Grano Salis - Podíl zednářů na reformaci katolické církve

(pohled do 18.století – doba osvícenství)
Jedním z předních hierarchů, který toho dokázal, byl královéhradecký biskup a svobodný zednář Jan Leopold Ray. Se všemi reformami, které císař prováděl v cíkvi; nejen souhlasil, ale mnohé z nich sám navrhoval. Některé patenty císařské vykládal dokonce ještě liberálněji, než byly císařem míněny; byl venkoncem úředníkem státním, venkoncem zednářem a tuze málo nebo zcela nic církevním.

Jeho pastýřský list, který mu získal příjmí „rakouského Fenelona“, vydaný po císařském tolerančním patentu způsobil doma i za hranicemi hotovou sensaci, a ještě dnes jsou jeho zásady velmi sensační, uvážíme-li, že je napsal katolický kněz. Jeho instrukce diecésnímu kněžstvu obsahují tyto příkazy: Přestat hlásat katolickou víru a dále předávat učení církve „Máte se při kázáních úplně zdržeti veškerých hádavých kázání, jež se katolíkům i protestantům právem nelíbí. Na místě jejich vykládejte nedělní i sváteční evangélia způsobem, jímž by získala spása duchovní i blaho občanské“. „Věztež že nikdo se nesmí opovážiti domácí pokoj rodin rušiti, tajnosti domů prohledávati anebo někomu pod jakýmkoli předstíráním nějakou knihu vzíti. Komu ponechána jest svoboda svědomí a služby boží musí býti také nezbytně všechno, co přináleží k jeho duševní útěše a ke službě boží, k níž se přiznává, neporušeně ponecháno.“ „Není nikterak, nikdy, a pod žádnou záminkou dovoleno sočit na lid, který vyznává náboženství od našeho různé“. Potlačovat vlastní víru a její vnější projevy „Poněvadž to naprosto není dovoleno, Činiti svědomí některým způsobem úklady, musíte, když protestantům svátosti udělujete a nebo jiné duchovní úkony pro ně konáte, při všech těchto výkonech podržeti pouze to nejpodstatnější, avšak všech způsob které jsou pouze katolickými a jejich věroučným zásadám odporují, úplně se zdržeti. Nebylo by tudíž správným modliti se modlitby obvyklé při našich pohřbech také při jejich, poněvadž v žádný očistec nevěří; nebylo by správným kropiti je svěcenou vodou jejíž užívání zavrhujou, podávati jim kříž k líbání a pod.“ „Pokoju a klid, jež zaujímají mezi církevně-policejními zákony po právu nejpřednější místo, vyžadují, aby svým protestantským spoluobčanům, s nimiž jsme zavázáni v přátelské snášenlivosti žíti, také po smrti mezi sebou odpočinku dopřáli. Domníváme se, že budete jednati prozřetelně a dle křesťanské lásky, když augsburské a helvetské náboženské příbuzné, kteří u vás zemřou, s ostatními věřícími budete pochovávati.“ Vnitřní inkvizice proti tradičním katolíkům „Konečně poroučím vám co nejpřísněji, když ve své obci třebas to nejmenší odhalíte, co by občanské svornosti a dobrému pořádku mohlo býti na újmu, abyste bez otálení případ nám nebo naší konsistoři oznámili, a vždycky našeho míněni vyčkali; nežli něčeho podniknete. Nevyslovitelné by bylo naše hoře, kdybychom zvědili, že některý z našich duchovních z neprozřetelné horlivosti nepořádek způsobil nebo nejmenší příčinu zavdal k nenávisti, sváru, zášti nebo pronásledování a my musili jej potrestati s veškerou přísností, dokonce snad odnětím obročí“, „Vikáři budou míti zvláštní zřetel na ony klášterní duchovní, kteří mimo svůj klášter za účelem sbírek nebo z jiných důvodů navštěvují příbytky světské. Kdyby bylo nyní při některých zpozorováno, že se pletou do úředních věcí pastýřských, lidu o víře a o náboženských sporech tlachají, jeho lehkověrnosti zneužívají falešným nářkem nebo pověrečným pobožnůstkářstvím: bez odkladu pošlou je