poslal Pastýř Žena jedoucí na šelmě? - 14. Neuvěřitelná metamorfóza.
Viděl jsem tu ženu...
a když jsem ji uviděl,
velice jsem se podivil...
Apokalypsa 17: 6.
----- * ----
Člověk, který vstoupí do kostela (čtvrtého století)
bez vyjímky uvidí kolem sebe
opilce, lakomce, hazardní hráče,
cizoložníky, smilníky, lidé s amulety,
stálé klienty čarodějů a astrologů.
Sv. Augustin.1
Pohled na nádherně oblečenou ženu, která drží otěže a jede na strašném zvířeti, které požírá svět, vyvolal pocit ohromení. Jan se ale zdá, byl zaražený ne nad celým obrazem - ale nad samotnou ženou! („když jsem jí viděl, podivil jsem se velkým úžasem.“) Proč? Protože ta žena je náboženskou postavou? Sotva.
Že náboženství požívá veliké moci bylo faktem Janovy doby. Kdyby ta žena reprezentovala pouze pohanské náboženství, pochybuji, že by byl Jan tak překvapen. Co mohlo na té ženě být, že to Jana tolik ohromilo? Znal už ji snad někdy před tím, a byl šokovaný její změnou?
Pod tím nádherným a luxusním oblekem, skvostnými šperky a kosmetikou a pod nestydatým pohledem byla vtíravá a neobytná familiarita. To přece není možné! Jak se mohla čistá Kristova Nevěsta změnit v drzou děvku? Jaká ďábelská mutace transformovala to malé stádo skromných přívrženců Beránka, do notorické prostitutky, která připíjí Satanovi s krví mučedníků ve zlatém poháru? Jak se mohla církev - pronásledovaná a nenáviděná světem, jak Kristus předpověděl že bude - jak se mohla stát mocnou, celosvětovou institucí, která vládla nad vládci země?
Jan byl zdrcený. To co viděl, se zdálo být nemožné: Že ti, kteří patřili Kristovi se najednou nalézají ve falešné církvi-děvce. Není žádná možnost zreformovat ji zevnitř! Volání přijde od samého Pána z nebe:"Vyjdi z ní, můj lide, aby ses nestal podílníkem na jejích hříších!" (Apok. 18:4) Historie potvrzuje Janovu vizi. Stalo se zcela zřejmé, že světovým náboženstvím pod *****m nebude ateismus, Hinduismus, Islam, Buddhismus nebo dokonce New Age. Bude to Křesťanství, ale v pohanské formě - přesně tak, jak se to stalo pod vedením Konstantina a jeho nástupců - papežů. Přicházející světové náboženství bude mít své Ústředí v Římě!
PRONÁSLEDOVANÁ RANNÁ CÍRKEV.
Po více jak dvě století, jak pravil Tertulián, smrt mučedníků byla semenem pro Církev, která měla myšlenky pouze pro nebe, bez jakýchkoliv pozemských ambicí. Církev, která narostla asi tak na deset procent obyvatelstva Římské Říše. Církev, kterou Kristus založil, se zdála vzkvétat v atmosféře persekuce. Zneužítí se strany světa ji udržoval čistou, nezainteresovanou v pozemských krásách, jen s jednou touhou na mysli: Být v nebi s Kristem! Křesťané byli radikálně odlišní od Pohanů; nehodili se do světa, byli nenávidění a obviňovaní z každé nehody, katastrofy, protože odmítali uctívat pohanské bohy a tím přiváděli neštěstí na lidi. Na počátku třetího století píše Tertulián:
"Když se zdvihne Tiber až k hradbám, když Nil nezaplaví pole, když se nepohne obloha ale země ano, když nastane hlad, když vypukne mor, okamžitě se zdvihne pokřik: "Křesťany lvům!" (Tertulian, "Apology") 2
Úspěšný římský právník a konvert na Křesťanství ze Stoicismu, Tertulián byl jedním z prvních a nejvýznamnějších apologetů. Otevřeně napadal každou stránku pohanské kultury i náboženství. Když popichoval Pohany, kteří s ním debatovali, Tertulián prohlásil: "Den za dnem si stěžujete na stále vzrůstající počet Křesťanů. Vaše nekonečné naříkání, že váš stát je námi zaplaven, že Křesťané jsou všude!" (Tertulián, "Národům")3 Ranný církevní vedoucí popisuje Křesťany těmito slovy:
