poslal Nepřihlášený Ten výraz dobře známe. Setkáváme se s ním přinejmenším několikrát do roka, když obchodní řetězce vyprazdňují své sklady, aby se předzásobily na novou sezónu. Ceny uskladněného zboží tehdy padají hluboko pod výrobní náklady. Podnikatelský záměr výprodejů je totiž zřejmý – uvolnit prostory pro nový sortiment. Staré zásoby přestávají být vnímány jako hodnota a stávají se jejich majitelům naopak zátěží, které se chtějí zbavit. K totálním výprodejům dochází i v církvích. Ne sice několikrát do roka, ale vždycky, když se mění myšlenkové klima společnosti. V různých církvích se tyto výprodeje dějí s různou intenzitou. Největší sklon k radikálnímu vyprazdňování pozorujeme ovšem u těch, které mají nejmenší duchovní kapitál. Zřejmě to způsobuje úvaha, že jim plavba na módních vlnách pomůže přežít.
CO SE VYPRODÁVÁ?
Všechno,co neodpovídá aktuálnímu módnímu stylu. Ztrácí se starozákonní důraz na poslušnost Božího slova, novozákonní zvěst o Kristově spásné oběti i pavlovské misijní zaujetí. Lidé kolem nás prý nemají o tento sortiment zájem. Nejspíše tomu tak skutečně je. Je ovšem otázka, do jaké míry je jejich nezájem odrazem toho našeho. Zbožnost akcentující poslušnost, spásu a misii totiž není v církvi už po léta v kurzu. Zajídá se nám svazovat se nějakým řádem a děsí nás myšlenka, že bychom mohli být podezříváni z intelektuální omezenosti. Takto vnitřně rozviklaný křesťan pak samozřejmě nemůže mít motivaci k misii. Nezájem lidí kolem nás o poselství zasahující člověka v existenciální rovině jeho bytí hluboce souvisí s naší neschopností jim takové svědectví vydat. Vinu je namístě hledat v prvé řadě u kazatelů, presbyterů, vedení církví i bohosloveckých fakult.
CO SE NABÍZÍ?
Zboží, které je atraktivní, relativně laciné a slibuje rychlé zúročení. V podstatě ta dnešní módní náboženská nabídka spočívá ve škále nejrozmanitějších pozitivních zážitků a příjemných pocitů. Nesení kříže je přetaveno do profesionálního sociálního angažmá, zvěst o vzkříšení je transponována do básnicko-liturgických poloh a spása nachází svůj ekvivalent v umělecko-kulturní extázi. Církev přestává být po realizovaném totálním výprodeji “společenstvím svatých” a stává se “bezva partou”. Ti, kteří ji tvoří, se pokládají za elitu, která všechno ví, všechno zná a všemu rozumí. Patřit do této “bezva party” lze i bez víry. Stačí přijmout jejího ducha, respektovat její autority a obdivovat její ikony. Kdo tak činí, stává se její součástí. Kdo se klubové tričko obléci zdráhá, tomu žádné pravověří nepomůže, ten musí z kola ven.
CO SE DÁ ČEKAT?
Ti, kteří zareagují rychle, z módního trendu zpravidla na čas profitují. Jakmile se však trh nasytí, stane se ze senzace ležák. Obzvláště když se ukáže, že jde o zboží s malou přidanou hodnotou obestřené velkou bublinou. Kdo by si dnes pořizoval umakartovou linku anebo ocelové zárubně? A přece se kvůli nim ještě před pár lety štípaly vyřezávané almary a vybourávaly dubové veřeje! Nemá-li se stát křesťanská církev zmařenou solí, nemůže vyprodat svou klasiku – obět, vzkříšení a spasení. K ní se totiž lidé i po těch největších módních výstřelcích vracejí. Trička sahající nad pupík a lodičky s jehlovou špičkou nosí i ti nejextravagantnější jen pár let. Pak vždycky sáhnou po svetru a kožených botách. To je také důvod, proč nejživotaschopnější církve jsou ty, které se nesnaží plout na módních vlnách, ale zůstávají teologicky zakotveny v existenciální rovině.
CO MÁME DĚLAT?
Vsadit na kvalitu! Na to, co jsme přijali od proroků a apoštolů a co před námi otevírá výhled k tomu, co oko nevídalo, ucho neslýchalo a na lidskou mysl nevstoupilo. Touto zvěstí mají být naplněny církevní sklady. To má být na pultech našich kostelů a modliteben. Nevadí, že tento sortiment nejde na dračku. Důležité je, aby byl k dispozici a lidé věděli, kde jej naleznou. Po období triček sahajících nad pupík a lodiček s jehlovou špičkou budou prahnout po šatech, které je skutečně odějí a po botách, které je skutečně obují. Prozíraví vůdcové církve se neubírají širokými cestami módního. Ty končí ve slepé uličce. Reagují totiž pouze na dílčí problém. Křesťanská církev musí mít i za toho největšího myšlenkového zemětřesení na zřeteli celý lidský život! K němu – z předpokladů, jichž se jí dostalo – přitaká, jej tvární, chrání, kultivuje a zvěstuje mu naději.
Emanuel Vejnar – Evangelická týdeník 37-38/2005
