že On, protože je Bůh a jeden s Otcem, je tudíž ta jediná Skála! Skála, na které "moudrý člověk postavil svůj dům" nebyl Petr, ale Kristus a Jeho učení! (Matouš 7:24-29) Sám Petr poukazuje na to, že "On je základním kamenem, na kterém je Církev postavená, (1 Petr 2:6-8) a citáty ze Starého Zákona v tom smyslu. Právě tak apoštol Pavel nazývá Krista "rohovým, základním kamenem Církve“ a prohlašuje, že Církev je zároveň postavená "na všech apoštolech a prorocích." (Efezkým 2:20) Toto prohlášení upírá Petrovi jakoukoliv speciální pozici v základech Církve...
ŽÁDNÝ ZVLÁŠTNÍ PŘÍSLIB PRO PETRA.
Když dal Kristus Petrovi "klíče od nebeského království" (Matouš 16:19), vysvětlil co tím mínil:"Cokoliv svážete na zemi, bude svázáno v nebi, cokoliv rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi." Ten stejný slib byl opakovaný pro všechny učedníky, (Matouš 18:18) plus zvláštní dodatek o odpouštění hříchů. Je jasné, že klíče, svázání a rozvázání i odpouštění hříchů byly dány všem - ne pouze Petrovi. Je tedy neoprávněné tvrzení, že Petr měl zvláštní moc a autoritu nad druhými apoštoly. Takový koncept nelze najít nikde v Novém Zákonu a byl neznámý dokonce i v římsko katolické církvi až o staletí později. Petr dostal zvláštní privilegium presentovat evangelium nejprve Židům (Skutky 2:14-41) a potom Pohanům, (Skutky 10:34-48) ale žádnou speciální autoritu! Obránci katolického pohledu tvrdí, že Kristova slova k Petrovi: "Krm mé beránky, krm mé ovce," znamenají jedinečnou autoritu. Naopak, Petr aplikoval tento rozkaz na všechny starší 1Petr 5:2 a to stejné Pavel. (Skutky 20:28) Von Dollinger opětně připomíná:
"Žádné starodávné vyznání víry, žádné písmo Otců, psané pro instrukci lidu, neobsahují ani slabiku o papeži, tím méně to, že by jistota doktríny a víry závisela na něm.. Otcové církve neviděli v moci klíčů a v moci svazování i rozvazování nějaké speciální právo vlády pro římského biskupa - už proto že neuznávali moc, nejdříve danou Petrovi a potom všem ostatním, jako něco zvláštního či dokonce dědičného v linii římských biskupů. Síla klíčů svazování a rozvazování byla všeobecně považovaná za patřící všem biskupům právě tak, jako biskupu Říma.(Dollinger)4
ŽÁDNÁ SPECIÁLNÍ MOC PRO PETRA.
Tu zvláštní autoritu, na kterou si dělali nárok římsko katoličtí papežové - jako údajní nástupci Petra, Petr sám nikdy nepoužil. Ve svém dopisu Petr vyzývá sobě rovné - ne podřízené! "Starší, kteří jsou mezi vámi, povzbuzuji - já, který jsem starším také.." ( 1Petr 5:1) Pro své epištoly nenabízí žádnou oficiální bázi pro jakékoliv výsadní postavení. Představuje se prostě jako "svědek Kristova utrpení," (1 Petr 5:1) společně s ostatními apoštoly, kteří byli "svědkové Jeho majestátu." (2 Petr 1:16) Nevztahuje na sebe nic unikátního, prostě se řadí vedle ostatních.
Sjezd "apoštolů a starších" v Jerusalému kolem A.D.45-50, popsané v knize Skutků 15:4-29, byl svolán z Pavlovy iniciativy - ne z Petrovy. Nebyl to první církevní sněm, jak se někteří domnívají. Nebyla tam žádná církevní hierarchie, žádní delegáti odjinud - všichni byli obyvatelé Jerusaléma. Mimo to, jak se zdá, vedení se ujal ne Petr ale Jakub. I když Petr udělal důležité prohlášení, nebylo doktrinální. Byl to pouze souhrn jeho zkušenosti s otevřením evangelia Pohanům. Na druhé straně Jakub čerpal z Písma a argumentoval z doktrinálního pohledu. Navíc, byl to Jakub který prohlásil: "a proto můj soud je".. a to bylo bází pro oficiální dopis poslaný do Antiochu.