"Bydlí v řeckých, nebo barbarských městech, každý podle svého osudu následuje zvyky země v oblékání i jídle i v dalších záležitostech. Přesto podmínky jejich občanství které demonstrují, jsou nádherné a trochu podivné. Žijí ve svých zemích spíše jako návštěvníci ... trpějí osud cizinců... Existují v těle, ale podle těla nežijí. Tráví svou existenci na zemi, ale jejich občanství je v nebi. Poslouchají zákony země, a vlastními životy tyto zákony převyšují. Milují všechny lidi, a jsou od všech lidí persekuováni. (Epistle of Diognetus).4
Pronásledování třetího století bylo mnohem horší než ta předešlá. Klement píše o "opékání, napichování na kůly a usekávání hlav" Křesťanů v Alexandrii, před tím než z města uprchnul v r. 203. (Klement, "Miscellanies")5 Perzekuce přicházely po vlnách, přerušované dobami relativní tolerance a klidu. Totalitní systém Caesarů dělal - v pohanských očích - z císaře božstva (měl absolutní moc nad životem a smrtí) a tím všechno bylo mnohem věrohodnější. Věrnost vůči tradičním pohanským kultům, s císařem v čele, bylo formou vlastenectví. Křesťanské odmítnutí pohanských bohů bylo chápáno jako velezrada a zvyšovalo populární nenávist vůči této "nevlastenecké menšině."
Vzrušen faktem, že "pohanské chrámy zely prázdnotou, zatím co Křesťanství rostlo," (William Byron Forbush, "Foxe°s Book of Martyrs")6 nechal císař Decius - kolem A.D. 250 povraždit tisíce Křesťanů, včetně biskupů Říma, Antiochu a Jerusaléma, právě tak jako počet jeho vlastních vojáků, kteří odmítli obětovat modlám.7 "Ani město, ani vesnice neunikly!" píše historik Philip Hughes a potom dodává významně: "ale císařův cíl nebyl ani tak vyvraždění Křesťanů, jako jejich obrácení na staré náboženství skrze prodloužené soudy...opakované výslechy, značné používání mučení v naději na zlomení vůle."8 Chadwick dále vysvětluje:
"Decius požadoval, aby každý měl potvrzení (libellus) o tom, že obětoval bohům v přítomnosti speciálních úředníků. Tato potvrzení byla úmyslným pokusem nachytat lidi a zároveň to byl - do té doby - ten nejnebezpečnější útok, který církev utrpěla. Největší počet apostatů (těch, kteří podepsali, aby si zachránili jak život, tak i vlastnictví) bylo mezi zámožnými Křesťany. 9
Zní to jako malá ukázka toho co přijde až bude oživeno Římské Impérium za Antikrista.. Po krátkém oddechu začala perzekuce řízená císařem Valeriánem, (253-60) kdy byly zakázané veškeré křesťanské bohoslužby. Tentokrát bylo pronásledování zamířené speciálně na popravování vůdců církve. Ale oběti a to početné, byly i mezi obyčejnými Křesťany. Ovšem, to nejhorší bylo ještě v budoucnosti.
To Velké Pronásledování, jak se nazývalo, počalo v A.D. 303 za císaře Diokleciána a jeho spoluvládce Galeria. Všechny Bible musely být odevzdány autoritám, všechny kostely zničeny, křesťanské uctívání zakázáno, duchovenstvo mělo být uvězněno, a všichni občané Impéria měli obětovat pohanským bohům pod trestem smrti. Na mnoha místech to způsobilo krvavou lázeň. Na příklad v Phrygii, kde obyvatelstvo bylo křesťanské, celé město bylo vyhlazeno. (Hughes)10
PŘÍPRAVA SCÉNY NA APOSTAZII.