zpět do jejich klášterů a oznámí nám jejich jména s úplnou zprávou o jejich přečinu“. A charakteristický je konec pastýřského listu: „Nepořádek prestaniž, neboť se to Bohu líbí a zbožnému panovníkovi je to milo“ Citoval jsem zúmyslu obšírněji tento historický dokument náboženské snášenlivosti, abych ukázal ohromnou propast, zející mezi názory oficielních kruhů církevních, utkvělých na stanovisku protireformačním a mezi názory osvícenců. Tábor pravověrný, „ve víře katolické základ mající“ potíral Hayův pastýřský list rozhořčeně a vášnivě; ale v tomto táboře by stěží někdo našel některého z kněží buditelů; ti stáli všichni po boku osvíceného biskupa. Přísaha věrnosti zeměpánu Že Ray římského papeže za svou vrchnost neuznával už před vydáním císařského „placetum regium“ je jasno z listu, poslaného zemskému guberniu: „Pokud budu spravovati své biskupství, nepřijmu ani papežské bully aniž breve, pokud by nebyly schváleny panovníkem, kterého pokládám po Bohu za své ho prvního zákonodárce. Biskup nemůže přece žádnému jinému pánu a vladaři holdovati nežli tomu, v jehož státě se zrodil a jehož zákony jej chrání.“ Hay v dalším textu odpírá předepsanou církevní přísahu, kterou po něm římská kurie žádala, že bude kacíře a bludaře dle možnosti pronásledovati a že každá čtyři léta vykoná pout do Říma. Je ochoten vykonati pouze přísahu věrnosti zeměpánu. V instrukcích, které vydal Ray jako císařský komisař náboženský, šel ještě dále. — Čteme v nich: „Jména kacíř, zatvrzelý, nesmějí býti slyšána ve státě, ve kterém zeměpán udělil svobodu náboženství a stejná občanská práva.“ Potlačování víry katolické a podpora nekřesťanských symbolů „Ustavičné pouti do sousedních chrámů, milostných míst, také do vzdálené Maria Celly jsem zakázal se všemi přitom obvyklými mámidly, jako jsou bláznovsky zdobené a parukami vyparáděné panenské sochy, zakuklení mužští členové bratrstev, tajemné berly a pod., protože náboženství s takovými mnišskými vynálezy; nemá pranic společného, a protože je nutno ze zbožných obyčejů odstraniti vše, co je směšným, a proto, že takové potulování nespočívá v duchu pravé zbožnosti, pracovitého rolníka o čas olupuje a velice často poskytuje jen příležitost k prostopášnostem ke svádění nevinnosti, ke zkáze dobrých mravů a ke ztrátě zdraví.“ „Rovněž zakázal jsem přehnané velebení svatých, v duchu náboženství nezaložené, skoro vždycky zneužívané vypravování o zázracích, jež se nestaly, a uctíváni rozmanitých milostných obrazů.“ Jinde zase zakazuje „zlořád udílení svátostí podle platebních sazeb“ a dokládá: „Bylo by urážkou pro lidi rovnoprávné, kdyby se takovýmito rozdíly roztřiďovati měli To jsou Hayovy projevy úřední; jakým byl katolíkem, ukazuje však nejlépe jeho život soukromý. Biskup Hay dal si upravit svůj Chrastecký park v rokokovém stylu a jeho eremitáže, besídky a gloriety, vyzdoboval namnoze emblemy zednářskými; po jeho cestách, vysypaných zlatistým pískem, stáčejících se v labyrinty, mezi umělými jeskyněmi, vodopády a hermani, procházel se pohřížen ve filosofické rozhovory s přátely; po nich chodil s ním ruku v ruce abbé Dobrovský. Sem zval také svoje spanilé a moudré přítelkyně zcela zapomínaje, že už svatý otec Řehoř VII. nechtěl vidět žen po boku duchovních. Toho zapomínají mnozí z církevních knížat ještě teď, ale Hay toho neskrý val, nebyl pokrytec. Ještě dnes lze číst nápis na pískovcovém balvanu u Chacholic:¨ „Zde, toto odlehlé místo spanilá Poniatowska dne 28. srpna 1781 svou přítomnosti obštastnila. Kolem byl háj klidný, jako její duše; nebe dobrotivé, jako její srdce, chrám dobročinnosti. Od tohoto dne budiž toho odlehlé místo mně i člověčenstvu stále posvátným. J. L. H.