Nejsou žádné důkazy pro to, že by Petr někoho přinutil svou autoritou - byl to právě Jakub, který zapůsobil na Petra! Strach z Jakuba a jeho vlivu, zapříčinil, že se Petr vrátil zpět k tradiční separaci od Pohanů. Jako výsledek, Pavel - který napsal daleko více Nového Zákona než Petr, a jehož působnost byla zřejmě mnohem širší, veřejně vytknul Petrovi jeho omyl. (Galackým 2:11-14) V žádném případě nejednal Petr jako papež, a ani tak s ním nejednali druzí.
PRAVÍ NÁSLEDNÍCI APOŠTOLŮ.
Kristus vyzval apoštoly, aby dělali učedníky učením evangelia. Dodal ještě, aby každý člověk, který evangeliu uvěřil, byl poučený že má uposlechnout všechno to, co On učil těch dvanáct... A aby mohl dělat všechno to, co těch původních dvanáct, každý, ano každý následný učedník musí mít stejnou autoritu a moc od Krista právě tak, jak měli apoštolové původní! ...Jakékoliv příkazy a zmocnění apoštolové obdrželi od Krista, byly přeneseny na všechny kteří uvěřili evangeliu -to znamená jejich vlastní učedníci - kteří opět to předali svým konvertům až do dnešních časů. ...A tím, zřejmě, ne nějaká speciální "kasta" biskupů, arcibiskupů, kardinálů, papežů, nebo celé "magistérium, ale: VŠICHNI KŘESŤANÉ JSOU NÁSLEDNÍKY APOŠTOLŮ!
Historie ranné církve, jak je podaná v Písmu, toto potvrzuje. Apoštolové dělali to, co jim Kristus přikázal: Dělali učedníky po tisících a předali jim všechna Kristova přikázání; a Kristus sám - z nebe - jim dává pověření a sílu, aby tyto úkoly mohli splnit. Počet Křesťanů rostl a církve se zakládaly po celé římské říši... Kostely ještě neexistovaly - lidé se scházeli v domech. Vedení představovala skupina zbožných starších, kteří byli ve víře více dospělí a vedli příkladné životy. Neexistovala žádná hierarchie - ať už místní či teritoriální - kterou by lidé museli poslouchat pro její titul či úřad. Nebyla žádná vybraná třída kněží, kteří by sloužili jako prostředníci mezi člověkem a Bohem. Takové bylo židovské kněžstvo, které bylo předzvěstí věcí příštích (Židům 7:11-28, 10:1-22) a stalo se hrozně zkorumpované, a skončili po kříži. Každý Křesťan byl vybízen aby se modlil a prorokoval (ve smyslu "učil") při shromážděních. Pavel to podal velmi jasně:
"Když se sejdete (jako kongregace), jeden má žalm, druhý poučnou doktrínu, jiný mluví v jazycích - další to vyloží. Všechno ať slouží společnému růstu... Když někdo mluví neznámým jazykem, ať promluví dva nebo tři - jeden po druhém a jeden nechť vykládá.... Z proroků ať mluví dva nebo tři - ti kteří poslouchají, ať posuzují. Dostane-li někdo ve shromáždění zjevení, ať ten první zmlkne. Jeden za druhým může prorocky promluvit, aby všichni byli poučeni. Prorok přece ovládá svůj dar. Bůh není Bohem zmatků ale pořádku" 1.Kor.14:26-40
ŽÁDNÁ ELITNÍ TŘÍDA.
Žádný z Kristových slibů apoštolům nebyl pouze pro ně, či pro nějakou elitní třídu. Na příklad:"Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o něco, můj nebeský Otec jim to splní". Jan 14:13..."O cokoliv požádáte Otce v mém jménu, On vám to dá".... Jan 16:23... Všichni Křesťané se modlí ve Jménu Ježíše Krista, a přesto Jeho slib byl původně daný pouze tomu vnitřnímu kruhu dvanácti apoštolů! Všichni Katolíci chodí k přijímání, a přesto jenom apoštolům řekl: "To čiňte na mou památku.." (Lukáš 22:19) Je jasné, že všechno co Kristus prohlásil svým nejbližším, platí pro všechny Křesťany dodnes.
Znamená to, že když dva obyčejní Křesťané se na něčem dohodnou dostanou to, nebo když obyčejný Křesťan o něco požádá ve jménu Ježíše Krista, bude mu to dáno? Ano! Tak proč nedostaneme na každou prosbu odpověď? Dostaneme! Na každou prosbu dostaneme odpověď, ale někdy je to "NE" a někdy "AŽ POZDĚJI"!! Kristovo "jméno" není nějaká magická formulka, která zaručuje automatickou kladnou odpověď. Žádat v Jeho jménu znamená žádat tak, jak On by žádal, pro Jeho cíl a slávu- ne pro naše... ...... V tomto bodu katolická církev velmi oklamala upřímné Katolíky. Každá modlitba kterou vysloví katolický kněz, není automaticky zodpovězena o nic víc, než každému obyčejnému Křesťanovi či protestantskému pastorovi. To je zřejmé. A přesto katolická církev tvrdí, že katolické duchovenstvo má speciální moc a to ve smyslu že kdykoliv vysloví Kristovo jméno - ať už svázání či rozvázání, nebo odpouštění hříchů, se automaticky stane. Není tomu tak! Je nepoctivé tvrdit, že uvolnění od hříchu - což není možné verifikovat - se stane pokaždé když jej katolický kněz vysloví - když vidíme, že každý pokus osvobození od nemoci (což se ověřit dá) se zřídka kdy stane, když je vyslovené...
Smysl je zcela jasný: Ať už se jedná o získání odpovědi na modlitbu od Otce ve jménu Ježíše Krista, nebo dosažení nějakého požehnání, na kterém se dva či více Křesťanů shodlo, a nebo vázání - rozvazování - odpouštění hříchů se nastane automaticky pomocí nějaké formulky, ale je vykonáno pouze Kristem pracujícím skrze Jím vybrané, kdy, kde jak On si přeje! Žádný z těchto slibů se neuskutečnil automaticky jen proto, že si to Petr, nebo někdo jiný z apoštolů přál. Právě tak nejsou automaticky v moci člena římsko katolické církve, nebo jiné církevní hierarchie. Taková falešná dogmata postavila ty, kteří jim věří, pod moc Říma a přiměla je, aby hledali u kněze to, co je dědictvím každého pravého učedníka Ježíše Krista!
TYRANIE MINULOSTI A MAGISTERIUM DNEŠKA.
Apoštol Pavel napsal, že pokud světská vláda nepřikazuje nic, co by bylo proti Boží vůli, každý Křesťan, včetně apoštolů samých, má tyto vládce uposlechnout. (Římským 13:1-7). Podle Pavla se měli "modlit za krále a za všechny, kteří mají autoritu." (1Timoteovi 2:1-3) Každý Křesťan "má být podřízen vládám i mocím a uposlechnout autority." (Titovi 3:1). Petr napsal Křesťanům: "Podřiďte se všichni každému zákonu člověka už kvůli Bohu - ať už je to králi jako svrchovanému, nebo guvernérům!" (1Petr 2:13-14) Papežové učili právě opak; že oni jsou svrchovanými vládci a že pouze jejich zákony musí poslouchat dokonce i králové! Totální podřízení se - jak Řím žádá, bylo vysloveno mnoha papeži, ale nikdo to neřekl tak jasně, jako Mikuláš I (858-67):
"Je zřejmé, že papežové nemohou být vázáni či rozvázáni nějakou pozemskou mocí - dokonce ani sv. Petrem kdyby se vrátil, protože Konstantin Veliký doznal, že papežové jsou zde na místě Boha a božstvo nemůže být souzeno žádným člověkem! A proto my jsme neomylní, a ať už jsou naše činy jakékoliv. Nezodpovídáme za ně nikomu než nám samým!“ (Cormenin, "History of the Popes") 5
Že Mikuláš I. nevyjadřoval pouze svůj fanatismus ale pohled všech papežů, který se nakonec stal římsko katolickou doktrínou, Je to jasné jak z historie, tak i z oficiálních církevních dogmat, která stále platí. Podle Vatikánu II, nikomu není dovoleno ani polemizovat s rozhodnutím Magisteria, ve věcech víry a morálky. Pouze hierarchie může vykládat Bibli a věrní musí takové vysvětlení přijmout jako vysvětlení od Boha. A každý musí papeže uposlechnout - i když právě nemluví "ex cathedra!" Takové požadavky slepé víry, jsou dnešní zbytky tehdejší tyranské vlády papežů během staletí...
CHYBA "PRVNÍHO PAPEŽE".
Pakliže Kristova slova Petrovi v Matouši 16:18, ho učinila prvním neomylným papežem, potom tu máme velmi vážný problém. Ta příští slova z Petrových ústa (verš 22) popírají samé srdce Křesťanství! Tvrdí že Kristus nemusí na ten kříž: "Buď toho Pane uchráněn! To se Ti nesmí stát!" Ježíš reagoval okamžitě: "Jdi mi z cesty, Satane!" Zde máme první Petrovo "ex cathedra" prohlášení k celému Křesťanstvu, jelikož je zaznamenané v Bibli, na víru a mravy (týká se spásy!) a byla to obyčejná hereze! V příští kapitole udělá Petr další vážný omyl, další heretické prohlášení. Zde staví Krista na stejnou úroveň s Mojžíšem a Eliášem: "Postavme tři stánky - jeden pro Tebe, jeden pro Mojžíše a jeden pro Eliáše!" (Matouš 17:4) Tentokrát sám Bůh-Otec se ozve z nebe a pokárá "nového neomylného papeže":"Toto je můj milovaný Syn, ve kterém se mi zalíbilo - jeho slyšte!" Později, ve strachu o svůj život Petr popře " přísahami i kletbami," že vůbec Ježíše Krista kdy znal! Opět prohlášení v oblasti "víry a mravů" pro celé Křesťanstvo v popření samého Krista. I kdyby skutečně byli papežové Petrovými následníky, velmi těžko by jim byl mohl předat svou neomylnost, kterou nikdy neměl!
BIBLICKÁ BÁZE PRO NEOMYLNOST.
Současný vedoucí katolický teolog Hans Kung nedávno poznamenal:"Hlavní text důkazu, citovaný při Vatikánu I. pro papežskou neomylnost je Lukáš 22:32 :"Prosil jsem za tebe, aby tvá víra neselhala." Tento verš nebyl nikdy použitý ani středověkými kánonisty k potvrzení tohoto dogma a správně tak! V této pasáži Ježíš neslibuje svobodu od omylu, ale milost k vytrvání ve víře až do konce!" (A.B.Hasler)6 Von Dollinger plně souhlasí:
Každý zná tuto klasickou pasáž, na které byla postavena papežská neomylnost: "Modlím se za tebe, aby tvá víra vydržela; a až se obrátíš, povzbuď své bratry!" Ale tato slova prokazatelně poukazují osobně k Petrovi, k jeho popření Krista, jeho obrácení. Je vyloženě proti smyslu této věty hledat v ní slib budoucí neomylnosti a posloupnost papežů! Ani jeden z autorů na konci sedmého století nesnil o takovém vyložení. Všichni bez vyjímky - a bylo jich osmnáct - ji vykládají jako modlitbu Krista, aby tento apoštol nepodlehl úplně a neztratil celou svou víru v přicházející zkoušce. 7
Mnoho významných katolických teologů píše na stejnou notu. Petr de Rosa přidává svůj pohled:
Podle církevních Otců, Petr jako takový, žádného následníka neměl. Otcové vidí všechny biskupy jako následníky apoštolů, ne jeden biskup následující individuálního apoštola, v tomto případě Petra. A proto v žádném případě nemohli přijmout názor, že "Petrův následník" by měl vládnout Římu. Dále jsme viděli že všechny doktrinální proslovy obzvláště články víry, nepřicházely od papežů ale od Sněmů. V dřívějších stoletích se nikdy nestalo, že by římští biskupové mohli definovat doktrínu pro celé Křesťanstvo. (De Rosa) 8
NESTABILNÍ SKÁLY.
Potom co prohlásil Kristovi u Poslední Večeře, že by raději zemřel, než aby Krista zradil, Petr udělal přesně to, co řekl že neudělá:"Tu začal zaklínat a zapřísahat: Neznám toho člověka!" (Matouš 26:74) Zde je kompletní popření samého Krista a tím celého Křesťanství! Petr nebyl příliš stabilní "skálou," aby na takové mohl Kristus postavit svou Církev! Ovšem, jeho nástupci se provinili mnohem více! Už jsme se zmínili o řadě takových. Uvažte tento jeden příklad: Papež Julius II (1503-13), syfilitik, známý holčičkář, otec mnoha nemanželských dětí. Svou cestu na Petrův trůn si koupil. V době Postu, kdy se všichni dobří Katolíci postili, papež se cpal tím nejlepším jídlem. Oděný v brnění, Julius často vedl svou armádu při dobývání Papežských Států. Jak by on mohl být "vikářem" Krista, když Kristus řekl že nebyl z tohoto světa a proto Jeho služebníci nebojují? Jednat jako Julius znamenalo vysmívat se Kristovi.
NÁSLEDNÍCI CÍSAŘŮ.
Uvědomte si že v ranných dobách církve, neomylnost se nepřipisovala římskému biskupovi, ale jeho nadřízenému - císaři. Na příklad papež Leo I Veliký, (440-461) připsal bezbožnému císaři tu stejnou neomylnost, kterou papež Pius IX požadoval výlučně pro sebe a všechny papeže počínaje Petrem. Nakonec mu to zastrašení členové Vatikánu I odhlasovali. Podívejme se, jak se na to díval Leo I Veliký, podle papeže Pia IX zcela neomylný: "Skrze inspiraci Svatého Ducha, císař nepotřebuje žádné lidské instrukce a je neschopný doktrinálního omylu" (H.Chadwick, "The Early Church", 1976)9
Následující pochvala, která zní jako by patřila papeži, je z řeči biskupa Eusebia, který tak vzdává hold pohanskému císaři Konstantinu po tom, co Konstantin se stal hlavou církve:
"Náš císař, nechť je prohlášený za jediného, kdo je hoden... jediného, který je nad hladem po bohatství, nadřazený sexuální tužbě, kdo zvítězil nad vášněmi, kterým lidstvo podléhá, jehož charakter je formovaný podle Božského originálu Svrchovaného Vládce, a jehož mysl obráží - jako v zrcadle - záři Jeho ctností. Tím je náš císař dokonalý v rozšafnosti, v dobru, ve spravedlnosti, v odvaze, ve zbožnosti, v oddanosti k Bohu". (Eusebius, "Oration on the Tricennalia of Costantine")10
Tím že tato chvála platila pouze na císaře, postavila ho nad římského biskupa, který byl tím Konstantinovi podřízený. A tak si Konstantin počal říkat "Biskup Biskupů." Dnešní papežové kteří mají Konstantinovy tituly a nosí jeho vladařské znaky, jsou jeho následníky - ne Petra ! Historik Will Durant na to poukazuje: "Během své vlády, Konstantin jednal s biskupy jako s politickými poradci - zval je k poradám, svolával sněmy a předsedal jim, a zavázal se prosazovat to, na čem se většina dohodla" (Will Durant, "The Story of Civilization", Part III, "Caesar and Christ," 1950)11 Pro Konstantina neznamenala doktrína zhola nic - hlavně aby se biskupové dohodli, kvůli jednotě Impéria. De Rosa cituje biskupa čtvrtého století, že "církev byla částí Státu." Vysvětluje:
"Dokonce i římský biskup, který se nenazýval papežem po mnoho staletí, byl ve srovnání s Konstantinem nikdo. V občanské terminologii byl poddaným císaře, ve spirituální terminologii, biskupem druhé třídy.... Ne papež, ale Konstantin, jako později Charlemagne, byl hlavou církve, zdrojem jednoty, před kterým musel římský biskup padnout na zem a přísahat mu věrnost. Všichni biskupové souhlasili s tím, že císař je "inspirovaným věštcem, apoštolem moudrosti církve". Byl to tedy Konstantin - ne římský biskup, který určoval čas i místo církevních sněmů a dokonce jak se bude hlasovat. Bez jeho svolení se nemohlo nic stát zákonem, on byl jediným zákonodárcem Impéria. (De Rosa)12
POHANSKÉ DĚDICTVÍ.