Na vrcholu toho nejzničujícího pronásledování, přišlo osvobození z neuvěřitelného směru ve formě nového císaře Konstantina. Výborný vojenský velitel, převzal kontrolu Západní říše, zatím co jeho spojenec, Licinius dobyl říši Východní. Ti dva podepsali společný Edikt Milánský v 313, který zaručil Křesťanům plná práva občanů.
Konečné osvobození od perzekuce přišlo jako dar od Boha! Bohužel, zároveň to připravilo scénu pro apostazii, která uchvátí Křesťanství na víc jak tisíc let! Kristova Nevěsta se provdala za Pohanství. Není divu, že Jan byl šokován.
Jediné Křesťanství, které Jan znal, bylo "malé stádo" (Lukáš 12:32) těch, kteří - nenáviděni světem - následovali Krista po cestě odmítnutí a útrap. Pán slíbil:"Kdyby jste byli z tohoto světa, svět miluje ty své - ale protože vy nejste z tohoto světa, ale já jsem vás z tohoto světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." Když perzekvovali mně, budou také perzekvovat vás!" (Jan 15:19-20) A tak se také stalo.
Že tato opovrhovaná malá skupinka, perzekvovaná světem pro svou čistotu a věrnost Kristu, by se mohla změnit na instituci plnou zla, sedící na trůnu světa vládnoucí nad králi země, se zdálo Janovi neuvěřitelné, ale přesto tam byla v jeho vizi budoucnosti.
Zprvu sice s neochotou, ale později se schválením biskupů, církev vešla na cestu apostazie, která vedla k Římskému Katolicismu a vytrvala až do dnes. Vlastně ve skutečnosti získává na síle pro finální Boží soud nad touto velkou děvkou. Will Durant, který je výlučně světským historikem bez náboženského názoru, komentuje na "svatbu" Křesťanství s Pohanstvím, která přišla skrze Konstantinovu "konverzi" a jeho převzetí vedoucí role v církvi:
"Pohanství přežilo .... ve formě starodávných rituálů a zvyků, které byly trpěny, přijaty nebo pozměněny církví, která byla často velmi benevolentní. Intimní a důvěřivé uctívání svatých nahradilo kult pohanských bohů...... Sochy Isis a Hora byly přejmenované na Marii a Ježíše. Římské Lupercalia a svátky očistění Isis, byly přejmenované na Svátek Narození; Saturnalia byla nahrazena slavnostmi Vánoc...... Starý Festival Mrtvých se změnil na Svátek Všech Dušiček, věnovaný nyní křesťanským hrdinům, kadidla, světla, květiny, procesí, kněžská roucha, hymny. To všechno potěšilo lidi v kultech, které byly "domestikovány" a očistěny rituály církve.
... Velmi brzy počali lidé a kněží používat znamení kříže jako magický způsob vyhánění démonů..... Pohanství vešlo - jako krev matky - do nového náboženství a podrobený Řím si podrobil svého dobyvatele. Křesťanství svět nezměnilo .... svět změnil Křesťanství!..... (Will Durant, "The Story of Civilization,"1950) 11
Z PRONÁSLEDOVANÉHO PRONÁSLEDOVATEL.
Když poukazuje na vývoj po Konstantinovi, Petr Brown píše: "Aliance se Státem se nestala zlepšením, ale větším zdrojem "velkého nebezpečí a pokušení" mnohem většího, než kdy byla perzekuce! Rozvoj Křesťanství v Africe, tím že zcela nevybíravě naplnil kostely, jednoduše vymazal jasnou morální hranici mezi "církví" a "světem." (Peter Brown, "Augustine of Hippo," 1967)12 Politické úvahy počaly nenápadně ovlivňovat křesťanský život a doktrínu (právě jako dnes) protože to co bylo dobré pro Stát se zdálo být důležité v záležitostech duchovních a císař byl hlavou obou. S pádem Římského Impéria, zaujali papežové roli císaře a manželství se světem se stalo kompletní.
Ve své nové roli jako přednostní (a později oficiální) náboženství Impéria, se Křesťanství znečistilo horlivým hledáním světské moci. Čistota a spirituální síla ranné církve byla tak úchvatná, že nevěřící se nikdy připojit neodvážili! (Skutky 5:13). V kontrastu k tomu, Peter de Rosa popisuje velmi výmluvně to, co se stalo po Konstantinovi:
Neuplynula dlouhá doba po Konstantinovi, když údajní Petrovi nástupci nebudou služebníky ale pány světa. Budou se oblékat do šarlatu jako Nero, a budou si říkat "Pontifex Maximus." Budou poukazovat na Rybáře jako na prvního papeže a budou apelovat ne na autoritu lásky, ale na moc na ně vloženou. Budou jednat tak, jak jednal kdysi Nero.
Proti příkazu Ježíše budou často činit druhým jak druzí činili jim a ještě mnohem hůře. Náboženství, které oslňovalo svým vítězstvím nad perzekucí, se změnilo v nevětšího pronásledovatele, jakého kdy svět nosil!....
Nařídí - ve jménu Krista - aby všichni ti, kteří nesouhlasí, byli mučeni, někdy ukřižováni nad ohněm. Budou dělat aliance mezi trůnem a oltářem, budou trvat na tom že trůn je ochráncem a garantem víry.
Jejich idejí bude, aby trůn (Stát) vnutil Křesťanství na všechny poddané. Vůbec jim nebude vadit, že Petr právě proti takovému spojení bojoval a také pro to zemřel... (Peter de Rosa, "Vicars of Christ.")13
Církev pronásledovaná se změnila na církev pronásledující, a to nejen jinou náboženskou víru, ale také - jak už jsme viděli - jakoukoliv svobodu svědomí. Hasler vysvětluje, jak se tato změna přihodila: Jakmile se Křesťanství stalo státním náboženstvím, každá odchylka od "pravého učení" ohrožovala jak jednotu církve, tak i Státu. A byl to právě císař, který měl hlavní zájem na urovnání doktrinálních sporů. On svolával ekumenické sněmy a většinou také diktoval jejich výsledky.14 Papežové - ovšem měli v rukou hlavní trumfy: Klíče od nebe, a také je pilně používali k zastrašování králů a císařů natolik, že se stali železnou rukavicí církve - hlavně při popravách během Inkvizice.
V roce 1864 papež Pius IX. vydal "Syllabus of Errors," který odsuzuje celý existující pohled na udělení Protestantům stejná politická práva s Katolíky, nebo povolení protestantským emigrantům svobodné vykonávání jejich bohoslužeb. Naopak! Přemlouvat a donucovat a i potlačovat takové, - je svatou povinností, kdykoliv je to možné. Církev samozřejmě bude jednat s největší rozšafností při používání její současné moci a podle změn okolností.. (Dollinger).15
Bible byla tou nejnebezpečnější knihou světa, a jako taková nesměla být v držení prostého lidu! Kněžstvo jim bude dávat vybraná čtení a zároveň vysvětlovat, co to znamená. Protestantský pohled, že každý může číst a porozumět Bibli by zničil Katolicismus! Papež Klement XI, ve své "Constitution Unigenitus" (1713) odsoudil následující Jansenické návrhy, které prezentoval Pasquier Quesnel:
"Křesťané mají světit Den Páně čtením zbožných knih, speciálně Bibli." Klementova reakce: ODSOUZENO!
Vytrhnout Nový Zákon z rukou Křesťanů znamená zavřít Kristova ústa pro Jeho lid. ODSOUZENO!