“ A v jeho ložnici v zámku Chrasteckém visela podobizna jiné krásné dámy, kterou Hay nazýval „bona dea Carinthiae“. O jeho ušlechtilosti svědčí výmluvně příhoda, která se stala už legendární. Přišli k němu dva starci, husité, s prosbou za vrácení biblí, Jesuity uloupených. Hay litoval, že jim nemůže vrátiti tytéž, ale dal jim ze své knihovny jiné; starci v slzách děkovali a prosili, aby jim k tomu ještě požehnal. Hay vyhověl, ale chtěl, aby za to i oni požehnali jemu; sklonil hlavu a přijal nábožně jejich husitské žehnání. To se stalo dne 3. června 1782, dvaadvacet let po smrti Koniášově. Hay nedocílil toho, čeho chtěl, narážel na překážky a neporozuměni, což není nijak divu v zemi půldruha sta let soustavně otupované; ale co chtěl bylo jistě ušlechtilé a právem o něm mluví kniha Josefova, vydaná Krameriem: „Byli pak toho času někteří z vrchních kněží, jež nad jiné zemím svítili; Leopold z Háje, vrchní kněz z Králové Hradce v té zemi, kterouž císař z okovů otroctví osvobodil.“ Pravý zednář a světlonoš O naše obrození i biskup Hay má zásluhy již proto, že jako pravý zednář byl světlonošem, nepřítelem předsudků, ale i tím, že byl příznivcem a podporovatelem vědeckých pracovníků vlasteneckých. Hodností mnoho necenil, okázalosti nenáviděl; příteli Dobrovskému píše, že od svého dětství byl vždycky jen maličký a jenom mezi dobrými, myslícími lidmi, kteří k jeho nepatrné bytosti se snížili, naučil se znáti a ctíti občanské povinnosti a ctnosti, poctivost a pravdu. Občanské ctnosti a povinnosti opravdu znal a plnil jako přímý, poctivý muž, ochotný pomáhati bližnímu kdykoli bylo třeba. Muž svobodomyslný do důsledků: ve Voltairově hře vystupoval na pražském jevišti biskup v plném ornátě, který působil hotové vzbouření mezi zpátečnickou šlechtou a hierarchií; Hayovi nezdál se však být nijak pohoršlivým. Oč byl tento církevní hodnostář z konce osmnáctého století dále než náš divadelní censor, který je ještě dnes na rozpacích, nebude-li kutna zcela obyčejného kapucína působit s jeviště pohoršlivě. Takovým byl biskup Ray jako člověk. A jako kněz, třebaže dovolil pochovávat jinověrce na katolických hřbitovech, byl mnohem lepším pastýřem duší nežli oni kněží, kteří se nad tím pohřbíváním pohoršovali, ale které musil Ray trestati za to, že na těchže hřbitovech pásli farské krávy. Mnohem lepším pastýřem i křestanem než oni, třebaže jeho prostý Chrastecký náhrobek nezdobí kříž, ale symboly zednářské. Kněží katoličtí v českém obrození, před ním a po něm. Zdeněk Gintl, vydavatelství Volné myšlenky československé v Praze, 1924 Snad tento článek potěší ty reformované, kteří stále přesvědčují katolíky o jejich špatné víře. Mnozí katolíci udělali mnohé pro sblížení s protestanty, i se zednáři se proto spojili a klidně k tomu překročili i pravou katolickou víru a svěřené bratry vedli někam jinam … Reformovaným i zednářům tímto vyšli vstříc – a výsledky v našem ateistickém státě jsou bohužel zřetelné dobře. Jaká je ta cesta a nabídka k reformě katolické církve? Sloužit státu víc než církvi? Spojit se se zednáři proti vlastním kněžím? Článek z Volné myšlenky z r.1924 s texty bývalého biskupa Haye mi velmi připoměl různá svědectví bývalých katolických kněží nebo článkům o zednářích (Cibulka a spol.), a tak jej pro osvěžení starých i nových časů přidávám také. Mezititulky a zvýraznění doplněno.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace