poslal Nepřihlášený
Jeroným Klimeš
Ahoj lidi,
Já nevím, co pořád máte s tou onanií,
vždyť až zas takový problém to není. Důležité je si uvědomit, že se
jedná o dvě klasifikace. Jedna je teologická, druhá je psychologická.
K té psychologické. Když se pokusíte
korelovat fakt, že někdo občas onanuje, s jakýmkoli jiným psychologickým
faktem, tak pravděpodobně nedostanete žádnou významnou závislost. Proto
není možno konstatovat psychologickou škodlivost tohoto jevu, je-li v rámci
určitých mezí. Pokud bychom však korelovali lidi onanující vícekrát než
jednou denně, je pravděpodobné, že nějaké negativní závislosti významné
budou (například možná s celkovým neurotismem), protože je prostou úvahou
zřejmé, že tak častá onanie neslouží jenom k vybití sexuální tenze,
ale především má ještě jinou funkci v psychice daného člověka - například
může dočasně snižovat pocity osamění, uklidňovat napětí, stres ap.
Nicméně, pokud není v moci daného člověka s onanismem přestat, pak
vzhledem ke ztrátě nebo omezení příčetnosti přestává být tak jako tak
předmětem morálky a je to spíše záležitostí psychologa či sexuologa.
K teologická klasifikaci. Podle křesťanské
morálky může jednotlivci patřit jakákoliv věc jenom ne lidský život. Ten
a vše, co k němu patří je výlučným, svrchovaným a ze strany jednotlivce
nedotknutelným vlastnictvím Boha. Křesťanská (katolická) morálka o onanii
nic nevěděla až do roku 1760, kdy švýcarský psychiatr jménem Tissot přišel
s nápadem, že šílenství vzniká z nadměrně masturbace, a této pověry se
chytili populární katechismy pro mládež. Nicméně takto se tato věc stala
předmětem zkoumání morálky a je vcelku zřejmé, že se jedná o síly přirozeně
zaměřené ke vniku života, a tak se na ně uplatnila výše uvedená
restrikce. Proto dnes není možné jen tak mýrnix týrnix prohlásit, že to
není věc morálky, a vrátit se do stavu před rokem 1760, aniž by s tím
nepadl celý morální systém. Morální teologie jinými slovy dospěla k určitému
objevu, protože se vyvíjí stejně jako každá jiná věda. Od věřícího
se tedy očekává, že pokud na to má sílu, tak se onanie vzdá. Pokud na to
nemá, jak bylo naznačeno výše, přestává to být záležitost morálky a
tedy i hříchu. Záleží tedy na svědomí každého jedince, aby realisticky
posoudil zda se bez občasné onanie obejde.
Škodlivost onanie byla přeceňována, ale
bylo to spíše kvůli celkově puritánskému sociálnímu klimatu posledních
dvou až třech století našeho slavného novověku. Tedy není to záležitost
středověku a jen z části záležitost křesťanství. Vývoj morální
teologie po 2. vatikánském koncilu je také mnohem chápavější při posuzování
morálních aspektů lidského jednání, zvláště při posuzování jednotlivých
případů. Mohu citovat Dr. Skoblíka (1994), který jistě nepatří radikálním
liberálům: "Po stránce objektivní chápe morální teologie masturbaci
jak z povahy věci, tak z postoje magisteria (Vatikánu) jako závažné provinění.
Po stránce subjektivní ovšem vidí masturbaci ve světle moderních poznatků
o složitosti zrodu a rozvoje sexuální života člověka. Proto připouští
řadu omluvných důvodů, snižující mravní závažnost jednání."
Pro pochopení chování církve v tomto
bodě je důležité si uvědomit jeden její úkol, totiž hlásání mravního
ideálu. (Zde je jedno, jestli se shoduje nebo rozchází s vaším.) Jisté
psychologické teorie (konkrétně teorie kognitivní konsonance a disonance, L.
Festinger a spol.) objasňují, co se děje s člověkem, který si uvědomuje
mravní konflikt mezi svým přesvědčením a svým chováním. Tento konflikt
- disonanci může řešit dvojím způsobem: změnit chování nebo změnit přesvědčení
- ideál. Opravdu obě tyto tendence jsou měřitelné. Z hlediska kohokoliv,
kdo hlásá jakýkoliv ideál, je však nepřijatelný druhý způsob řešení
kognitivní disonance, tj. změna ideálu, metru, kterým budu poměřovat své
jednání. I já mohu skákat 5 metrů, pokud si zkrátím metr na délku jedné
stopy. To je sice psychologicky vysvětlitelné chování, ale jistě málo
obdivuhodné či hodné následování. Proto cílem je spíše změnit své
jednání, než pokřivit či devalvovat ideál.
Tento styl jednání je patrný i v církevní
praxi. Třeba na výše uvedeném citátu, který jinými slovy říká: Onanie
jako taková, bez polehčujících okolností je vážné provinění, ale v
praxi je možno poměrně často tyto polehčující okolnosti střetnout. =
Chceme rozhodně udržet a potvrdit, že součásti mravního ideálu je i
neonanovat, ale na druhé straně nechceme nespravedlivě odsuzovat ty, kteří
nezaviněně tento ideál nemohou dosáhnout. Mimochodem již sám fakt, že se
tak snadno připouští polehčující okolnosti svědčí o tom, že to není až
tak vážné provinění, například ve srovnání s zabitím člověka, zapřením
víry či jinými hříchy v sexuální oblasti.
Jak vidíme, oficiální postoje církve
jsou vcelku tolerantní a přirozeně mírně konzervativní. Já samozřejmě
jako křesťan souhlasím s prvotním předpokladem, tzn. že Bůh je vlastník
mého života, a pokud lze legitimně z něho dedukovat zákaz onanie, pak je
jen otázkou mé velkorysosti a otázkou mých sil se této, jinak jistě příjemné
věci vzdát. Stejně i tak oficiální církev v rámci zachování logiky,
pokud chce hlásat vznešenost lidského života, musí chtě nechtě trvat na
odmítání onanie, samozřejmě pokud to vyplývá z prvotního předpokladu,
ten je totiž rozhodně ten nejdůležitější.
O čem je možno vést rozumně diskusi: O
tom, zda každý hřích v sexuální oblasti je nutně svou povahou vážným
proviněním (míněno bez polehčujících okolností) - o tom nejsem přesvědčen,
ale to je vůbec trochu zmatená otázka klasifikace hříchů na lehké a těžké
a tedy ne otázka onanie jako takové. Otázka do jaké míry je rozumné a žádoucí
bazírovat na jednotlivých, dedukovaných závěrech ze základních ideálů,
a do jaké míry apelovat spíše na celkovou osobní odpovědnost člověka za
svůj život. To je otázka důrazu na "slepou poslušnost" versus uvědomění
celkového smyslu požadavků. To je zase otázka, jakým stylem má být
evangelium hlásáno, a ne otázka jednotlivých dedukovaných požadavků, jako
je onanie. Ta podle mého názoru rozhodně nestojí za moc velikou diskusi, zvláště
v případě, že většina přispěvovatelů k tomuto tématu nejsou katolíci,
proto si nemusí s nějakými dedukcemi lámat hlavu. Mnohem zajímavější je
podle mého soudu diskuse o prvotních ideálech.