Zakázat Křesťanům čtení Bible a speciálně Evangelia, znamená zakázat světlo dětem světla a potrestat je určitým druhem exkomunikace. ODSOUZENO!
SVOBODA A’ LA ŘÍM.
Vatikán nemůže prosazovat své edikty takovou totalitní formou jako dříve. A tak prohlašuje, že stojí za svobodou náboženství a svědomí, protože chce taková práva pro své vlastní lidi tam, kde jsou Katolíci v menšině. Vatikán II. má celou sekci nazvanou "Deklarace Náboženské Svobody," která obsahuje fráze, jako: "lidská bytost má právo na náboženskou svobodu." (Austin Flannery, "Vatican Council II, 1988)16 Co pod tím ovšem myslí je "svoboda od zasahování, či diskriminování v náboženství civilními orgány". A tak zde máme zcela nepoctivé prohlášení, které má dávat dojem, že Řím je pro plnou náboženskou svobodu! Povšimněte si laskavě, že zde nenalézáme ani zmínku - tím méně lítost nad milióny lidí, kteří byli umučení a zmasakrováni století za stoletím jen proto, že odmítli uznat římsko-katolickou interpretaci Bible!
Vlastně ani Vatikán II. nepřipouští skutečnou svobodu svědomí. Ano, říká že každý je svobodný v hledání pravdy, ale při tom prohlašuje, že jediná pravda existuje v římsko-katolické církvi! Vatikánský Sněm také nijak nepoukázal k Bibli, Božímu Slovu, jako k prameni pravdy, která by měla být čtena a porozuměna všemi. Právě tak jako ve Středověku, i dnes pouze církev může vykládat Bibli. Ona sama má svátosti a je cestou ke spáse. Církev pravdu vlastní, je jejím ochráncem a jedinou její schránkou.
Proto přes jakékoliv projevy o svobodě náboženství a svědomí, není v této sekci Vatikánu II. žádná svoboda náboženství, protože ten dokument zároveň tvrdí, že jediná pravda, kterou lze poznat a jediná spása duše, leží v kompletním a slepém podřízení se Římu. Podívejte se na následující výtažek z "Náboženské Svobody":
"Věříme že toto jediné a pravé náboženství pokračuje ve své existenci v katolické církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol rozšířit ji po celé zemi.
A tak zatím co náboženská svoboda, kterou lidé vyžadují ke splnění svých náboženských povinností uctívat Boha, je svoboda od nátlaku civilní společnosti, ponechává netknuté tradiční učení Katolicismu o morální povinnosti jednotlivců i společnosti k pravému náboženství a jedné církvi Krista.....
Během všech těch století Římsko-Katolická církev udržela a předávala doktrínu, kterou obdržela od Pána a apoštolů ... formovala svědomí věřících, že jsou povinní dbát svatého učení církve: Z Kristovy vůle je katolická církev učitelkou pravdy. Její povinností je prohlašovat a učit s autoritou pravdu kterou je Kristus, a v tom stejném čase prohlašovat a potvrzovat autoritu a principy morálního řádu, který pramení ze samé lidské přirozenosti"
A tak, zatím co náboženskou svobodu máme, tak ji nemáme. Člověk má svobodu hledat pravdu, ale pravda neexistuje v Bibli ve formě, ve které by ji svědomí mohlo pochopit, ale zůstává pouze v římsko-katolické církvi, kde pouze preláti ji mohou pochopit a udělovat! Nikdo nesmí posuzovat její pravdu svědomím nebo skrze Boží Slovo, ale její dogma musí být přijato slepě, protože ona je jedinou pravou církví založenou Kristem na Petrovi, a její papeži jsou Petrovými následníky.
Antikrist sám jednou uzná tento fantastický nárok (žena řídí to zvíře!) a nebude potřebovat víc upřímnosti, než měl Konstantin. Bude to trik k použití církve pro jeho vlastní cíle - až jednoho dne postaví svou sochu v chrámu a bude žádat, aby jej každý uctíval jako boha. V tom okamžiku se zvíře obrátí proti ženě a zničí ji. (Apokalypsa 17:16)
PASTÝŘ PODVÁDÍ OVEČKY.
