poslal JAK V rámci dalších vět bych chtěl oprášit velmi jednoduchou myšlenku, která je křesťanům zcela jasná. O to více mě zaráží, že jsem dlouho na toto téma nikde nic neslyšel ani neviděl.
Když Luter v době zákonického křesťanství (dá-li se to tak vůbec spojit) vyhlásil spasení mílostí, mělo to ohromující charakter. Křesťanství se posunulo více k osobnímu vyznávání, takže přišelo téma znovuzrození, křtu dospělých na základě víry, naplnění Duchem svatým, atd. Řeší se chvála, děkování, uctívání.
V Duchu svatém můžeme k Bohu volat Abba - táto. To je neobvyklý posun od doby modliteb - "Pane, soudče, králi světa, skloň se k nám hříšným lidem..." (samozřejmě i toto platí v určitém kontextu).
Co slýchávám je "mít vtah s Bohem", "miluji Ježíše", "Bůh je nejlepší přítel", atd. Toť vše pravda. Ovšem ne celá.
Jsem přesvědčem o tom, že v samotném základu křesťanství je něco ještě "jádrového". Je to jednota. Je vyjádřena v rámci známé modlitby Ježíše před zatčením. Při pozorném čtení neujde, že jednota je hlavním tématem a prolíná tím vším. "Neprosím jen za ně, ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve mně, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, aby svět věřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jajko my jsme jedno - já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě a aby svět poznával, že ty jsi mě poslal a miluješ je tak, jako miluješ mě." (J.17.20-23, překlad KMS).
Někdy mám pocit, že do "mít vztah s Boheh" se vejdou věci, které se mu nemusí líbit (asi tak, jako když mám rád své rodiče, ale nepolechnu je vždy na slovo. Nejsem jejich otrok). Vytrácí se z toho ten motiv, kdy Bůh je Pán (a já jeho otrok). Vzniká z toho (z pohledu běžného myšlení) paradox, že znovuzrozený člověk je synem Boha, kterého miluje a on jeho také a zároveň je s ním v jednotě, takže sdílí jeho myšlení a záměry a navíc bezvýhradně vykonává jeho vůli jako otrok pod svým pánem. K tomu je mu Bůh přítelem a dokonce pomocníkem (v roli Ducha svatého).
To co chi říci je, že člověk má tendenci si vyzobnout z křesťanského poselství to nejlepší pro něj (někdo je nejraději synem, druhý otrokem, třetí přítelem,.....) a zbytek potlačit. A tak se přirozeně Bůh snaží to ostatní do jeho myšlení dostat, aby došlo k - jednotě. Bez toho k ní dochází pouze částečně (takže to vlastně jednota ani není) a člověk je pak v určitých oblastech ve vzpouře (proč mi můj táta přikazuje že..., nebo neřeším jestli mě má nebo nemá rád, protě to udělám a je to...).
Freud měl v jedné věci pravdu - člověk (a já to vidím jako člověk nevěřící) si Boha představuje jako nafouknutí vlastností vlastního otce (a tvrdil, že je to neurotické), jako když dítě hledá ochranu před světem. Proto si většina nevěřicích maluje Boha jako soudce a trestající osobu (které se někdo bojí a jiný vysmívá), protože si z dětství pamatují hlavně výchovnáá opatření. Ale evangelium je zasáhne svým poselstvím o milujícím a sebeobětujícím se Bohu.
Když se pak člověk obrátí, Boží láska vůči němu se nemění, ale Bůh začíná vyhledávat jednotu, neboť to je smysl spasení a toho všeho, což občas zaskřípe (hříchy, hříšná přirozenost, touha po své vládě, zranění minulosti). A tak se vytvoří unik typu "mějme vztah s Bohem, kde není místo pro Boží příkazy. Já však tvrdím - mějme s ním jednotu.
Klidně mi pošlete reakce na můj mail: jandopis@centrum.cz. Budu rád.
JAK