Samotná idea církevního sněmu byla vynalezená Konstantinem, který navzdory svému "obrácení" ke Kristu, zůstal Pohanem. Nikdy se nezřekl věrnosti k pohanským bohům. Nezrušil ani pohanský Oltář Vítězství v senátu, ani vestálské panny. A bůh slunce - ne Kristus - byl uctíván na císařské minci. Konstantin byl pokřtěný těsně před svou smrtí a to ještě ariánským knězem-heretikem-Eusebiem.. Durant nám připomíná, že během svého "křesťanského" života, Konstantin používal jak pohanské, tak i křesťanské rituály a pokračoval v používání pohanských magických formulek k ochraně úrody a hojení nemocí.13
Že Konstantin nechal zavraždit ty, kteří by bývali měli nějaký nárok na trůn (obzvláště svého syna Crispa, svého synovce a potom svého švagra), je dalším důkazem, že jeho "obrácení" na Křesťanství, byl pouze chytrý politický tah. Historik Philip Hughes, sám katolický kněz, připomíná: "Ve svém chování zůstal Konstantin, až do samého konce Pohanem. Jeho zuřivé nálady, krutost, která jednou vyvolaná, neušetřila životy jeho ženy a syna, jsou nepříjemným důkazem nedokonalosti jeho obrácení.." 14
Tři "křesťanští" synové Konstantina - Konstantin II, Konstantius II, a Konstans si zajistili - po smrti otce, své oddělené regióny Impéria nelítostným a krvavým rodinným masakrem. Potom dovedli "Křesťanství" císařství do nových "výšek." Tito lidé, a ne Petr, byli předchůdci dnešních papežů! Jak už jsme předeslali, Konstantin svolal, rozhodl agendu, pronesl úvodní řeč a hrál dominantní roli v prvním ekumenickém sněmu církve - Sněmu ve městě Nicaea, a několika dalších právě tak, jako 500 let později tak činil Charlemagne. A jelikož císařové svolávali sněmy a řídili je, není překvapující, že žádný sněm prvních tisíc let církve, neuznával římského biskupa jako hlavu církve!
Kristus dával příklad pokory a služby druhým. Jednou řekl svým učedníkům:"Králové panují nad národy, a ti kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci, ale vy tak nečiňte. Ten, kdo je mezi vámi největší, buď poslední; kdo je v čele, nechť je jako ten kdo slouží. (Lukáš 22:25-26) Papežové zapomněli na tento příkaz a začali napodobovat pohanské císaře, od kterých zdědili své postavení a moc.
Kristus také odsoudil povýšenecké postavení, které zaujali rabíni Jeho dnů. Jeho slova k židovským náboženským vůdcům jsou právě tak adekvátní pro římsko katolickou hierarchii:
"Mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagogách. Mají rádi, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim "Mistře!" Vy si tak říkat nenechávejte, protože máte jednoho Mistra, Krista a vy všichni jste bratři. A nenechte si říkat "otče," protože jediný je váš Otec na nebesích. Běda vám, zákoníci, farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijakých nečistot! Tak se i vy zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost!" ( Matouš 23:6-9, 27,28)