Uvědomte si, že to byl totalitní papežský systém, který především zničil ty, kteří se stali jeho částí, a potom - skrze ně, zničil církev. Pastýři se nakazili chtíčem po moci, potom nakazili celé duchovenstvo, a nakonec i lid. Kardinál Sadolet řekl o Klementovi VII, kterého znal intimně, že před tím než se stal papežem, studoval stále Bibli, ale potom se jeho charakter změnil a jeho pontifikát byl "stálé omyly, stálé vyhýbání se sněmu, kterého se bál, a který nenáviděl." Než se stal papežem, byl pro reformaci církve, ale po zvolení se začal zajímat o obohacení sebe a jeho synovců. Současník psal že Pius IV. před svým pontifikátem byl "lidský, tolerantní, nesobecký," ale opakem když se stal papežem. Žil ve vulgární sexualitě, jedl a pil nestřídmě; stal se nadutým, lstivým, a dokonce přestal chodit na bohoslužby." To stejné bylo s Innocentem X, Alexandrem VII. a větším počtem dalších. (Dollinger)17
Peter de Rosa, v jeho - jako vždy srozumitelné řeči - nám dává další pohled: "V desátém století, papežství přes jeho pubertální, cizoložné a vraždicí papeže, byla vlastně jen lokální záležitostí. Hlava mocné římské rodiny posadí svého milovaného výrostka na trůn; nezletilec se prvních pár měsíců či roků vyspí s kýmkoliv a nakonec je zabit druhou mocnou rodinou, která se domnívá že je na ní řada. Ale od jedenáctého století Řehoř VIII. zanechal na papežství svou pečeť. Dostalo "formát" i prestiž. Papežství bylo schopné kontrolovat celou církev, od prostého venkovského kněze, až po nejmocnějšího kardinála. Co z toho vzniklo - byla ta nejotřesnější korupce jakou Křesťanství kdy vidělo - a sotva kdy ještě uvidí! Začalo to od shora. Papežství se vydražovalo v konklávě jako na aukci tomu kdo nabídl nejvíc, bez ohledu na charakter kandidáta!18 Von Dollinger rozšiřuje obvinění na celou Curii:
„Když kardinálové napsali v dopise adresovaném jejich papeži, Řehoři XII, v r. 1408, že není nic dobrého v celé církvi od hlavy až po patu, měli dodat pakliže chtěli vyjádřit celou pravdu:"Jsme to my, naší kolegové a vaší předchůdci, je to celá Curie, kdo napustil tělo církve morálním jedem, a proto je tak nemocná"19
Sv. Bonaventura prohlásil, že v Římě "se církevní úřady kupují a prodávají tam, kde se scházejí princové a vůdci církve a zneuctívají Boha svou neschopností, tam kde přívrženci Satana drancují Kristovo stádo. Preláti zkažení Římem nakazili duchovenstvo svými neřestmi, a duchovenstvo, skrze jejich příklad odporné lakoty a prostopášnosti, otrávilo křesťanský lid, a vede jej do zkázy." Jiní nazývají Curii "zcela zkaženou, karnální (na rozdíl od "duchovní") církví." "Ti, kteří ještě chovají nějakou naději pro reformaci církve." píše von Dollinger, "čekají veliké Oživení a Očistění pomocí čistého papeže "Papa Angelicus," tak dlouho očekávaný - nikdy však ochotný se objevit"20
Petrarch, mnoholetý blízký pozorovatel římské Curie přišel k závěru, že Řím byl naplněním Janovy vize z Apokalypsy 17. Řím je tou apokalyptickou ženou opilou krví, svůdnice Křesťanů, a mor lidské rasy." Von Dollinger říká, že Petrarchův popis papežství a Curie "je tak hrůzný, že by jej člověk považoval za projev nenávisti, kdyby nebyl potvrzený jeho současníky!" Luigi Mersigli, augustiánský mnich z Florencie řekl, že papežský dvůr už nevládl pokrytectvím - tak otevřeně vystavoval své neřesti - ale vládnul skrze strach inspirovaný interdikty a exkomunikací.21
Papežové zasypali sv. Bonaventuru všemožnými poctami. Jako kardinál a Generál svého řádu, byl přece velmi svázán s Římem, ale přesto ve svém "Commentary on the Apokalypse" prohlašuje, že Řím byl "děvkou, která opájí krále i národy vínem svého smilstva." Dante také aplikoval na papeže apokalyptické proroctví o děvce na sedmi kopcích, která je opilá krví lidí a svádí prince i národy.22 A to právě byla ta metamorfóza, kterou Jan považoval za nemožnou, a která se stala přesně tak, jak ji Kristus předpověděl.
ZAMYŠLENÍ NAD KONTRASTY.
Pro průměrného Katolíka má církev pozici, která je zcela odlišná od vztahu mezi Evangelíkem a jakoukoliv denominací, ke které patří. Pro Evangelíka, zahrnuje Křesťanství v sobě osobní vztah mezi věřícím, Bohem a Ježíšem Kristem. Mnoho Protestantů tento vztah nemá, a proto nejsou skutečnými Křesťany. Nedostatek takového osobního vztahu k Bohu nevzniká proto že by byli učeni, aby hledali spásu v Baptistických, Metodistických nebo Presbyteriánských či jiných denominačních církví. Toto se v protestantských církvích neučí.
Jako kontrast, Mormon se učí, že spása přichází skrze členství a dobrým vztahem s "Církví Ježíše Krista Svatých Posledních Dnů." To stejné je pravdou u Svědků Jehovy a dalších kultů, ať už jsou "křesťanské" či Hindu nebo Buddhistické. Právě tak Řím učí, že že jednotlivec může obdržet "zásluhy a milosti Ježíše Krista" pouze skrze katolickou církev. Základní osobní vztah k Ježíši Kristu a tím také jistota spásy, je individuálním Katolíkům odepřen. Jejich naděje je v církvi: Doufají že její (církve) snahy - i po jejich smrti - je nakonec dostanou do nebe.
Zatím co Bible učí podřízení se církevním vůdcům, trvá také na tom, že toto podřízení platí pouze, když tito vůdci následují Krista. Pavel píše:"Následujte mně tak, jak já následuji Krista!" (1Korintským 11:1) On nenavrhoval aby ho následovali pro jeho vysoký úřad. Zřejmě aby člověk takový posudek mohl udělat, musí znát Krista a Jeho Slovo!
Pavel říká, že každý Křesťan, a ne pouze speciální duchovenstvo, je svobodný přednést Boží pravdu církvi, a že když mluví představený, všichni přítomní mají povinnost - ne pouze právo - posuzovat platnost toho co řekl! Jako kontrast: Katolický Kód Zákona Kánonu učí, že "papežství nesmí být posuzováno nikým!" (James A.Coriden, Thomas J.Green, Donald E.Heintschel, "The Code of Canon Law," 1985)23 Vatikán II. prohlašuje, že každý výnos od papeže na víru a morálku, je neomylný, neopravitelný "v žádném případě nepotřebuje schválení druhých, (Flannery) a nepřipouští odvolání k žádnému tribunálu".24 To stejné platí o "tělesu biskupů, když společně s Petrovým následníkem (papežem) vykonávají svrchovaný úřad výuky..."25
Jan říká, že všichni praví Křesťané mají posvěcení Svatého Ducha a proto nemusí nikoho slepě následovat. (1 Jan 2:20-27) ale musí rozlišovat, zda doktrína je biblická tím, že se nechá vést Bohem a Svatým Duchem. Jak jinak by mohl kdokoliv z nás rozpoznat zda ti, kteří učí, skutečně prezentují Boží pravdu? Pavel učí, že tak jednat musíme? V Katolicismu je ale výslovně prohlášeno, že nikdo nemůže mít svůj vlastní osobní názor co se týče biblické pravdy, ale musí přijmou to co učí církevní hierarchie.
VELIKÁ ODPOVĚDNOST - VELIKÉ PRIVILEGIUM.
Jak už jsme poznali z evangelia Matouše 28:19-20: "A učte je, aby zachovávali všechno co jsem vám přikázal", několik závěrů z toho nevyhnutelně vyplývá:
1) Nepřerušený řetěz příkazů pokračuje v historii od našeho Pána každou generací učedníků až k nám. 2) Každý obyčejný Křesťan je povinný poslechnout Kristův příkaz, který se na něj vztahuje a který dal Kristus prvním učedníkům, a dělat to co On učil je, včetně prohlašování Jeho evangelia po celém světě a vytváření nových učedníků. 3) Každý Křesťan obdržel od Krista určitá privilegia, odpovědnost, autoritu a moc, kterou dostali původní učedníci. Jak jinak by mohla každá generace dělat to. co těch prvních dvanáct?
První Křesťané se těmito příkazy řídili. Ani nebezpečí smrti je od toho neodvrátilo. Po smrti Štefana se Křesťané razptýlili po světě, a je nám řečeno, že kamkoliv šli, všude kázali evangelium (Skutky 8:4) My musíme dělat totéž! Každý jednotlivý Křesťan je plnoprávným následníkem apoštolů, povolaný a zmocněný Svatým Duchem,aby nesl úkol reprezentovat Krista a prohlašoval Jeho evangelium celému světu. Kristus nás pověřil Velikým Posláním učit evangelium každého tvora. Každý učedník je - v tom svém výseku historie vojákem kříže a vyslancem Krále králů. Jaká strašná odpovědnos - jaké úžasné privilegium!!
Bohužel je mnoho Křesťanů, kteří nejsou ochotní tuto odpovědnost převzít. Chtěli by to přenechat speciální třídě "profesionálů", kteří se nemohou dočkat, aby mohli nad stádem vládnout. Každý Křesťan má autoritu odporovat ďáblu, svazovat a rozvazovat, jak Kristus pověřil své první učedníky, a být Jeho vyslancem vůči lidstvu! V metamorfóze ve stoletích po Konstantinovi, římská hierarchie uchvátila pro sebe výlučné právo dělat to, co Kristus zamýšlel pro své učedníky!
ROZHODUJÍCÍ ROZDÍLY.
Kristus udělal jasný rozdíl mezi Bohem a Caesarem. "Dej císaři co je císařovo, co je Boží, dej Bohu!" Toto je základ! Katolická církev provdala Boha za Caesara. Církev a Stát se staly jedním, s církví u kormidla. Stát vykonával to, co církev chtěla. Tato situace je stále stejná v katolických zemích.
Kristus udělal jasný rozdíl mezi svým královstvím - které není z tohoto světa - a královstvími světa. (Jan 18:36) Ve své neposlušnosti vůči Bohu, za jehož zástupce na zemi se prohlašují, papežové vybudovali království, které je jenom z tohoto světa - a přesto tvrdí, že je to království Boží! Vytvořili jej v nečisté alianci s pozemskými vládci.
Kristus udělal jasný rozdíl mezi svou Církví kterou povolal ze světa, a světem samým. (Jan 17:18) Jan prohlásil:"Nemilujte svět, ani věci které ve světě jsou. Pakliže kdo svět miluje, láska Otce v něm není!" (1Jan 2:15)
Rozdíly, které Kristus vyznačil, musí být dodržovány těmi, kteří k Němu patří: "Pakliže mne kdo miluje, bude zachovávat mé slovo... kdo mne nemiluje, mé slovo nezachovává. Jan 14:23-24) Proč mne voláte Pane, Pane a neděláte to, co vám říkám? (Lukáš 6:46)
